Bourdon 8.

Stál uprostřed zahrady, pohled upínal k záhonu drobných, zlatistých kvítků. Svit měsíce dopadal na jejich skloněné hlavičky a také na zbloudilého čmeláka, který se všemožně snažil dostat dovnitř, aby si pro sebe ukradl sladký nektar. Poletoval z jednoho květu na druhý, odhodlaný nevzdat se, a jeho vytrvalost přesvědčila Toma o tom, že nebyl zcela jako on. Připadal si menší. Postrádal jakékoliv odhodlání, naději, o vytrvalosti ani nemluvě. Toužil pouze po jediném. Zůstat ve své ulitě stranou od okolního světa a dožít svůj život s tím malým zbytkem energie, která mu ještě zůstala.

Unaveně si povzdechl a zvedl pohled ke hvězdám nad hlavou. Neuměl si rozmyslet, zda by se raději proměnil ve čmeláka a uletěl někam hodně daleko, nebo by se raději stal jednou ze zářících polárek na obloze a pomáhal najít ztraceným nešťastníkům cestu, po které se měli vydat. Obě možnosti však postrádaly to nejdůležitější. Billa. I přesto, že si to nechtěl přiznat, ve chvílích, kdy byl s ním, netoužil po proměně v jiný, mnohem menší a nezávislejší objekt. Když byli spolu, nemohl toužit po ničem jiném, protože se rozléhal jeho myslí a zabíral každý její prázdný koutek.

Sklonil tvář a zadíval se na své ruce, které byly i po několika hodinách pořád špinavé. Zelená barva se na nich držela jako nějaká popínavá rostlina a i přes všechno jeho úsilí odmítala ustoupit. Připomněla mu však, co všechno za den stihl udělat. Opravil a namaloval zábradlí, polil zahradu, vytrhal plevel, pomohl Babett s vařením a opět se pustil do práce na zahradě. Po celodenní práci byl vyčerpaný, ale nadmíru spokojen. Raději by se unavil k smrti, než by měl na své myšlenky a vzpomínky zůstat sám.

„Tome?“

S Billovým zvoláním jako by se zvedl vítr. Tělem se mu automaticky rozlehla husí kůže, a tak se v naději, že by ji mohl odehnat, zabalil ještě více do svetru, který byl tak veliký, že by se do něj klidně vešli oba. Plaše se poškrábal na tváři a pozvedl obočí na znamení, že jej poslouchá.

„Nechtěl by ses jít projít? S-se mnou?“ Bill si nervózně pohrával s lemem svého trička, ale pokorně snášel Tomův hluboký pohled. Nečekal souhlas, nepřekvapilo jej, když Tom rychle zavrtěl hlavou, přesto jej to trápilo.

„Nemůžu, Bille,“ váhavě se kousl do rtu a popošel blíž. „Pokud nás dva někdo uvidí spolu, bude z toho problém. Nechci ti ublížit. Nechci, aby tě litovali a varovali přede mnou, nebo považovali za stejně zkaženého jako mě.“

„Mně na tom nezáleží, Tome. A krom toho…“ Bill se odmlčel a rozhlédl se kolem sebe. „Je pozdě. Zvedá se vítr. Věř mi, všichni raději sedí doma u televize.“

Tom se pousmál. Přesně to měl v plánu i on. Něco v Billových očích jej však nutilo se nad tou alternativou alespoň zamyslet. Překvapeně vydechl, jakmile na tváři ucítil měkké pohlazení. Přesně na místě, kde byla jeho kůže špinavá od barvy, která nešla umýt. Tomovi přišlo Billa až líto, když si uvědomil, že za jeho zelený nos může právě on. Ale na kráse mu to neubíralo. Právě naopak. Byl ještě roztomilejší.

„Byl jsi ve vězení, ale už je to pryč. Prosím, neukrývej se tady. Nechci, aby sis tady vytvářel své vlastní vězení. Jsi svobodný člověk. Jsi nevinný a dřív nebo později to všem dokážeš,“ natáhl dlaně a nasadil mu na hlavu kapuci. „Takhle alespoň nemusíš mít strach, že tě někdo pozná,“ usmál se přesně tím úsměvem, který na něm Tom tolik miloval a opět jej svým kouzlem omámil natolik, že začal věřit v dobré konce.

„Opravdu si to myslíš?“ Zahleděl se mu hluboce do očí.

„Co?“ Bill si oprášil listí, které mu přistálo na ramenou, a opět na něj pohlédl.

„Že se mi podaří dokázat nevinu,“ Tom mu vytáhl z vlasů zbloudilý lístek a bojoval s touhou sevřít křehkého černovláska v náručí a objímat jej tak dlouho, dokud by život zase nedával smysl.

„Život by musel být hezky nespravedlivý, pokud by se tak nestalo.“

Při pohledu na Billův dětský úsměv, si vzpomněl na rčení, které kdysi četl v knize o Einsteinovi.

Existují pouze dva způsoby, jak žijeme svůj život. V jednom zázraky neexistují. V tom druhém je naopak zázrakem úplně všechno.

