Novel of Dreams – Our Life 50.

BILL

Jakmile jsem byl hotov a zcela připraven do práce, došel jsem z koupelny dolů, kde jsem se vydal hledat ty moje tři poklady. Tom s nimi byl v kuchyni, kde jim připravoval jídlo, a doufám, že i sobě.

„Tak miláčci moji, táta jde do práce,“ brouknu posmutněle a dojdu k nim. Nikdy se mi od nich nechce, ani od těch dvou maličkých ani od toho velkého. Seděli hezky ve svých židličkách, kde potom i papali.

„Ta-ta, ta-ta,“ začali hned povykovat jeden jako druhý, přičemž už plácali lžičkami do židliček. Oba měli bryndáčky a teď na mně viseli svými čokoládovými pohledy. Láskou bych je snad snědl. Jsou úžasní a hodní.

„To už? Sakra, úplně s nimi ztrácím přehled o čase,“ povzdechl Tom u linky. To i já. Nejradši bych s nimi stále byl doma.

„Bohužel,“ šeptnu. „Vůbec se mi nechce,“ pohladím Aarona i Nathaniela po tvářičce.

„Nesmíte tu tátu zlobit,“ zaculím se na ně a oba je polechtám pod krčkem. To se hned oba rozchechtali a začali se roztomile vrtět, přičemž se mi snažili lžičkami ruce odstrčit. Klasika, jak se se mnou hned perou. „Koukejte se hezky napapat, pohrát si a odpoledne si vyrazíme na procházku,“ usměju se na ně a oběma dám pusinku. Potom jsem přešel k Tomovi a zezadu ho objal. „A dostanu já pusinku?“ usmál jsem se na něj. Jinak bych snad nemohl ani odejít.

„To víš, že jo,“ otočí se ke mně s úsměvem a párkrát mě políbí. To kluci hned začali vydávat mlaskavé zvuky jako obvykle, přičemž se hihňali. Drzí, ale po kom? Po nás rozhodně ne. Byla to hrozná čísla. Musel jsem se nad tím zasmát.

„Drzouni,“ zasměju se a políbím Toma znovu, přičemž ho pohladím po bříšku.

„Po tobě,“ políbí mě se smíchem ještě jednou. Tak to přehnal. To on je zlobidlo, ne já!

„No dovol, to není pravda,“ zasměju se a jemně mu spodní ret skousnu.

„Ssss, au,“ ucukne pobaveně.

„Au, au, au, au,“ začali ti dva špunti hned opakovat jako dvě malá rádia. Já už nemůžu. Oni jsou tak dokonalí, že je to až nemožné. Zapřel jsem se jednou rukou o kuchyňskou linku a jednoduše se naplno rozesmál.

„Vidíš? Tohle tu mám celé dny,“ smál se Tom se mnou, když mě objal kolem pasu. „Aspoň mi tu není smutno.“

„To je jedině dobře,“ usměju se a políbím ho. „Broučci, bohužel musím jet. Opatrujte se mi a já přijdu co nejdřív,“ pohladím Toma po boku a poté přejdu k dvojčátkům. Oběma jsem dal pusinku, pohladil je a poté se za nimi ještě otočil. Nechce se mi od nich, pitomá práce. Už aby byl víkend. „Miluju vás.“

„My tebe taky, lásko,“ usmál se na mě Tom láskyplně a došel k dvojčatům. „Řekněte tatínkovi pápá,“ pohladil je oba dva po hlavičkách.

„Pa-pa-pa-pa,“ začali mi mávat ručičkama, přičemž se neposedně vrtěli jako každé ráno a usmívali se na mě jako ta nejkrásnější sluníčka. Bože, jde je nemilovat? „Tá-tá, pá-pá.“ Sladce jsem se usmál a zamával jim. Tahle rána mě vždy hřála u srdce, stejně jako odpoledne, kdy jsem se vracel a oni mě s radostí a jekotem vítali.

„Papa,“ usmál jsem se na ně, Tomovi poslal ještě pusinku a poté jsem se už rozešel do chodby, kdy jsem se obul, vzal si klíče od auta, tašku a šel jsem do garáže.

