Novel of Dreams – Our Life 38.

BILL

— O NĚKOLIK DNŮ POZDĚJI —

Vše bylo v posledních dnech divné, jiné a řekl bych, že špatné, alespoň se mi to tak jevilo. To, jak se Tom choval, jak se mnou jednal a jeho nálada celkově byla úplně jiná než kdykoli jindy. Nejvíce času trávil ve své pracovně. Zval si více pacientů než obvykle, pracoval i pozdě večer. Když měl volnou chvíli, spíše se díval na televizi, polehával na pohovce a byl stále tichý. Přišlo mi to, jako by se neměl chuť bavit, i když jsme si nic neprovedli. Bylo to zvláštní. Vždyť ten můj méďa se vůbec nesmál. Povídali jsme si, ale vážně ne moc. Tolik to bolelo, trápilo mě to. Nedokázal jsem pochopit, proč se tohle děje. Celé dny jsem nepřemýšlel o ničem jiném. Vždyť… pomalu každý večer jen ulehl vedle mě do postele, dal mi pusu, maximálně mě objal a tím to skončilo. Nešlo mi o ten sex, ale dříve… milovali jsme se spolu skoro pořád. Teď už několik dní vůbec. Co mě hodně překvapilo, bylo to, že dokonce ani za Yvonne tolik nechodil. To bylo hodně zvláštní a podivné. Možná to zní přehnaně, ale přišlo mi, že ke mně byl odtažitý. Co jsem mu jen udělal? Chovám se k němu špatně? Nepřipadal mi nijak naštvaný, to vůbec ne. I když, možná se mýlím, kdo ví, snad jen on sám.

Když jsem přijel domů z práce, po celém domě bylo ticho. Jen co jsem si svlékl bundu a zul se, rozešel jsem se ještě s taškou do pracovny. Rád bych dnes zajel do obchodu, podívat se na nějaké vybavení do dětského pokoje. Chtěl bych, aby jel Tom ale se mnou. Nechci to vybírat bez něj. Tušil jsem, že tam Tom bude a také jsem se nemýlil. Seděl u notebooku a byl do něčeho zahleděný. Téměř si nevšiml toho, že jsem vešel.

„Ahoj, lásko,“ pošeptám a rozejdu se k němu. Alespoň jsem ho políbil na tvář a pohladil ho po zádech. Chyběl mi, stýskalo se mi, ale nejsem si jistý, že jemu také.

„Ahoj,“ oplatí mi pozdrav s malým úsměvem a zvedne ke mně hlavu.

Usměju se na něj a zapřu se o jeho stůl. „Jak ses dnes měl?“

„Ušlo to,“ nakloní hlavu ke straně a pohladí mě po stehně. „Dneska jsem tu měl dva pacienty. Čtyřicetiletej chlap, co chce spáchat sebevraždu, protože je tlustej, a sedmnáctiletá holka, kterou šikanujou ve škole,“ povzdechne, přičemž se opře do křesla a trochu se ke mně natočí.

„Aha,“ smutně stáhnu obočí. Zvláštní, jaké mají lidé problémy. Někdy bych si to s někým i vyměnil. „Obdivuju tě, že řešíš tyhle problémy, že těm lidem dokážeš pomoct,“ usměju se a pohladím ho po ramenu.

„Tak jako… Co máš říct čtyřicetiletému chlapovi, který je tlustý a chce se kvůli tomu zabít?“ pokrčí nechápavě rameny, narovná se a hodí propisku na stůl. „No nic. Jak ses měl ty? Už děláte zakázku pro toho chlápka z Berlína?“

„Je to těžký,“ přikývnu a opřu se zadkem o stůl. „No, dneska jsme pomalu začali, ale to bude na dlouho.“ Vážně mě ta zakázka sere. Už bych to měl rád za sebou, ale zase na druhou stranu teď bude lepší dělat jednu zakázku dlouhodobě. Už kvůli prckům.

„Já vím, tos říkal,“ pokývá hlavou, přičemž se napije z hrnku, co tu měl.

„Vůbec se mi do té zakázky nechce. Nemám rád tyhle věci, které jsou složité, protahují se a člověk místo práce musí mít stále nějaké schůze, které všechno prodlužují,“ založím si paže na hrudi.