Objímaje Billovo hubené tělo si uvědomil, že jej právě objevil.

…

Bill se nedokázal vzdát pobaveného úsměvu při pohledu na Toma, který si pochutnával už na třetím kornoutku čokoládové zmrzliny a pořád nevypadal, že by měl dost. Dust sedící vedle něj, do něho dloubal tlapou tak dlouho, dokud se nad ním neslitoval a nedal mu alespoň ochutnat. Oba měli v očích výraz malého dítěte, pouštějícího se do svého prvního narozeninového dortu.

„Pan Luck má tu nejlepší zmrzlinu na světě!“ Vyhlásil Tom s plnými ústy a pustil se s Dustem do přetahování se o poslední kousek kornoutku.

„Přinesu ještě další?“ Zeptal se Bill, smějíc se těm dvěma bláznům. Bylo krásné vidět Toma spokojeného. A ještě krásnější – vidět jej se usmívat. Seděli pod velikým javorem uprostřed na poměry vesnice rozlehlého parku a užívali si zvuků přírody. Nic kromě šustění větru, ohýbajících se větví a listí, které se na nich nedokázalo udržet a s tichým hvízdáním klesalo k zemi, zvěstujíc příchod podzimu.

„Děkuji, už mám dost. Myslím, že jsem to přehnal. Nechal jsem se unést. Za chvilku budu tlustý,“ Tom vesele zakroutil hlavou, poškrábal Dusta za uchem a rozvalil se do hromady napadaného listí. Starosti, problémy, vzpomínky se na malou chvíli proměnily v křehké listí a nechaly se unášet větrem daleko od nich.

„Měl bys být,“ Bill jej hravě dloubl do kolena. „Babett se mi stěžovala, že jsi strašně zhubl a že mám na tebe dát pozor, zdali vůbec jíš.“

Tom si nevěřícně odfrkl. „Podívej se na sebe. Jsi jako pírko. A krom toho…,“ užíval si pohledu na Billovu veselou tvář. „I kdybych byl tlustý, Babett bych stejně připadal jako na pokraji anorexie. Je prostě taková.“

„Má o tebe strach. Záleží ji na tobě a chce pro tebe jenom to nejlepší. Já jsem toho jasným důkazem. Bez jejího inzerátu bychom se nikdy nepotkali.“

Jejich pohledy se setkaly, tváře obou se náhle zdály být jiné. Veselé úsměvy se zasekly v jakési podivné směsi lítosti a soucitu, hodnou chvíli nepromluvil ani jeden z nich. Bill se nakonec rozvalil vedle Toma, který se k němu otočil tváří a vdechujíc vůni trávy, listí a chladného větru, mu smutně pohlédl do očí.

„Mrzí mě, že jsem ze začátku nechtěl, abys zůstal.“

Bill visel na jeho pootevřených rtech a poprvé od chvíle jejich drobného polibku pod jmelím, zatoužil opět jej políbit. Tentokrát mu však toužil věnovat skutečný, plnohodnotný polibek, a to bylo na chlapce, který nikdy předtím nikoho pořádně nelíbal, poněkud zvláštní.

„Chtěl jsem tě pouze chránit. Ušetřit tě tohohle všeho.“

„Nepotřebuji ochranu,“ Bill odhodlaně našpulil rty. „Dokud jsem u tebe, jsem chráněn a nemám strach. Což je divné, protože mám strach z mnoha věcí,“ přiznal a posunul se k Tomovi ještě blíž, protože Dust, který se rozvalil vedle něj, zřejmě neměl dost místa a tlačil jej do zad.

„Z čeho máš strach?“

„Je toho hodně,“ Billova slova byla náhle zvláštně nejistá. Dělilo je necelých pět centimetrů, dýchal vzduch, který Tom vydechoval. Ta otevřená blízkost jej ničila. Z jeho vůně se mu točila hlava, a proto upřel pohled na konečky svých prstů a nepřipouštěl si, jak snadné by bylo jej políbit.

„Nemám rád malé, stísněné prostory. Mám strach z hluboké vody a bouřek. Bojím se, že se jednoho dne probudím a už nebudu umět malovat.“

Tom mu věnoval něžný úsměv předtím, než sebejistě zavrtěl hlavou.

„Viděl jsem tvé kresby. Myslím, že něčeho takového se bát nemusíš. Jsi talentovaný a tvé kresby jsou skutečně výjimečné.“

„Chtěl bych být jako Monet, Mucha nebo Renoir. Vkládat do svých kreseb život a společně s ním velikou část sebe samého. Právě proto jsem odešel z domu. Postrádal jsem inspiraci a bez ní je všechno zbytečné.“ Nervózně zamrkal. Tom byl tak blízko něj, že by mohl spočítat každou z jeho dlouhých, chvějících se řas.

„A čeho se bojíš ty?“

Tom se zamyslel. Bylo toho až příliš. Bál se své minulosti, přítomnosti, budoucnosti. Měl strach, že se mu nikdy nepodaří dokázat, že není vrahem. Měl strach z toho, že si nenajde žádnou práci. Že zůstane navždy sám. Že nakonec přijde o všechno, co mu ještě zůstalo. Uvědomil si, že všechny jeho obavy se slévají v jeden styčný bod.

