The Secret of Collegian 21.

Tom

„B-bille?“ řeknu jenom, když najednou vidím, jak Bill mizí z mého dohledu. Co se to tu děje, proč odchází? Nebavil se snad dobře? Začnu se neohrabaně zvedat, ale zastaví mě Lauřina ruka na mém rameni.

„Nechej ho, Tome… ať si jde, když chce. Neviděli jsme se přece tak dlouho, chci od tebe jenom jeden večer,“ zazubí se a já se jí podívám do očí s mírným zamračením. Zdá se mi to, nebo najednou mluví až moc zřetelně a rychle na to, kolik toho vypila? Během chvilky se ale zase chichotá a přinese další drink. Jenom se pousměju, vyhodím z něj brčko někam na stůl a začnu to hltavě pít rovnou ze skleničky. Ne, neměl jsem v plánu tolik pít, ale jinak bych asi nezvládl tady sedět a na Lauru se celou dobu přiblble usmívat. „Jo, Tome, napij se… musíme oslavovat,“ uslyším, když se narovnám a položím prázdnou skleničku na stůl.

„Co oslavujem?“ zasměju se a nechápu proč, ale najednou mi jde váha celého těla nějak na stranu, musím se chytit vedlejší židle, abych aspoň trochu udržel rovnováhu. Když se tomu Laura začne smát, musím se prostě smát taky. „Nesměj se mi,“ zabručím po chvíli rádoby uraženě, ale hned se zase zasměju.

„Přece tvůj šťastný vztah s Billem,“ pozvedne Laura svoji skleničku a usrkne si.

„Oh… tak to děkuju,“ pousměju se a podepřu si hlavu. Stejně tak udělá i Laura, zapře se o loket, a najednou je nějak až moc blízko u mě.

„Tome, řekni mi pravdu… svádíš ty holky u sebe v kanceláři?“ řekne Laura tajemně, ale na její tváři je pořád úsměv. Potutelně se uculím a přiblížím se ještě o kousek blíž k ní, jako bych jí chtěl pošeptat tajemství.

„Ne,“ řeknu tiše a taky tajemně, snažím se zadržet smích.

„A svedl jsi Billa?“ Laura si pořád drží na tváři úsměv, ale ten můj mě přejde. Trochu se odtáhnu a zadívám se jí do očí, s trochu překvapeným výrazem. Když Laura nakloní hlavu na stranu se zvláštním výrazem, dojde mi, že aniž bych cokoliv řekl, vlastně jsem jí to prozradil. Chvíli je mezi námi ticho, ale během půl minuty přede mnou přistane další pití. Vezmu skleničku do ruky a při prohlížení jejího obsahu začnu tiše mluvit.

„Víš, ale… zamiloval jsem se do něho. Možná je to zvláštní, že jsem mu za jeho vynucenou náklonnost ke mně uznal zkoušku. Ale o to víc je zvláštní, že ho miluju jako ještě nikdy nikoho, a za nic na světě se ho nevzdám,“ řeknu chraplavým hlasem, ale pevně s odhodláním.

„Dobře, dobře, tohle slyšet už nepotřebuju,“ zasměje se Laura. „Tak se napij, ať je zase zábava,“ ještě dodá. Trochu se pousměju a napiju se pár loků. Uh, je to fakt síla… jenom položím sklenku zpátky na stůl a připadá mi, že vidím dvojmo.

„Bože, co to je? Jsem z toho nějak mimo,“ zasměju se a nějak se nemůžu přestat tak divně chichotat.

„To je tajemství,“ uculí se Laura, „tak už to dopij, půjdeš pak už do postele,“ když to dořekne, hned svůj drink dopiju. Nemůžu se dočkat, až se vrátím k Billovi do postele. Snad se na mě nebude moc zlobit, ale budu se mu umlouvat tak dlouho, jak budu muset. Když odložím na stůl už snad desátou prázdnou skleničku, omylem ji převrhnu, naštěstí ji Laura zachytne, aby nespadla na zem. „Ty jsi ale nešika, Tomi,“ uculí se a vstane. Zamrkám a přemýšlím, jak je možné, že vidím čtyři její prsa.

