Dance – a way of my life 24.

Potichu otevřel dveře a uviděl Toma, jak se válí ve vaně plné pěny. Byl tak zrelaxovaný, že si ani nevšiml toho, že Bill přišel.

Jemu se honily v hlavě nemravné myšlenky. Chtěl se potichu svléknout a do vany skočit za Tomem, ale pořád nějak váhal. Bohužel, svou šanci, kdy Tom nevnímal, promarnil. Stál tam dost dlouho na to, aby se Tom stihl jakž takž vrátit do reality a Billa si všiml.

„Ah! Co tu děláš?“ Zněl opravdu vyděšeně, i když věděl, že Billa se bát nemusí. Proč taky? Ten mu nic neudělá. Byl vystrašený z toho, že by se s ním Bill chtěl koupat. Ano, také ho to napadlo a rozhodně to nechtěl. Ne.

„Nevím.“ Poškrábal se Bill na hlavě. Neměl v plánu to přiznat, i kdyby ho mučil. Už tohle je dost velký trapas. Hodně velký.

„Ale víš. Odejdi.“ Tom se choval nekompromisně. Sakra, kde se to v něm vzalo? Takového ho Bill rozhodně neznal. Kde je ten milý a usměvavý Tom? Od toho rozchodu se opravdu nějak změnil. Tom si to možná ani neuvědomuje, ale Bill to věděl jistě.

Asi bych měl zavolat Markovi. Přemítal si v hlavě. Sice jsem se radoval z jejich rozchodu, ale tohle je moc. Akorát… jak vezmu číslo na Marka? Nebo zajdu tam, kde Tom trénoval! Tam jsem už byl. Jo, tohle udělám.

DALŠÍ DEN

Tom se válel v posteli a užíval si ten pocit, že má práci. Bude učit, bude tančit, a ještě si vydělá prachy. To je tak skvělé! Těšil se hrozně moc do práce. Dneska začíná, ale až večer. Nevěděl, jestli bude vyučovat mladší nebo starší, ale bylo mu to jedno. Na tanec se hodí skoro každý. I když poznal pár lidí, kteří by tancovat opravdu nemohli, protože u toho vypadají jako opice. A to opravdu není hezký pohled.

Bill vstal dříve, než Tom, aby spolu nemuseli mluvit. Raději. Tom by zase byl k němu hnusný a to nechtěl. Bolelo ho to. Ale tak, co s tím nadělá už. Mark je jediná šance, jak docílit toho, aby se Tom začal chovat aspoň trochu normálně.

Doběhl do budovy, kde Tom trénoval a Marka našel téměř okamžitě. Bill se zastavil nejspíše u šatny, protože Mark se zde převlékal. Už pochopil, co na něm Tom viděl. Měl totiž opravdu skvělé tělo. S Markem se v tomhle vůbec nemohl porovnávat. Pořád tam tak stál a koukal se na něj.

Mark v tu chvíli zvedl hlavu a setkal se s jeho pohledem. Rychle si triko upravil. „Potřebuješ něco?“

„Jo. Chci se s tebou mluvit o Tomovi.“

„Ale já o něm mluvit nechci.“ Protáhl se kolem něho a chtěl odejít.

Bill ho tou svou tenkou ručkou chytil za jeho obrovskou paži. „Počkej! Chci, abys mě aspoň vyslechl. Prosím. Je to důležité.“

„Fajn. Mluv.“

Bill ho pustil a ruku schoval do kapsy. Bože, to bylo tak trapné.

„No… vím, že s Tomem už spolu nejste a… on se hrozně změnil. Chová se ke mně hnusně, vůbec nemluví, pořád je takový zasněný. Mám strach z toho, že ho ztrácím. A potřebuju tvou pomoc.“ Bill se tvářil opravdu zoufale, až to na Marka udělalo dojem. Ne moc velký, ale udělalo. Jednalo se o Toma…

„Pomoct? Já?“

„Ano. Prosím zavolej mu a promluv s ním. Moc prosím.“

Mark se na něj chvíli díval. Myslel to nejspíš opravdu vážně. Oni dva se nikdy moc nemuseli, ale když jde o Toma… asi udělá výjimku. Byl na Toma ještě trochu naštvaný, že ho podvedl… zajímalo by ho totiž s kým.

„Uvidím. Teď už musím jít.“

„Děkuju!“ Zavolal za ním Bill.

Mark se neotočil. Oni dva si byli vzhledově tak podobní. Chvíli si připadal, jako by mluvil s Tomem a ne s ním. Měli stejné oči, stejné pohyby… děs. Nechtěl na to myslet, ale už se viděl, že stejně nad tím bude přemýšlet. Tomovi přesto volat nechtěl. Neviděl důvod. Tak je na Billa hnusný… no a co on s tím má dělat kurva?

ODPOLEDNE

Tom se oblékl jakž takž vhodně, ještě se na sebe naposledy podíval a vyrazil vstříc nové práci. Těšil se jako malé dítě. Nemohl se dočkat, až bude tančit. Tak hrozně ho to bavilo, a když už nechodil na Markovy tréninky, tak moc často netančil. Neměl na to ani náladu. Ale cítil, že s novou prací ta nálada přijde.

Dorazil do práce během chvilky. Tam už ho čekal šéf, který mu dal instrukce, kam má jít, koho a co má učit. Styl tance byl stejný, jako se učil doposud. Ale učit tohle dospělé lidi kolem třicítky? To si neuměl představit. Vždyť to se k nim nehodí, ne? To bude síla!

Napil se vody a vstoupil do tanečního sálu, kde bylo asi patnáct lidí ve věku od třiceti do čtyřiceti let.

„Zdravím, jsem Tom a budu vás učit!“ Křikl na celý sál.

Lidé se přestali bavit a usmáli se na něj. Každý z nich si našel své místo a pouze čekali, až Tom začne. Těšili se na to, že se naučí něco nového. Však tanec není jen pro mladé lidi. Navíc se říká, že je ti tolik, na kolik se cítíš. Takže všem v sále bylo myslí tak kolem dvaceti let. Jak komické.

Tom začal se základními kroky. Některým šly, některým ne. To bude ještě těžké, pomyslel si.

Začal mu zvonit telefon. „Pardon. Pokračujte v krocích!“ A odběhl si pro telefon, který mu ležel na nedalekém stolku.

Zvedl to. „Ano?“

„Chtěl bych s tebou mluvit.“ Vypálil Mark bez obalu. Nechtěl se vykecávat po telefonu.

„Nemám čas. Jsem v práci.“

„Stavím se za tebou.“

„Nevím adresu. Je to prostě taneční bar v takové zapadlé ulici nedaleko mého bytu. Snad to najdeš.“ A típl hovor. Co že se tak najednou Mark ozývá? Bylo to divné.

autor: Cincina