Help me forget 7.

autor: Kiro

Moc se omlouvám, že mi to trvalo o něco déle než obvykle, ale znáte to, škola a ostatní okolo mě prostě úplně vyšťavuje, takže jsem ráda, když se k psaní vůbec dostanu. 🙂 Ohledně tohoto dílu… věci se nám dají opět do pohybu… enjoy 😉

…o pár dní později…

I dnes ráno to bylo stejné jako posledních několik dní. Od jejich milostného aktu uběhl už skoro týden, ale oběma to přišlo jako hrozně dávná doba. Jakmile se bratři ráno potkali, vedli spolu tak strojenou konverzaci, že to snad ani nebylo možné. Prakticky si nesdělovali to, co dříve. Úplně se uzavřeli do sebe, přitom by ale chtěli tomu druhému všechno říct.

Bill seděl v obýváku na gauči a po chvilce si k němu přisedl i Tom. Nějakou dobu panovalo mezi oběma hrobové ticho, než se Tom na Billa otočil, rozhodnutý protnout tuhle napnutou atmosféru jednou pro vždy.

„Bille… mohli bychom si promluvit?“ zeptal se nervózně. Bill na něj otočil zrak, uvnitř byl plný očekávání, co má Tom asi na srdci.

„Proč ne,“ řekl Bill a pokusil se při tom usmát, ale vznikl z toho spíše kyselý škleb. Tom se zhluboka nadechl. Nehodlal dopustit, aby to tu z něho zase lezlo jako z chlupaté deky. Rozhodl se říct všechno a pěkně stručně.

„Takhle to dál nejde. Od doby, co jsme spolu mluvili naposledy normálně, jsme se k sobě ani nepřiblížili, jako by jeden z nás měl nakažlivou infekci. Vždy jsem o tobě přesně věděl, jak se cítíš, na co myslíš a teď…“ na chvíli se odmlčel a snažil se v bratrových očích najít pochopení. „Nevím, jestli ze mě máš strach, ale pokud ti jde o tohle, slibuju ti, že se o nic pokoušet nebudu,“ Tom se snažil působit co nejpřesvědčivěji, ovšem Billův obličej byl tak neutrální, že neměl ani tu nejmenší jistotu, že uspěl.

„Tehdy ten večer…“ začal potichu Bill. „Bylo to jenom z čistého chtíče?“ podíval se na Toma tak, že ten nebyl v tu chvíli schopný podívat se kamkoliv jinam než do Billových oříškově hnědých očí.

Usilovně se snažil, vzpomenout si na onu noc. Snažil se, vzpomenout si na své pocity, na to horko, co se mu vlilo do těla při každém Billově dotyku, na každý zběsilý úder jeho srdce, zkrátka na každičký detail. Ta vzpomínka vykouzlila na jeho tváři blažený úsměv, teď mohl s jistotou Billovi odpovědět.

„Ne.“ Bill se na něj docela nedůvěřivě zadíval, tím se však Tom nehodlal nechat odradit. „Celou tu dobu jsi ty jediný člověk, který mi je takhle blízký, samotnému mi to připadá šílené, ale myslím, že jsem se do tebe zami-“ dál už to nedořekl, neboť mu Bill zacpal rukou pusu.

„Ne, prosím, tohle ještě neříkej,“ hodil na něj Bill prosebný pohled. Tom zmateně vykulil oči. „Já… prostě…“ Bill nevěděl, co má říct. Proč vlastně Tomovi tu pusu zacpal? Sám nevěděl, jeho ruka to udělala naprosto automaticky, ani si nestačil uvědomit, co přesně dělá.

Tom chytil Billa za zápěstí a jemně jeho ruku odtáhl od svých úst. Rozhodně se teď nehodlal nechat Billem zatlačit do kouta.

„Tohle je přesně to, o čem mluvím,“ řekl Tom a dál držel Billovu ruku, aby mu nemohl znovu zacpat pusu. „Bráníš se tomu, abych ti řekl, co cítím. Dobře, máš pro to své důvody, ale já si už nepotřebuju nic rozmýšlet Bille… teď už naprosto jistě vím, že tě miluju,“ řekl Tom a tentokrát se Bill nezmohl na jediný pohyb, dokonale ho Tomova slova odzbrojila.

Dál tam jen tak seděli a hleděli si do očí, až to už Bill nevydržel a zvedl se.

„Promiň, já… nevím, co ti na to momentálně říct, musím si to promyslet,“ zatřepal Bill hlavou, jako by se potřeboval probrat ze spánku. Bohužel byl teď až příliš vzhůru.

Vyšel rázným krokem z obýváku do chodby, a potom ven z chaty.

