Novel of Dreams – Our Life 46.

TOM

Seděl jsem v obýváku s pohledem upřeným k dětským dupačkám, přičemž jsem v dlaních držel skleničku s pitím. Bill seděl u mě, nic neříkal. Bylo to tak pro mě v tenhle okamžik i lepší. Cítil jsem se hrozně. Nechápu to. Můj mozek to stále nepobírá. Proč by to Yvonne dělala, proč by mi lhala? Za co? Měl jsem ji tak strašně rád, až to hezké nebylo. Udělal bych pro ni cokoli, a pro děcka ještě jednou tolik. Tak za co? Celý den byla divná, až jsem to z ní nakonec dostal. Brečela, říkala mi to tak silně, prožívala to. Ačkoli mi to přišlo naprosto nepochopitelné vůči Billovi, v ten okamžik mě ani nenapadlo, že by si mohla vymýšlet. Hlavně jaký by k tomu měla důvod. Proto jsem hned letěl domů a začal na něj řvát. V takovou chvíli mě prostě ani v nejmenším nenapadlo, že by mi mohla lhát. Jen jsem nechápal, jak by Bill mohl něco takového udělat. Nesedělo mi to na něj, opravdu ani trochu, i když vím, že na Yvonne žárlil, ale i tohle bylo moc na něj. Nenapadlo mě však, že by mi Yvonne mohla lhát. Proč by to jenom dělala, bože můj… Chce nás rozdělit? Chce nás připravit o děti? Nemá opravdu natolik Billa ráda, aby tohle udělala? Ale proč, sakra?! Vždyť… já jí věřil jako málokomu. Bral jsem ji jako svoji druhou rodinu i s jejími dětmi, ale najednou… tohle. Je to, jako kdyby mi někdo zarazil nůž do srdce, a teď při každé myšlence na ni tam s ním někdo točil jen proto, aby mě mohl mučit.

A co teď? Jak se mám chovat k Billovi? Bylo to vůči němu absolutně nefér, ale… jak mě mohlo napadnout, že si bude vymýšlet. Opravdu… jsem to netušil. Měl bych mu věřit za každých podmínek, ať se děje cokoli. Já se k němu ale zachoval takhle, a ještě jsem mu řekl takové odporné věci, kterými jsem mu ublížil. Celou tu dobu jsem si ho nevšímal tak, jak bych měl. A to jen proto, abych mohl trávit hodně času s Yvonne a prcky. Jsem… Jsem hrozný…

„Bude to dobré, vážně,“ zašeptá náhle Bill a chytne mě za ruku.

„Nebude to dobré,“ šeptnu. Skloním hlavu a odložím sklenici na stolek. Nic už nebude dobré. Nejen, že jsem posral celý náš vztah, ale teď ani není jisté, že dostaneme naše děti. Všechno… je to moje vina. Od samého začátku to kazím.

„Tome, prosím,“ přitáhne si mě trošku k sobě. „Bude to dobré. Zvládneme to spolu.“

„Měl jsem ti věřit,“ začne se mi v krku tvořit obrovský knedlík. „Ale mě-mě v ten okamžik ani nenapadlo, že by mi mohla lhát. Jediná věc, která mi běžela hlavou, byla ta, jak jsi mohl něco takového udělat. Jak… jak jsem mohl vědět, že mi lhala. Proč-proč by to dělala,“ rozvzlykám se.

„Ne, neplač,“ přivine se ke mně a začne mě v konejšivém gestu hladit po zádech. „Chápu to, v prvním okamžiku ti přišlo absolutně absurdní, aby ti Yvonne lhala. Otázkou bylo přesně to, cos řekl, proč by to dělala, ale těch důvodů je víc. Jen si je nechceme přiznat,“ šeptá. Bože, tak strašně mě to mrzí. Nechci ho ztratit, i když by snad i bylo lepší, abych ho nechal být…

„Odpusť mi to, prosím,“ přitisknu se k němu s tichým pláčem. Tiše povzdechl a schoval si mě do náruče.

