Novel of Dreams – Our Life 41.

TOM

Projížděli jsme s Billem městem, autem se nesla jen tichá hudba. Nechtěl jsem ho rušit mluvením při řízení, a navíc se mi do povídání ani moc nechtělo. Neměl jsem mu co říct. Neustále jsem musel přemítat nad Janou. Bill má nejspíš pravdu, že za to nemůžu, nechci se z toho obviňovat, ale… co když bych měl. Co když jsem pro ni neudělal vše tak, jak jsem měl? Určitě jsem mohl udělat víc, sakra… Opřu si hlavu o opěrku a tiše povzdechnu při pohledu z okna.

„Kam bys rád, lásko?“ pohladí mě náhle po paži Bill. Ani nevím, kam jet. Nejraději bych jen seděl v autě a sledoval ubíhající krajinu, ale to jsou zbytečné peníze za palivo. Jsem zastáncem šetření životního prostředí, ačkoli se to občas nejspíš nezdá.

„Já nevím…“ otočím k němu hlavu. „Mohli bychom jet kousek za město. Je tam meditační zahrada,“ pošeptám, přičemž ho za tu ruku jemně chytím. Moc si vážím toho, že je tu se mnou a snaží se mě podpořit, být mi oporou. Jsem mu za to moc vděčný. Někdy vážně nevím, co bych si bez něj počal.

„Vážně? To nevím ani kde,“ pousměje se. „Navedeš mě?“

„Jo,“ pousměju se a políbím ho na ruku. „Děkuju ti.“

„Ahm, za co?“ sklouzne mi prsty po hřbetu ruky a sladce se usměje. Za co asi, ty můj hlupáčku.

„Za to, že jsi,“ pohladím se jeho rukou po tváři. On mě však prsty začne hladit po tváři sám.

„Za to já děkuju tobě,“ pošeptá. Dám mu pár pusinek na prstíky a poté spokojeně zavřu oči. S ním bych dokázal snad cokoli. S pomocí mojí navigace jsme v zahradě byli zanedlouho. Nebylo to příliš daleko. Byl to menší parčík, před nímž jsme zaparkovali. Bill zamkl auto, poté za nás zaplatil vstup za každého 1€ a šli jsme dovnitř.

„Dneska je krásně,“ brouknu po cestě. Mezi stromky a keři vedla vydlážděná cestička, po níž jsme se procházeli.

„Nádherně. Tak hezký říjen jsem ještě snad nezažil,“ usměje se a stiskne mi ruku v dlani.

„Jo, to jo,“ usměju se. Přivinu si ho za ruku k sobě, omotám si ji kolem ramen a začnu si prohlížet nějaké záhonky. Všude kolem to krásně vonělo dřevem a květinami. Stromy i záhonky hrály všemi barvami.

„Tomi,“ šeptne náhle a odkašle si. „Co se tu dá všechno dělat?“ Je roztomilé, jak je zvědavý.

„To je dobrá otázka,“ zasměju se. „Vystavěl a založil to tu člověk, co prošel koncentračním táborem a pak ho ještě věznili někde ve vězení, kde našel víru. Říká se, že sem mají chodit lidi, kteří chtějí očistit svoji duši, aniž by byli věřící. Dá se tu dobře odreagovat, je to tu fajn, ale moc lidí to tu nezná,“ povím mu vše, co vím.

„Aha,“ přikývne a usměje se. „To se mi líbí. Je dobře, že něco takového existuje. Mám tu z toho dobrý pocit.“

„Chodili jsme sem občas s Brianem, když jsme měli volnější hodiny. Říkal, že se tu dá dobře koncentrovat,“ pousměju se.

Jo, vzpomínky na školu jsou teď už úsměvné. Občas bych se tam rád vrátil. Ty lidi mi chybí, dokonce i pár učitelů. V té době jsem nemusel mít starosti s tím, že se mi zabila pacientka, ach jo. Měl jsem však jiné starosti.

„To muselo být fajn,“ usměje se mile. „Je tu hezky, vážně hezky,“ zastaví se a uvolní paže, přičemž vzhlédne k nebi. S úsměvem ho tam nechám v klidu, projdu bránou „pro vyvolené“ vytvořenou ze dvou stromků a došlápnu na měkkou čerstvě posečenou trávu. Rád jsem po ní chodil bosý. Proto jsem si sundal boty, ponožky strčil do nich, vzal je do ruky a na boso jsem se rozešel teplou trávou. Byla měkká přesně jako dětská peřinka, příjemně mě šimrala na chodidlech. Po chvíli mě však Bill objal kolem pasu a zezadu se ke mně přitulil.