„To chápu…“ promne si trochu oko a opět se opře do křesla.

„No, chtěl jsem se tě vlastně zeptat,“ odložím si tašku na zem a stáhnu si trošku svetr, „nechtěl by ses zajet podívat do obchodu? Mohli bychom koupit už nějaké vybavení do pokojíčku pro prcky,“ usměju se. To jsem zvědav, co mi na to řekne. Moc nadšeně nevypadá.

„Ještě nemáme vybranou ani barvu na zdi,“ přejede prsty po stole, načež ke mně zvedne pohled.

„Tak bychom to mohli jet obhlédnout a něco nakoupit,“ brouknu.

„Dobře,“ odsouhlasí po chvilce váhání.

„Ale pokud se ti nechce,“ podzvednu ruce.

„Klidně můžeme,“ ujistí mě o svém rozhodnutí.

„Dobře,“ usměju se a pohladím ho po paži. „Tak já se jen převléknu, kdykoli si řekni a můžeme vyjet.“

„Taky se převleču,“ zaklapne notebook a zvedne se. „Myslíš, že se mám holit?“ přejede si dlaní po čelisti, jako by uvažoval, zda tam nechat jemné strniště, které tam měl.

„Mmm, nemusíš,“ usměju se a pohladím ho po té tváři. „Náhodou, sluší ti to, když jsi takhle trošku neoholený,“ zaculím se mile. Připadá mi to na něm sexy.

„Dobře, nechám to tak. Stejně to lidem může být jedno,“ pousměje se.

„Jo,“ přikývnu a sehnu se k němu, abych jej políbil. Polibek mi opětoval, přičemž mě pohladil dlaní po boku. Políbil jsem ho ještě jednou a usmál se. I jeden pouhý polibek mi udělal radost. Dal mi na oplátku také jeden drobný polibek, až se poodtáhnul. Sklopil jsem trošku oči a poté se už od stolu odpíchnul.

„Jdu se tedy převléknout.“

„Já jdu do koupelny,“ prohodí jen a rozejde se za mnou. Došli jsme společně až nahoru, ale na chodbě jsme se potom rozdělili. Zašel jsem pomalu do pokoje a jen co jsem zavřel dveře, začal jsem se svlékat. Poté jsem si vzal čisté džíny a tmavé tričko, k tomu jen pohodlnou mikinu a prohrábnul si vlasy.

Stejně mi připadá, jako bych se už neměl pro koho upravovat. On už nevnímá mou vůni, mé oblečení ani vlasy. Ještě jak jsem přibral, bože. Ani se nedivím, že mi neřekne, že mi to sluší. Měl bych se sebou vážně asi začít něco dělat. Možná pro něj vážně už nejsem dost atraktivní, třeba jej nepřitahuju jako dřív.

Trošku jsem se navoněl a uklidil zbylé oblečení do skříně. Tom se mezitím vrátil z koupelny už upravený, navoněný a začal se také převlékat. Došel jsem si vzít ještě nějaké věci a dal si je do tašky. Za chvíli jsme oba byli hotoví.

„Můžeme?“ usměju se.

„Jasně,“ strčí si už jen peněženku do zadní kapsy u kalhot. Lehce jsem přikývl a rozešli jsme se společně dolů. Dohodli jsme se, že pojedeme mým autem, kdybychom nakoupili něco víc, aby se to lépe vešlo. Obuli jsme se, já si vzal klíče a šli jsme do garáže. V rychlosti jsme si nasedli a rozjeli se do města. Bylo tu mnoho obchodů a hlavně jedno velké centrum, kde měli snad veškeré vybavení do bytu či domu. Mám pocit, že jsme dokonce pro jednu z firem, která tu měla své výrobky, dělali návrhy. Dojel jsem tam, zaparkoval a poté i s Tomem vystoupil.

Celkem dlouho jsme se procházeli po tom velkém obchodním centru. Zvažovali jsme barvy, nábytek, všechny detaily.

