Novel of Dreams – Our Life 54.

BILL

Když jsem ráno vstal, byl jsem trošku v šoku. Byl jsem stále v normálním domácím oblečení, měl jsem vedle sebe již vybitý notebook. To jsem tu vážně takhle pitomě usnul? Jen jsem se porozhlédnul a hned se z postele vyhrabal. Slušně jsem zaspal, podle toho, kolik bylo hodin. Chvíli jsem si říkal, že hned poběžím za kluky a Tomem, ale poté mi došlo, že můj krásný sen, který se mi chvilku zdál, byl opravdu jen sen. Dolehla na mě realita, která byla krutější než kdy jindy. Svěsil jsem ramena a šel se hned podívat ke klukům do pokoje. Polil mě doopravdy ledový pot, když jsem je tam neviděl, hlavně jsem je nikde neslyšel. Šel jsem se hned poté podívat dolů. Prošel jsem vážně celý dům, ale nikde nikdo nebyl. Co když s nimi odešel? Ne, ne, to by mi neudělal. Nemá na to právo, ale práva jsou teď stranou. On by mi to jednoduše neudělal. Jsou to naše děti a já… oh, určitě s nimi jen někam zašel, třeba na procházku nebo někam jel.

To se mi potvrdilo v okamžik, že jsem neměl na věšáku v chodbě klíčky od auta. Znovu jsem poté šel nahoru. Prošel jsem klukům pokoj, poté i naši šatnu. Oblečení tu měli, takže se určitě jeli jen někam projet, možná nakoupit, kdoví. Musím doufat v to, že se brzo vrátí.

Zašel jsem si jen rychle zavolat do práce, že dnes nepřijdu. Nemělo by to cenu, stejně bych nic nedokázal udělat, jako tomu bylo těch pár dnů. Poté jsem už šel do koupelny. Udělal jsem si ranní hygienu, a hlavně jsem si dal dlouhou sprchu. Všechno mi to zase nějak docházelo, padalo to na mě, všechna ta bolest a úzkost. Po tom, co mi Tom včera řekl, jsem si už nebyl ničím jistý. Nedokázal jsem ani odhadnout, co bude dál. Bál jsem se, cítil jsem se opravdu hrozně.

Zasloužím si to, ale tolika bolesti asi neustojím. Zvlášť když vím, že o něj i o kluky mohu kdykoli přijít. Bez nich bych nemusel ani existovat, ztratil bych veškerý smysl svého života. Vše jsem mu řekl a popravdě. Neumím si představit, jak bych se cítil v ten okamžik v jeho kůži. Muselo to být horší než dýka v srdci. Opravdu jsem se do toho nedokázal vžít, ačkoli mě to bolelo také. Nejvíc mě mrzí, že si myslí, že jsem mu lhal. Mohl jsem, ale neudělal bych to. Teď si o mně myslí, jaká jsem děvka, že jsem ho podváděl. Stalo se to jednou a já si nezačal, ale to vůbec není výmluva. Jednoduše jsem to udělal a teď budu trpět. Co když se se mnou bude chtít rozvést a vzít mi děti? Nedokážu si tohle představit, nejde to. Přeju si, aby si uvědomil, že to byl ten můj největší omyl v životě, že ho miluju a tohle bych mu schválně nikdy neudělal. Proboha, jak bych také mohl po tom všem? Zažili jsme si spolu tolik a já ho stále den ode dne víc miluju, tak proč bych to dělal.

Když jsem se osušil a ze sprchy vyšel, zjistil jsem, že můj pláč neustal. Nešlo to zastavit, šlo to samo a bylo to dobře. Potřeboval jsem se zřejmě vybrečet, jenže ani to mi v ničem nepomůže, nevezme to čas zpět. Byl jsem bezradný, nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem tu sám, neměl jsem nikoho, a tak to možná už bude navždy.