Jakmile jsem nastoupil do auta, rozjel jsem se do práce. Zapnul jsem si i na tu chvilku topení, jelikož mi byla pořád zima. Okolí bylo sice krásně zasněžené, dělalo to perfektní dojem, ale ta klouzačka a příšerné mrazy se mi už příliš nelíbí. Jen co jsem dojel do práce, přímo jsem z auta vyběhl a honem šel do firmy. Huuuh, jak já to nesnáším. Chci jaro! Došel jsem do kanceláře, přičemž jsem se po cestě pozdravil snad s dvaceti lidmi. Deborah mě hned přivítala, a zároveň mi oznámila, že dnes přijede John Simon. Měl jsem s ním teď rozdělanou velkou zakázku. Byl to sympatický muž, byl o něco starší než já. Po pracovní stránce jsem s ním skvěle vycházel. Jen jsem to Deborah odkýval a zalezl si k sobě. Dělal jsem si nějaké svoje věci, jelikož měl přijet až na 11. hodinu dopoledne. Dodělal jsem jeden větší návrh a poté si už připravil věci pro něj.

Bylo opravdu za minutu jedenáct, když mi ho sem Deborah poslala. Je přesný, to je plus. Když vešel, hned jsem ho mile přivítal, podal si s ním ruku a dali jsme se do jednání. Dlouho jsme jeho zakázku řešili. Seděl u mě a já mu vše podrobně ukazoval. Deborah nám poté uvařila i kávu a my se spolu dali do řeči. Nabídl mi tykání, které jsem po krátkém rozmýšlení dokonce přijal. Byl sympatický a milý, dobře se s ním povídalo a hodně se smál.

„Dobře, tak jsme tedy domluveni,“ usměju se a zvednu se od stolu, přičemž dám stranou nějaká grafická zobrazení, která byla na celém A2 papíru.

„Fajn,“ zvedne se také a srovná si papíry do desek. Poté se náhle dotkl mé ruky, když mi prsty přejel po mých. „A… nezašel bys třeba někam na oběd nebo někdy na večeři?“ zeptá se směle, načež ke mně blíž přistoupí. Ahm, co mu na tohle mám říct. Nechci být nezdvořilý. Semkl jsem rty k sobě a zvedl k němu oči.

„Ano, můžeme. Máme před sebou ještě kus práce s tím realizováním doplňků,“ přikývnu. To je pravda, takže proč ne. Na tom není nic špatného.

„Máš nějakou oblíbenou restauraci?“ přiblíží se až ke mně, čímž mě namáčkne svým pasem zadkem na stůl, o nějž se zapře rukama tak, abych nemohl nikudy proklouznout. S úsměvem se mi zblízka díval do očí. Sakra, co se to jen děje.

„No, možná by se nějaká… našla,“ řeknu a sklopím trošku oči. Byl jsem jeho jednáním překvapený.

„Jaká by to byla?“ broukne vyzývavě a pak se mě náhle dotkne. Vyjede mi dlaní po boku a zajede s ní pod svetr na moji holou pokožku. Otřel se mi při tom nosem o čelist. Nasucho jsem polknul a párkrát zamrkal. Uhm, co to jen dělá. Jen jsem tiše vydechl nosem.

„Nějaká italská… asi,“ pošeptám tiše a zatáhnu bříško.

„A co zkusit francouzskou?“ vyjede mi druhou rukou po hrudi až na krk, po němž mě pohladí a pak mě přichytí za týl. Oh, sakra… Hned na to se mi otřel o rty svými, jako by mne tím provokoval. Byl jsem najednou celkem bezbranný a hlavně bezradný, jako by nebylo cesty ven. Přivřel jsem oči a ještě mu na rty vydechl.

„Možná,“ pošeptám tiše a prohnu se maličko v zádech, jak mě drží. Toho využil a natiskl se rozkrokem na můj. Špičkou jazyka mi přejel po rtech. Netrvalo dlouho, než mě celkem vášnivě políbil. Políbil mě… opravdu mě políbil a…

„Mhh,“ zakňučel jsem a nepatrně mu to oplatil. To už mi John stiskl boky v dlaních, tiše vydechl nosem a začal mě dychtivě líbat. Jeho polibky byly odvážné, chtivé a toužebné. Cítil jsem z něj jasné vzrušení a touhu po mně. Vzápětí se mi vpil do úst i jazykem a začal tam s ním divoce rejdit, přičemž už mě hladil po zadku a tiskl ho. Tiše jsem oddechl a nahnul hlavu trošku ke straně. Polibky jsem mu oplácel, ale on byl v téhle hře ten dominantní, ten kdo mi jazykem zajížděl div ne do krku. Odstrčil jsem se trošku od stolu a ruce si položil na jeho ramena. To byl ovšem další krok, který ho ještě více vyburcoval. Hned mě popadl za boky a vysadil mě na stůl. Následně mi roztáhl stehna od sebe, vmáčkl se mezi ně a zajel mi rukou pod triko. Líbal mě náruživě a neurvale.

„Ahm,“ vydechl jsem a prohnul se mírně v zádech. Zapřel jsem se jednou rukou za sebou a zakňučel. Byl hrozně divoký.