„Tomi?“ zopakuju a zasměju se tomu jejímu oslovení, po takové době mi to od ní zní vtipně. Nic na to neodpoví, nebo jsem to aspoň nezaregistroval… točí se se mnou celý svět a všechny zvuky z okolí se mi slívají do jednoho hučení.

Najednou stojím na nohou a pokouším se o chůzi, když mě Laura drží za zády a podpírá mě. Jak je možné, že ona je úplně v pohodě? Naštěstí je ale tak hodná, že mě dovede na můj pokoj k Billovi. Vlastně bych jí to mohl říct a poděkovat jí.

„Víš… já… jsi moc hodná, že mě zavedeš na pokoj… jsem už vážně vyřízený,“ zamumlám a soustředím se na to, aby levá noha střídala pravou, občas se mi to i podaří správně.

„Já vím, pomůžu ti,“ řekne spokojeně, „tak pojď, už jsme u výtahu,“ zachichotá se. Lehce se zasměju taky a snažím se soustředit na nastupování do výtahu. Laura zmáčkne nějaké tlačítko a mám pocit, že to není to, které vždycky mačká Bill, když jedeme spolu nahoru. Možná se ale pletu, protože v tomto stavu je možné, že se ocitnu i v úplně jiném hotelu.

Když vyjdeme ven z výtahu, zamířím s Lauřinou podporou a s opíráním o zeď ke třetím dveřím vpravo, a hned chytám za kliku.

„Ne, Tome, tohle není náš pokoj, pojď,“ Laura mě začne táhnout k protějším dveřím. Já jsem si ale téměř stoprocentně jistý, že náš pokoj byl vpravo. To je nějaké divné, ale budu jí věřit. Když otevře dveře a trochu mě popostrčí dovnitř, zakopnu o práh…

Už bych ležel na zemi, kdybych nenarazil stehnem na roh nějaké skříňky. V ten moment si uvědomím, že mě ale sakra pěkně bolí stehno.

„Do prdele,“ zaskučím a opírám se o tu podělanou skříňku. Proč se mi zdá, že u nás v pokoji žádná taková nebyla?

„Tome, proboha, jsi v pořádku?“ hned slyším u svého ucha vyřvávat Lauru a cítím její ruku přejíždět po mých zádech.

„Jo, jsem… kde je Bill?“ zamumlám tiše a koukám se dál do pokoje, nikde ho ale nevidím. Když se mi zdá, že Laura už nějakou dlouhou dobu neodpovídá, odstrčím se trochu od skříňky a otočím se na ni, snažím se přitom nespadnout nebo aspoň něco neshodit. Trochu se leknu, když mám najednou její obličej úplně u toho svého. Tváří se vážně a její tři oči se zrovna dívají na moje rty. „C-co děláš?“ ustoupím o krok dozadu, ale narazím na zeď.

„Pššt,“ vydá ze sebe Laura tiše. „Klidně si představuj Billa, mně to nevadí,“ zašeptá a najednou na sobě cítím chtivé rty. Co to říkala? Chytnu ji za ramena a snažím se ji odtáhnout pryč, ale po chvilce mi přes záda přejede mrazivo a musím vzrušením vydechnout.

Teplý jazyk se otírá o ten můj, na malý moment si uvědomím, že mu chybí kovová kulička, ale tyto myšlenky hned zmizí, když malé hebké ruce přejíždí po mých bocích a břichu pod tílkem. Najednou mě celkem silou někdo vede pozadu dál do pokoje, až zakopnu, a při pádu přidušeně vykřiknu, ale zastavím se zadkem o postel. Trochu nepříjemně mi poskočil žaludek, ale musím se zasmát. Nevydrží mi to moc dlouho, ze tmy se najednou vynoří postava a hned mě celého povalí na postel a okamžitě líbá. Je to zvláštní, něco mi říká, že to dělat nemám, ale když to je tak příjemné… Nevím, co je špatně.

