Novel of Dreams – Our Life 45.

BILL

Zůstal jsem sedět v ložnici. Až když jsem zaslechl auto, vstal jsem a podíval se z okna, jak odjíždí. Bylo mi do pláče. Chtěl jsem jet s ním, ale teď to nebylo asi to nejlepší. Znovu by se možná stalo něco, co by tuhle situaci ještě zhoršilo. Navíc, mají si určitě co povídat. To jsem zjistil už po tom ranním rozhovoru. Říkal, že naštěstí spím a potom co jeho prckové. Přišlo mi to v ten okamžik hrozně líto. Vím, že to nemyslel zle, nic nemyslí zle, ale bolí to. To, co se děje, mě strašně mrzí, je mi líto, že tohle období vůbec přišlo. Snažím se si říkat, že se to zlepší, ale mám strach, doopravdy se bojím, že o něj přijdu. Udělal jsem chybu, že jsem říkal něco proti. Chápu, že chce být teď prckům i Yvonne co nejvíce na blízku. Nechci, aby si myslel, že tohle nechci. Naopak, jsem rád, že má s Yvonne takový vztah, jen jsem si asi připadal sám. Bohužel, nutno říct, že jsem si jen připadal, ale teď sám jsem.

Asi po hodině jsem se přímo dokopal k tomu, abych dojel do práce s těmi podklady. Bylo to nutné a navíc, potřeboval jsem se odreagovat. Proto jsem se oblékl, připravil si notebook, všechny papíry a rozjel se do práce. Jen, co jsem vešel do kanceláře, Deb mě uvítala tím jejím milým úsměvem. Ač jsem na ni nadával, je to hodná žena. Co ona si tu se mnou chudák už prožila. Popovídali jsme si, říkala mi, jak se má její syn a ptala se také na mě a na Toma. Nedokázal jsem lhát, přiznal jsem jí, že máme teď nějaké problémy, ale jinak, že je vše v pořádku. Moc jsem to rozebírat nechtěl.

Došel jsem potom i za šéfem, dal mu potřebné věci a k nim i vysvětlení. Byl velmi spokojený, což mě potěšilo, ale ne natolik, abych se snad radoval. Když jsme všechno vyřešili, rozjel jsem se zase domů. Po cestě jsem se zastavil ve městě, jen chvilku jsem se zde procházel. Neodolal jsem a koupil jsem drobečkům dudlíky, každému jedny dupačky a nějakou hračku. Kéž by jen věděli, jak rád je mám, jak je miluju. A kéž by tohle věděl i Tom. Ani jsem neváhal a jednoduše jsem zašel do obchodu, kde jsem mu koupil jeho nejoblíbenější čokolády. Nechtěl jsem ho tím nijak dostat, jednoduše jsem mu to chtěl koupit. Myslel jsem na něj pořád. Nakoupil jsem i nějaké jídlo a poté už jel domů, kde bohužel nikdo nebyl. Nechci tu být bez něj. Chtěl bych, aby byl zase se mnou a vše bylo v pořádku. Trošku jsem tam poklidil, uklidil nákup a usadil se pak i s věcmi pro děti v obývacím pokoji.

Kolem půl čtvrté odpoledne jsem ale už zaslechl známé zvuky – Tom se vrátil. Ozvalo se hlasité prásknutí dveří a hned na to rychlé kroky přes dům. Řítil se doslova jako stíhačka. Co se jen stalo? Odložil jsem dupačky na pohovku a napřímil se.

„Ahoj, Tome, co se děje?“ řekl jsem hned, co vešel.

„Co se děje?“ vyjel na mě hned. „Tohle už jsi přehnal! Klidně si žárli, jak chceš, ale tohle jsi už do prdele přehnal!“ řekl vytočeně. Zůstal jsem se na něj udiveně dívat. Opravdu nevím, co se stalo. Co jsem mu udělal, že na mě takhle vyjíždí?

„Co jsem udělal?“ vydechnu naprosto nechápavě.

„To myslíš vážně?! Víš moc dobře, co myslím!“ vydechne. V obličeji byl celý rudý, jako by měl každou chvíli vybuchnout.

„Ne, to opravdu nevím. Kdybych to věděl, nebudu se tě tupě ptát.“

„To, cos řekl Yvonne! A přestaň si už, kurva, hrát na neviňátko! Řekla mi, cos jí řekl!“ Cože?! Já jsem s ní vůbec nemluvil! Co to sakra je?

