Zastavil před skromným domkem, úsměv se mu ještě více rozšířil, takže nevědomky předvedl řadu dokonale bílých zubů. Uvnitř se svítilo. Takže se jeho otec přeci jen nemýlil. Pustili jej. Přemýšlel, zatímco sledoval obrysy postavy za závěsem. Pobaveně zavrtěl hlavou, otočil se na patě a mířil domů.
Ještě pořád nedokázal uvěřit, jak to bylo všechno snadné. Nemusel se ani snažit. Lidé jsou hloupí a naivní a věří pouze tomu, čemu věří většina, protože tak je to podle nich správné. Protože tak by to mělo být.
Přešel sotva několik metrů, než se obrátil a opět pohlédl směrem k oknu, které bylo jediným zdrojem světla na jinak tmou pohlcené ulici. Obyvatelé si to vysvětlovali tak, že na to přes veškeré jiné opravy a události již nezůstaly finanční prostředky. Trip však věděl, že jeho otec pouze šetřil na nesprávných místech a tato část vesnice mu nepřišla nijak důležitá, proto odmítal mařit svůj drahocenný čas tím, aby se zabýval hloupým osvětlením.
Zhluboka se nadechl deštěm prosáklého, vlhkého vzduchu a pokračoval dál. Cestou přemýšlel a uvědomil si, že měl být na jeho místě. Během těch tří let nad tím moc nepřemýšlel, ale nyní se tomu nedokázal vyhnout. Měl se vracet z vězení, měl být osamělý, nenáviděn všemi, kteří na něj vzhlíželi s pokorou a respektem.
Byl by na jeho místě… byl by… pokud by byl život alespoň trochu spravedlivý a lidé nebyli tak naivní…
„Ne!“
Billův hlas byl nečekaně vysoký, barva jeho tváře měnila odstíny jako duha přes nachovou, bílou až v bledě zelenou. Tom se mu rychle omluvil a snažil se mu vysvětlit, že to není tak zlé a že pokud mu dovolí se na to podívat, možná to nebude natolik špatné, aby mu to museli zašívat. Studoval medicínu, věděl, o čem mluvil, viděl stovky podobných zranění, takže by dokázal odhadnout vážnost situace, Bill však s doširoka otevřenými ústy a velikýma očima vypadal, že každou chvíli omdlí.
„Jenom se na to podívám, ano? Nebudu nic dělat.“ I když to s lidmi moc neuměl, tentokrát se snažil být milý a ničím jej nevyděsit. Bill několikrát zamrkal, pohlédl mu hluboce do očí a s drobným úsměvem pomalu přikývl.
„Co to děláš? Říkal jsi, že se na to jenom podíváš.“
Tom se několik vteřin nedokázal soustředit na nic jiného než na dotek, jenž mu byl věnován. Billova dlaň stískala tu jeho otevřeně, přátelsky, důvěřivě. Nebál se jeho doteku. Neměl z něj strach. Tom s něčím takovým nepočítal. Nedokázal pochopit ten fakt, že nebyl sám. Že mu život do cesty přivedl někoho, kdo se na něj nedíval s nenávistí. Kdo se s ním snažil vycházet i přesto, že mu to nijak neulehčoval. Zvedl tvář a opět na něj pohlédl. V jeho očích neustále viděl malé dítě a všude kolem něj jasný pás světla. Opravdu byl jako slunce.
„Jenom ti to vydesinfikuji a přelepím náplastí, jinak by se ti tam mohla dostat infekce,“ vysvětlil mu všechno tak, aby mu porozuměl, a tázavě zašermoval tamponkem ve vzduchu. „Můžu?“
Věřím ti…
Slova, která pro něj znamenala prokletí i nedosaženou spásu. Tři roky se modlil, doufal, věřil, že je jednoho dne opět uslyší i od někoho jiného než Babett, která byla na jeho straně po celý život. A náhle je zaslechl. Od neznámé osoby, v důsledku jiné souvislosti, a přesto způsobily, že se mu oči zalily slzami a že na ránu, kterou opatrně utíral kouskem vaty, viděl rozmazaně, jako by na ni hleděl přes proud vody. Ošetřoval ránu tak dlouho, dokud si neuvědomil, že je čistá a že ji již delší dobu pouze vděčně hladí.
„Hotovo,“ promluvil, jakmile se probral z rozjímání a naklonil se, aby mohl ze stolu vzít dva talíře se slibovanou čokoládovou pochoutkou. Jeden si položil na klín, zatímco ten druhý vložil do dlaně Billovi, který se již opět vesele usmíval.