„Udělal bych jim ten pokoj světle modrý. Vždyť to je taková neutrální barva pro kluky. Je to barva klidu, uspokojení a souladu,“ řekne po nějaké době už znaveně.

„Jo, to bude dobré. Takže vezmeme dvě tyhle barvy?“ ukážu na velké barvy.

„Hm,“ pokývá hlavou. Je tak bez nálady, jako by neměl z tohohle žádnou radost. Obejde košík, vezme je a dá je do košíku. „Teď by to chtělo lustr a… záclony,“ ukáže rukou kamsi.

„Dobře,“ oddechnu a rozejdu se s košíkem dál. Vybrali jsme nakonec takové jemné záclony s modrým zdobením. Už se těším, až to všechno budeme upravovat. Hlavně, aby se tam ti drobečkové cítili dobře.

„Na stropě by mohly mít hvězdy nebo mráčky,“ vypadlo náhle z Toma, když jsme jeli směrem k osvětlení. To by vypadalo hezky. Má dobré nápady a fantazii.

„Mmm, to je dobrý nápad,“ podívám se na něj s úsměvem.

„To ale budeme potřebovat ještě bílou barvu,“ zastaví košík.

„Tak já pro ni skočím,“ usměju se. „Zatím se mrkni na to osvětlení, co by se ti líbilo.“

„Ok,“ řekne jen a jede dál.

Tiše jsem povzdechl a rozešel se zpět k barvám. Když jsem vybral bílou barvu od té samé značky, co jsme pořídili i modrou, rozešel jsem se za ním k osvětlení. Po chvilce jsem na něj narazil.

„Jsem tu,“ ohlásím mu s úsměvem a vložím barvu do košíku. „Už jsi něco pěkného našel?“

„Mmm… líbí se mi jich víc, tak jsem se rozhodl, že to nechám na tobě, pane designere,“ zasměje se a začne mi ukazovat ty, které se mu zalíbily.

„Pan designer ti řekne svůj názor, ale bude velice rád, když to vybere s tebou společně,“ zaculím se sladce a prohlédnu si všechno, na co ukázal. Líbí se mi jeho vkus, jeho styl. Umí vybrat něco, co vypadá nejen velmi dobře, ale je to kvalitní. Teď už jen ovšem vybrat něco, co se nám oběma líbí nejvíce. „Tak schválně, jestli se shodneme…“ ukážu na osvětlení vlevo. Tom rychle zavřel oči, aniž by to viděl a dumal s prstem u brady. Rozkošné stvořeníčko.

„Já bych vybral to osvětlení vlevo, jak je tam víc těch lampiček a uprostřed je zavěšená hvězdička,“ říkal s úsměvem a zavřenýma očima. Stál ke mně čelem. Ah, myslí totéž, co já. Shodli jsme se.

„Vážně? To mě moc těší, miláčku,“ pošeptám mu, přičemž ho chytnu jemně za tvář a políbím ho.

„Hmhh,“ zasměje se mi do rtů, přičemž otevře oči. „Řekni mi, že jsem se strefil,“ broukne.

„…trefil,“ odpovím mu, ale s odpovědí ho zároveň políbím.

„Všude tam budou hvězdičky,“ pošeptá s úsměvem.

Náhle jsem ucítil, jak mě vzal s citem za bok a přidržel si mě u sebe, jako by žádal další polibky. Miluju tyhle okamžiky a v tyhle dny je potřebuju. Pořád mi tím dokazuje, že nic není ztracené, jak se občas já sám cítím. Pootevřel jsem trošku rty a sjel pohledem na jeho rty, po chvilce jsem se vpil ale znovu do jeho čokolád a nahnul se k němu. Nezaváhal jsem, naopak jsem přitiskl rty proti těm jeho, ale velmi jemně a procítěně. Trošku zafuněl nosem, avšak polibek mi ihned náruživě oplatil. Položil jsem si dlaň zlehka na jeho rameno, ale poté jsem prsty trošku pevněji zatnul. Políbil jsem ho znovu. Přivinul si mě k sobě a začal mě něžně líbat, doslova mě polibky zahrnoval. Věřím tomu, že kdybych si zapomněl vzít prášky, srdce by mi teď vyskočilo z hrudi, jak silně bije. Tohle je dokonalý okamžik, nic na světě mi nikdy nenahradí jeho polibky, měkké rty, které jsou jako samet. Stáhl jsem zvolna paže kolem jeho krku a oplácel mu to s veškerou něhou, kterou jsem uvnitř sebe nosil. Snažil jsem se mu dát najevo, jak moc pro mě tento okamžik znamená. Nikam jsem nespěchal, líbal jsem ho vážně pomalu a něžně, jako bych se každý polibek snažil prodloužit a prohloubit nejlépe na několik minut či dokonce hodin. To nám ovšem nebylo dopřáno, jelikož nás vyrušil dětský smích a pískot. Tom se ode mě odtrhl a s úsměvem se ohlédl po dvou malých dětech, které se tu kolem honily. Pobaveně si olíznul rty.