„Prosím? Já jsem s Yvonne nemluvil,“ stoupnu si naproti němu. „Co jsem jí měl říct?“

„Že neřekl?!“ vyjekne. „Slyšel jsi, že jsme se o tobě bavili, tak proto jsi jí to řekl? Nedělej ze sebe už blbýho. Myslel jsem si o tobě leccos, ale tohle… Seš tak ubohej! Je mi z tebe na zvracení!“ vyštěkne na mě se slzami v očích. Do prdele, co se to děje. Já jsem nikomu nic neřekl a Yvonne už vůbec ne. Jestli mu něco Yvonne nakecala, tak si to jedině vymyslela!

„Přestaň křičet a uklidni se. Já jsem s Yvonne nemluvil. Nevím, o čem to mluvíš. Tohle je nějaká hnusná lež,“ řeknu naštvaně.

„Jasně, hnusná lež. Ona by si to určitě vymyslela, viď,“ strčí do mě, ačkoli ne silně. „Aby mě nechala na pokoji, hm? Že až odrodí, tak stejně bude zas jen děvka na nošení dětí jiných?“ Úplně mu přeskočil hlas. Po tvářích už mu tekly slzy. Otevřel jsem pusu dokořán. To je taková mrcha! Pořád se jí člověk zastává, jak za nic nemůže. Ona ho proti mně ještě poštvává! Chce, abychom se hádali a Tom mě kopnul akorát tak do prdele, o nic jiného jí nejde, protože mě nemá ráda a moc dobře ví, že já vůči ní mám něco, co mě od ní táhne pryč.

„Tohle… jsem nikdy v životě neřekl,“ zvýším hlas. „Je to lež! Nechutná lež, kterou si ona vymyslela. Já ti přísahám, klidně na smrt, že jsem nikdy nic takového neřekl. Pane bože, pane bože,“ vjedu si do vlasů a zaskučím. Co mám dělat, do prdele! „Kurva, nikdy bych tohle neudělal. Tome, prosím tě, věř mi… sice jsem zoufalý, ale tohle bych neudělal. Vždyť bych tím všechno ještě víc zkazil. Zavolám ti na operátora, ať ti řeknou, kam jsem volal či nevolal. Přísahám, přísahám na tebe a na naše děti.“

„Naše děti si neber do huby!“ strčí do mě znovu. „Seš tak… tak odpornej. Jak…“ kousnul se do rtu, aby nezačal brečet. Viděl jsem, jak mu cukala brada. „Tohle jsem si o tobě nikdy nemyslel. Tohle… tohle nejsi ty. Co se to z tebe stalo?“ rozbrečel se. To jsem se už nahlas rozbrečel taky. On jí věří a mně ne. Jednoduše mi nevěří… Já… miluju ho, už kvůli němu bych to neudělal. Ale já přece neměl důvod. Tohle všechno… Bože, já ji nenávidím!

„Je to lež, hnusná lež! Nikdy bych to neudělal, nikdy, sakra! Věříš radši jí než vlastnímu manželovi. To je přesně to, co chtěla. Já jsem si o tobě taky nikdy nemyslel, že mi nebudeš věřit. Neřekl jsem to a za tím si budu stát!“ rozechvěl jsem se, celý jsem se třásl a pohazoval rukama.

„A proč by si asi vymýšlela, hm? Co by z toho měla? Ví, že jsem gay,“ otíral si tváře od slz. „Ale ty pro to důvod máš. Žárlíš? Máš pocit, že se jí víc věnuju? Tak proč se jí nezbavit, viď!“ začal brečet ještě víc. Dal si ruku před pusu, pevně zavřel oči, a když je otevřel, rychle se rozešel pryč.

Jak jen mohla, pane bože, proč. On mi doopravdy nevěří, až tak moc si ho obmotala kolem prstu. Copak bych byl tohohle schopný, když o něj nechci přijít? Akorát bych si všechno posral. Nedává to logiku.