„Odpustil jsem ti to už dávno, chápu to,“ oddechne a tiše popotáhne. Ale i přesto…

„Ublížil jsem ti…“

„Každý děláme chyby a já se ti taky omlouvám a prosím tě, abys mi odpustil, že jsem ti řekl, že si mě nevšímáš,“ vyhledá si mou ruku a proplete si se mnou prsty. Jenomže nejhorší je, že měl pravdu. Opravdu jsem si ho tolik nevšímal.

„To já se omlouvám. Upřednostňoval jsem děti i s Yvonne před tebou,“ pošeptám bolestně, ačkoli mu trochu prsty stisknu. Položím si mu hlavu na rameno. Jsem tak strašný. Zaslouží si něco mnohem lepšího.

„Oba jsme chybovali, a teď je načase, abychom to překonali. A já vím, že jsme to překonali a překonáme další věci. Nemá cenu se teď omlouvat, jen… drž při mně a já budu držet při tobě, to ti slibuju,“ zašeptá a natočí ke mně hlavu, políbí mě na tvář. Přivřu oči, otřu se mu nosem o jeho a poté se k němu přitisknu.

„Miluju tě,“ pošeptám mu do ucha, jako by to bylo tajemství.

„…taky tě miluju,“ zašeptá, přičemž se pokusí vyhledat mé rty. Sjedu mu dlaní po krku, pomazlím se s jeho nosem svým a poté ho něžně líbnu. V okamžiku mi to oplatí a prsty mě pohladí po ruce, kterou jsem mu sjel po krku. Zarmouceně vydechnu, otřu se mu nosem o tvář, na níž ho líbnu a smutně si schovám obličej mezi jeho krk a rameno. On mě však konejšivě pohladí po zádech a schoulí si mě k sobě. Sehne se ke mně a začne mi na spánek sázet jemné pusinky. Co jsem to jen provedl? Připadám si… strašně. Jako bych tady vůbec neměl být. Možná by to tak i bylo lepší. Možná by jemu bylo beze mě líp. Tiše polknu sucho v krku, sjedu mu bříšky prstů po rameně a celé paži. Poté zavřu oči.

„Tomi,“ zašeptá vlídně a pokusí se mi hlavu zvednout. Já mu ji však vymaním z dlaní a opět si ji položím na dosavadní místo. „Mmm,“ broukne tiše, jako by chápal a začne mě hladit po celých zádech. Poté mi však prsty vjede do copánků. Nemůžu tu jen tak sedět, utápět se v myšlenkách a nic nedělat. Mám chuť brečet, křičet a mlátit kolem sebe, avšak zároveň bych si nejraději dřepnul na zem a jen koukal na svět kolem sebe. Musím něco dělat, jinak zešílím. Pomalu se od něj oddálím, otřu si oči a s hlubokým nádechem se postavím. Měl bych ze sebe všechnu tu zlost dostat. Vím, že kdybych tam jel, nedopadlo by to dobře. Alespoň kvůli dětem se musím uklidnit. Nedělá jim to dobře. A… o ně hlavně jde.

„Počkej,“ chytne mě za ruku a také si stoupne. Zadívá se mi hluboko do očí a sám mi otře tváře. Beze slov se na něj podívám. „Neutíkej ode mě, prosím,“ zašeptal a sjel mi po ramenu.

„Já… musím začít něco dělat, abych se uklidnil,“ řeknu mu, přičemž si nevědomky začnu upravovat lem trika. Moje ruce potřebovaly něco na zaměstnání.

„A co chceš dělat?“ podíval se na mě a podzvedl obočí.

„Ještě nevím,“ rozhlédnu se. „Něco se najde,“ řeknu hned, jakmile uvidím nesloženou deku na křesle. Otřu si dlaně do kalhot a poté se k němu vrátím pohledem.

„Dobře,“ přikývnul a semkl rty k sobě. Pokývám lehce hlavou, zadívám se na koberec a poté, co usoudím, že je načase vytřít a vysát, se rozejdu nahoru.

