autor: Saline A.
Tisíceré díky vám všem, kteří mi tu necháváte laskavé komentáře, které mě neuvěřitelně těší vždy, když si je čtu. Snažím se na ně odpovídat, ale ne vždy se mi to podaří, nicméně čtu je poctivě všechny. A jste opravdu skvělí. 🙂 Moc vám za všechno děkuji a prozradím vám za to malé tajemství – blížíme se ke konci. 😉 Užijte si následující díl!
Saline A.
Když jsem se vzbudil podruhé, cítil jsem se klidnější. Už jsem si uvědomoval, kde jsem, kdo je v domě a kdo je dostatečně daleko pryč ode mě, s tichým zakuckáním a hlubokým nádechem jsem se pootočil za mělkým dýcháním, které mi dopadalo na krk. Musel jsem se pousmát, když jsem spatřil Kayův uvolněný obličej zajatý v hlubokém spánku.
Víc jsem se otočil v jeho pevném objetí a něžně přejel prsty přes jeho rty. Nedokázal jsem si vybavit, kdy naposledy jsem se cítil oproštěný od všech starostí, kdy jsem se cítil svobodný. Uvědomoval jsem si, že sestěhování s Kayem bylo velkým krokem, potřebným k mému uzdravení od utrpení z předešlých dnů a ke snaze zapomenout na zlo, které na mně páchala matka.
„Proč už nespíš?“ ozvalo se tiché zabručení z Kayových pootevřených rtů, aniž by se na mě podíval, a na prsty mi vtisknul drobný polibek. S úsměvem jsem se k němu víc přitiskl.
„Cítím se odpočatý,“ zahuhňal jsem mu do krku. „A taky jsem podvědomě pociťoval potřebu vidět tě a vědět, že jsem skutečně u tebe doma.“
„U nás doma,“ automaticky mě opravil a něžně mě políbil na spánek, načež konečně otevřel oči a podíval se na mě, podrobně zkoumajíc každý detail mého obličeje. „Jak se cítíš?“
Pokrčil jsem rameny a sklopil pohled.
„Bolí mě záda a potřebuju dlouhou sprchu nebo koupel, ale jinak se cítím docela fajn. Snažím se nevnímat nic dalšího kromě toho, že jsme tady, spolu.“
Jasně jsem cítil, jak se Kay pousmál a pohladil mě po zádech.
„Myslím, že na to znám řešení, a to dlouhou, relaxační koupel ve vířivce, co ty na to?“ zlehka mě lenivě políbil. Namísto odpovědi jsem se ho chytil kolem krku a polibek začal opatrně prohlubovat. Nakonec bylo úplně jedno, kde budeme, hlavně, že budeme spolu. „Tak co, půjdeme do té vířivky?“ nosem mi přejel po krku, na který následně vtisknul pár polibků.
„Vířivka zní celkem skvěle,“ s drobným úsměvem jsem prsty prohrábnul jeho vlasy, ale navzdory svým slovům jsem se na něj víc přitiskl. Najednou mi nepřišel nápad jít přes celý dům až k vířivce tak skvělý. Znamenalo to totiž, že bychom se na sebe nějakou dobu nemohli tisknout, přestože šlo jen o pár desítek metrů.
„Nehneš se ode mě ani na milimetr, pokud to nebude naprosto nezbytné, viď?“ pobaveně se na mě podíval, přičemž po mém kývnutí se jen tiše rozesmál, ale zároveň mi vtiskl polibek na čelo. Úlevně jsem vydechl. Bylo jasné, že minimálně několik příštích dnů to bude cítit úplně stejně, což bylo něco, co mě rozhodně uklidňovalo.
„Tak dobře, tak jdeme do té vířivky, než přijde Bill,“ s povzdechem jsem se posadil, přejíždějíc po jeho hrudníku a břiše dlaní. Pohled na jeho tělo byl prostě dech beroucí, nikdy bych se ho nemohl nabažit.
„To je dobrý nápad. Říkal, že se ukáže nějak po obědě,“ Kay se pousmál a po vtisknutí mi pár drobných polibků se s protáhnutím postavil. „A zatímco budeme ve vířivce, rozpletu ti vlasy. Je na čase, abys minulost zahodil i ve vzhledu,“ vrhl po mně okouzlující úsměv a já nemohl jinak, než omámeně přitakal a následovat ho.
***
Nakonec jsme ve vířivce zůstali skutečně až do té doby, než v zámku zachrastily klíče, které dal Kay Billovi k dispozici, jak jsem se později dozvěděl. A jak jsem se od Kaye nechtěl vzdalovat, po zaslechnutí Billova hlasu jsem, co nejrychleji mi to bolesti dovolovaly, zamířil rovnou za ním.
Potřeboval jsem ho mít u sebe, bořit obličej do jeho vlasů a pevně ho držet. V objetí jsme stáli asi deset minut, než mi začala být zima a já se musel jít obléct.
„Jak je u Anise?“ s úsměvem jsem se zabořil na pohovku ke Kayovi a podíval se na Billa. Vypadal ztrhaně a ztrápeně, v obličeji mu chyběla jeho obvyklá jiskra, což mě znepokojovalo.
„Je to fajn, Luise prostě bombasticky vaří a obklopuje mě péčí, kterou Serván jako typický puberťák odmítá,“ krátce se zasmál. „A Anis je taky v pohodě, všichni jsou tam vážně starostliví a snaží se všelijak vylepšit tu situaci, ve které jsme…“ povzdechl a sklopil pohled. „Včera mi volala máma, ještě večer a ona… byla tak zlá,“ bolestně přivřel oči.