Ležím, Bill na mně sedí a líbá mě na hrudi, moje tílko skončilo někde na podlaze. Přejíždím mu po bocích a pomalu vyhrnuju tričko nahoru. Moje oči si trochu přivykly na tmu, ale vidím pořád jenom strop, a poslouchám naše vzdychání. Když odhodím jeho tričko, o moje břicho se otře něco neidentifikovatelného. Trochu s sebou trhnu, rukama od boků putuju nahoru, až narazím na vybouleniny na hrudi. V ten moment mi projede hlavou i žaludkem opravdu hrozivý pocit, odtáhnu se a kouknu na to, co držím v rukou. Tohle není Bill, ten nemá prsa… Zvednu hlavu o trochu víc nahoru a vyděšením vyjeknu, když uvidím úplně jiný obličej, než tady měl být.

„Do hajzlu,“ vydechnu a posadím se i s Laurou na klíně. Co se to stalo? Jak jsem mohl dovolit, aby se to stalo? Co jsem to, kruci, udělal? Zírám na její usměvavý obličej a chce se mi zvracet a brečet najednou.

„Copak je, Tomi?“ zašeptá a její ruce se ztratí v mých vlasech a znovu mám její rty na těch svých.

„C-co to je?“ zamumlám a oddálím svůj obličej, pocit na zvracení je ještě větší a hlava se mi neuvěřitelně motá.

„Co?“ vydechne Laura a hned se svou pusou přilepí na můj krk. „Děláš to Billovi do zadku? Dovolím ti udělat mi to taky… chci, abys byl spokojený,“ její hlas je mi víc a víc protivný.

„Cože?“ řeknu už hlasitěji a vidím na ní, že se sama trochu lekla.

„No pochybuju, že si to od něj necháš dělat ty, to se k tobě nehodí,“ zachichotá se, začínám být na ten zvuk opravdu alergický, odstrčím ji ze sebe prudce, až spadne vedle mě na postel.

„Co to sakra děláš, Tome?“ zapiští, ale já hned vstanu a popadnu svoje tílko. Musím se trochu přidržet pelesti postele, ale připadá mi, jako bych během posledních minut skoro vystřízlivěl.

„Jak jsi mi to mohla udělat?! Věřil jsem ti!“ zakřičím a okamžitě se vydám ke dveřím. Samozřejmě za podpory nábytku a zdi.

„Tome, počkej!“ když mě chytne za ruku, jakmile otvírám dveře, neudržím se a strčím do ní. Trochu sebou trhnu, když vidím, jak jde s vyjeknutím k zemi. Takhle uhodit jsem ji nechtěl, ale aspoň mám čas zmizet. Vyjdu na chodbu a rozhlídnu se, vypadá to tu stejně jako na naší chodbě, ale určitě je to jiné patro. Vběhnu do výtahu, ještě slyším Lauru něco brblat, ale už se zavírají dveře, když ji vidím vyběhnout za mnou na chodbu.

Když vystoupím v našem patře, hned jdu k našim dveřím, teď jsem si opravdu jistý, že jsem tu správně. Ještě chvilku stojím před dveřmi a čekám, aby se náhodou Laura neobjevila, ale nikde nikdo… Tohle se Bill nesmí nikdy dozvědět, opravdu nesmí. Všechno je to moje vina, jenom jsem Lauře skočil do její pasti, klidně jsem ji nechal, ať si se mnou hraje. Ještě jsem nechal Billa odejít, co jsem to sakra udělal? Bude na mě teď naštvaný, já sám jsem na sebe naštvaný taky, ale Bill bude určitě víc. Jsem takový idiot.

Pomalu otevřu dveře a nakouknu dovnitř, naštěstí je tma, takže asi spí. Tiše dveře zavřu a jdu dovnitř. Sundám si boty a odhodím oblečení na zem, prosím prosím, ať Bill spí a na nic nepřijde… vždyť to jenom jeho miluju z celého srdce.

Vidím jeho obrys v posteli, jak je až ke krku přikrytý lehkou dekou. Musím se pousmát, Bill musí být i v tom největším vedru zakrytý snad s celou hlavou. Ale to je na něm to roztomilé, to, co na něm miluju. Opatrně si přilehnu vedle něj, dávám si zvlášť pozor, abych ho nevzbudil. Když se uvelebím a vydechnu, najednou se Bill otočí čelem ke mně a zabodne se do mě očima.

„Ty nespíš?“ trochu přiopile zamumlám.

„Ne,“ dostane se mi jen tvrdé odpovědi, bojácně polknu.

autor: Clarrkys & Disturbed Angel