Nebylo mi vůbec jasné, jak dlouho jsem v té studené místnosti visel zavěšený na háku, ale když se mezi dveřmi objevil John, mým tělem projela směsice určité úlevy a zároveň šíleného strachu. Ublíží mi ještě víc?
„Dobré odpoledne, pane Kaulitzi,“ usmíval se naprosto spokojeně. „Rád bych se vás zeptal, jak se vám spalo, ale naštěstí dobře vím, že jste nespal vůbec. A jak vidím, zachoval jste se jako malé dítě, když jste neudržel svou moč. Za to by měl přijít nějaký trest, co myslíte?“
Šokovaně jsem vydechl a z posledních sil sebou zazmítal, když jsem v jeho ruce spatřil zapálenou cigaretu. Co všechno je proboha schopný udělat, jen aby dosáhl svého? Strachy bez sebe jsem sledoval, jak se ke mně přibližoval s téměř slastným výrazem a labužnicky přiložil rozžhavený konec cigarety k mým zádům. Bolestně jsem vykřikl. Cítil jsem každé škubnutí pokožky, jak se škvařila pod tím horkem. Několikrát to celé zopakoval, než se s téměř zdrcujícím povzdechem odtáhl a k mému šoku mě pustil na zem. Tvrdě jsem dopadnul na kolena, ale téměř okamžitě jsem se svalil na bok, snažíc se zhluboka dýchat.
„Bohužel ale už nemáme čas, každou chvílí vás vyzvedne váš bratr a bylo by dobré, kdybyste již byl převlečený,“ odložil cigaretu na stůl a vytáhl mě na sotva stojící židli. „Vaše matka byla tak laskavá, že přivezla i něco na převlečení, na mé doporučení,“ s úšklebkem mě začal svlékat, a zároveň oblékat do čistého. I přes veškerou nenávist jsem mu za to byl vděčný, protože jsem nechtěl, aby mě takhle Bill viděl. Už tak uvidí dost… „Výborně, jste připravený na cestu domů. Teď přijdou dva muži a odvedou vás před dům, kde počkáte na váš odvoz. Doufám, že do příštího sezení už budete poslušnější, pane Kaulitzi,“ se škodolibým úsměvem na mě mrknul, načež odešel.
Vzápětí na to se ukázali dva namakaní chlápci, kteří moje špinavé oblečení naházeli do pytle. Strčili mi ho do ruky, a poté co si navlékli gumové rukavice, mě chytli v podpaždí a téměř mě táhli ven.
Cítil jsem se neuvěřitelně ponížený. Chovali se ke mně jako k největší špíně, vůbec nebrali ohled na můj fyzický a psychický stav. Táhli mě jako mrtvolu a stejně tak mě i odhodili na nízkou lavičku před domem. Bolestně jsem zaúpěl, vyčerpaně se opírajíc. Pořád mi nebylo jasné, kolik je hodin ani kolik hodin jsem visel zavěšený, ale byl jsem neuvěřitelně vděčný za každou vteřinu, kdy jsem mohl sedět.
„Tome,“ ozval se šokovaný výkřik po nějaké chvíli, co jsem tam jen seděl. Zlomeně jsem zavřel oči. Jako by mému ponížení nebylo dost, teď už před Billem nikdy nebudu hrdinou. „Proboha, jsi v pořádku? Co ti ten hajzl provedl?“ starostlivě mě hned začal kontrolovat.
„Billy,“ tiše jsem hlesl. Chtěl jsem ho vzít za ruku a říct mu, že jsem v pořádku, ať mě jen odveze domů, ale na víc jsem se prostě nezmohl. Pevně jsem semknul víčka, abych se před ním nerozbrečel.
„Pojedeme domů,“ něžně mě chytil kolem pasu a pomaličku mě vedl k autu, zatímco někomu volal. Moc jsem ho nevnímal samým soustředěním, abych sebou někde nešvihnul, protože to už by mě Bill asi nezvedl.
Se zaúpěním jsem se konečně svezl do měkké sedačky v autě, což byla poslední kapka pro mé momentálně zničené tělo. Pamatuju si jen, že Bill někomu téměř hystericky oznamoval, ať ho čeká, ale co bylo potom, to už nevím.
Vzbudilo mě ostré bodání v oblasti zad a boku. Ze strachu, že jsem zase pod rukama Johna, jsem vyděšeně vykřikl a hned se z dosahu té bolesti odsunul. Překvapilo mě, že se neozval žádný vzteklý řev, ale tiché konejšení. Pomalu jsem otevřel oči, mžourajíc do přítmí pokoje. Jakmile jsem uviděl Kaye, samou úlevou jsem se rozbrečel.
Kay byl okamžitě u mě; pevně, ale opatrně mě objímal a šeptal mi do vlasů tichá vyznání lásky. Brečel jsem mu do trička všechny slzy, které tak moc chtěly ven celou dobu u Johna. Pustil jsem ze sebe všechen strach a bolest – byl jsem v náruči toho, koho jsem miloval a kdo miloval mě. Vyčerpaně jsem se opřel hlavou o jeho hrudník a povzdechl.
