Novel of Dreams – Our Life 53.

TOM

Bylo snad už kolem desáté hodiny večer, když jsem vyčerpaně slezl z běžícího pásu a svalil se na zem na podložku. Vytáhl jsem si sluchátka z uší, z nichž mi po celou dobu hrála nějaká agresivní hudba s ještě agresivnějšími texty. Položil jsem si na obličej ručník a splašeně oddechoval. Byl jsem celý zpocený, sotva jsem popadal dech a nebyl jediný sval v těle, který by mne nebolel. Náhle jsem zaslechl kroky. Krátce potom i jeho hlas.

„Tome, jsi v pořádku?“ šeptl Bill jen tiše. Nevím, co se furt stará. Ať si jde radši opečovávat Johnovi čůráka. Nevšímal jsem si ho. „Chápu, že mě ignoruješ, ale na tohle mi odpověz, prosím. Jsi tu kolik hodin,“ řekne tiše.

„Jdi se starat o někoho jinýho. Určitě máš o koho,“ odseknu mu a ztěžka se vyškrábu na nohy, abych vypnul běžící pás.

„Jo, to mám. O tebe a o kluky,“ vydechne jen a zadívá se na mě. „Nelhal jsem ti.“ Jasně, samý kecy.

„Mě to nezajímá. Přestaň si mě všímat. Jako bych tu vůbec nebyl,“ otřu si hruď a břicho, načež se rozejdu pryč. „Jediná věc, kterou po tobě chci, je ta, aby sis dál všímal kluků jako doteď a laskavě před nima nebreč. To dětem fakt nedělá dobře. Mě neřeš.“

„Dobře, děkuju, ale nepočítej s tím, že si tebe všímat nebudu. Jsi pro mě na prvním místě jako ty dva drobečkové. To se nezmění, ani kdybys chtěl. Já to neovlivním a ani nechci,“ řekl a vydal se pomalu také pryč, takže šel za mnou. Teď si snad ještě bude hrát na milujícího manžela. Nikdy jsem si nemyslel, že u mě klesne takhle hluboko.

„Dej mi pokoj. Já už o nic z těchhle tvých keců nemám zájem. Pro mě to skončilo, jasný?“ otočím se k němu se slzami v očích. „Udělal jsi to, a tím to pro mě končí. Kdyby nebylo dětí, tak už tu nejsem několik hodin. Kdybys nebyl jejich táta, tak už tu nejsou ani oni, ani já. Tohle už ti stačí?“ podívám se mu do očí. Jen se na mě zadíval. V jeho očích bylo něco zvláštního. Sklopil oči a následně i hlavu, přičemž se dlaní opřel o zeď. Nadechnul se, jako by chtěl něco říct, ale místo toho se mu po tvářích rozkutálelo nespočetné množství slz. Přes všechnu tu bolest a zlobu i tak pro něj stále cítím lítost. Uvnitř mne jsou pudy, které mě nutí ho obejmout a utěšit, ale to už nemůžu. Ne po tom, co udělal. Nedokážu to. Má to takový, jaký si to udělal, jenže tím bohužel netrpí jenom on. Otřel jsem si hřbetem ruky slzy a raději si odešel dát sprchu.

Stál jsem pod proudem horké vody, abych si uvolnil bolavé, naběhlé svaly a trochu se uklidnil. Myslel jsem si, že s odtékající vodou ode mě odejde i všechno to špatné, ale když jsem tu teď stál sám a nahý, něco mi scházelo. Scházelo mi Billovo horké tělo, které by se ke mně teď za normálních okolností tisklo, hladil by mě po celém těle, líbal mě po krku a šeptal mi, jak mě miluje. Zakryl jsem si rukama obličej a zadržel dech, ale i přesto se mi z hrudi bolestivě vydralo několik hlasitých vzlyků. Sjel jsem prsty po dlaždičkách a bezmocně spadl na kolena, načež jsem si opřel hlavu o stěnu a jen hlasitě brečel. Co jsem komu udělal, že jsem si tohle všechno zasloužil? Nestačí, že mám za tátu totálního zmrda, umřela mi moje milovaná sestřička Molly, ale musel jsem se dostat do léčebny kvůli Billově bouračce a… pak ještě Yvonne a všechno kolem a teď tohle. Podvedl mě člověk, na kterého jsem se spoléhal od svých jednadvaceti let, kterému jsem ve všem bezmezně důvěřoval a pro kterého bych vždy udělal první poslední.