„Počkej!“ řeknu nahlas a běžím za ním. „Já na ni nežárlím! Nikdy jsem neřekl slovo proti ní, štvalo mě chování, ale tvoje. A i to byla chyba, kterou jsem si uvědomil. Ona mě nemá ráda, ví, jak se hádáme a ty, ty jsi takový, že pro ni uděláš cokoli. Strkáš do ní peníze, staráš se o ni a jí se to líbí. A já proti tomu nic nemám, ale ona ti lhala! Já jsem to nikdy neřekl. Nikdy a víš proč? Protože nelžu a nejsem takovej hajzl, za jakého mě právě máš. Miluju tebe i naše děti a ona nám to chce jen překazit. Sám… sám jsi řekl, jak se bojíš toho, že by si je chtěla nechat a proč? Protože ví, že bys pro děti i dýchal, jsou pro tebe všechno a za tu cenu bys jim dal přednost. Já… já jsem nic neudělal, neudělal,“ rozpláču se a pevně se chytnu zábradlí, protože moje nohy přestávaly mít stabilitu. Zaslechl jsem prásknutí dveří a poté rachocení garáže, jak se otevírá.

„Tome,“ vykřikl jsem a rozeběhl se do garáže. Ať mě klidně přejede, ale já mu to musím dokázat. Stoupnul jsem si mu před auto a podíval se na něj. „Prosím! Nech mě, abych ti dokázal, že jsem to neudělal, neřekl. Sakra, nemá to logiku. Kdybych tohle udělal, počítal bych s tím, že ti to řekne a věděl bych, že si to poseru ještě víc a myslíš si, že to zrovna chci? Kurva, já ti šel koupit čokoládu, prckům oblečení a přemýšlel jsem jen o tom, co mám dělat, abych tohle zlepšil! Neřekl bych to, nejsem takový prase!“ Proboha, co jsem komu jen udělal, že mi vlastní manžel nevěří.

„Teď už si ty svoje oblečky můžeš strčit leda tak do prdele, protože ty ani jednoho z nich neuvidíš,“ opřel se o dveře auta, jako by přes pláč nemohl ani dýchat. Chce mi vzít děti? Jsou to i moje děti! Moje jako jeho!

„Tohle nemyslíš vážně! Jsou to i moje děti! Tome, přísahám, přísahám na svou smrt, na tebe, na ty děti i na svoje rodiče,“ rozbrečím se hystericky. „Ať mě cokoli mrzelo jakkoli, nikdy bych to o ní neřekl. Vymyslela si to. Já jsem nikam ani nevolal… prosím, věř mi… prosím,“ chytil jsem se za hruď. Kdybych tohle doopravdy udělal, tu bolest na hrudi bych musel leda tak hrát, ale ona je skutečná. Jednou rukou si přikryl obličej a nahlas brečel. Držel se střechy auta. Zdálo se, že se tam brzy zhroutí na zem.

„Klidně ti teď hned nechám zjistit, jaké přijala Yvonne hovory. Prosím tě, věř mi. Co bych z toho měl, kdybych tohle řekl? Myslíš, že o tebe a i o naše děti chci přijít? Nejsem takovej idiot, abych tohle udělal,“ vydechnu a přivřu na okamžik oči, přičemž si olíznu rty. Kdybych sebou seknul, nedivil bych se. Vyndal jsem si z kapsy mobil a vytočil číslo mého kamaráda, který dělal u policie. „Prosím, poslouchej, prosím,“ vydechnu absolutně vyřízeně a dám mobil na handsfree.

„Policie, Andree Kohn,“ hned se ozve. Díkybohu, že mi to zvedl. Snad bude ve službě.

„Ahoj, Andree, tady Bill, mám… mám prosbu,“ vydechnu.

„Co se děje? Stalo se ti něco?“ řekne hned.

„Když ti řeknu něčí číslo, řekneš mi prosím jeho poslední přijaté hovory? Je to nutné, prosím,“ vzlyknu.

„Bille, tohle nemůžu, nebo alespoň bych neměl. Ani slovo a nadiktuj mi to číslo,“ broukne poměrně klidně.

„Ahm, moment, podívám se do kontaktů,“ řeknu a rozechvěle si najedu do kontaktů. Nadiktoval jsem mu její číslo.

„Moment, vydrž,“ vydechnul. Jen jsem přikývnul a dál mobil držel co nejvíce u Toma, aby dobře slyšel. „Jedná se o Yvonne Lutz?“ zeptá se pro jistotu.

„Ano,“ řeknu rozechvěle.

