Dance – a way of my life 21.

Nakonec se Mark na něj podíval. Věděl, že se něco děje a najednou se mu ani na tu soutěž nechtělo. Ještě je možnost to zrušit. V tu chvíli to opravdu chtěl udělat. Měl plné zuby toho, jak se k němu Tom chová, jak se ho nechce dotýkat a podobně. Jasně, zní to blbě, že jenom kvůli tomu by se měli oba ze soutěže odhlásit. Ale zkuste být tři dny na soutěži a v jednom pokoji s někým, koho milujete, ale on se k vám chová divně. A nechce vám říct proč. Nedělejte, že by to zrovna vám nevadilo. Vadilo a všem. Do jednoho. Bez výjimky.

„Tome… já nás odhlásím.“ Zašeptal Mark a očekával, kdy se milostivě Tom na něj podívá.

„Proč?“ Podivil se. Nejspíš tušil, ale nechtěl o tom začínat.

„Ty se ještě ptáš? Podívej se, jak se ke mně chováš. Já nemůžu být v tvé blízkosti, když vidím, že jsem ti zjevně odporný.“ Tuhle větu říkal hrozně zlomeně, protože to tak opravdu vypadalo.

„Marku, to není pravda. Nepřijdeš mi odporný. To já si přijdu sám sobě odporný. Ale pokud to tak cítíš, tak nás klidně odhlaš. Stejně na tancování nemám poslední dobou vůbec náladu.“ Povzdechl si.

Mark se nahnul k taxikáři a řekl mu, ať zastaví. Ten zamířil k nejbližší krajnici, kde opravdu zastavil. Mark vystoupil a telefonoval pořadatelům, že z důvodu nemoci Tom nebude moct nastoupit. Nedělal to rád, ale musel. Pak zase nastoupil a řekl řidiči svou adresu. Otočil to a jelo se zpět k Markovi.

„Proč jedeme k tobě?“ Zeptal se ho Tom. Chtěl se ho dotknout, aspoň stisknout mu ruku, ale nešlo to.

„Protože si musíme něco vyjasnit.“ Tímto Mark rozhovor ukončil a zbytek cesty už na Toma nepromluvil ani slovo. Hrozně ho to drásalo, protože s ním chtěl mluvit, líbat ho a podobné věci, které obvykle dělávali. Ale nějak…

U MARKA

Posadili se v obývacím pokoji.

„Tak a řekni mi to. Hned.“ Vytasil nekompromisně Mark.

Tom se na něj podíval se slzami v očích. „Já… ožral jsem se. A podvedl tě.“ Sklopil hlavu a rozbrečel se.

Mark se zachytil pohovky, protože i když seděl, udělalo se mu tmavo před očima.

„Tome, proč…?“ Bylo jediné, co ze sebe dostal.

Tom se mu vrhl kolem krku.

„Prom-iň.“ Vzlykal. „N-nechtěl j-sem… miluju tě.“

Mark ho odstrčil.

„Jo, ty mě miluješ a podvedeš mě. To dává logiku.“

„Já… miluju tě. Opravdu. Akorát… byl jsem prostě namol a on tam byl a…“

„Zadrž. To nechci slyšet. Bude lepší, když si najdeš jiného trenéra. Sice by se neměl milostný život plést do práce, ale já tě nemůžu ani vidět. Odejdi.“ Mark to nechtěl říct. Ale Tom si musí uvědomit, že když někoho miluje, tak ho nepodvede, když se opije. Chtěl si jej přitáhnout k sobě a pomilovat. Ale musí si udržet odstup. Tom to může udělat kdykoliv znova.

„Jiného trenéra hledat nebudu. Chci tebe. Odpusť mi.“ Už přestal brečet. Ani mu to nešlo. Ale cítil, že bude brečet, až odejde. A on věděl, že Mark ho vyhodí.

„Já tě už trénovat nebudu. Jak jsem řekl. Už tě nechci vidět.“

Tom se zvedl a sbíral se k odchodu. Mark chtěl na něj zavolat, ať neodchází. Ale otevřel pusu naprázdno. Miloval jej. Ale… nemůže. Nejde to.

Nechal ho odejít. A tohle byl konec. Absolutní konec. Možná, že snad zanevře na lásku. Ale z jedné nevěry se svět nezboří. Pokud nejde o pravou lásku. Jenže jak poznáte pravou lásku? Jak se při ní cítíte? Mark žádnou pořádnou lásku nepoznal. Až na Toma.

Cítil slzy v očích. Ale ovládl se. Už brečel v autě. Stačilo. Sakra, je chlap, ne? Ach, ta mužská ješitnost. Proč si všichni muži myslí, že pláčou jen ženy? Kdo nastavil takové pravidlo? I muži mohou brečet. Je to naprosto přirozené a není to důkaz slabošství. Je to důkaz toho, že jsme byli dlouho silní.

***

Tom se domů loudal. Nechtělo se mu chodit, myslet, dýchat… připadal si sám sobě absolutně odporný a nejradši by se neviděl.

Podvedl ho. Svou největší lásku podvedl se svým bratrem. Fuj, kurva! Cítil se jako děvka, jako použitý hadr, se kterým může každý mávat. Hrozný pocit. Co si teď počne? Co bude bez Marka dělat?

Navíc, jiného trenéra nechce. Asi s tancováním sekne. Stejně poslední dobou ho to nenaplňuje tak jako kdysi předtím. Ani nevěděl, čím to je.

Rozbrečel se. Znovu. Když se pořádně vybrečel, tak mu to obvykle pomáhalo. Teď jako by brečel naprázdno. Žádná úleva nepřicházela, nic se nedělo. Nejraději by si to hodil někde v parku. Tak hrozně se cítil.

Lidé se na něj dívali. Obecně lidi jsou hrozné kurvy. Zajímají je vaše problémy, ale většinu jenom těší to, že nějaké máte. A zbytek vaše problémy ani nezajímá a chtějí o vás vědět jen nějaké pomluvy a klepy, které by mohli šířit dál. Co se to s tou dnešní společností děje?

Tom se vlekl dál a na nikoho se nedíval. Nechtěl nic vidět. Měl chuť vzít klacek a vypíchnout si oči, pak si nožem vyříznout jazyk a chcípnout.

A s touto myšlenkou dorazil domů. Bill seděl doma. Nikam se mu nechtělo a tak prostě odpočíval a myslel na Toma, který měl být na cestě na soutěž.

„Tome?“ Vyjekl překvapeně Bill. „Neměl jsi být na soutěži?“

Tom znechuceně odhodil na zem svou tašku, kterou musel tahat, a už ho to hrozně sralo. „Jo, měl.“ Odsekl. Podíval se na něj hnusně. Byla to Billova vina!

To je takové to, jak chcete na někoho svalit vinu, i když víte, že část viny je i na vaší straně a vy si to ne a ne připustit.

„A co se stalo?“ Už tušil, odkud asi vítr vane. Ale chtěl to slyšet od Toma. Musel se přiznat, že v něm poskočila jiskřička štěstí. Nechtěl, aby byl Tom nešťastný… ale teď už mohou být šťastní spolu.

autor: Cincina