„Broučci,“ šeptnu s úsměvem na rtech. Úplně vidím, jak si s Tomim najdeme po celém dlouhém dni jednu volnou chviličku pro sebe a ti dva prckové za námi přiletí, budou se hihňat, pištět a nebudou chtít spinkat, i když už dávno byli uložení v postýlkách. Jasně si dokážu představit, jak si prohodí trička od pyžámek a budou se nás snažit obelhat, který je který. Chtěl bych, aby měli nějaké oblečení, kde bude vyšité jejich jméno nebo alespoň písmeno. Ach jo, kéž bychom ty dva zázraky měli už u sebe. Pohladil jsem ho prsty po šíji a zhluboka se nadechl. Podíval se na mě a se sladkým úsměvem mě ještě jednou dlouze políbil. Poté se už odtáhl.

„To tričko ti mimochodem sluší, ještě jsem ho na tobě neviděl. Máš nový?“ chopí se košíku. Jak si toho všiml, to je milé.

„Ahm,“ vydechnu zaskočeně a prohlédnu si, co mám vůbec na sobě. „Ano, koupil jsem si ho nedávno,“ přikývnu. „Děkuju,“ usměju se na něj a chytnu ho kolem pasu.

„Počkáš teda tady? Najdu někoho, kdo nám to světlo dá, abychom nemuseli vláčet ten košík,“ pohladí mě po rameně.

„Samozřejmě,“ přikývnu a opřu se o košík. „Ale vrať se mi brzo.“

„Neboj,“ zasměje se a odejde. Musel jsem se nad tím pousmát. Opřel jsem se tedy o košík a poslušně vyčkával. Poté jsem si prohlížel ještě další osvětlení. Bohužel, tohle je už moje pracovní deformace. Vždy a všude si všechno zboží musím prohlédnout, zjistit jak moc dobře navržené je či není. Se mnou není radno chodit nakupovat.

Za chvíli jsem ale už zaslechl Tomův hlas, proto jsem se otočil a podíval se na něj. Došel ke mně i s nějakým prodavačem.

„Dobrý den,“ pozdravil mě hned a mile se na mě usmál.

„Dobrý den,“ kývnu lehce hlavou a chytnu se košíku.

„Které světlo jste si tedy vybrali?“ upře ke mně pohled, lépe řečeno mě pohledem sjede. Eh? O co se to snaží?

„No, asi támhle to s tou hvězdou, viď?“ ukáže Tom tím směrem, přičemž se na mě pro jistotu podívá.

„Jo, jo,“ usměju se na něj hned mile, aniž bych prodavači věnoval nějakou pozornost.

„Dobře, hned vám ho dám. Máte dobrý vkus,“ otočí se po mně s úsměvem prodavač, přičemž se podívá i na Toma. On mě snad balí. Ne, to se mi jenom zdá. Co by na mně viděl.

„No, děkuju, ale vybírali jsme to společně,“ brouknu a olíznu si s úsměvem rty. Tom nic neříkal. Jen ho tiše sledoval.

„Ve dvou to jde vždycky lépe, ne?“ mrknul po mně prodavač a sundal nám jedno z těch světel. No, na to, že mám vedle sebe manžela, to docela přehání.

„To máte pravdu,“ přikývnu a narovnám se.