„Bože, chci tě šukat,“ přirazil se ke mně vzrušeně boky. Bože můj… co to jen…

„Dost,“ řeknu rázně a odstrčím ho od sebe. Rychle jsem dýchal a jen se na něj díval. Byl jsem mírně v šoku. Nasucho jsem polknul a přejel si prsty po rtech. Mám doma děti, dvě děti a Toma. Tohle se nesmí stát, nemělo se to nikdy stát, proboha! Co jsem to jenom, kurva, dovolil a udělal. Bylo mi do breku, a proto jsem k sobě pevně rty semknul.

„Proč tak najednou? Doteď se ti to líbilo. Je snad ta tvoje prdelka ještě nedotčená?“ zasměje se chlípně a sjede mi po bocích. Oh můj bože, ať odsud okamžitě vypadne, nebo ho zabiju.

„Nesahej na mě!“ dám mu ruce pryč. „Mám dvě děti a mám manžela! Cos to… sakra!“

„Děti? Manžela?“ povytáhne nechápavě obočí.

„Nic ti do toho není. Odejdi, hned,“ ukážu mu dveře a sklopím hlavu.

„Ty seš fakt divnej,“ zasměje se hrubě, poodstrčí mě od sebe, načež si už vezme jen věci a bouchnou za ním dveře.

Nejsem divnej. Jsem jen ten největší čurák pod sluncem. Udělal jsem jen dva kroky od stolu a svezl se po zdi na zem. Přitáhl jsem si kolena k tělu a objal si je. Zabořil jsem si hlavu mírně mezi ně a rozbrečel se. Připadal jsem si špinavý, znehodnocený a hlavně sám sebou naprosto zavržený. Já Toma podvedl. Podvedl jsem Toma i naše dva syny. Kurva, jak jsem tohle mohl jen udělat? Byl jsem z něj v šoku, zaskočil mě. Nebylo to tak, že bych ho nějak chtěl. Sice byl pohledný, sympatický, ale nikdy jsem na něj nemyslel nijak víc. Oh bože, jak se tohle jen stalo… ještě na tomhle místě. Ačkoli jsem si za to mohl sám, rozbrečel jsem se. Měl jsem chuť se něčím umlátit anebo si jít pro provaz. Nedokážu jít jen tak domů a usmívat se. Až se tohle Tom dozví, tak bude konec… konec našeho manželství, vztahu, lásky a hlavně… co když přijdu o děti? Do prdele! Zajel jsem si rukama do vlasů a stiskl je silou až u kořínků. Byl jsem bezradný a v tenhle okamžik jsem si přál, abych se naposledy nadechl. Připadal jsem si jako ta největší špína a zrádce. Jako ten, kdo zradil a kdo podvedl.

Za celý den jsem nedokázal nic udělat, každého kdo přišel, jsem požádal, aby odešel. Byl jsem zdrcený sám sebou a tím, co se stalo. Stále jsem přemýšlel o tom, co dělat, jak jít domů a jak se chovat. Svědomí mě nehryzalo, ono mě požíralo za živa a trhalo mě na kusy.

Nakonec jsem se kolem třetí odpoledne dokopal k tomu, že pojedu domů, jednoduše jsem musel. Jel jsem pomalu, loudal jsem se. Těsně před domem jsem se ještě rozhodoval, zda vůbec jít dovnitř či ne. Bohužel jsem musel uchopit rozum do rukou a jít. Musíš, prostě musíš. Můžeš si za to sám. Zajel jsem do garáže a potom v tichosti vešel do domu. Zul jsem se, sundal si bundu a rozešel se dál. Jak se mám teď usmívat a chovat se, jako by se nic nestalo? Mám za ním raději jít a všechno mu to vyklopit?

„Klucí, tatínek je doma, běžte ho přivítat,“ slyšel jsem Tomův smích. Hned nato se ozvalo z obýváku šoupání a jejich hihňání.

„Ta-ta-ta-ta,“ volali oba, když se ke mně hnali po kolenou. Bože můj, tohle ne. Nechci se vidět. Bolestně jsem zavřel na okamžik oči, ale poté jsem se lehce usmál. Nemůžu, nezvládnu to, ne teď. Hned jsem došel blíž k nim a sehnul se.

„Ahoj, koblížkové,“ pošeptám a sehnu se k nim. Ačkoli to dalo trošku práce, vzal jsem si je oba naráz do náruče a dal jim oběma pusinku na tvář. Rozešel jsem se dál. Dobře, kluky možná ještě obalamutím, ale s Tomem už to bude horší. Nedokážu mu to teď říct, nejde to. Já vím, že bych to nedokázal a zbytečně mu v půli řeči lhát, to opravdu nehodlám.

