Novel of Dreams – Our Life 49.

TOM

Konečně nastal den, kdy jsme si naše dvojčátka mohli odvézt domů. Ač jsem měl dřív v plánu nechat Yvonne, aby se s nimi stýkala, po tom incidentu jsme to s Billem společně zamítli, a tak to byl i poslední den v jejím životě, kdy je mohla vidět. Bylo mi z toho smutno a Bill to cítil, ale neustále mě uklidňoval tím, že nic z toho není moje vina, že za všechno může Yvonne, což mi i pomáhalo. Po cestě domů jsem s dvojčaty seděl na zadní sedačce, zatímco Bill řídil. Neustále jsem na ně musel cukrovat, šimrat je a hladit prstem. Byli naprosto rozkošní a dokonalí. Nathaniel byl o trošku menší, ale doktor říkal, že svého staršího brášku brzy určitě dožene. Když jsme dojeli domů, ukázali jsme jim nadšeně celý barák, ač stěží vnímali nás, a poté jsme je uložili do postýlky k nám do ložnice. Rozhodli jsme se, že zezačátku bude nejlepší, když budou u nás v ložnici a budou mít jednu velkou postýlku. To se nám brzy i potvrdilo, protože jakmile si přivykli novému prostředí, jen v plenkách usnuli opět zamotaní do sebe, přičemž se k sobě ze spánku neustále tulili. Přísahám, že jsme nad nimi s Billem stáli celé dny a pouze slintali nad tou jejich omamnou krásou. Byly to ty nejúžasnější okamžiky.

Čas plynul a naši kluci s ním. Prvních pár dnů po narození se neustále tulili, pěstičky měli zaťaté a bezmocně mávali ručičkama i nožičkama, protože zatím neovládali svoje svaly. Když trochu zhubli, zhruba po dvou týdnech už začali zase váhu poměrně rychle nabírat a Nathaniel dokonce dohonil Aarona, ačkoli vypadal stále trochu menší, ale hlavní bylo, že byli oba naprosto v pořádku. Prospali denně přibližně 16 hodin, takže jsme je často s Billem mohli sledovat, jak se k sobě rozkošně tulí. Přijeli i jeho rodiče a moje mamka, aby se na ně podívali. Všichni se nad nimi rozplývali. Jaké však bylo mé překvapení, když se tu stavil i Brian a oba dva drobečky si pochoval. Bylo od něj sladké, jak jim opatrně podpíral rukou hlavičky a culil se na ně.

Uteklo šest týdnů, než se naše miminka narovnala a přestala se tak choulit. Za tu dobu jsme stihli nafotit i profesionální fotky našich miláčků a nás s nimi. Chtěli jsme ty fotky na památku, ačkoli jsme je téměř denně už od narození fotili při různých činnostech. Oba kluci už uvolnili pěstičky, a když jsme je položili na bříška, už dokázali sami zvednout hlavičky o trošku výš, což jsme pokládali za dobrý pokrok. Oběma už se zakulacovala bříška a sledovali, co se děje kolem, takže jsme jim už mohli dát první chrastítka, z nichž podle prvních výrazů měli oba radost. Také začali vydávat legrační hrdelní zvuky, když jsme na ně mluvili. Konečně se na nás také začali usmívat. Dělali týden co týden neuvěřitelné pokroky a já neustále studoval další a další knížky, abych byl v předstihu. Bill už začal zase chodit do práce, ale snažil se tam trávit co nejkratší čas, aby mohl být s námi, což se mu vlastně i celkem dobře dařilo. Další takový záchytný bod pro nás všechny byl, když si kluci začali uvědomovat svá vlastní tělíčka, prohlíželi si svoje ručičky i nožičky nebo si hráli se svými mrňavými prstíky. Několik hodin opět trávili nad tím, když zkoumali prstíčky toho druhého a usmívali se nad tím. Sranda také byla, když jsme je naproti sobě posadili a oni do sebe šťouchali prstíky, jelikož už zvládli sami sedět, přičemž vydávali různé vtipné zvuky, kopali nožkama, mávali ručkama, usmívali se a dělali na sebe různé grimasy.

Kolem jejich čtvrtého měsíce, jeden večer, když jsme si s Billem šli lehnout, slyšeli jsme z postýlky dvojhlasné pobrukování. Ačkoli jsme se tomu divili, nechali jsme to být a s tím krásným zvukem usínali. Další den jsem se dočetl v knížce, že některé děti si začínají broukat, čímž na sebe chtějí přivábit pozornost, takže od té doby, jakmile začal nějaký z nich broukat, musel jsem se jim věnovat a dělat s nimi kraviny, jelikož už se začali i nahlas smát. Naším domovem se hned kromě pláče už ozýval i jejich veselý smích, který to tu přímo vše krásně zaplavil.