„Jo, ve dvou,“ poznamená Tom poměrně zamračeně a dál si ho prohlíží. Prodavač k němu vzhlédne, ale jen velmi krátce. Podívá se naopak zase na mě a udělá několik kroků ke mně.

„Máte ještě nějaké jiné přání?“ podal mi světlo do rukou a sjel mi po prstech. Já jsem prsty jasně ucukl, jen jsem se usmál. To je ale idiot.

„Ne, nemáme,“ řekne mu výrazně Tom, přičemž ho přichytí za rameno a lehce ho ode mě o kus odtáhne. „Mockrát vám děkujeme za ochotu. Určitě vás budeme volit jako prodavače měsíce. Nashle,“ pronese přeslazeně. On vážně žárlí. Tohle ještě nikdy neudělal, alespoň ne tolik. Chce se mi smát z toho, jak mu to řekl, ale to teď není ten nejlepší nápad. Ovine mi ruku kolem pasu, druhou vezme košík a rozejde se pryč. Přivinul jsem se k němu a také se chopil košíku.

„Děkuju,“ brouknu tiše a semknu rty k sobě.

„Čůrák teplej,“ zanadával polohlasem, přičemž se neustále mračil.

„Mmm, nemrač se. Byl to jen idiot,“ šeptnu a pohladím ho po ruce, kterou drží košík. „A děkuju, že ses mě zastal.“

„Vždyť mi tam před vlastníma očima balil manžela. Jak bych se tě nemohl zastat,“ vyhrkl rozčíleně. Nahnul jsem se k němu a políbil ho na tvář. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi sladký, i když se rozčiluje.

„Nerozčiluj se, je to vůl. Já jsem ale vážně rád, že ses mě zastal. To by každý neudělal, miláčku,“ pošeptám.

„Já nejsem každý,“ pousměje se konečně o poznání klidněji. To opravdu ne. On je člověk, pro kterého bych dal svůj život, kterého k smrti miluji.

„No právě, ty jsi můj manžel, kterého moc miluju,“ šeptnu a stisknu jeho dlaň ve své ruce. S úsměvem mi dal pusu na tvář a jeli jsme dál.

„Chtěl bys jim tam udělat lino nebo koberec?“ zeptá se náhle. „Já bych byl pro koberec. Přece jen… děti pořád pobíhají bez ponožek a ty jejich malý nožičky brzy prochladnou.“

„To určitě. Koberec bude lepší, mnohem lepší,“ přikývnu hned.

„Jako ona je ta podlaha vyhřívaná, viď, ale… ten koberec i tak bude přece jen lepší. Až se naučí oba běhat, budou věčně uřícený, budou se svlíkat a pak by ještě nastydli,“ zasměje se sladce. Jsem rád, že se naše názory shodují, to je dobré znamení.

„Přesně tak. Nemůžu jinak, než souhlasit, absolutně,“ zaculím se a cvrnknu ho něžně do nosu. „Půjdeme se tedy na nějaké podívat?“

„Nemůžu uvěřit tomu, že fakt budeme mít dva drobečky. Umíš si představit, jak nám tam po domě běhají dva prdeláčci s plenkami?“ řekne s úsměvem a rozjede se směrem ke kobercům, aniž by mi odpověděl. Je hezké vědět, jak na to myslí, uvažuje o tom a přeje si to.

„Neboj se, už brzo to tak bude,“ usměju se a kráčím po jeho boku. Došli jsme po chvilce ke kobercům. Náš pohled hned padl na lehce béžový koberec.

„Ten se tam bude hodit. Před postel bych ale možná dal ještě nějaký modrý kobereček jen na ozdobu,“ broukne zamyšleně a začne se rozhlížet.

„Možná najdeme nějaký, kde budou také hvězdičky,“ řeknu a rozejdu se kousek dál, abych si osahal materiál toho béžového koberce. Byl na dotek jemný, ale pevný, což byla potřeba. Hlavně aby měly veškerý komfort. Chci, aby se měly jako v bavlnce, aby nestrádaly.