„Ta-ta, ta-ta,“ opakovali neustále nadšeně dokola a radovali se z mé přítomnosti. Kéž bych se i já radoval z toho, že jsem doma. Oba se mě už drželi kolem krku, jako by se chtěli pomazlit. Bylo mi z toho do breku. Měl jsem chuť je dát Tomovi a utéct odsud sám před sebou, před svým svědomím, ale místo toho jsem se na ně usmál. Nathanielovi a poté i Aaronovi jsem podstrčil svou tvář a pomazlil se s nimi maličko. Vždy se tomu smáli. Přivinul jsem si je více k sobě.

„Drobečkové, já vás… tolik miluju,“ vydechnu a přivřu na okamžik oči. Poté jsem už ale došel do obýváku. Tom tam po nich uklízel hračky, na křesle měl přehozené záclony, pod okny stály čistící přípravky na okna a nedaleko se povaloval i vysavač. Jo, jasně. Já se muchluju s nějakým chlapem v kanclu a on tady místo toho dře.

„Ahoj Tomi,“ vydechnu a semknu rty k sobě. Jak se mu mám teď podívat do očí? Bože, kéž by šel vrátit čas.

„Ahoj,“ usměje se na mě udýchaně. „Jsem rád, že už jsi přišel. Snažím se to tu uklidit, ale oni po mně ještě schválně lezou a tahají mě pořád za něco,“ zasměje se, ale i přesto, jak je očividně zaneprázdněný, se zvedne, dojde ke mně a dlouze mě políbí. „Viďte, vy dva…“ podívá se na špunty, kteří už zase vydávají mlaskavé zvuky pusinkami jako pokaždé, když se líbáme.

„Jo, já je zabavím,“ přikývnu a pousměju se. Kurva, musíš! Je to hnusná přetvářka, ale musíš, Bille. Miluješ ho, už jen proto musíš, ale proto jsi neměl dělat to, co jsi udělal, sakra! Lehce jsem mu polibek oplatil a prcky si trošku nadzvedl, aby mi neklouzali dolů. Tom si ke mně náhle přičichl a usmál se. Oh, ne, ne, ne! Nesmí ho ze mě cítit. Přece se mě tolik nedotýkal.

„Máš tu novou voňavku?“ pohladí mě po boku a znovu mě políbí.

„Ahm, ano,“ pousměju se a polibek mu znovu oplatím. „Pokud chceš, tak si vezmi kluky a já to tu dodělám nebo naopak,“ řeknu pak.

„Ne, to je dobrý. Jen si s nimi taky pohraj,“ zasměje se. „Tamta voněla líp, ale tahle taky není špatná,“ usměje se na mě pak vlídně. Kdybys jen tušil, že není moje. Ah, musím mlčet, musím. „Jestli máš hlad, tak máš kdyžtak těstoviny v troubě, ju?“ dá mi ještě jednu pusinku a poté se s úsměvem vrátí k uklízení.

„Mockrát děkuju,“ ztěžka vydechnu. „Tak já… já si vezmu kluky nahoru a půjdu se s nimi projít,“ šeptnu. Alespoň budu moct jít ještě ven, provětrám si hlavu a budu moct přemýšlet.

„Jo? No je tam docela zima, ale na chvilku by jim mohly vymrznout ty čumáčky, aby se trochu zklidnili,“ zasměje se. Spíš abych se uklidnil a vzpamatoval já. „Tak je nezapomeň pořádně oblíknout, hm?“ otře si ruce do trika a dojde si pro štafle.

„To se neboj,“ pousměju se a potom se už s kluky rozejdu nahoru. Jakmile jsem s nimi došel do jejich pokojíku, položil jsem je oba na přebalovací pult. Musel jsem se na ně zaculit. Jsou roztomilí. Oba jsem je polechtal na bříšku.

„Hezky ležte,“ usmál jsem se na ně posmutněle a poté jim došel do skříňky pro oblečení. Co jim jen vezmu? Hlavně ty nové teplé kombinézy. Když jsem si to všechno vzal, šel jsem k nim zpět. „Tak, první pán na převlečení,“ pousměju se a jako prvního si vezmu Nathaniela. Nikdy s nimi nebyl problém při oblékání, nevztekali se, jen si pořád hráli. Vždy ten druhý se snažil dopídit k tomu prvnímu a tak tomu bylo i tentokrát.