„Budeme sem chodit častěji, pokud budeš ovšem chtít.“

„Dobře, děkuju,“ pohladím ho po ruce. I se sebou ho stáhnu na zem. Naštěstí spadneme do měkkého. Bože, tolik mi chybí dětství. Někdy bych se chtěl jen tak rozběhnout a skočit do louže, v níž bych se cachtal a pištěl. Se smíchem se na něj svalím a nacpu se mu mezi nohy, přičemž se mu otřu o tvář nosem.

„Mmm,“ natáhne se po mně a políbí mě. „Je mi s tebou krásně, moc krásně,“ zašeptá a sjede mi dlaněmi po zádech.

„Mně s tebou taky,“ dám mu pusu. Náhle však opodál zahlédnu shrabanou kopu listí. Oh, to je to, co hledám. Ihned se vyškrábu na nohy, boty tam nechám ležet a rozběhnu se k ní. Jakmile k ní doběhnu, skočím do ní, čímž rozvířím listí kolem a zasměju se sám nad svou dětinskostí. Slyšel jsem ho, jak se tomu smál. Zůstal ležet na zemi, držel se za břicho a smál se. Převalil jsem se na břicho doslova jako čuně, abych na něj viděl, a zasmál jsem se. Musel jsem mít listí snad i v hlavě, jak mě to šimralo. Zvedl se a doběhl ke mně. Se smíchem mi hodil na hlavu další kopičku listí.

„Né, já to nevyndám, Bille,“ rozesměju se, načež ho čapnu za nohu a stáhnu ho k sobě na zem.

„Hááá,“ zasmál se a spadl rovnou na mě.

„Uhhh!“ vydechnu a trochu se zadusím. Ty vole, kolik váží?

„Promiň,“ kníknul a svalil se ze mě.

„Ty vole,“ oddechnu zaskočeně, přičemž se převalím opět na záda, abych se mohl lépe nadechnout. „To byl nálet jak za druhý světový, důstojníku Trümpere,“ šťouchnu do něj pobaveně. S ním zapomenu i na všechny starosti.

„Totální atomovka,“ zasměje se a pohladí mě po zádech. Přitáhne si mě k sobě a začne mě něžně líbat i přes to všechno listí. On je takový zatracený romantik. Smetu mu pár listů z vlasů, pohladím ho po tváři a začnu mu to s veškerou láskou oplácet. Spokojeně zavrněl a přivinul se víc ke mně. Po chvilce si lehl na záda a mě stáhl na sebe. Schválně mu nenápadně sáhnu do vlasů a nehtem ho pošimrám na temeni hlavy.

„Leze ti… mmhh… ve vlasech… pavouk,“ pošeptám mezi polibky. To bude řev.

„Ne! Sundej to!“ odtrhne se ode mě s vypísknutím a začne třást s hlavou. Jachachá. Rozesměju se a ihned se z něj zvednu, abych mohl utéct. Prohrábne si rychle vlasy a oklepe se. On mě však i přesto chytne za ruku a přitáhne mě k sobě. A teď mě umučí. Je třeba protiútok. Nechám se k němu stáhnout na zem a napůl se na něj položím.

„Hele, a tady ti zalejzá pod triko housenka,“ vjedu mu prsty pod tričko a začnu ho se smíchem šimrat na břiše.

„Se jménem Tom,“ zasměje se a chytne mě za tu ruku. Si asi myslí, že se jen tak lehce vzdám.

„Podplukovník se hlásí do služby,“ dám mu pusu, načež ho zalehnu a okamžitě ho začnu lochtat na krku a dloubat mu prstem za klíční kost.

„Jaháá, to néé,“ zasměje se a zkroutí se pode mnou. „Nezlob mě.“ Je jako malý. Jak já bych ho rád zlochtal, až by se počůral.

„Nebo co, nebo co?“ začnu mu šťourat do žeber.

„Já… já ti uteču,“ vyhrkne se smíchem.

„Budeš utíkat, ty sračko?“ zintenzivním ještě, když se směju.

„Hohóó,“ zatáhnul bříško a rychle mě chytil za ruce. „Dost, prosím, dost.“

„Slabochu, ani se neumíš bránit,“ svalím se z něj udýchaně, ač se směju.

„Né, neumím,“ broukne a nahlas oddechne. Zhluboka vydechnu, posadím se a ohlédnu se po svých botách. No, je asi načase se zvednout a jít. Ještě chvíli jsem se rozmýšlel, až jsem se nakonec uráčil zvednout, došel jsem si pro boty a obul se.

„Půjdeš pro mě, miláčku? Prosím, prosím,“ zaškemrá Bill, dokonce i zaprosí.

„Válíš se tam jako prase v hnoji a mám tě ještě zvedat?“ dojdu k němu se smíchem. „To máš z tý čokolády, a nemysli si, že jsem ji neviděl,“ chytím ho za ruce a vytáhnu ho na nohy.

