
Bylo snad už kolem desáté hodiny večer, když jsem vyčerpaně slezl z běžícího pásu a svalil se na zem na podložku. Vytáhl jsem si sluchátka z uší, z nichž mi po celou dobu hrála nějaká agresivní hudba s ještě agresivnějšími texty. Položil jsem si na obličej ručník a splašeně oddechoval. Byl jsem celý zpocený, sotva jsem popadal dech a nebyl jediný sval v těle, který by mne nebolel. Náhle jsem zaslechl kroky. Krátce potom i jeho hlas.
Schoulil jsem se do klubíčka na bok a dál brečel. Nedokázal jsem to zastavit a snad jsem ani nechtěl. Chtěl jsem brečet, potřeboval jsem to. Stále si pamatuji, jak mě přijel poprvé překvapit před školu, jaké jsme měli problémy s Brianem, jak jsme se poprvé líbali na jeho stole v kanceláři anebo se milovali u něj v bytě. Milovali jsme se dokonce i v nechutné kabince v Berlínském sekáči. Strávili jsme spolu líbánky na Maledivách. Od začátku našeho vztahu jsme si denně vyznávali lásku, dokazovali si, jak moc se milujeme, a to jsme si i slíbili před oltářem. Posledních pár dnů bylo divných, Bill se choval zvláštně. Něco nebylo v pořádku, cítil jsem, že ho něco trápí, ale pokaždé mi řekl, že má nějaký stres v práci nebo je unavený. Myslel jsem si, že si potřebuje odpočinout, že bude třeba nemocný, ale v žádném případě by mne nenapadlo, že mě podvedl. Měl jsem to poznat, měl jsem se o něj víc starat a zajímat, jenomže nejsem robot, abych všechno zvládal dokonale. Starám se sám o celou domácnost, 24 hodin musím dávat pozor na děti a ještě do toho pracovat. Snažil jsem se Billovi věnovat, jak jsem jen mohl, ale nejspíš to bylo málo, nejspíš už mu to nestačilo. Do tohohle jsme do manželství a hlavně dětí šli, ale bohužel… Očividně mu to tak nevyhovuje. Je to moje vina, měl jsem si ho víc všímat a tohle se nemuselo stát. Možná jsem si měl najít i víc času na cvičení a ne se po práci svalit k televizi a ještě sežrat čokoládu. Asi už mu nestačím, nebavím ho, jsem mu odporný. Nevím. Já vážně nevím. Ale vím, že až se mě jednou děti zeptají, proč jsme se rozvedli, vím, že je to moje vina.
Strávil jsem v koupelně přinejmenším dvě hodiny, takže když jsem vylezl, bylo už po půlnoci. Šel jsem se do ložnice obléknout, ale Bill tam seděl na posteli s notebookem. Ne, nebudu se na něj ksichtit a vyhýbat se mu. Zatím tu spolu žijeme a musím to snést. Taky potřebuju chodit do místností, kde je i on. Došel jsem ke skříni, kde jsem se raději zády k němu oblékl a zase skříň zavřel. Když jsem si vyndával z nočního stolku krabičku cigaret, zvědavost mě přemohla a podíval jsem se na obrazovku jeho notebooku. Měl tam otevřené naše fotky z líbánek a stíral si slzy. Bolestně jsem vydechl, ale raději jsem se v rychlosti odebral pryč. Sešel jsem schody, vzal si v chodbě bundu a šel na zahradu, ač tam bylo několik stupňů pod nulou. Jakmile jsem vyšel, hned se mi od úst vydrala pára. Potřebuju trochu promrznout a ochladit si mozek. Shrnul jsem sníh z lavičky u plotu a usadil se tam. Pak jsem si konečně zapálil jednu z těch tyčinek, co mě měly uklidnit. Už delší dobu s Billem nekouříme, ale teď si zkrátka potřebuju dát. Potáhnul jsem z cigarety a po chvíli kouř zase vyfouknul. Pozoroval jsem u toho zapalovač, s nímž jsem si hrál mezi prsty. Nebudu lhát, občas jsem to porušoval a prostě si zašel zakouřit, i když jsem se to snažil kvůli dětem omezovat. Zkrátka občas toho na mě bylo moc a já si potřeboval dopřát alespoň chvilku klidu se svým milovaným nikotinem. Bill to věděl, vždy si ze mě dělal srandu, že se nikdy nenapravím, načež mě láskyplně políbil. Ach jo… Když jsem dokouřil, zapálil jsem si další. Rozhodl jsem se tu zůstat déle než jen na jednu cigaretu. Vytáhl jsem z kapsy iPod, strčil si sluchátka do uší a pustil si nějakou hudbu. Přikrčil jsem si nohy k tělu a v tichosti jsem sledoval náš dům. Tohle byl náš sen, teď se z toho stala spíš noční můra.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale když už jsem přestával cítit prsty u nohou, zašel jsem raději zpátky dovnitř. Při pohledu na hodiny jsem povzdechl. Bylo už půl druhé ráno. Sundal jsem si bundu, a když jsem ji pověsil na věšák v chodbě, šel jsem po schodech nahoru, abych se ujistil, že kluci spokojeně spí. Rozsvítil jsem si na chodbě, nechtěl jsem je náhodou probudit tím, že bych jim v pokojíku rozsvítil. Když jsem tiše vešel dovnitř, u okna jim svítila lampička ve tvaru hvězdy. Nad jejich postýlkami se točily zavěšené hračky, které vždy před spaním pozorovali a natahovali se k nim tak dlouho, dokud vždy neusnuli. Došel jsem až k jejich postýlkám. Oba spinkali na boku čelem k sobě, jak byli zvyklí, a u toho spokojeně cucali svoje dudlíčky. Byli rozkošní. Musel jsem se usmát a oba je opatrně pohladit po naducaných tvářičkách. Nakonec jsem opatrně vzal Nathaniela a položil ho k Aaronovi do postýlky přímo vedle něj, načež jsem je oba zachumlal do peřiny. Jakmile vycítili teplo a tep srdíčka toho druhého, přitulili se k sobě. Jako malé magnety, jako já s Billem.