Hned jsem musel vstát a přejít k němu, abych ho mohl obejmout. „Nedělej si kvůli ní starosti, Bille. To ona ztratila někoho skvělého v životě, ne ty. Ona tě jen okrádala o veškerou radost ze života, je lepší, když bude z našeho života pryč. Luise je skvělá náhrada, uvidíš už po pár dnech,“ povzbudivě jsem se usmál. „Netrap se, bráško.“
„Já vím, že Luise udělá všechno, abych se měl dobře, ale prostě… Je to máma, Tome,“ zabořil mi hlavu ke krku a pevněji mě objal. „Víš, že jí potřebuju, už odmalička, a to, jak se teď chová k nám oběma, to je prostě hrozný. Už předtím jsem jí nechápal, ale teď jí nechápu už vůbec. Vždyť nás porodila, jak tohle může dělat svým dětem?“
„Nemá to v hlavě v pořádku, Bille, kvůli tomuhle se nesmíš stresovat,“ ozval se tiše Kay. „Nicméně, napadl mě jeden člověk, kterému kdybyste se ozvali, nejspíš byste měli úspěch,“ pousmál se. Nechápavě jsem ho sledoval, krčíc u toho obočí. O kom kruci mluví? „Měli byste zavolat vašemu biologickému otci.“
„Tátovi?“ překvapeně jsem vydechl. „Ten by mě vůbec nenapadl. Proč myslíš, že bude jiný, než máma?“
„Protože jsem s ním už mluvil,“ nejistě pozvedl koutky rtů v omluvném úsměvu. „Není to tak dlouho a je docela zděšený z toho, co se tu děje. Chtěl jsem, aby přijel a něco udělal, ale čeká na to, až se ozvete vy sami. Potřebuje vědět, že vy sami ho tu chcete a o jeho pomoc stojíte.“
„Nikdy bych neřekl, že právě táta bude ten, kdo nám bude chtít pomoct. Měli bychom mu zavolat, Tomi, on se mámy nikdy nebál,“ zatahal mě Bill za ruku. „Jenom on nám teď může pomoct, je to naše rodina.“
„Já vím,“ s lehkým kývnutím jsem sklopil pohled k zemi. „Jen si nejsem jistý, jestli o tom všem dokážu mluvit právě s tátou. Vždyť… jsme se neviděli tak dlouho… Co když nám nakonec odmítne pomoct? Další odmítnutí už nesnesu!“
Chvíli bylo ticho, načež se ozvaly šoupavé kroky a následně mi Kay jemně zvedl obličej, abych se na něj musel dívat. „Teď už tě nikdo neodmítne. My, kteří tě milujeme, jsme u tebe a na ostatních nesejde.“ Vděčně jsem opřel hlavu do jeho dlaně a zavřel oči. Opravdu táta mohl být tím, kdo nás vytáhne z toho srabu a přinutí mámu otevřít oči?
„Rozmyslím si to,“ povzdechl jsem nakonec. „Teď se ale pojďme něčeho najíst, konečně začínám mít hlad,“ s drobným úsměvem jsem se vyškrábal na nohy a zamířil do kuchyně, nechávajíc je dva samotné, stejně jako oni dávali čas mně.
Oba moc dobře věděli, jak těžké pro mě je mluvit o tátovi, natož dát se s ním znovu do nějakého většího kontaktu. Od té doby, co od nás odešel, když jsme s Billem byli ještě malí kluci, jsme se moc nevídali. Víc byl v kontaktu s Billem, ačkoliv ani tomuhle se nedalo říkat jinak, než zoufalá snaha udržet alespoň minimální konverzaci.
Co se mně týče, vůči tátovi jsem se nějak uzavřel. Tenkrát jsem bral jako obrovskou zradu, že od nás odešel a nechal nás u mámy. S odstupem času jsem pochopil, že odejít musel, aby zachránil vlastní život, a zároveň mi došlo, že i kdyby tehdy o mě s Billem bojoval, proti matce by to nestačilo, protože byl sám. Teď už by sám nebyl.
Povzdechl jsem si. Situace, do které jsme se dostali, rozhodně nebyla jednoduchá, protože bylo jasné, že dřív nebo později se matka zase nějak ozve a v tu chvíli by bylo dobré mít nějaké eso v rukávu, což by táta rozhodně byl.
Ani jsem si neuvědomil, že jsem sáhl po telefonu, dokud se ze sluchátka neozval důvěrně známý hlas a mně se nechtělo brečet. „Ahoj tati… Potřebuju pomoct,“ hlesl jsem tiše, než jsem se vyčerpaně svezl na zem a naslouchal.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Už se blížíme ke konci? Na jednu stranu je to škoda, na druhou je možná dobře, že Tom už nebude dál trpět-aspoň doufám:-)
Tahle povídka na mě opravdu zapůsobila. Jsi šikovná slečna:-)
Tomovym pocitom sa vobec nedivím, a dúfam, že teraz už ho čaká iba všetko dobré, alebo aspoň lepšie.
Billa mi je teraz veľmi ľúto, lebo musel čeliť matke.
Dúfam, že ich otec im pomôže.
Jsem ráda, že mu zavolal:) Hlavně doufám, že jim pomůže a nějak se to vyřeší. Ale je fakt, že bych matce po tomhle už nevěřila. Nechci, aby jí Tom vůbec odpouštěl. Taková věc snad ani odpustit nejde. Můj názor.
Jinak očekávám vývoj mezi Anisem a Billem!:D Sakra. Nemůže být konec:(
Je to škoda že už bude konec ://…ale doufám že jejich táta přijede a donutí tu jejich matku aby přišla k rozumu..tedy pokud je to ještě vůbec možné
úplně se mi nahrnuly slzy do očí.. já už nemám slov.. ale konec ne.. prosím.. to mi nemůžeš udělat, když jsem se zrovna do tý povídky zamilovala..
Doufám že jim otec pomůže.