Obléknul jsem se, učesal si trošku vlasy a šel jsem dolů do kuchyně. Když jsem tam viděl, že tam mám připravenou snídani, v hrudi mě několikrát prudce bodlo a srdce se mi sevřelo. Z očí se mi znovu začaly drát slzy. I tu snídani mi udělal. Je to pro něj přirozené, nevykašlal se na mě, ačkoli by měl. Vypil jsem si jen to latté a vzal si rovnou dva prášky. Necítil jsem se dobře, ale to mi bylo zrovna nějak fuk. Opřel jsem se o linku a zamyslel se, co vlastně budu celý den doma dělat. Nikoho tu nemám, všechno mi to tu připomíná ty nejkrásnější okamžiky a já na každém kroku budu jen brečet nebo přemýšlet. No co, co jsem si udělal, to mám. Napadlo mě, že bych měl ale něco uvařit. Sice nevím, kdy se mi ty tři pokladi vrátí, ale rozhodně by tu nějaké jídlo mělo být. Pustil jsem se tedy do vaření. Klukům jsem připravil jejich oblíbenou kaši, nachystal jim ještě mléko a připravil něco pro Toma. Já jsem hlad vůbec neměl, ale chtěl jsem, aby se najedl.

Nemusí si to vykládat tak, že se teď snažím. Udělal bych to každý den, kdybych nemusel chodit do práce. Jen jsem jídlo pro Toma připravil, jelikož jsem nevěděl, kdy přesně se vrátí. Mohl si to kdykoli ohřát v mikrovlnné troubě, což byla výhoda. Když jsem měl hotovo, dal jsem se do uklízení. Žádný nepořádek tu nebyl, takže jsem jen otíral prach, sklízel nějaké nádobí a tak. Nahoře jsem klukům vyluxoval pokojík, nám ložnici a také chodbu. Nám ložnici. Ani naše už asi nebude. Chtěl jsem si už včera lehnout dole v obýváku, ale nějak mi to nevyšlo. Rád bych spal vedle Toma, ale jemu to asi příliš příjemné teď nebude. Potřeboval jsem se jakkoli zabavit a tohle mi přišlo jako dobrý nápad. Při každé činnosti jsem na to stále myslel, ale alespoň na něčem jsem si tu vnitřní bolest vybil.

Když jsem měl všechno hotové, posadil jsem se do obýváku. Posedával jsem na pohovce a projížděl veškeré fotky v mobilu. Měl jsem jich tam hodně. Několik alb patřilo jen Nathanielovi a Aaronovi, ale poté jsem měl několik alb i s Tomem. Kéž by se všechny tyhle časy vrátily nebo se ten jeden jediný okamžik nestal. Dal bych pro to cokoli. Teď díky tomu jednomu okamžiku můžu přijít absolutně o všechno. Vše jsem si to prohlížel a pobrekával u toho. Šlo to samo.

Až po třetí hodině odpoledne mě z neustálého přemýšlení probral menší hluk. Vrátili se. Ihned jsem si protřel oči a odložil balíček kapesníčků na stůl. Během chvíle už se chodbou ozval pláč a kňourání.

„Už jsme doma a půjdete spinkat. Neplakej, zlatíčko,“ slyšel jsem Toma, jak ho konejší. Chudáčci, copak jim je. Možná jsou unavení. Podle hlasu to byl Nathaniel. Zvedl jsem se hned z pohovky a šel do haly, abych mu popřípadě mohl pomoct.

„Ahm, ahoj,“ šeptnu. „Pomůžu ti s nimi,“ řeknu tiše. Tentokrát mě kluci ani nevítali. Jako kdyby i oni už věděli, jak špatnýho tátu mají. Byli opravdu unavení. Myslel jsem si to.

„Já to zvládnu, dobrý,“ řekl mi Tom a rozešel se s nimi nahoru, aniž by se svlékl. Jen jsem sklopil hlavu a dal kočárek na své místo. Otřel jsem mokré cestičky od kočárku i Tomových bot a potom jsem šel rovnou za nimi nahoru. Chápal jsem, že mě zřejmě bude ignorovat, ale stále spolu bydlíme, nějak bychom se bavit měli. Když jsem vešel do jejich pokoje, došel jsem k Tomovi.