Schoulil jsem se do klubíčka na bok a dál brečel. Nedokázal jsem to zastavit a snad jsem ani nechtěl. Chtěl jsem brečet, potřeboval jsem to. Stále si pamatuji, jak mě přijel poprvé překvapit před školu, jaké jsme měli problémy s Brianem, jak jsme se poprvé líbali na jeho stole v kanceláři anebo se milovali u něj v bytě. Milovali jsme se dokonce i v nechutné kabince v Berlínském sekáči. Strávili jsme spolu líbánky na Maledivách. Od začátku našeho vztahu jsme si denně vyznávali lásku, dokazovali si, jak moc se milujeme, a to jsme si i slíbili před oltářem. Posledních pár dnů bylo divných, Bill se choval zvláštně. Něco nebylo v pořádku, cítil jsem, že ho něco trápí, ale pokaždé mi řekl, že má nějaký stres v práci nebo je unavený. Myslel jsem si, že si potřebuje odpočinout, že bude třeba nemocný, ale v žádném případě by mne nenapadlo, že mě podvedl. Měl jsem to poznat, měl jsem se o něj víc starat a zajímat, jenomže nejsem robot, abych všechno zvládal dokonale. Starám se sám o celou domácnost, 24 hodin musím dávat pozor na děti a ještě do toho pracovat. Snažil jsem se Billovi věnovat, jak jsem jen mohl, ale nejspíš to bylo málo, nejspíš už mu to nestačilo. Do tohohle jsme do manželství a hlavně dětí šli, ale bohužel… Očividně mu to tak nevyhovuje. Je to moje vina, měl jsem si ho víc všímat a tohle se nemuselo stát. Možná jsem si měl najít i víc času na cvičení a ne se po práci svalit k televizi a ještě sežrat čokoládu. Asi už mu nestačím, nebavím ho, jsem mu odporný. Nevím. Já vážně nevím. Ale vím, že až se mě jednou děti zeptají, proč jsme se rozvedli, vím, že je to moje vina.

Strávil jsem v koupelně přinejmenším dvě hodiny, takže když jsem vylezl, bylo už po půlnoci. Šel jsem se do ložnice obléknout, ale Bill tam seděl na posteli s notebookem. Ne, nebudu se na něj ksichtit a vyhýbat se mu. Zatím tu spolu žijeme a musím to snést. Taky potřebuju chodit do místností, kde je i on. Došel jsem ke skříni, kde jsem se raději zády k němu oblékl a zase skříň zavřel. Když jsem si vyndával z nočního stolku krabičku cigaret, zvědavost mě přemohla a podíval jsem se na obrazovku jeho notebooku. Měl tam otevřené naše fotky z líbánek a stíral si slzy. Bolestně jsem vydechl, ale raději jsem se v rychlosti odebral pryč. Sešel jsem schody, vzal si v chodbě bundu a šel na zahradu, ač tam bylo několik stupňů pod nulou. Jakmile jsem vyšel, hned se mi od úst vydrala pára. Potřebuju trochu promrznout a ochladit si mozek. Shrnul jsem sníh z lavičky u plotu a usadil se tam. Pak jsem si konečně zapálil jednu z těch tyčinek, co mě měly uklidnit. Už delší dobu s Billem nekouříme, ale teď si zkrátka potřebuju dát. Potáhnul jsem z cigarety a po chvíli kouř zase vyfouknul. Pozoroval jsem u toho zapalovač, s nímž jsem si hrál mezi prsty. Nebudu lhát, občas jsem to porušoval a prostě si zašel zakouřit, i když jsem se to snažil kvůli dětem omezovat. Zkrátka občas toho na mě bylo moc a já si potřeboval dopřát alespoň chvilku klidu se svým milovaným nikotinem. Bill to věděl, vždy si ze mě dělal srandu, že se nikdy nenapravím, načež mě láskyplně políbil. Ach jo… Když jsem dokouřil, zapálil jsem si další. Rozhodl jsem se tu zůstat déle než jen na jednu cigaretu. Vytáhl jsem z kapsy iPod, strčil si sluchátka do uší a pustil si nějakou hudbu. Přikrčil jsem si nohy k tělu a v tichosti jsem sledoval náš dům. Tohle byl náš sen, teď se z toho stala spíš noční můra.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale když už jsem přestával cítit prsty u nohou, zašel jsem raději zpátky dovnitř. Při pohledu na hodiny jsem povzdechl. Bylo už půl druhé ráno. Sundal jsem si bundu, a když jsem ji pověsil na věšák v chodbě, šel jsem po schodech nahoru, abych se ujistil, že kluci spokojeně spí. Rozsvítil jsem si na chodbě, nechtěl jsem je náhodou probudit tím, že bych jim v pokojíku rozsvítil. Když jsem tiše vešel dovnitř, u okna jim svítila lampička ve tvaru hvězdy. Nad jejich postýlkami se točily zavěšené hračky, které vždy před spaním pozorovali a natahovali se k nim tak dlouho, dokud vždy neusnuli. Došel jsem až k jejich postýlkám. Oba spinkali na boku čelem k sobě, jak byli zvyklí, a u toho spokojeně cucali svoje dudlíčky. Byli rozkošní. Musel jsem se usmát a oba je opatrně pohladit po naducaných tvářičkách. Nakonec jsem opatrně vzal Nathaniela a položil ho k Aaronovi do postýlky přímo vedle něj, načež jsem je oba zachumlal do peřiny. Jakmile vycítili teplo a tep srdíčka toho druhého, přitulili se k sobě. Jako malé magnety, jako já s Billem.

