Novel of Dreams – Our Life 35.

BILL

Cítil jsem, jako by mi doktorova věta znovu zazněla v uších. Na pár vteřin jsem zavřel oči a vydechl. My budeme mít děti, a to rovnou dvě. Yvonne čeká dvojčata. Pane bože… dvojčata. Měli jsme strach z jednoho prcka a my čekáme rovnou dva. Oh, to je skvělé! Budeme mít dvojčátka, která jsem si vždy tolik přál. Je mi teď vážně jedno, co jak bude, jestli budu chodit do práce, nebo pracovat doma, ale budeme mít dvojčátka. Budou to dva rozkošní drobečkové. Naši drobečkové. K čertu s autem, s prací, s problémy… Tohle není jako splněný sen, to je jako dokonalost. Podíval jsem se na Toma, užasle jsem vydechl a nechal si stékat slzy po tvářích dolů.

„Budeme mít dvojčátka,“ řeknu šťastně a usměju se na Yvonne. To díky ní budeme mít dvojčátka. Ona je nosí pod srdcem. I když mě štve, jak za ní Tom někdy často chodí, není to její vina. Musím to chápat, musím se s tím smířit, ale někdy to jde jednoduše těžko.

„A já se divila, proč mám pořád tak velký hlad,“ zasmála se s pláčem.

„Bože,“ šeptal Tom tiše s rukou před pusou.

Pomalu jsem se k němu nahnul a objal ho. Přitiskl jsem ho k sobě a vydechl. „Budeme mít dva drobečky, dva.“ Asi mi to pořád ještě pořádně nedošlo. Dlouho asi ani nedojde.

„Jo,“ vydechne rozechvěle. „Říkal jsem ti to jen ze srandy. Nečekal jsem, že-že… to bude pravda,“ otře si oči. Doktor si zatím všechno zase uklidil, vypnul ultrazvuk a otřel Yvonne bříško. Pořád se usmíval, měl radost i za nás. Šel si poté všechno zapsat ještě do počítače, aby vypsal pro Yvonne zprávu.

„Ale podařilo se to,“ usměju se a pohladím ho po zádech.

„Bože můj…“ zopakuje už poněkolikáté šeptem a položí si dlaň naopak na čelo.

„Neumím si představit, že nedám pryč jedno dítě, ale dvě…“ řekne náhle Yvonne. „Nečekala jsem, že budou dvě.“ Pohladím Toma jemně po boku.

„Musí to být hrozně těžké, já si to neumím představit, ale strašně ti děkuju, Yvonne,“ podívám se na ni naprosto vážně a pohladím ji po ruce. Ona mi na to ovšem nic neřekla a ztěžka vydechla. Neumím si představit, že bych pod srdcem nosil dítě, a potom ho měl někomu dát. Sice je to její ‚práce‘, dostane za to peníze, ale ten pocit jí nenahradí nic. Musí to být hrozné. V tomhle ji opravdu obdivuju.

„Takže, paní Lutz, přijďte na kontrolu za tři až čtyři týdny, jak jsme domluvení. Pamatujte, že na sebe musíte být teď ještě opatrnější. Hlavně zdravě jezte a uvidíte, že to bude v pořádku,“ došel k nám doktor s úsměvem. Jen jsem se na něj usmál a pomalu popošel o kus dál, aby se Yvonne mohla obléknout. Toma jsem chytil za ruku a trošku mu ji stiskl. On se ke mně otočil čelem, podíval se na mě a poté se ke mně přivinul. Trošku jsem se usmál a pevně jej objal. Teď bychom měli držet při sobě víc než kdy jindy. Potřebuju ho, já jeho ano a moc. Pořád jsem mu mezi prsty žmoulal tričko, snad abych se uklidnil.

„Táhne mě to k nim. Chci je mít pořád pod kontrolou,“ pošeptá mi smutně. Ale nemůže se to tolik přehánět.

„Já vím,“ šeptnu a líbnu ho na krk. „Taky chci pořád vědět, co se děje.“

„Chci za nimi chodit denně. Jsou dva… Jsou dva, Bille,“ přitiskne se ke mně. Ztěžka jsem vydechl a sklopil hlavu, opřel jsem si ji o jeho rameno.