„Poslední přijatý a vůbec zaznamenaný hovor je v 9:22 a to z telefonního čísla…“ nadiktoval mi Tomovo číslo. „Jedná se o Toma Kaulitze, čtu už Trümpera. Sakra, to je tvůj…“ nenechal jsem ho to ani doříct. Bože, děkuju. Jestli mi ani teď neuvěří, tak už nevím.

„Můj manžel. Děkuju, Andree… Já, děkuju za pomoc.“

„Není zač, snad jsem ti pomohl. A měj se, čau,“ položí mi to už, jelikož asi slyšel, že v pořádku zrovna nejsem. Jen jsem se na Toma podíval. Odvrátil hlavu a otřel si oči. Stále plakal, ale teď už tiše. Celý se chvěl. Mám strach, že mi tady sebou sekne. Nechci, aby se mu udělalo špatně. Za tohle ta svině ještě zaplatí!

„Tomi, posaď se, nebo se ti udělá špatně,“ zašeptám opatrně a dojdu až k němu. „Přísahám, já jsem to neudělal, snad je tohle alespoň nějaký důkaz.“ S pláčem zavřel dveře od své Audi a následně se po nich sklouznul na zem. Opřel si o ně hlavu a se zavřenýma očima neustále vzlykal.

„Tome,“ řeknu s pláčem a kleknu si k němu. Nedokážu dbát na to, jak se mi špatně dýchá a svírá mě hruď. On je prioritou. Zvedl jsem mu trošku hlavu a podíval se na něj. „Prosím.“ „Nech mě,“ vyvlékne mi s pláčem hlavu, načež si otře oči i tváře. Odtáhl jsem se od něj, abych ho ještě víc nerozčiloval.

„Nikdy bych na tebe ani na ty děti nepřísahal, kdybych si nebyl jen jistý, ale tady si jistý jsem. Nikdy jsem to nevypustil z pusy, nikdy.“ Nic neřekl. Jen polkl další návaly pláče. Zavřel jsem na okamžik oči a opřel se mírně o jeho auto. Nahlas jsem vydechl a zase se zhluboka nadechl. Bylo mi špatně snad jako nikdy, hlava se mi točila jako na kolotoči. Nevěřil mi, opravdu mi nevěřil a kdo ví, zda teď věří. Tom mlčky hleděl do prázdna.

„Nelhal-nelhal jsem,“ zalapám po dechu trošku a začnu přerývavě dýchat, přestal jsem mít sílu v ruce, kterou jsem se zapíral o zem, a proto jsem sjížděl po dveřích auta ke straně. Nevydal ze sebe ani hlásky. Nevěnoval mi ani tu nejmenší pozornost. Nebyl duchem přítomný. Snažil jsem se jen pravidelně dýchat, abych se uklidnil. Když jsem si promasíroval trošku spánky, podíval jsem se na něj. Řekl mi, že jsem odporný, řekl mi tolik ošklivých věcí, místo toho, aby se zamyslel nad tím, kdo si tohle vymyslel.

„Omlouvám se. Nikdy jsem… nechtěl nic takového zapříčinit, já… odpusť,“ šeptnu. Konečně se na mě podíval. Ztěžka vydechl a pohled znovu odvrátil. To jsem se rozbrečel znovu, i když jsem se snažil to v sobě udržet. „Nikdy, nikdy bych ti to neudělal, ani těm dvěma drobečkům, nikdy,“ zašeptal jsem. Protřel si oči a vyškrábal se na nohy, jako by na mne vůbec nedbal. Otevřel dveře na straně řidiče.

„Tome, neodjížděj, prosím,“ vyhrknu ze sebe a natáhnu se k němu. Není mu dobře, co kdyby se mu něco stalo. Do prdele, ať mě aspoň jednou poslechne. Zastavil se s rukou na dveřích.

„Musím… si něco vyřídit,“ šeptne jen se sklopenou hlavou, přičemž promne mezi třesoucími se prsty klíčky od auta.

„Prosím, nejezdi teď nikam. Celý se chvěješ, prosím,“ rychle jsem se vyhrabal na nohy, ač jsem se musel přidržet jeho auta a chytil ho pak trošku za ruku. Opravdu se celý chvěl i takhle na dotek. Ještě by to někam napral. Kdyby se mu kvůli ní něco mělo stát, přísahám, že ji zabiju. Samozřejmě, až budou děti na světě.