„Chceš o tom mluvit?“ zamumlal tiše po několika dlouhých minutách, kdy jsem mu jen ležel v náručí a mlčky se uklidňoval z počáteční hysterie. Pořád jsem se cítil opravdu mizerně a nepřidávalo ani to, jak moc jsem se styděl za svou slabost. Co jsem to za muže, když jsem taková padavka? Když nevydržím pár hodin tělesných trestů?
Rázně jsem zavrtěl hlavou. Při vzpomínce na dění v Johnově „léčebně“ jsem měl nutkání utéct daleko i od Kaye, a to bylo to poslední, co jsem chtěl. Nezbývalo tedy nic jiného, než udělat z mého traumatu tabu. „Kde je Bill?“ zeptal jsem se namísto toho.
„Pendluje mezi domem tvých rodičů a tímhle, stěhuje ti věci, Tome,“ povzdechl, ale po mém tázavém pohledu hned pokračoval: „Já vím, že jsme o tom spolu mluvili a tys zatím odmítal, ale já nedovolím, aby ses ještě někdy vrátil do toho domu. Klidně si najdi vlastní bydlení, pochopím to, ale k té šílené ženské už se nikdy nevrátíš,“ zamračil se.
„Ale co bude s Billem? Matka ho nenechá jen tak být, když mi pomáhá. Zničí ho, Bill jí potřebuje, Kayi,“ vyčerpaně jsem vydechl a svalil se zpátky do peřin.
„Taky se stěhuje. Zatím bydlí u Anise, ale hledá si vlastní byt. Říkal, že by tam nevydržel, poté co tě viděl v tom stavu po terapii,“ lehl si proti mně. Jemně mě pohladil po boku, kde byly stále čerstvé ranky po cigaretách.
Sklopil jsem pohled a opřel se hlavou o Kayovo rameno. Takže jsem se stal jeho oficiálním partnerem, už neexistovalo nic, co by to mohlo vyvrátit. Byli jsme pár v pravém slova smyslu, byli jsme životní partneři. Jenže ačkoliv to bylo přesně to, co jsem si přál, necítil jsem se šťastný. Mohl za to prožitý šok? A pokud ano, vzpamatuju se někdy?
„Nad ničím teď nepřemýšlej, Tome,“ něžně mě políbil na spánek, když mi ze rtů unikl další ztrápený povzdech. „Teď je nejdůležitější, že jsi v bezpečí a mezi lidmi, co tě milují, ať jsi jakýkoliv. Na ničem jiném v tuhle chvíli nezáleží, dobře? Hlavně si odpočiň.“
Mlčky jsem přikývl a zavřel oči, rozjímajíc nad tím, co všechno se mnou uplynulé zážitky udělají. Budu pořád tak optimistický? Ztratím důvěru k lidem? Přestanu být tak veselý? Najdu ještě někdy cestu k matce a Gordonovi? A co vlastně Bill? Co tohle všechno udělá s ním?
Hlavou se mi honila jedna otázka za druhou, aniž bych se skutečně snažil na ně najít nějakou odpověď. Byl jsem příliš unavený, bolela mě hlava i trup; mohl jsem zřetelně cítit, jak se zraněná pokožka pomalu snaží zacelit.
„Prospi se, Tome,“ Kay přese mě přehodil peřinu, ale nevzdálil se ani o kousek. V jeho očích byla smíchaná bolest se starostlivostí a hněvem. Nepochyboval jsem, že kdyby mohl, mého „léčitele“ by nelítostně zabil. Jenže nemohl.
Víc jsem se k němu přitulil a vděčně ho políbil na bradu. Byl tím nejlepším, co mě za celý život potkalo.
autor: Saline A.
Já jsem tak strašně ráda, že se Tom konečně dostal z dosahu tý zlý čarodějnice 😛 Ale obávam se, že ještě zdaleka nemá vyhráno :/
Jsem zvědavá na další díl 🙂
Aj som rada, že sa Tom dostal z dosahu ich matky a Johna, a aj ja sa obávam, že to nebude len tak. Je mi Toma veľmi ľúto, ale aj ho obdivujem, že cez to všetko je taký aký je a na nič sa nehrá.
Som zvedavá na dalši diel a budem dúfať, že sa Tomov život obráti k lepšiemu.
No a zrovna jsem chtěla napsat jestli by nebylo lepší kdyby Tom utekl 😀 a ono ejhle…stalo se :D…ale myslím že jeho máti to jen tak nenechá ://…a Bill s tím hledáním nového bytu taky nemusí nijak spěchat :DD
To Johnovo týrání je hnus. Takové lidi bych zavírala. Nejsou normální.
Jinak jsem opravdu ráda, že Bill se do toho vložil a odstěhoval se společně s Tomem:) Z toho jsem opravdu nadšená a doufám, že se z toho Tom dostane a že ke Kayovi bude chovat stejné city jako doposud. Musí kurňa!:D
A taky doufám, že Anis dostane Billa 😀 To by bylo naprosto skvělé! 😀
to je takovej kretééééééén.. snad ho zavřou, až zčerná.. a doufám jenom, že už budou šťastní a spolu..
Ještě že jej Bill odvezl.