V očích mě zaštípaly slzy, ale i přesto jsem se usmál. Dávali jsme je už zvlášť do postýlek, protože po obědě často nechtěli spát a jelikož už se dokázali sami zapřít o mříže a pomalu vylézt z postele, dělali strašného kraválu, obzvlášť když byli dva. Na noc jsem je ale často potom dával do jedné postýlky. Strašně rád jsem je pozoroval, když se budili a překvapeně na sebe koukali, že leží u sebe. Nakonec se k sobě vždy ještě víc přitulili, ale jakmile mě zpozorovali, začali vstávat, oba se zapřeli o mřížku a vítali mě jako dvě sluníčka svými úsměvy, přičemž se neposedně vrtěli jen proto, abych se s nimi už pomazlil, vypustil je ven a oni zas spolu mohli provádět nějakou lumpárnu. Oběma jsem dal ještě pusinku a poté se staženým žaludkem opustil jejich pokojík. Mám takový strach, že o ně přijdu. Jsem zvyklý s nimi být 24 hodin denně, starat se o ně, učit je, dávat na ně pozor, hrát si s nimi, ale také je krmit, přebalovat a chovat a utěšovat, když pláčou nebo si při nějaké jejich lumpárně natlučou. Nemůže mi tyhle dva andílky přece vzít. Jsou moje všechno.

Otřel jsem si slzy z tváří a sešel opět dolů ze schodů, kde jsem se po tmě usadil v obýváku. Čekal jsem, že na mě půjde spaní, ale ani na okamžik jsem nedokázal zastavit mozek. Byl jsem vyčerpaný, tělo jsem skoro necítil a hlava mě bolela naprosto šíleným způsobem. Lehnul jsem si na bok, zavřel oči a snažil se alespoň na chvíli usnout, ale marně. Za celou noc jsem nespal ani minutu. Nešlo to.

Kolem sedmi hodin ráno jsem se došel osprchovat a něco se sebou udělat, aby se mě dětičky nelekly. Potom jsem šel k nim do pokojíku. Obvykle se kolem této doby budili, někdy dřív a někdy dýl. Pouze jsem dovnitř nakouknul. Jakým bylo mým překvapením, když Aaron už v postýlce seděl a šťouchal prstíkem mladšího brášku do tvářičky. Ah, konečně mi dává smysl, proč jsou nastejno vzhůru, když sem přijdu. Oni se navzájem budí, aby mohli zase něco provádět. No nejsou úžasní?

„Co tu do něj šťoucháš, broučku,“ bafnu na něj pobaveně.

„Ma-ta!“ vyhrkne polekaně, jako by něco provedl. To jsem se začal smát a vzal si ho do náruče.

„Ty moje zlobidlo,“ dám mu pusinku na čelíčko a začnu ho chovat.

„Na-na, u,“ broukne mi zamračeně a zase se natahuje k Nathanielovi. No jo, „Na-na“ je Nathaniel a „A-na“ je Aaron. Ty jejich zkratky jsou kouzelný. To už se i ten brouček začal probouzet a mžourat do světla.

„Na-na,“ vypískne nadšeně hned Aaron a začne dělat paci, paci, pacičky. Brouček. S úsměvem jsem mu dal pusinku a opatrně si vzal do druhé ruky i Nathaniela. Ten na mě ospale koukal, až si nakonec položil hlavičku na moje rameno. Byl ještě celý rozespalý, chudáček. Zvláštní, že už v tak útlém věku se projevují jejich osobnosti. Pohladil jsem ho po zádíčkách a začal ho pusinkovat na čelíčko.

„Už nespinkej, miláčku. Teď bude balu a pak hamu,“ pošeptám.

„Hamu!“ zvedne hned čile hlavičku. Jedlík můj.

„Baluuu,“ zakňourá naopak Aaron. No jo, mladý pán se nerad přebaluje.

„Jo, pěkně tě, broučku, přebalím, protože máš tu plenku už zase plnou,“ zasměju se a oba je položím na přebalovací stůl. Ani jeden neodporoval, ale Aaron se přitom vždycky podivně ksichtil. Nathaniel si zatím vždy hrál s dudlíkem. Oběma jsem sundal plenky a hodil je do koše. Pak jsem jim otřel prdelky, ještě jim je zapudroval a dal jim nové plenky.