Zas tam u notebooku požíral nějakou čokoládu. Poslední dobou je horší jak já, což už je opravdu co říct. Ale vždyť je to jedno. Když mu chutná, tak prosím. Jen ať si dopřeje, na co má chuť. Hlavní je, že ho to dělá šťastným.

„Ah, no dovol,“ zasměje se a postaví se. Hah, ale neřekl, že to není pravda. Opráší si oblečení a trošku si prohrábne ještě vlasy. „Zlobidlo moje.“

„Hm,“ ušklíbnu se spíš pro sebe, přičemž se také trochu opráším a poté se rozejdeme po cestě mezi keři dál.

„Ah, počkej,“ zadrhnul se prudce. Zasekl se o nějakou větvičku. Vyčkal jsem, až se z ní vymotá, poté ho vzal za ruku a šli jsme k jezírku. Když jsme k němu došli, usadil jsem se na jeden z větších kamenů. V průzračné vodě plavaly zlaté ryby.

„Něco si můžeš přát…“ povím Billovi.

Přál bych si, abychom byli šťastní a už neměli žádné starosti. Prožili jsme si toho tolik… Strašně mě mrzí, co se stalo Janě. Když mi řekla svůj životní příběh, opravdu jsem s ní sympatizoval. Měl jsem ji moc rád, a ač to zní nefér, snažil jsem se na jejím případu nejvíc. Zdálo se mi, že to nejvíc potřebovala. Očividně potřebovala, ale já jí to nedal. Možná jsem jí přece měl jen věnovat více času, říkat jí jiné věci, kdoví. Kdybych jí někdy zavolal, jak se má, co dělá, neměla by pocit, že je sama. Mohl jsem pro ni udělat víc. Byla to moje chyba…

„Opravdu?“ podívá se na mě Bill a usměje se. „Absolutně cokoli?“

„Cokoli…“ pošeptám ztěžka a na okamžik zavřu oči.

„Mám na to jen myslet?“ chytne mě za ruku.

„Přání se neříkají nahlas,“ vzhlédnu k němu.

„Máš pravdu,“ přikývne a nadechne se. Sklopí oči a nakonec je po chvilce i zavře. Poměrně by mě zajímalo, co si přeje. Kéž by se alespoň naše přání splnila. Jen ho jemně pohladím palcem po dlani a opět se zahledím do paprsků odrážejících se od hladiny jezírka.

Náhle mě však políbil na tvář, přivinul se ke mně a spokojeně se usmál. „Budu věřit tomu, že se to splní.“

„Hlavní je víra,“ odsouhlasím polohlasem, opřu si hlavu o jeho a zavřu oči. Stáhnu kolem sebe jeho paže těsněji.

„Já vím a tu já mám,“ schoulí se ke mně, a zároveň si mě k sobě více přitáhne, jako by mě měl málo u sebe.

„To je dobře,“ šeptnu, vydechnu nosem a začnu ho jemně bříšky prstů hladit po dlani.

Nechával jsem si hřát kůži slunečními paprsky, přičemž jsem si před zavřenýma očima přemítal, jak asi budou vypadat naše miminka. Nechtěl jsem na Janu myslet, ačkoli mě to mrzelo a bolelo. Snažil jsem se zaměstnat svoji mysl něčím příjemnějším. Zavládlo ticho, které prolamoval občasný zvuk z vody.

„Dokázal jsi nemožné,“ pošeptá náhle. „Mám pocit, jako bych s tebou tehdy našel doopravdy sám sebe. S tebou jsem odhodil masku a začal se chovat jako Bill, který se nesnažil maskovat, bránit a krýt před světem. Jsi… jsi světlo mého života, jsi smysl mého života, moje veškerá motivace a chuť žít. Ty jsi člověk, pro kterého žiju a byl bych ochotný i zemřít.“

Ah, ještě teď si vzpomínám, jak se choval, když jsme se poznali. Věčně arogantní, egoistický Bill, který hleděl především na svůj zevnějšek. Až když jsem ho začal poznávat, pomalu jsem odhaloval jeho světlé stránky. Začal vůči mně projevovat city, ačkoli jsem si zezačátku myslel, že mě má za blázna. Časem jsem se stal jeho slabostí, což mi dokazuje až dodnes denně po mém boku.