Náhlý závan čerstvého vzduchu ho donutil zastavit se na místě a pořádně si uvědomit, co se právě stalo. Tom opravdu řekl, že ho miluje? Miluje… tohle slovo znělo Billovi stále v hlavě, zatímco se procházel pomalým krokem po údolí.

Jeho ledová maska z něj pomalu opadla a vystřídal ji spokojený úsměv. Celým Billovým tělem najednou proudilo tolik optimismu, jako ještě nikdy před tím.

Už je to nějaký ten pátek, kdy ví, že by měl Toma nejraději celého pro sebe, že by nejraději usínal v jeho objetí a probouzel se s tím, že první, co ráno uvidí, bude Tom. Ano, přišlo mu dost zvláštní – ne-li šílené – že by miloval vlastního bratra, ale už to bylo tak, jen si to do té doby odmítal připustit.

Zatímco byl hluboko ponořený do svých úvah, nevnímal, že přešel k levé straně údolí, kde teče říčka. Nyní stál na jejím břehu a pozoroval proud vody, jak se od něj odráží a klikatí se mezi kameny, mělo to na něj jakýsi uklidňující účinek. Nezajímalo ho, jak dlouho tu už stojí, nevnímal naprosto nic.

„Nad čím tak usilovně přemýšlíš?“ ozvalo se za Billem, až sebou trhl a prudce se otočil. Přímo za ním stál Tom a tvářil se celkem pobaveně.

„Tak… o všem možném,“ pokrčil rameny Bill a otočil svůj pohled zpět na říčku.

Tom k němu přistoupil o něco blíž, až se svou hrudí letmo dotýkal Billových zad. I tenhle téměř nepoznatelný dotek byl pro Bill doslova elektrizující. Kdy vůbec byl naposledy Tomovi takhle blízko? Moc mu to chybělo… chtěl se ho dotýkat po celém těle, chtěl líbat jeho sladké rty nechat se hypnotizovat kouzlem jeho nádherných očí.

Tom se přiblížil co nejvíce to šlo a zašeptal Billovi do ucha.

„A vymyslel jsi něco?“ tentokrát se Bill neotočil. Cítil Tomův horký dech na svém krku, sotva mohl mluvit.

„Už dlouho to sám sobě upírám,“ řekl nakonec Bill. Tom se zatvářil poněkud nechápavě, dal Billovi dlaň na tvář a otočil si tak jeho obličej ke svému.

„Co? Co si upíráš?“ zeptal se a stále při tom držel Billovu tvář. Bill se na něj dlouho díval, chtěl si ten pohled navždy vrýt do paměti… navždy.

„Tohle,“ řekl Bill a znenadání se natáhl pro Tomovy rty.

Tom byl z toho polibku opravdu v šoku, ale raději přestal vnímat všechno okolo, zavřel oči a prohloubil polibek. Vklouzl jazykem do Billových pootevřených úst, ten pocit byl zatraceně k nezaplacení.

Bill zasténal do polibku, chytil Toma za ramena a povalil ho na zem do trávy. Jenže ještě než se na něj stihl usadit, ho Tom převalil na záda a uvěznil mu ruce nad hlavou. Znovu ho lačně políbil.

„Hmm… nechceš pokračovat někde, kde by to bylo pohodlnější?“ zavrněl Tom Billovi do ucha, a potom mu jazykem přejel po krční tepně. Bill souhlasně přikývl a oba se začali zvedat ze země.

Společně, ruku v ruce se vydali do chaty. Div, že neběželi, jak se jim údolí zdálo nekonečné. Samozřejmě se nezapomněli celou cestu provokovat a pošťuchovat, takže do chodby vlétli celí rozesmátí.

Vydali se do Billovy ložnice. Tom se musel v půlce chodby zastavit a párkrát se zhluboka nadechnout, neboť mu divoce bušilo srdce a začalo ho v těch místech nepříjemně bodat.

Bill se zastavil a ohlédl se na bratra, který stál jednou rukou zapřený o stěnu a druhou se držel za hruď.

„Děje se něco?“ zeptal se opatrně a přistoupil o pár kroků blíž.

Tom se snažil klidně dýchat, ale šlo to stěží a bolest se stupňovala.

„N-ne… nic mi není,“ zasípal a následně se sesunul podél zdi na kolena.

„Tome?… Tome!! Co je ti?!“ sehnul se k němu Bill.

Tomovi se bratrova tvář rozmazávala, Bill na něj něco křičel, ale on ho neslyšel. Padl na břicho na zem a propadl do bezvědomí.

„Tome!!“ zakřičel Bill z plných plic a zatřásl s bratrem. Tom na nic nereagoval, Bill se proto rychle zvedl a utíkal k sobě do pokoje pro mobil, aby zavolal záchranku.

autor: Kiro