Můžu prát, můžu žehlit, můžu uklízet. Klidně si můžu i přerovnat celou skříň, když mě to zabaví. Měl jsem pocit, jako bych byl snad retardovaný nebo duševně chorý, ale neustále jsem musel něco mnout v rukou nebo něco dělat. Samotnému mi to připadalo divné, ale nedokázal jsem si nikterak pomoct. Vybral jsem ze skříní nějaké oblečení, které se již hodilo na vyprání. Když jsem toho posbíral poměrně dost včetně povlečení, aniž by potřebovalo vyprat, jelikož jsem ho měnil včera, dal jsem to do pračky a zapnul ji. Chvíli jsem jen tak postával u pračky a sledoval ji, jako bych snad doufal, že se objeví nějaký problém, kterým bych se mohl zabývat. Ale ono k mé smůle nic. Prala pokojně bez problémů jako obvykle. Tiše jsem si pro sebe povzdechl a vrátil se do ložnice. Postel jsem nám povlékl tak, jak byla původně. S jednou velkou přikrývkou. Nechtěl jsem už spát odděleně, už tak mi bylo smutno. Uvažoval jsem, že opravdu začnu přerovnávat skříň, ale uvědomil jsem si svoji náhlou únavu, a tak jsem se došoural do dolního patra, abych to alespoň trochu poklidil v kuchyni. Měl jsem dojem, že tam bylo v dřezu nějaké nádobí.

Když jsem došel do kuchyně, byl tam Bill. Něco uklízel ve skříňce a nádobí už bylo také dané v myčce. Sklesle jsem svěsil ramena a rozešel se do obýváku. Tam je vždy co k uklízení či přerovnávání.

„Tome, počkej,“ řekl však, čímž mě zastavil, a vyšel za mnou. Jakmile se ke mně otočil, podal mi do rukou čokoládu a pousmál se. Sklonil jsem k ní hlavu, abych si prohlédl obal. Pootočil jsem ji v dlaních. Proč mi ji dává? Vypadám až tak hrozně?

„Moje nejoblíbenější…“ pošeptám zadumaně. Mám si ji dát nebo nemám.

„Ano,“ šeptne na souhlas. „Alespoň doufám.“ Ale jo, dám si.

„Tak díky,“ vyhrknu bezmyšlenkovitě. Rozejdu se do obýváku a už po cestě si ji nedočkavě rozbalím. Hned si dřepnu do křesla, sundám z ní obal a s chutí se do ní zakousnu. Mňam.

„Nemáš vůbec za co,“ řekne s lehkým úsměvem a chvilku mě pozoruje. Až po několikátém ukousnutí mi na něj padne pohled. Asi chce taky.

„Chceš taky?“ olíznu si koutky, abych někde náhodou nezanechal stopu po této mocné sladkosti.

„Ne, ne, jen si to spapej,“ usměje se a zajde pomalu zase do kuchyně. Zůstal jsem za ním v tichosti hledět.

Zdá se, jako by ho celá záležitost vůbec netrápila. Proč by měla, neměli se rádi. Dokonce vypadá spokojeně. Zřejmě ho představy o tom, jak od ní už bude mít klid, dělají šťastným. Skloním pohled k čokoládě a i s obalem ji odložím na stolek. Olíznu si prsty a poté o sebe otřu dlaně. Co když nám děti opravdu nebude chtít dát? Mám z toho strach. Stejně tak nechápu, proč tohle udělala, proč se tak zachovala. Nejraději bych tam jel, brečel a křičel na ni, proč mi to udělala, jenomže nejsem připravený. Ještě nemůžu, nemám dost sil ani odvahy. Připadám si jako drobný ptáček se zlomeným křídlem. Obejmu si rukama hrudník a nakonec si lehnu. Hlavu si podložím velkým, měkkým polštářem, jejž obejmu, a zadívám se opodál na naši svatební fotku. Nechápu to. Pořád mi to nedává smysl. Co jsem nepochytil? Musí mi chybět nějaký střípek do téhle obrovské skládanky, jinak to není možné sestavit. Ale kde jsem ho ztratil…

„Tomi,“ ozve se náhle Billův hlas. Po chviličce ke mně dojde a sedne si na bobek vedle pohovky. „Budeš tam… chtít jet?“

„Mm-mm,“ zavrtím hlavou na nesouhlas, když odpoutám pohled od portrétu a podívám se na něj.