V očích mě zaštípaly slzy, ale i přesto jsem se usmál. Dávali jsme je už zvlášť do postýlek, protože po obědě často nechtěli spát a jelikož už se dokázali sami zapřít o mříže a pomalu vylézt z postele, dělali strašného kraválu, obzvlášť když byli dva. Na noc jsem je ale často potom dával do jedné postýlky. Strašně rád jsem je pozoroval, když se budili a překvapeně na sebe koukali, že leží u sebe. Nakonec se k sobě vždy ještě víc přitulili, ale jakmile mě zpozorovali, začali vstávat, oba se zapřeli o mřížku a vítali mě jako dvě sluníčka svými úsměvy, přičemž se neposedně vrtěli jen proto, abych se s nimi už pomazlil, vypustil je ven a oni zas spolu mohli provádět nějakou lumpárnu. Oběma jsem dal ještě pusinku a poté se staženým žaludkem opustil jejich pokojík. Mám takový strach, že o ně přijdu. Jsem zvyklý s nimi být 24 hodin denně, starat se o ně, učit je, dávat na ně pozor, hrát si s nimi, ale také je krmit, přebalovat a chovat a utěšovat, když pláčou nebo si při nějaké jejich lumpárně natlučou. Nemůže mi tyhle dva andílky přece vzít. Jsou moje všechno.
Otřel jsem si slzy z tváří a sešel opět dolů ze schodů, kde jsem se po tmě usadil v obýváku. Čekal jsem, že na mě půjde spaní, ale ani na okamžik jsem nedokázal zastavit mozek. Byl jsem vyčerpaný, tělo jsem skoro necítil a hlava mě bolela naprosto šíleným způsobem. Lehnul jsem si na bok, zavřel oči a snažil se alespoň na chvíli usnout, ale marně. Za celou noc jsem nespal ani minutu. Nešlo to.
Kolem sedmi hodin ráno jsem se došel osprchovat a něco se sebou udělat, aby se mě dětičky nelekly. Potom jsem šel k nim do pokojíku. Obvykle se kolem této doby budili, někdy dřív a někdy dýl. Pouze jsem dovnitř nakouknul. Jakým bylo mým překvapením, když Aaron už v postýlce seděl a šťouchal prstíkem mladšího brášku do tvářičky. Ah, konečně mi dává smysl, proč jsou nastejno vzhůru, když sem přijdu. Oni se navzájem budí, aby mohli zase něco provádět. No nejsou úžasní?
„Co tu do něj šťoucháš, broučku,“ bafnu na něj pobaveně.
„Už nespinkej, miláčku. Teď bude balu a pak hamu,“ pošeptám.
Nastartoval jsem a vyjel. Natočil jsem si zpětné zrcátko víc na kluky, abych viděl, co tam provádí. Hráli si s nějakou hračkou.
Když jsem ráno vstal, byl jsem trošku v šoku. Byl jsem stále v normálním domácím oblečení, měl jsem vedle sebe již vybitý notebook. To jsem tu vážně takhle pitomě usnul? Jen jsem se porozhlédnul a hned se z postele vyhrabal. Slušně jsem zaspal podle toho, kolik bylo už hodin. Chvíli jsem si říkal, že hned poběžím za kluky a Tomem, ale poté mi došlo, že můj krásný sen, který se mi chvilku zdál, byl opravdu jen sen. Dolehla na mě realita, která byla krutější než kdy jindy. Svěsil jsem ramena a šel se hned podívat ke klukům do pokoje. Polil mě doopravdy ledový pot, když jsem je tam neviděl, hlavně jsem je nikde neslyšel. Šel jsem se hned poté podívat dolů. Prošel jsem vážně celý dům, ale nikde nikdo nebyl.
autor: Mischy & Turmawenne
Ja chápem, že Tom, je sklamaný ale mohol, by sa snažiť Billa počúvať aj keď je to podvod bol to iba bozk.
Dúfam, že Brain Tomovy dohovorí a aj mu pomôže a že bude rozumný trochu sa bojím aby Brain Billovy nedal po hube.
Páni.. no jsem opravdu hodně zvědavá, jak to bude… tohle nevypadá na krizi, která jednoduše přejde, doufám, že Brian pomůže…
Opravdu by me zajimalo, proc v TOmovi je najednou tolik nenavisti .. byl to jen polibek.. a navic se mu priznal .. Ty bys to Tome urcite zatloukal a zatloukal ..
no se zvedava jak to udelaji a ja kto dopadne ..
Jsem zvědava jak to bude dál mám obavy že Brain nepomůže.