Jen co jsem Nathaniela začal oblékat, Aaron se k němu přitulil a máchal kolem něj ručičkama. Hned se začal smát a něco žvatlat. „Aarone, počkej, taky přijdeš na řadu,“ položil jsem ho na bříško a dal mu chrastítko, abych ho zabavil. Nathanielovi jsem zatím oblékl teplý svetřík i kalhoty, dalo-li by se tomu tak říci, jsem mu už natáhnul také. Poté jsem mu dal rukavice, čepici a nasoukal ho do teplé kombinézy, kterou jsem mu ovšem nezapnul, aby se mi tu neupekl. Vše měli hezky barevně sladěné od světle modré do tmavě modré. Je pravda, že oblečení měli kupu. „No vidíš a teď už jdeš na řadu ty,“ zaculil jsem se na Aarona, který se na mě už culil a natahoval po mně ručičky. Co já bych si bez nich počal. Jsou můj život, stejně jako Tom. Jenže co bude teď? Položil jsem ho na zádíčka a začal ho také oblékat. Ovšem, nebyli by to dvojčata, kdyby se Nathaniel ihned nezačal sápat po Aaronovi a mě netahal za řetízek, jak jsem nad nimi byl skloněný. „Ale no tak, ty lumpe,“ zaculil jsem se na něj a položil ho. Opět jsem se dal do oblékání Aarona. Kluci mě pořád takhle zlobili, pošťuchovali se a mě také. Nakonec se mi je ale opravdu oba podařilo obléknout. Zapnul jsem jim kombinézy a pak si je oba vzal do náruče.

„Tak jdeme. Půjdeme hezky na procházku a potom zase do tepla domů,“ pošeptal jsem jim a dal každému pusinku na krásně naducanou tvářičku. Jsem zbabělec, když uvažuju o tom, že jsem se sem nechtěl jen tak vrátit, jenže ono je to vskutku těžké. Do smrti si budu vyčítat, co jsem to udělal. Došel jsem s nimi dolů do obýváku, kde jsem je jako dva eskymáčky položil na pohovku.

„Hezky tu na mě počkejte,“ ukážu na ně, čemuž se začnou tiše chichotat. Poté jsem už jen slyšel jejich oblíbené klábosení si mezi sebou. Zašel jsem si jen dát nějaké věci do tašky na kočárku, v rychlosti jsem se oblékl a poté pro ty dva mrňousky šel. Tom zrovna věšel jednu ze záclon.

„Tomi, moc děkuju… Já bych to udělal,“ vydechnu, když dojdu ke klukům. Cítím se trapně, vážně příšerně. Když vidím, co tu všechno dělá a co jsem já provedl.

„Ále… máš už tak dost práce, o nic nejde,“ řekne jen. Ani to neříkej.

„Ne, tak to není. Příště tohle dělám já,“ brouknu. „No, my teda půjdeme ven, aby se mi tady neupekli,“ řeknu a vezmu ty dva zlobivce do náruče.

„Ma-ta, pa-pa,“ začali hned Tomovi oba mávat. Broučkové moji, jak už nás hezky rozeznávají a povídají.

„Papa, zlatíčka,“ zamával jim i Tom s úsměvem. Pousmál jsem se a sklopil pak oči.

„Ahoj, brzo se vrátíme, miláčku…“ vydechnu jen tiše a rozejdu se do haly.

Musím to nějak vyřešit. Uložil jsem kluky do kočárku, který jsme v hale měli vždy připravený, a sám jsem se poté obul. Vzal jsem si šálu a potom už se s kluky vydal ven na procházku. Chtěl jsem je vzít někam do klidu a sebe také. Proto jsem s nimi vyjel za město, kde byl vážně klid a dobré cesty. Potkal jsem tu pár kočárků, ale stejně jsem jim nevěnoval pozornost. Stále jsem jen přemýšlel a věnoval se těm svým drobečkům, kteří byli dnes vážně hodní, což bych řekl, že bylo tím mrazem. Opravdu nevím, co udělat. Měl bych mu to samozřejmě říct, přiznat se, ale řekl bych, že teď není ten pravý čas. Jsem z toho sám hodně vystresovaný a jsem si jistý tím, že bych mu to neřekl příliš chvályhodně. Nikdy jsem na nic takového ani nepomyslel. Vždy jsem byl s Tomem spokojený, a to po všech stránkách, takže nějaký milenec mi na mysl opravdu nepřišel. Tohle přišlo zčistajasna, vrhnul se po mně a já mu to v šoku oplácel. Vím, že to není omluva ani výmluva, ale bylo to tak. Jen jsem to nechal zajít příliš daleko.

Obešel jsem s drobečky město a poté se začal vracet. Procházka nám trvala skoro dvě hodiny.

autor: Mischy & Turmawenne