„Děkuju…“ pošeptám, přičemž se k němu více přitisknu. „Moc si vážím toho, co mi říkáš, ale i toho, že tu se mnou jsi a jaký jsi. Jsem rád, že tu jsi teď se mnou a nejsem na to sám. Nikdy na nic nejsem sám a to díky tobě. Za to ti chci moc poděkovat. Nemohl bych si vybrat líp, a i kdybych mohl, za nikoho na světě bych tě nevyměnil. Jsi můj Bill, napovrch egoista a uvnitř můj miláček s obrovským srdcem…“ usměju se. Jakmile ke mně vzhlédl, našel jsem v jeho očích, a dokonce i na tvářích drobné slzičky, které ale stekly jen, co se trošku usmál.

„Děkuju,“ pošeptal a zamrkal. Ah, pláče, brouček. To jsem nechtěl, ale musí vědět, co pro mě znamená. Vždyť to je to nejdůležitější.

„Jsi to nejdražší, co mi život dal,“ otočím se k němu čelem, načež se mu ovinu kolem krku. „Jsi jedinečný a díky tomu si připadám i já jedinečný. Když jsem s tebou, mám pocit, že jsem schopný čehokoliv,“ pošeptám mu. „A to, že jsi mi teď přibral pár těch kilo, mi vůbec nevadí, i když si z tebe dělám srandu. Naopak ti to sluší mnohem víc a miloval bych tě, i kdyby ses mi tu za chvíli kutálel,“ dám mu se smíchem pusinku. On mi ji oplatí a zaculí se.

„I přes tenhle tvůj krásný cit se budu snažit, abych tu postavu vylepšil. Nechci se kutálet, chci být po tvém boku, víš?“ políbí mě něžně a pohladí mě po zádech. Ťunťa, nechce bejt moje kulička milovaná.

„Po mém boku už budeš kejsnout až po zbytek života, protože tě nikam nepustím, takže se klidně teď můžeš koulet, když máš pořád ty choutky,“ pohladím ho pobaveně po tváři.

„Néé, nebudu se koulet,“ zasměje se a poté mě jemně kousne do brady, načež se šibalsky zaculí a ocumlá mi ji. „Něco na tom bude.“ Tohle jsem mu vždy dělal já. Ale teď… Očividně se všechno obrací…

„Jo,“ skloním s úsměvem pohled.

„Mm, vážně mě nepustíš?“ zašeptá zvídavě a skloní se, jen aby se mi mohl podívat do očí.

„Jedině pokud by sis to přál,“ navážu s ním oční kontakt, jakmile vzhlédnu.

„Přeju si to, moc si to přeju,“ pohladí mě dvěma prsty po tváři. Ahm…?

„…abych tě pustil?“ šeptnu zaskočeně.

„Naopak, abys mě nikdy nepustil,“ usměje se.

„Pustím tě jedině v tom případě, že to tak budeš chtít nebo… mě podvedeš,“ zaculím se. „To tě pak nepustím, ale přímo kopnu.“ On by to ale nikdy neudělal. Proto to říkám. Vím, že takový není.

„Nemám důvod to dělat. Miluju tebe a chci být s tebou,“ šeptne a přitulí si mě k sobě.

„Já vím,“ usměju se, dám mu pusu na krk a spokojeně vydechnu.

„To je dobře,“ broukne, přičemž mi prsty sjede po bocích, jak si mě drží.

„Miláčku můj,“ pošeptám, přičemž mu vlípnu pusinku a opět se k němu schoulím.

„Ano?“ otáže se a přitiskne mě na sebe. Poté ale zabručí, usadí se pohodlněji na kámen a mě si přetáhne do klína. Spokojeně vydechne, stáhne kolem mě paže a líbne mě pod ouško.

„Co budeme po zbytek dneška dělat?“ zeptám se polohlasem. Prsty jsem ho začal hladit po boku.

„Taky jsem o tom přemýšlel, ale jsem rozhodně pro to, abychom se společně domluvili,“ pohladí mě několikrát po zádech, až se usadí prsty na mých bedrech. „Tebe něco napadlo, co bys rád?“

„Ani ne. Tady v klidu je mi dobře,“ vydechnu. „Nechci tě ale zdržovat od práce. Říkal jsi, že toho máš hodně…“

„Nezdržuješ mě, stejně na to nemám náladu. Času dost,“ mávne rukou se šibalským úsměvem. „Šéf se taky nezblázní. Dneska chci trávit zbytek dne jen a jen s tebou.“

„Děkuju,“ usměju se. Víc se k němu přitisknu a zavřu oči.

Nakonec jsme zůstali tam v zahradě. Došli jsme si na čaj do tamější kavárny, kde jsme chvíli poseděli. Poté však Bill došel do auta pro deku a tu jsme si hodili na louku kousek od meditační zahrady. Jen jsme tam leželi, mazlili se a povídali si až do západu slunce. Když nám už začala být zima, zvedli jsme se a jeli domů, kde jsme poklidně strávili zbytek dne u seriálu a zmrzliny.

autor: Mischy & Turmawenne