Taky chci za Yvonne chodit, chodil bych i častěji, ale… nechápu sám sebe. Nechápu, ale pořád mi na tom něco vadí. Jde o naše děti, chci, aby měly vše, aby vše bylo v pořádku. Musím to tak přijmout. Tom na mě nekašle, jen chce být s Yvonne, protože to ona nosí pod srdcem naše dvojčátka. Jo, ono se to lehce říká, ale přijmout to, je už horší.

„Já vím,“ zopakuji.

„Mám strach, že… si je nechá. Znám Yvonne, ale co když je nedokáže dát pryč. Vždyť jsou dva,“ vydechne sotva slyšitelně, přičemž se rozechvěje, jako by měl plakat. „Nechci o ně přijít.“ Ne, tohle nesmí. Yvonne tohle udělat nesmí, na to jsou i zákony. Sice to pro ni bude asi těžší než kdy jindy, ale jsou to naše děti.

„Tome, tohle neříkej. Samozřejmě, že to pro ni bude těžké, zní to ošklivě, ale je to její povinnost. Ona za to dostane zaplaceno, po celou tu dobu se o ni staráme. Vím, že je to hrozné, ale ona nám je dát musí,“ pošeptám mu a konejšivě ho pohladím po zádech. „Neboj se, bude to dobré. Nepřijdeme o ně, jsou naše.“

„Bože, my budeme mít dva chlapečky,“ pípne s pláčem. Yvonne už se zatím oblékla i upravila a došla pro děti.

„Jo, dva maličký Kaulitze – Trümpery,“ vytáhnu ho k sobě a usměju se na něj. To zní sladce. Jemně ho políbím a setřu mu slzy.

„Trümpery,“ opraví mě šťastně a oplatí mi polibek.

„Jo,“ přikývnu a políbím ho ještě jednou. Potom k nám přijde doktor.

„Jsem za vás moc rád. A nebojte, Yvonne i prckové budou v pořádku. Příště můžete znovu přijít, pokud bude i Yvonne pro,“ usměje se na nás mile.

„Děkujeme, jste hodný,“ šeptnu a obejmu Toma kolem ramen. „Nashledanou,“ řeknu poté už.

„Nashledanou,“ kývne hlavou a usadí se zase k počítači.

„Nashle,“ pozdraví polohlasem i Tom. Počkáme společně na Yvonne a děti, a poté se rozejdeme pryč.

„Jsou tam ty miminka nakonec dvě, představte si to,“ usměju se na děti, když kráčíme chodbou. Šel jsem vedle Toma, děti kolem nás i kolem Yvonne pobíhaly. Má úžasné děti, ale občas vážně obdivuji, jak se o ně o všechny dokáže tak dobře postarat. Nás čekají dvě, uhh.

Zdálo se, že je jim to v podstatě jedno. Nevěděly, co to znamená, jaké s tím jsou starosti. Emily se neustále tahala za copánek a v druhé ruce si nesla omalovánky, Max pobíhal kolem a dělal, že má zbraň a je tajný agent. Jediná Linda reagovala.

„A to budeš odteď můj táta, Tome?“ zeptá se ho Linda. Ah, má v tom trošku zmatek. Vlastně se ani nedivím.

„Ne, to nebudu,“ usměje se na ni.

„Ale vždyť jsi říkal, že to miminko… vlastně miminka jsou tvoje,“ chytí se ho za druhou ruku.

„Jsou moje a Billovy. Tvoje maminka nám je odnosí a trošku vykrmí. Jsou různé páry. Ženy s muži, ženy s ženami a také muži s muži. My jsme s Billem muž a muž. Proto nemůžeme mít vlastní miminko, víš. Nejsme jako ženy…“ vysvětlí jí vlídně.

„Já vím, ženy mají vagínu a muži penis,“ kývne moudře, čemuž se začneme smát.

„Přesně tak. Proto nám tvoje maminka nosí miminka v sobě,“ pohladí ji po vlasech.

„Aha… Myslela jsem si, že budu mít dalšího brášku nebo sestřičku. Takhle budu alespoň teta,“ usměje se.