Hodně jsme se s Billem se svými drobečky mazlili, usmívali se na ně a hladili je, aby věděli, jak moc je milujeme. Navíc to při jejich roztomilosti ani jinak nešlo. Často jsme si je brali na hruď, kde spokojeně usnuli. Nejčastěji jsem to dělal hlavně já dopoledne, když byl Bill v práci a je jsem nechal odpočívat. Nechal jsem si je ležet oba na hrudi, objímal je a četl při tom knížky, které mě všemu tomuhle učily. Dávali jsme si s Billem pozor také především na to, abychom se nehádali a v jejich blízkosti mluvili pouze klidným, konejšivým hlasem, jelikož nám ti broučkové pomalu začínali rozumět. Jednou jsme se chytili kvůli blbosti a oni hned oba začali vystrašeně plakat. Od té chvíle jsme si to opravdu hlídali.

Jakmile se kluci přehoupli přes čtvrtý měsíc, začínali se víc pohybovat, dokud se sami nenaučili překulit z bříška na záda a dokázali i sami několik minut sedět. Pomalu už jsme je stavěli na nožičky, ale drželi je. Mělo se to dělat, aby jim postupně sílily nožičky. Nejvtipnější bylo, když se pošťuchovali těmi svými baculatými ručičkami a hihňali se tomu jako šílení. Také už spolu začali vést různé rozhovory typu – „au, ba, pa, va, au, pa, pa, baaa“, kterým jsem absolutně nerozuměl, ač jsem se snažil sebevíc. Často se spolu jen váleli v plenkách na gauči a takhle se bavili, přičemž poslouchali hudbu nebo výskali do rytmu. Byla to dvě uchechtaná stvořeníčka, na která byla radost pohledět. Zase jsem nabral více pacientů, jelikož už se dokázali kluci zabavit sami, popřípadě jsem jim z CD pustil nějakou pohádku, což v knížkách vřele doporučovali.

Nejvíc radosti se barákem vždy rozneslo večer, když jsme kluky s Billem koupali. Měli rádi, když jsme po nich jemně cákali vodu nebo jsme je nechali s nadšením plácat pěstičkami do vody. Byla to ukázková miminka, s kterými nebyly ani nejmenší problémy. Oba krásně rostli a nabírali pomalu na váze, sílili a vyvíjeli se. Už rozeznávali obličeje, takže se najisto rozpištěli a rozesmáli, když je přišli navštívit prarodiče nebo strejda Brian.

V období mezi šestým a desátým měsícem už jsme jim museli dát oddělenou postýlku. Sice se jim to nelíbilo, jelikož na sebe byli zvyklí, ale byla to nutnost, jinak by tu postýlku zbořili, když se z ní neustále snažili vylézt. Byli to strašní spojenci, kteří si na nás pokaždé něco vymysleli. Obzvlášť na mě. Já s nimi trávil prakticky 24 hodin denně, ale když přišel Bill z práce, vždy se trochu uklidnili. Nejspíš z něj měli větší respekt než ze mě, jako ze svojí „maminy“.

Nejhorší pro mě bylo, když se pomalu stávali obratnějšími a začali se odrážet nožkami tak, že se pokoušeli lézt. Běžnému miminku to trvá zhruba tři měsíce, než se v tom opravdu zlepší, ale oni jak byli dva, neustále se navzájem pošťuchovali a podporovali, což je ještě víc burcovalo k tomu, aby se naučili lézt, takže to uměli bezmála za dva měsíce. A pak začal teror. Už nemuseli vydávat zvuky jenom pusinkami, ale jako dvě malé stíhačky za mnou vždycky dolezli z obýváku do kuchyně, kde jsem vařil, vyštrachali všechny hrnce a začali s nimi o sebe s radostí třískat. Čím většího rámusu dosáhli, tím byli šťastnější. To jim šlo moc dobře, chlapcům. Obvykle jsem z nich byl na prášky, ale pak jsem si začal dávat špunty do uší a už mi to ani nevadilo. Navíc brzy přišel Bill z práce domů, takže je zabavil on jinou činností.

Už věděli, kdo je táta, máma, babička nebo děda i strejda a hlavně začínali reagovat i na svá jména. Měli i takové období, kdy každému osahávali obličej a pak neustále někam házeli hračky, aby si je mohli sami zase najít a přinést zpátky. Samozřejmě už se pokoušeli i sami krmit, takže bylo štěstí, že jsme měli všude lehce omyvatelné, vyhřívané podlahy, jelikož jim lžičky a jídlo na nich neustále někam padalo a oni to tam pak začali ještě ke všemu patlat. Pak drobečkům začaly růst zoubky. U těch se pěkně natrápili a naplakali, chudáčci, ale jak se pěkně hned rozpovídali. Učili se hláskovat a později i dělali „paci, paci, pacičky“ nebo „malá“, přičemž někoho hladili. Nejčastěji to ovšem dělali spolu. Nikdy se nenudili, vždy si našli zábavu jeden ve druhém a společně něco podnikali. Byli jsme za to s Billem moc rádi. Byli úžasní, naši milovaní drobečkové. Ale bohužel 10 dlouhých měsíců bez problémů se muselo náhle nějak projevit.

autor: Mischy & Turmawenne