„Já se chci omluvit, že jsem tak blbě usnul a zaspal. Připravil jsem ti jídlo a klukům už taky. Mají tam mléko a kaši,“ šeptnu téměř bázlivě. Ani pořádně nevím, co mu říct. Jindy bych se ptal, kde byli, ale vím, že by mě mohl odbýt větou, že mi do toho nic není, ať se nestarám.

„Už jedli a teď jdou spát, takže jsi to dělal zbytečně. Já už taky jedl, ale klidně se najez,“ řekl mi bez jakéhokoli tónu. Sice jsem to dělal zbytečně, ale co… to je fuk. Kluci už byli svlečení, takže je dal do jedné postýlky a zabalil do peřiny. „Pěkně se vyspěte, zlatíčka,“ dal ještě každému pusu a s odchodem si sundával bundu. Nathaniel už i během té chvilinky spal a Aaron zíval. Nahnul jsem se nad ně a lehce se na ně usmál.

„Spinkej, broučku,“ pohladím Aarona a dám mu také pusinku. Poté i Nathanielovi, ale tomu o něco opatrněji, abych ho neprobudil. Byl chudáček opravdu úplně vyřízený. Když po chviličce i Aaron usnul, odešel jsem od nich. Sám jsem ovšem nevěděl, kam se vydat. Nechtěl jsem za Tomem lézt, když o to nestál, což jsem chápal. Zároveň jsem nechtěl zalézt, aby si nemyslel, že nemám ani snahu za ním jít. Možná je lepší být odbyt, než to ani nezkusit. Tímhle heslem jsem se řídil, a proto jsem za ním také šel.

Sešel jsem tiše schody dolů, doufajíc, že tu někde bude. Byl v chodbě a svlékal se. Došel jsem až k němu. Zadíval jsem se na něj, ale poté jsem oči sklopil. Může mě klidně poslat do háje, pochopím to. Nejsem ale ten, který od toho problému bude utíkat.

„Kde jste byli a jak jste se měli?“ zeptám se.

„U Briana, takže dobře. Zase od něj nechtěli,“ řekl jen a přehodil přes věšák šálu. Měli ho vždy rádi, o tom moc dobře vím.

„Aha, tak to jo,“ přikývnu a semknu rty k sobě. „Nepotřebuješ něco? To jídlo si můžeš kdykoli ohřát, máš to připravené, i když jsi říkal, že jsi jedl. Já jsem netušil, kdy se vrátíte.“

„Bille, už s tímhle divadélkem přestaň. Nikdy ses nestaral, tak s tím teď nezačínej, protože to stejně nic nezmění,“ povzdechl otráveně a šel do obýváku, kde se svalil do křesla. To je od něj hezký. Vím, jak je na mě naštvaný, ale že jsem se nikdy nestaral, mě od něj teda mrzí. Chodím do práce, bohužel doma nestihnu udělat tolik, co on. Já jsem po něm hlavně nikdy nic nechtěl. A když jsme kluky neměli, měl jsem o něj vždy starost. Nenechal jsem ho nikdy jen tak. Šel jsem rovnou za ním.

„Vím, že tohle nic nezmění a ani to proto nedělám. Dělám to, protože chci a můžu. Vždycky jsem o tebe měl starost,“ řeknu a semknu rty bolestně k sobě. Mrzelo mě to, co řekl.

„Tak teď už si tu starost nech pro jiný, ok?“ natáhnul se pro ovladač a pustil si televizi. Výborně. Chápu to, nemůžu mu říct slovo proti, ale on si asi vážně myslí, že jsem s Johnem měl něco víc. Do háje, tak to ale není.

„Není pro koho. Starost mám jen o vás tři a ty to víš,“ řeknu mu tiše. „Já vím, že si myslíš něco jiného, ale mýlíš se.“

„Já si nemyslím nic,“ vydechne. „Ono je to tak lepší.“ Jak pro koho. Vždyť neví, jak to bylo. Může si myslet cokoli, klidně že se s ním scházím a cokoli dalšího.

