autor: Janča
Tak jdi a nech mě za sebou
a zapomeň na vše,
čím jsme byli.
Zapomeň na každou každičkou chvíli,
na to, že kdysi byl jsem múzou tvou…
Tak jdi, když náruč má tě dusí,
já násilím tě nedržím.
Nic nezbylo… teď už to vím,
to nic teď ve svém srdci pohřbít musím.
Tak jdi, když vyhasl tvůj plamen,
já věřil, že navždy bude mě hřát,
hýčkat svým teplem a plápolat,
však nyní zbývá jen mé neslyšné… amen.
Tak jdi, už na tom nezáleží,
já zůstávám, ty odcházíš,
co táhne tě ode mě, jen ty sám víš,
ty pocity já ovlivním jen stěží.
Tak jdi, tvůj nový život čeká,
já do něj teď už nepatřím,
jen poslední svůj vzlyk v hrudi zadusím
jen poslední svůj vzlyk v hrudi zadusím
a nechám bolest, ať mě z kůže svléká.
Tak jdi a nech mě za sebou
a zapomeň na vše,
čím jsme byli.
Zapomeň na každou každičkou chvíli,
na to, že kdysi byl jsem láskou tvou…
Já neřeknu zůstaň.
Krásný… Fakt mě to dostalo.
Je to veľmi pekné.
Tohle se vážně povedlo, krása 🙂
Je to strašně smutné, ale zároveň pravdivé, protože tak to holt mnohdy v životě bývá. Ta skrytá symbolika, kterou si každý může vyložit po svém, mě krapet děsí, protože tvá báseň nemá v mých očich jen jednu jedinou polohu, a na tu, která se mi samovolně evokovala, radši ani myslet nechci, protože bych musela brečet. Jsem ráda, že ses znovu pustila do tvorby. Je to mnohdy sebetrýzeň, ale dokáže i očistit duši. Děkuji Jančo za další tvůj příspěvek:)
krásna báseň.