„Bojím se ztráty.“

Odpověděl tichým hlasem a sklonil pohled k Billovým bledým prstům, vzdáleným od těch jeho pouhých několik centimetrů. Ve svitu měsíce získaly sněhovou barvu a magický nádech. Představoval si jej, jak sedí u velikého plátna a v těch krásných prstech tiskne drobný dřevěný štětec. Se soustředěným výrazem na tváři se snaží namalovat obraz, kterým by se přiblížil ke svým oblíbencům. Po chvíli se přestane soustředit a maluje srdcem. A právě tak vytvoří obraz svého života.

„K-když si tehdy říkal, žes je chtěl pouze zachránit… b-byli pro tebe důležití?“ Bill netušil, jak by měl svou otázku formulovat. Nevěděl o té noci vůbec nic. Dokonce ani to, zda byla oběť jedna, nebo jich bylo víc.

„Byla jenom jedna,“ Tomovi trvalo hodnou chvíli, než si srovnal myšlenky a promluvil. „Jmenovala se Sára. Chtěl jsem ji zachránit. Chránit je obě. Její malá dcerka ji potřebovala. Ale nedokázal jsem to. Sára zemřela a maličká utrpěla velikou ztrátu.“

„Byla to tvoje přítelkyně?“

Tom přestal s pozorováním Billových prstů a pohlédl mu do tváře. Pomalu zavrtěl hlavou, maskujíc smutný úsměv.

„Ne, nebyla. Byli jsme si hodně blízcí, ale nikdy jsme spolu nechodili,“ odpověděl popravdě.

„Proč ne?“ Bill se díky Dustovi, který do něj vytrvale tlačil, posunul ještě blíž.

„Nejsem si jistý. Oba jsme v té době studovali, na něco jako láska jsme neměli čas. A navíc…,“ sledoval něžné rysy Billova obličeje a přemýšlel nad tím, kolik mu toho dokáže říct. „Nemiloval jsem ji.“

Bill chápavě přikyvoval a dřív, než stačil rozhovor otočit jiným směrem, Tom opět promluvil.

„Měl jsem být s ní. Měl jsem to zkusit. Možná… možná bych ji dokázal ochránit. Zabránit tomu.“

Vpíjeli se jeden druhému do očí.

„Nesmíš myslet na takové věci. Nepomůže to ani tobě, ani jí. Mělo to tak být.“ Bill jej zlehka pohladil po bradě. Nedokázal se déle dívat na jeho utrápený výraz plný lítosti.

„Všichni si mysleli, že se dáme dohromady,“ smutně se pousmál. „My jsme to tak nechtěli. Na jedné oslavě jsme spolu opilí strávili noc, a to bylo všechno.“

„Přestali jste se stýkat?“

„Tak nějak,“ Tom se pomalu posadil, svlékl si svůj veliký svetr a přehodil jej přes Billova třesoucí se ramena. Bill jej přijal s tichým poděkováním a s překvapeným výrazem. Nečekal, že by se kvůli němu vzdal svého jediného maskování.

„Dala se dohromady se synem starosty. Zplodili děvčátko a několik měsíců poté,“ rychle zavrtěl hlavou a raději se soustředil na kapuci, která byla tak veliká, že Billovi spadla až na nos. Neubránil se něžnému úsměvu. Nedokázal si v tu chvíli představit nic roztomilejšího, než jeho zelený nos, vykukující spod veliké černé látky.

„Mrzí tě, že to tak dopadlo?“ huhlal Bill, motajíc se v Tomově velikém svetru. Nejenom že nic neviděl, ale i rukávy mu byly natolik veliké, že nedokázal vystrčit dlaně. Cítil, že se o něj pokouší klaustrofobie, a proto se snažil zhluboka dýchat a nepřipouštět si to.

„Mrzí mě jenom to, že poslední měsíce svého života strávila s takovým idiotem,“ pobaveně zavrtěl hlavou nad Billovými pokusy o vysvobození se a překvapeně vydechl, jakmile mu na rtech přistála kapka deště. Vzhlédl k těm Billovým a zjistil, že i ony jsou vlhké. Zvláštní. Vůbec nepostřehl, kdy začalo pršet.

Jediné, co poutalo jeho pozornost, byl pár plných, pootevřených rtů, které přímo volaly po polibku. Hypnotizoval kapku deště na jejich povrchu a nevědomky se k nim skláněl. Místo polibku však schytal od Dusta pořádné oblíznutí, čímž se mu pokoušel naznačit, že procházka skončila a je čas jít domů. Tom rychle zavrtěl hlavou, sám pro sebe přikývl a napravil třesoucímu se Billovi kapuci tak, aby mu nepadala do tváře. Vzápětí rychle vstal a natáhl k němu ruku.

„Měli bychom jít domů. Vypadá to na bouřku a ty z nich máš strach.“

Bill beze slova přikývl, za pomoci Tomovy dlaně vstal a vrávoravou chůzí jej následoval domů.

autor: B-kay