„Hotovo. Teď se oblíkneme, hm,“ otevřu skříňku.

„Ne-ne-ne-ne-ne-ne,“ začali hned oba kopat nožkama a snažili se utéct. Strašně neradi se oblékali. Nejraději tu poletovali nazí.

„No dobře, ale dám vám alespoň ponožky,“ řeknu nakonec. Vezmu dva páry ponožek a nandám jim je. Máme tu sice vyhřívané podlahy, ale i tak. Nechci, aby byli nemocní. Pak jsem si je oba vzal do náruče a nesl je z pokoje. Když jsme šli kolem ložnice, kluci hned začali volat: „Ta-ta, ta-ta,“ přičemž mávali ručičkami, jako by na sebe chtěli strhnout jeho pozornost. Bill ležel na posteli s notebookem, nebyl ani svlečený nebo přikrytý a spal. Nejspíš tam včera u toho usnul.

„Tatínek ještě hají,“ pošeptám jim. Obvykle je touhle dobou už v koupelně, ale možná si vzal volno, kdoví. To hned ztichli a začali šeptat: „Ta-ta, hají.“

„Jo, ještě spinká,“ dám jim oběma pusinky a sejdu schody. Posadil jsem je v kuchyni do židliček, dal jim vybrat přesnídávku. Klasicky si vybrali jahodovou jako obvykle. Měli ji nejraději. Sám jsem si udělal jen čaj a připravil latté a snídani pro Billa. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, že to dělám. Bylo to pro mě automatické. Když jsem si to uvědomil, pouze jsem nad tím zakroutil hlavou a nechal to ležet na lince. Ne, nebudu to vyhazovat. Pořád tu spolu bydlíme. Dělám jídlo pro všechny, nejsem ten typ, co by se chtěl natolik odtrhnout, aby i jedl sám, co si udělá. Kluci ho potřebují vidět tam, kde ho viděli i předtím. A to jsou jídla, večery i odpoledne. Jakmile jsem kluky nakrmil a nechal je říhnout si, došel jsem je nahoru obléct, sám jsem se v tichosti převlékl a připravil jim nějaké piškoty a pití na cestu. Dal jsem to do tašky u kočárku a pak je odnesl do garáže, kde jsem je v autě usadil do sedaček a připoutal. Už jsem dal jen kočárek do kufru a mohli jsme jet. Byli jsme s Billem už zvyklí, že ten, co měl děti, bral si jeho Audi a ten druhý moji.

Nastartoval jsem a vyjel. Natočil jsem si zpětné zrcátko víc na kluky, abych viděl, co tam provádí. Hráli si s nějakou hračkou.

„Ma-ta, bvm, bvm,“ ozvalo se po chvíli zezadu. Musel jsem se usmát nad tím, jak pokaždé napodobovali zvuk motoru slovy „bvm, bvm“.

„Jedeme za strejdou Brianem,“ povím jim s úsměvem.

„Sa-ma, sa-ma,“ začali hned oba jásat. No jo, strejdu Briana oni rádi. Pokaždé s nima dělá kraviny. A proč pojmenování „sa-ma“? „Sa“ jako strejda a „ma“ jako z maminčiny strany. Rozdělili si to tak i u prarodičů. Místo klasického „ba-ba“ říkají „ba-ma“ a „ba-ta“, aby bylo poznat, z čí jsou strany. Jsou moc šikovní a chytří. Jediné pojmenování má Billův otec „da-da“ jelikož mého otce neznají.

„Jo, sa-ma,“ zasměji se a zavrtím hlavou. Tihle dva drobečkové mi vždy dokážou zvednout náladu a jsem si jistý, že mi Brian odvede dobře myšlenky. Hlavně se mu budu moct dobře vypovídat.

BILL

Když jsem ráno vstal, byl jsem trošku v šoku. Byl jsem stále v normálním domácím oblečení, měl jsem vedle sebe již vybitý notebook. To jsem tu vážně takhle pitomě usnul? Jen jsem se porozhlédnul a hned se z postele vyhrabal. Slušně jsem zaspal podle toho, kolik bylo už hodin. Chvíli jsem si říkal, že hned poběžím za kluky a Tomem, ale poté mi došlo, že můj krásný sen, který se mi chvilku zdál, byl opravdu jen sen. Dolehla na mě realita, která byla krutější než kdy jindy. Svěsil jsem ramena a šel se hned podívat ke klukům do pokoje. Polil mě doopravdy ledový pot, když jsem je tam neviděl, hlavně jsem je nikde neslyšel. Šel jsem se hned poté podívat dolů. Prošel jsem vážně celý dům, ale nikde nikdo nebyl.

autor: Mischy & Turmawenne