„Ale pamatuj si, že až tam vykydají čokoládu, budeš to čistit ty,“ broukne mi pobaveně zezadu do ucha, přičemž mě pohladí po bocích. Zasměju se a chytnu ho jemně za ruce, stáhnu si je víc k břichu a přivinu se k němu. Vždycky mě okouzlí ta jeho dokonalá vůně. Jak on to jen dělá.

„Já to uklidím rád,“ šeptnu.

„To si povíme za rok,“ zasměje se mi tiše do ucha, na nějž mě následně políbí.

„Nafackuju si, když budu mít řeči,“ přislíbím mu s úsměvem a pootočím se. Vyhledám si jeho rty. Hned mě párkrát líbne a poté se mi něžně otře o nos svým.

„Víš alespoň rozměry pokoje?“ šeptne. Pohladil jsem ho po ruce a přivřel oči.

„Mmm… přesně je to 3,6 x 4,2m,“ řeknu a usměju se. Není to příliš velké, ale je to jen na nějakou dobu. Když budou malí, chci, aby byli u sebe. Až budou starší, mohou mít každý svůj pokoj, aby měli své soukromí a klid.

„Dobře, tak si najdi někoho, s kým se domluvíš… teda kromě tamtoho kokota,“ uchechtne se. „A já se půjdu podívat po nějakém tom koberečku, dobře?“ odtáhne se.

„No, tak jo,“ přikývnu a dám košík ke straně, aby se nikomu nepletl. Potom jsem se už rozešel na maličkou recepci, kterou mělo každé oddělení. Byla tam nějaká prodavačka.

„Dobrý den, mohu mít prosbu?“

„Dobrý den, samozřejmě,“ hned ke mně vzhlédla od počítače. „Jak vám mohu pomoci?“

„Vybral jsem si jeden z koberců, které máte vzadu, rád bych se s vámi domluvil na koupi a dopravě,“ usměju se.

„Samozřejmě,“ přikývla a hned se podívala do počítače. Řekl jsem jí, o který z koberců se jedná, řekl jí rozměry a domluvili jsme se také na tom, kdy nám koberec zhruba přivezou. Je to lepší, aby nám ho dovezli oni.

Když jsme to všechno domluvili, rozešel jsem se zpátky. Jakmile jsem došel zpět, Tom už tam na mě čekal. Nenuceně se opíral o košík a s úsměvem mě již z dálky sledoval. Zaculil jsem se na něj a doběhl k němu.

„Vše zařízeno, šéfe,“ chytnu ho za boky.

„A já našel perfektní kobereček s hvězdičkami. Mají i přikrývky,“ vykouzlí hned na tváři rozkošný úsměv. Šikula můj milovaný.

„Vážně? Pojď mi ho honem ukázat,“ řeknu radostně a chytnu ho za ruku. Vzal i košík a rozjeli jsme se o pár regálů dál. Tom zajel do jedné uličky a ukázal mi je. Vypadají skvěle, vše se k sobě hodí.

„A kdy přivezou ten koberec?“

„Měli by do týdne nejpozději,“ usměju se a poté si detailně prohlédnu vše, co mi ukazoval. „Vypadá to naprosto báječně, ladí to k sobě, je to moc pěkné,“ usměju se. „Jsi můj šikula, víš o tom?“

„Hm… moc ne,“ broukne nesměle a opře se o košík. Já ti dám, že ne, ty moje zlobidlo.

„Jsi můj šikula, ten největší a nejmilovanější,“ pohladím ho po břiše a boku. Na to konto se sladce usmál. „No, takže ten kobereček i přikrývky vezmeme?“ usměju se.

„Můžeme,“ broukne. Na okamžik sklopí pohled k zemi, až se zhluboka nadechne a opět se na mě přívětivě usměje. Ne, nechci, aby byl zase smutný.

„Copak je?“ pohladím jej něžně po ruce.

„Nic,“ zavrtí s úsměvem hlavou.

„Jen aby,“ pohrozím mu ukazováčkem, poté ho ale líbnu. Vzali jsme tedy dvě přikrývky a také kobereček. Urovnali jsme to pěkně do košíku.

„Pro dnešek je toho asi už dost. Stejně se nám tam toho víc nevejde,“ řekne Tom, když uchopí rukojeť vozíku a rozjede se k pokladnám.