„Nevíš, jak to bylo a já nemám šanci ti to ani vysvětlit, o to je to jen horší. Můžeš si myslet cokoli, aniž by to byla pravda. Myslíš, že bych ti lhal? Kdybych ti chtěl lhát, řekl bych ti nějaké blbosti anebo bych ti to neřekl vůbec, ale já jsem k tobě upřímný,“ řeknu tiše. Potom jsem ho už nechal, když si zapnul televizi. Rozešel jsem se směrem ke schodům. Nechci ho tím naštvat, ani provokovat. Chci mu to jen vysvětlit. Měl jsem možnost lhát nebo to utajit, ale neudělal jsem to.

„A ty si, sakra, myslíš, že ti věřím?!“ vyjel na mě najednou a rozešel se za mnou. „Ty si, kurva, myslíš, že po tom, co jsi udělal, tak ti budu věřit jediný slovo z toho, co jsi mi řekl?! Kdybych při tom obřadu nestál přímo vedle tebe a nesliboval ti věrnost a lásku do konce života, tak bych ti ani, kurva, nevěřil, že seš ženatej!“ zařval na mě s pláčem. Takže už mi nevěří, vůbec mi nevěří. Čekal jsem to, ale ne až tak. Přivřel jsem oči, jak křičel. On na mě křičel opravdu jen párkrát za život. Museli jsme se skutečně už hádat, aby na mě jen zvýšil hlas.

„Nikdy-nikdy jsem ti nedal podnět k tomu, abys mi nevěřil. Nikdy jsem se tak nezachoval a ani teď ti nelžu, ale dobře, nevěř mi. Máš na to plné právo. Snad jednou dostanu šanci ti to vysvětlit,“ vydechnu už s pláčem.

Já nejsem žádná děvka. Neomlouvá mě to, ale já jsem s tím posraným Johnem neměl nic víc, než to v té kanceláři a tam šlo jen o líbání. Párkrát se mě dotknul, ale víc ne. Jenže, jak mu tohle mám dokázat?!

Tom na mě hněvivě koukal a zhluboka se nadechoval. Náhle mi vrazil facku. Hlavou jsem úplně pootočil ke straně. Jen jsem vydechl a bolestně usykl, přičemž jsem přivřel oči. Najednou jsem byl v šoku. Nevěřil jsem tomu, že mi prostě dal facku. Uhodil mě. Neříkám, že mi uletěla hlava, ale uhodil mě. Nikdy na mě ani hrubě nesáhl a teď…

„Díky,“ vydechne a procvičí si prsty. „Tohle jsem potřeboval. Chtěl jsem to udělat už od včerejška,“ kývne hlavou a už o poznání klidněji se na mě podívá. „Promiň, ale zasloužil sis jí.“ Tohle myslí vážně? Zasloužil jsem si ji, ale že by mi tohle dokázal říct a prostě mi ji vrazit… to ne.

„Snad sis ulevil,“ pošeptám a potom se otočím. Rozešel jsem se pomalu nahoru, přičemž už mi tekly slzy jak hrachy.

„Promiň,“ šeptnul ještě Tom, než se rozešel opačným směrem.

Vyšel jsem schody a šel rovnou do ložnice. Chtěl jsem mu ještě odpovědět, ale nějak jsem to prostě nedokázal. V hrudi jako by se mi něco zaseklo. Chvíli jsem jen zmateně koukal, ale pak jsem si po té tváři přejel. Nějak mi to nešlo do hlavy. Vážně přijímám, že jsem si ji zasloužil. Za to, co jsem udělal, je to málo, ale prostě jsem to nečekal. Aspoň si ulevil, když to tak potřeboval. Nevyčítám mu to, ani nikdy nebudu. Nemyslím si nic špatného o tom, že to udělal. Chápu ho, měl vztek, cítil bolest. Posadil jsem se na kraj postele a jen se před sebe díval. Připadal jsem si jako na konci, jako bych se teď měl sebrat a odejít, protože já jsem ten, kdo je tu přebytečný. Dům je i Tomův, jsou tu děti, má tu pracovnu… já tu nemám co dělat. Já ale nedokážu odejít. Nejde o to, že bych se bál o vlastní prdel, o to, že nebudu mít kam jít, ale já nechci být bez nich. Potřebuju je alespoň vidět, záleží mi na nich, potřebuju vědět, že jsou v pořádku. Miluju je.

autor: Mischy & Turmawenne