„Dobře,“ pohladí mě po paži a maličko se usměje. „Zlobíš se na mě?“

„Na tebe?“ podivím se. „Ne, to víš, že ne. Nemám přece důvod.“

„Promiň mi, jak jsem se choval,“ nahne se ke mně a stiskne mi ruku v dlani. Za co se pořád omlouvá? Vždyť nic neudělal, za nic nemůže. Já to všechno zpackal. Téměř až prosebně a zoufale se na mě dívá.

„Nemám ti co promíjet. To já se choval hrozně,“ povzdechnu provinile.

„To ne,“ zavrtí hlavou a více se ke mně nahne.

„Ale ano,“ šeptnu.

„Ššš,“ utišil mě polibkem. Smutně vydechnu nosem a opět se zapřu bradou o hebký polštář. „Medvídku,“ pošeptá mi a opatrně mě obejme, co jen může. Schovám si mu obličej ke krku a uhnu rukou, aby ke mně lépe mohl. Využil toho a přitiskl si mě k sobě více. Snažil se mi dát najevo, že je u mě. S ním je svět hned o něco jednodušší. Spokojeně vydechnu, pohladím ho po pravém boku a víc se k němu přes polštář přivinu, abych mohl lépe vnímat jeho lásku. Dalo by se říci, že si mě k sobě opravdu tiskl.

„…miluju tě, miluju,“ zašeptal plačtivě. Co-co mu je? Ihned jsem se poodtáhl a bedlivě si ho s otazníkem v očích prohlédl. Nechci, aby se trápil ještě on. Já stačím, ale jsem na to už zvyklý. I kdyby mu veškeré mé trápení udělalo radost, což rozhodně nedělá, tak se klidně k smrti utrápím, ale nechci, aby on byl smutný. Ke smutku ho přivádím už dost dlouho. On však rychle zamrkal a pohladil mě po lopatce.

„Co se děje?“ šeptnu starostlivě. Viděl jsem, jak se mu zachvěla brada. Proč jen…

„Nic, to nic,“ semkl rty k sobě, jako by se snažil upevnit každičký sval na obličeji, a přitulil se ke mně. Ah…

„Pověz mi to,“ vydechnu ztrápeně, přičemž ho pohladím po vlasech.

„Nechci-nechci ani pomyslet na to, co se mohlo stát. Nechci o tebe nikdy přijít, nikdy, Tomi,“ vzlykne. Chápu… Smutně povzdechnu, znovu ho konejšivě pohladím po hlavě. Myslel jsem, že on má utěšovat mě, ale budiž. Hlavní je, pokud se jemu uleví.

„Nikdy o mě nepřijdeš. Slíbil jsem ti to před každým důležitým člověkem v našem životě i před bohem, protože to tak opravdu je. Vždycky budu s tebou a ty to víš. I když se mnou budeš šťastný nebo ti polezu na nervy, pořád tady budu s tebou,“ zašeptám s úsměvem, ač mě v očích samotného pálí otravné slzy.

„Já-já s tebou taky,“ přikývl a schoulil si mě do náruče. „Děkuju, děkuju, lásko.“

„Jo…“ šeptnu a bolestně zavřu oči. Na moje starosti a bolesti tu už ani prakticky není místo. Nejen na ně, očividně. Asi jsem teď terapeut, tak si umím poradit i sám. Nepotřebuju jiné, já to asi vyřeším sám. Jo… Polknu knedlík v krku, pohladím ho po vlasech a obejmu ho. Vždyť je to jedno. Ze mě může být troska, hlavní je nejspíš on…

autor: Mischy & Turmawenne