„To je jedno,“ pošeptá a vzhlédne ke mně s očima plnýma slz. V jeho pohledu bylo něco zvláštního. Bolest, zklamání, vztek a něco, co jsem dosud ještě nikdy neviděl. Nikdy jsem nechtěl, aby něco takového nastalo, ani by mě to ve snu nenapadlo.

„Ne, není. Nedovolím, aby se ti něco stalo,“ šeptnu a ty klíčky mu pomalu vezmu z ruky. „Prosím, zůstaň doma, moc tě prosím,“ díval jsem se mu upřeně do očí, ač se mi slzy snažily ten pohled na něj rozmazat.

„Musím tam jet,“ hlesne s přicházejícím pláčem. „Nedovolím, aby mi je vzala. Vždyť… udělal bych pro ni cokoli,“ rozbrečel se náhle nanovo.

„Medvídku,“ zašeptal jsem automaticky, bylo to přirozené. Aniž bych se ptal, jednoduše jsem ho pevně objal a přitiskl si ho k sobě. Nešlo to vydržet, jen se na něj dívat. Potřebuju ho obejmout a ukázat mu, že tu jsem. „Nedovolím, aby nám je vzala, nikdy se to nestane. Děťátka budou naše, jsou naše. Neboj se, prosím. Já tam pojedu s tebou, ale ne hned teď. Musíš se uklidnit. Nedovolím, aby se ti něco stalo, a kdyby to mělo být kvůli ní, tak se neznám.“

„Já-já… Myslel jsem, že…“ nebylo mu přes pláč ani pořádně rozumět. Začal se ke mně ovšem tisknout. „Promiň mi to… Já-já…“ dusil se vlastními vzlyky.

„Šššš, teď se zhluboka nadechni a pozvolna vydechni, hlavně se snaž přestat plakat,“ pošeptám a pohladím ho po zádech. Strašně mě mrzí, že mi nevěřil a co mi všechno řekl, ale musím to teď jednoduše přenést přes srdce. A kvůli němu to zvládnu, tím jsem si jistý.

„Copak jsem tak špatný? Vím, jak je silný mateřský cit. Vždyť… i kdyby nám je nechtěla dát, tak-tak bych to toleroval. Já… udělal bych pro ně všechno… i pro ni,“ plakal stále nahlas. Byl k nezastavení.

„Jenže ona si to nezaslouží, a navíc ona nám je nevezme. Nemá na to jediné právo, ty děti jsou naše a věř mi, že já nedopustím, aby je měla pro sebe,“ zašeptám a přivinu ho k sobě. „Neplakej, prosím.“ Je to všechno její vina. Kvůli ní jsme se hádali, kvůli ní tady Tom teď pláče. Co si o sobě ta ženská zatraceně myslí?!

„Promiň mi to, prosím. Promiň, že jsem ti nevěřil,“ začal naopak brečet ještě intenzivněji. Ani já se neudržel na uzdě a rozbrečel jsem se nanovo. Tahle skutečnost je pro mě bohužel těžká. To nedokážu jen tak přijmout.

„Jsem ti opravdu tolik… odporný?“ povzdechnu a semknu rty k sobě. Nadechl se, ale poté jen zakroutil hlavou a dál brečel. To není zrovna přesvědčivé, takže mu zřejmě odporný jsem. „Mrzí mě, že jsi mi nevěřil, ale… teď na to nemysli. Musíš se hlavně uklidnit,“ otřel jsem mu slzy a druhou rukou si ho k sobě pořádně přivinul.

„Jsem špatný,“ vypadlo z něj náhle. „Měl jsem věřit tobě.“ Jako můj manžel bys měl, ale Yvonne mi tě krásně zblbla. Nikdy jí to neodpustím, a to si pište, že jí ještě potrestám. Mohl bych ji klidně udat pro křivé obvinění a urážky.

„Ne, nejsi špatný,“ pošeptám mu a pohladím ho po zádech. Otřel jsem se tváří o tu jeho a přivřel oči. On se ode mě však odtáhl a hřbetem ruky si otřel oči od slz.