„Jo, to budeš. Budeš nám smět ty dva prcky hlídat, kdykoli jen budeš chtít, teto,“ zasměje se Tom a stiskne mi ruku. Musel jsem se usmívat. On to s dětmi tak umí. Mají ho rády. On bude vážně skvělý táta, jsem si tím jistý.

„Budeš skvělý táta,“ řeknu pak a semknu rty k sobě. Uvolnil jsem trošku ramena a tiše sledoval Maxe, který se přede mnou přímo plížil.

„A já taky budu hlídat miminka?“ ozve se malá Emily. Je roztomilá, princezna. Je hrozně podobná Yvonne.

„Až trochu povyrosteš, tak možná ano. To nejsou panenky, zlatíčko,“ řekne jí Yvonne pobaveně.

„Pitomý děcka. Střílečky jsou lepší,“ zamumlal si Max pro sebe, přeběhl na druhou stranu chodby a zahrál si, jak střílí po mladé sestřičce. Páni, to je ale číslo. Už vidím, jak tohle budou naše děti dělat taky. Tom si bude hrát na agenta také, budou se honit po zahradě. Ah, už aby to bylo.

Došli jsme pomalu až k výtahu. Yvonne s dětmi jsme nechali jet a my jsme šli po schodech. Chytil jsem si Toma za ruku a usmál se.

„Ještě mi to vůbec nedošlo,“ zakroutím hlavou.

„Mně už to pomalu dochází. Jen se bojím, že nám tu radost zkazíš, až si prohlédneš přední nárazník,“ zaculí se a ovine si moji ruku kolem boků. Nebudu mu říkat, jak moc jsem naštvaný, když nejsem. Říct mi to teda mohl, ale co už. Hlavně, že je v pořádku on i děti s Yvonne.

„K čertu s nárazníkem,“ mávnu rukou a přivinu se k němu. „Ale neříkám, že mě to neštve,“ zasměju se.

„Ani si toho nevšimneš,“ broukne tiše a podívá se jinam.

„Ale všimnu, ale nebudu se rozčilovat,“ zaculím se a pohladím ho po boku.

„Těším se domů,“ zatetelí se radostně.

„Proč?“ líbnu ho něžně na tvář, když scházíme posledních pár schodů.

„Prostě se těším,“ pokrčí spokojeně rameny a seskočí poslední dva schody. Doslova zářil jako sluníčko. Kdyby tušil, jak jsem za tohle rád. Těší mě to.

„Dobře,“ usměju se a sejdu ty dva schody.

Došli jsme k výtahu, který zrovna přijel a vystoupila z něj Yvonne i s dětmi.

„Bum, bum, bum,“ zamířil na nás hned Max prsty, které měl zkroucené jako zbraň, a vítězně se usmál.

„Jen počkej, až vytáhnu svoji zbraň já,“ rozesměje se Tom a jemně a především nenápadně mě poplácá po zadku. To jsem se začal tiše smát. Kousal jsem se do rtu, abych to nedal příliš znát.

„To je ale pořádná zbraň,“ dodám a usměju se na něj.

„Jaká?“ vyzvídá hned Max.

„Kluci, no tak,“ šeptne káravě, avšak pobaveně Yvonne a rozejde se s dětmi k východu.

„No promiň,“ odfrkne si Tom se smíchem, přičemž se na mě podívá. „Nemyslel jsem tuhle. Na co ty zase nemyslíš,“ vyplázne na mě jazyk a rozejde se za nimi. Pff, to není pravda! Doběhnu ho a plácnu ho po zadku.

„Já jsem nemyslel na nic špatnýho,“ zasměju se a jdu poté už po jeho boku.

„Hm, hm, to známe,“ našpulí umanutě rty, načež mě za ruku chytne a strčí si ji do zadní kapsy u kalhot. Poté mi hrábne do kapsy, vytáhne balíček žvýkaček a jednu si ukradne.

„No cože?“ zasměju se a zakroutím trošku hlavou. „Dej mi taky jednu, prosím,“ požádám ho a nastavím dlaň. On ji však vyndá a strčí mi ji přímo do pusy. Jéé, ten je ale hodnej. Poté mi balíček vrátí zpět do kapsy, přičemž mě hravě šťouchne do rozkroku. A taky pěkně zlobivej.