„Dobře,“ přikývnu bez jakéhokoli odporu a cupitám za ním. Jakmile jsme došli k pokladnám, zajeli jsme s vozíkem k jediné volné, která tu byla. Všude bylo poměrně dost lidí. Aniž by mě Tom nechal se alespoň pokusit o zaplacení, nahrnul se k pokladní a zaplatil kreditkou vše, co jsme koupili. Že se nestydí, ani pokusit jsem se nemohl, pfff. Poté jsme se už rozjeli s vozíkem ven, došli jsme až na parkoviště, kde jsme rovnou uložili věci do kufru. Došel jsem vozík vrátit a poté se už vrátil k autu.

„Mohl bych tě pozvat na večeři?“ dojdu k němu s úsměvem. Doufám, že to přijme.

„Klidně můžeš,“ pousměje se. „Ale možná bych ty věci nejdřív odvezl domů, hm?“ navrhne. Jupííí!

„Okay,“ olíznu si rty a dám mu pusinku. „Tak nasedáme a jedeme,“ brouknu. Tom mě pohladil po rameně, přičemž pootevřel rty, jako by něco chtěl říct, ale poté sklonil hlavu. Sjel mi dlaní po paži a poté obešel auto, načež nasedl. Ještě jsem se za ním podíval a trošku přivřel oči. Tají mi něco? Provedl jsem něco, nebo se mu na tu večeři nechce… Kéž by mi to řekl, jenže z něj tohle těžko vydoluju. Nakonec jsem si také nasedl, připoutal se, ale nenastartoval jsem. Můj pohled padl k němu.

„…cos mi chtěl říct?“ šeptnu opatrně.

„Nic,“ pousměje se, když se připoutá. Stále jsem se na něj díval.

„Přišlo mi, že ano.“ Mám pocit, že ho něco trápí. Uvnitř ho to pálí, ale on to nechce říct, dát najevo, ani to přiznat. Možná se mýlím, ale něco v pořádku není, to vím jistě.

„Jen…“ polkne, „mě zajímalo, kam pojedeme na večeři, ale… nechám se překvapit,“ usměje se na mě, avšak po chvíli sjede pohledem k volantu. Jsem hodně blbý, silně neinteligentní, ale vím, že tohle vědět nechtěl. Sklopil jsem oči a pohrál si s prstýnkem na ruce. Buď jsem vážně paranoidní, nebo mi něco tutlá. Proč mi tohle dělá?

„Na co ses mě chtěl zeptat, Tomi? Jen na tohle?“ podívám se na něj a podzvednu trošku obočí. Díval jsem se na něj upřímně, klidně a vlídně.

„Jo,“ přikývne. „Můžeme jet,“ poposedne si.

Přikývl jsem, lehce se usmál a nakonec jen řekl: „Dobře.“ Poté jsem už nastartoval a rozjel se k domovu. I když jsme se po cestě bavili, za což jsem byl velmi rád, hlavou mi stále vrtalo, co mi chtěl říct.

Za tu dobu, co jsme spolu, ho přeci jen znám a neoblbne mě, nebo alespoň ne pokaždé. Říká se, že i když jsou spolu lidé třeba 50 let, stále o sobě nevědí vše, ale tohle jsem opravdu poznal, vycítil. Co když mi chce říct něco hodně důležitého a já mu do toho stále skáču nějakými hloupostmi? Možná je tady něco, co bych měl vědět, ale zatím okolo toho jen chodím a jsem netušící. Co to je, kdo to je a proč to tak je? Ach jo. Myslel jsem si, že všechno bude v pořádku, do našeho vysněného života chyběl už jen krůček, ale teď mám pocit, že jsme vkročili kamsi jinam. Mám strach, že naše cesta bude opět strmá a krutá, že nám život bude pod nohy házet větve a kameny, které nás budou chtít rozdělit, a to za jakoukoli cenu. Nechci o něj přijít, vždyť spolu čekáme děti. To bylo to, co jsme si tolik přáli a splnilo se to. Budeme čtyři, budeme rodina… budeme čtyři. Co když je tu někdo… další?

autor: Mischy & Turmawenne