„Slibuju ti, že jí děti nezůstanou, slibuju ti to,“ podívám se mu do očí. „I kdybych se měl soudit, tak naše děti budou s námi.“ Pokud se mnou ovšem bude chtít být on. Tom mě ale beze slov pohladil po rameně a sjel pohledem kamsi k zemi. Řekni mi, že je chceš, ale ne mě a já se můžu jít tak jedině zabít.

„Nebo ty je chceš, ale… beze mě?“ řeknu tiše a chytnu ho něžně za ruku.

„Zasloužil by sis někoho lepšího,“ pošeptá bolestně, přičemž mě pohladí po prstech a pustí se mě. Nesnáším, když to říká, není to tak. On je ten nejlepší a pro mě ten jediný, koho miluju a nikdy se ho nevzdám.

„Ne,“ řeknu rázně a chytnu ho za boky. Přitisknu jej k sobě a své tělo natlačím k tomu jeho, čímž ho přimáčknu k autu. „Tohle neříkej, není to tak. Spíš já si nezasloužím tebe,“ pošeptám a vyhledám si jeho pohled. „Miluju tebe, ne nikoho jiného ani lepšího či horšího. Tebe, Tomi.“

„Měl by sis najít člověka, který ti bude věřit za každých okolností, kdo se ti bude věnovat tak, jak si zasloužíš,“ šeptne bezmyšlenkovitě s pohledem upřeným kamsi mimo mě. I kdyby mě někdo na rukou nosil, já chci svého Toma, svého Medvídka.

Opravdu něžně jsem s ním zatřásl. „Poslouchej, co ti říkám, prosím.“

„Nejsem pro tebe dost dobrý… a pro ty děti už vůbec,“ hlesne stále hledíc do prázdna. Chytil jsem ho jemně za bradu a donutil jej, aby se mi podíval do očí. Jsem už opravdu bezradný. Pořád si mele, co chce, a přitom nemá pravdu. Určitě má zase ten svůj výpadek. Vždycky se projeví při jakémkoli větším psychickém vypětí. A tohle… bylo silné.

„Jsi ten nejlepší kluk, kterého znám. Jsi pro mě ten nejlepší manžel a budeš skvělý táta, jsem si tím jistý. Nechci se k ní vracet, ale podívej, jak ses krásně staral o to, aby se měli prckové dobře. Jsi skvělý, Tome. Každý má občas nějaké tmavé chvilky, ale to nic neznamená,“ vydechnu. „Nikdy bych tě za nikoho nevyměnil.“

„…a já to udělal. Vyměnil jsem tě za ženskou, která mi vrazila nůž do břicha,“ vydechne téměř neslyšně, přičemž se mi pokusí vyvléknout, jako by se na mě snad ani nechtěl nebo nemohl dívat. Nechal jsem ho, ale alespoň za boky jsem si ho přidržel. Nechci, aby mi utekl. Je schopný sednout do auta a jakkoli se k ní hned dostat, a to nechci.

„Omotala si tě kolem prstu a ty ses jí nechal unést. To se může stát každému. Je to její vina, ne tvoje.“

„Je to moje vina…“ pípne, přičemž se mu do očí opět začnou sbíhat slzičky.

„Ne, není to tvoje vina,“ řeknu jasně a stáhnu kolem jeho pasu paže, abych ho objal. Nesnesu, aby si to vyčítal, když je to vina tý svině! Ač jsem ho chtěl mít u sebe, objal jsem ho něžně a opatrně. „Pojď se mnou teď nahoru, potřebuješ se uklidnit a já taky. Pokud budeš chtít, pak za ní můžeme jet, ale teď pojď nahoru, prosím,“ pošeptám mu a pohladím ho jemně prsty po šíji. Popotáhne nosem a nepatrně mi přikývne na souhlas. Vypadal jako zraněné zvířátko. Chudáček. Tolik mě to mrzí, hlavně vůči němu. Zakládal si na Yvonne a ona udělá tak nechutnou věc.

„Tak pojď,“ zašeptám a obejmu ho zvolna kolem pasu. Rozešel jsem se s ním z garáže pryč, jen jsem ji zavřel. Loudal se vedle mě, nechal se vést. Dovedl jsem ho proto až do obýváku, kde jsem ho posadil a došel mu pro skleničku vody. Když jsem se k němu vrátil, posadil jsem se vedle něj a hned mu sklenku podal, načež jsem ho pohladil po zádech.

autor: Mischy & Turmawenne