„Uhm,“ zasměju se a plácnu ho jemně po té ruce. „Co mi do něj šťoucháš?“

„Teď už můžu. Teď už tě klidně můžu pořádně kopnout do kulek, až mě zase naštveš. A víš proč? Protože už jsou na cestě moje dvě dětičky,“ poposkočí si nadšeně a zazubí se na mě. To je ale hajzlík. Ještě jak se zubí, jako kdyby se nechumelilo. Já mu dám…

„Hmm, to já tebe ale taky,“ zaculím se a poplácám ho po zadečku. „Ale já bych ti to neudělal, abys věděl.“

„No jo, seš měkotina,“ zasměje se.

Konečně jsme došli na parkoviště k autu. Yvonne už odemkla své auto a děti se nahrnuly dovnitř.

„Tak je nejspíš načase se rozloučit. Slíbila jsem jim, že půjdeme do parku,“ usměje se na nás.

„Aha,“ přikývnu a usměju se na ni. „A nepotřebuješ něco?“ nabídnu se.

„Ne, ne, to je dobrý. Jsem ráda, že jste tu byli oba. Další prohlídka je zase až za měsíc,“ zavrtí mile hlavou a otevře si dveře od řidiče. „Tak se mějte hezky a užijte si zbytek dne,“ popřeje nám.

„Ahoj,“ rozloučí se s ní Tom a poté zamává i dětem, které mu všechny rozjařeně mávaly z okénka. Je na ně tak hezký pohled.

„Ahoj,“ mávnu jim všem také a usměju se. Když se rozjeli pryč, podíval jsem se na Toma. Mám takovou chuť se k němu přitulit. Proč to neudělat… Sklopil jsem trošku oči a objal ho kolem krku. Naprosto procítěně a upřímně jsem ho políbil a pohladil jej po tváři.

„Copak? Zase nadrženej?“ usměje se sladce. Ach jo, copak se k němu tulím jen, když mám chuť? Chmmm.

„Mm-mm,“ zakroutím trošku hlavou a schoulím se k němu.

„Zvláštní…“ šeptne a líbne mě na tvář.

„Copak musím mít jen chuť na sex? Mám chuť a přímo potřebu být u tebe,“ vysvětlím mu.

„Obvykle ji máš,“ pokrčí rameny, avšak kolem mě ovine ruce. Nadechl jsem se k odpovědi, ale nakonec jsem vzduch polknul. Ticho, Bille. Je to tak lepší. Přivinul jsem se k němu a líbnul ho na krk. Tiše vydechl, více se ke mně přitisknul a začal mě hladit po zádech.

„Máš na dnešek něco v plánu?“ pošeptal jsem mu do ouška a pohladil ho po hrudi.

„Dnes se budu radovat ze svých dvou chlapečků,“ odpoví se sladkým úsměvem. Kdo by se také neradoval. Takoví dva broučkové sladcí.

„Mmm, to já taky,“ usměju se a líbnu ho na krk znovu.

„Ah, už… už…“ zašeptá a sjede mi dlaněmi na zadek.

„Ahm?“ svraštím obočí trošku a zaculím se.

„Jen si nemysli. Vycítím to pokaždé, když dostaneš chuť,“ dá mi pusinku na čelist. Celkem mě mrzí, že si tohle myslí. Nevím, jak mu to vysvětlit. Je něco špatného chtít se s ním mazlit a tulit se k němu?

„Nejde na tebe nemít chuť, ale nepotřebuju nutně jen sex, chápeš?“ zasměju se a políbím ho. „Ale chtěl bych být s tebou, tulit se k tobě. Chtěl bych, aby sis mě u sebe držel, abych tě u sebe cítil, protože já tě hrozně potřebuju,“ šeptnu mu.

„Vždyť jsem tady,“ usměje se a poté, co mě políbí, opět si mě k sobě přitiskne. Ale já se i tak cítím nějak divně. Nemůžu si pomoct.

„Jo, já vím,“ přikývnu a vydechnu. „Pojedeme, hm?“ usměju se na něj.

„Dobře,“ dá mi pusu a pomalu se odtáhne. „Nárazník si nezkontroluješ?“ pohladí mě po rameně.

Uchechtnu se a přejdu dopředu k autu. Prohlédnu si to a pootevřu rty. Sakra, chudinka moje, Audinka. „Toho, že si skoro nevšimnu?“

„Vždyť to není skoro vidět!“ ukáže na mě prstem, poté na nárazník a opět na mě.

„Ale ano, je to vidět,“ řeknu zarmouceně. Kdybych to udělal já s jeho autem, to bych byl zvědavý, co by mi řekl.

„Trošičku! Na mojí nádherný Audi by to vyniklo samozřejmě víc, ale na tomhle to ani není vidět, prosím tě,“ mávne klidně rukou.

„Tak hele,“ narovnám se a ukážu na něj. Přimáčknu ho k autu a chytnu ho za paže. „Na mém autíčku je to vidět a na tvém by to bylo taky tak. Zajímalo by mě, jak by ses tvářil ty, kdybych tomu tvému miláčkovi takhle ublížil,“ řeknu vážně, ale poté se trošku uculím. Nevydržím to.

„Nejspíš bych tě nakopal do kulek,“ kousne se s úsměvem do rtu. Fajn, jak ty na mě, tak já na tebe.

„Vážně? Dobře, já tě za to taky teda nakopu,“ podzvednu obočí s úsměvem.

„Do toho,“ rozkročí pobaveně. Podzvednu koleno a silně nohou napřáhnu k jeho rozkroku, avšak těsně u něj se zastavím a kolenem po něm jen jemně sjedu. Neudělal by mi to a já jemu také ne.

„Seš loser s velkým L,“ zašklebí se se smíchem.

„Jo, budu loser, protože bych ti holt neublížil,“ usměju se a pohladím ho po rameni. „Ale ještě jednou a bude z tebe impotent.“

„Tak za tohle si minimálně týden ani neškrtneš tou tvojí malou zápalkou,“ rozesměje se, poodstrčí mě od sebe a přejde ke dveřím spolujezdce. Jasně, jasně.

„Hmm, hmm,“ pokývám hlavou se smíchem a nasednu si také.

„Moc nekývej. Myslím to vážně,“ zasměje se, když se připoutá.

„Ale však ano, já ti věřím,“ zasměju se a připoutám se také. „Chceš ještě někam zajet?“

„Ne,“ zajede se sedačkou dozadu, překříží si ruce na hrudi a dá si nohy na palubní desku. Drzoun jeden drzej. Tohle dělat já u něj, tak mě vyhodí z okýnka.

„Pozor, pozor,“ shodím mu ty nohy. „Tohle si dělej ve svém,“ zasměju se.

„To nemůžu. U sebe je mám na pedálech,“ uchechtne se.

„Tome,“ řeknu výhružně a zasměju se potom. Zblázním se z něj, vážně. „Tak jedeme, taťuldo,“ pohladil jsem ho po stehně a nastartoval. Vyjel jsem z nemocničního parkoviště a rozjel se směrem k domovu. Jakmile zpozoroval, že se soustředím na silnici, opět si dal nohy na palubní desku. Už jsem jen nahlas povzdechl a nechal ho. Pohodlně se zavrtěl, sklouznul se po sedačce níž a spokojeně zavřel oči. Sjel jsem na něj pohledem a usmál se. Zlobí, ale já se na něj zlobit nedokážu.

„Pohodlné?“ zeptám se.

„Mmhh, nadmíru,“ zalibuje si.

„To mě vážně moc těší,“ zasměju se a odbočím doprava.

„Vždycky vyhraju, viď?“ otočí na mě s úsměvem hlavu. Nedá se tomu říct, že by vyhrál. Já jsem takovej blbec, že ho nechám dělat snad cokoli.

„Není to o tom, že bys vyhrál. Já jen nesoutěžím,“ brouknu.

„Hmmm,“ našpulí pobaveně rty a ušklíbne se. Jen si to mysli. Tiše jsem si pustil rádio a pootevřel okýnko. Tom si začal broukat společně s rádiem, přičemž pokyvoval nohama.

autor: Mischy & Turmawenne