Po očku sledoval Toma, který do toho svého pouze zaryl vidličku, ale neochutnal. Opět se nedokázal zbavit pocitu, že mu tam překáží. Mrzelo jej, že se nedokáže přetvařovat ani jedinou noc, kterou měli trávit spolu. Přemýšlel nad tím pouze do chvíle, než se Tom nadechl a tichým hlasem promluvil.
„Jako dítě jsem si na tom schůdku rozbil kolena snad desetkrát,“ přiznal se, aby přerušil ticho, které se za poslední tři roky naučil nenávidět a raději vzpomínal na své dětství. Pamatoval si, jak si pokaždé nadšeně a nemotorně utíkal pro dobrotu od babičky a na schůdku, který zcela nemyslitelně a nepředvídatelně spojoval kuchyň s jídelnou, pokaždé upadl.
Bill byl moc rád, když se Tom rozvyprávěl o dětství a rodině, moc se toho o něm však nedověděl. Mluvil pouze o prarodičích a Babett. Na rodiče nevzpomenul ani jediným slovem a Bill se jej raději nechtěl ptát. Byl si jistý, že by se stejně nic nedozvěděl, a proto jenom poslouchal.
„Teď vím, že jsem na správném místě a v bezpečí.“
Nerozuměl, co to s ním bylo. Potily se mu ruce, rytmus tlukotu jeho srdce závisel na Tomových rtech. Na krásně plných rtech, které zůstaly překvapeně pootevřené, a nedokázaly promluvit. Možná to byly minuty, možná pouze vteřiny, co musel čekat na odpověď, ale dočkal se.
„Budu rád.“
…
„Tome!“
„Tomi!“ zvolala ještě jednou, jak opatrně kráčela do kuchyně a obezřetně překročila schůdek.
Pohybovala se po místnosti jako ryba ve vodě, ukládala jednotlivé chody na talíře a ochutnávala, zdali se jí skutečně všechno podařilo uvařit tak, jak si přála. Pečené kuře, bramborový salát, plněné taštičky a borůvkové lívance. Všechna Tomova oblíbená jídla teď ležela na stole a jí náhle přepadla neuvěřitelná lítost. Byl vyhublý na kost, jistě prožil na tom příšerném místě hotové peklo a ona si náhle nebyla jistá, zdali mu několik jídel, navrátí jeho rtům úsměv a očím jiskru života.
Popošla blíž, konečkem prstu pohladila usměvavou tvář, která se ukrývala za velikým dortem. No co, chtěla mu udělat pořádné překvapení a trošku neodhadla míru. Byl to však krásný den. Jeden z posledních krásných dnů.
„Tomi, neříkej mi, že ještě vyspáváš. Mám pro tebe překvapení.“
Odvrátila se od lednice a nemotornými kroky mířila do obýváku, odkud chtěla vzít láhev vína, aby jeho návrat patřičně oslavili. U dveří ji nadšeně přivítal Dust, pozornost však věnovala něčemu úplně jinému. Obraz, který se jí zcela nečekaně naskytl před očima, jí přímo vyrazil dech. Několik vteřin stála na prahu dveří neschopna pohybu, než si uvědomila, že se jí to skutečně nezdá. Rty si překryla velikými prsty, ani ty však nedokázaly zakrýt úsměv, který vzápětí rozzářil její tvář. V očích opět ucítila přítomnost slz, tentokrát to však nebyly slzy bolesti. Byla zmatená, překvapená, spokojená i vyděšená, všechny tyto pocity se však slévaly do jednoho a dělaly ji šťastnou.
Zhluboka se nadechla a popošla blíž. V tu chvíli by se nejraději propadla do země za to, že je svým neúnavným voláním málem probudila. Oči jí zářily dojetím, jak sledovala klidnou tvář neznámého černovlasého chlapce, spícího na gauči. Byl zabalený do deky, zatímco se Tom krčil u jeho boků, nevědomky je svíral v objetí, a také nerušeně spal.
Chtěla se co nejnenápadněji vytratit, neodhadla však svou velikost, a proto se vůbec nedivila, když se po roztříštění vázy na stovky malých kousků ocitla v zorném poli dvou šokovaných pohledů. Její tvář nabyla barvu zralého rajčete a nedokázala ze sebe dostat víc, než tiché popřání dobrého rána a omluvu za rozbití vázy.
„Babett,“ Tom okamžitě vystřelil do sedu, následován Billem, který slušně pozdravil a sledoval svou novou spolubydlící.
Tom jenom nechápavě hleděl na její vzdalující se záda a nedovedl si urovnat myšlenky. Chtěl toho tolik najednou, že nakonec nedokázal udělat vůbec nic. Pouze seděl v těsné blízkosti Billova těla a vdechoval jeho vůni. Snažil se soustředit na dění kolem sebe, ale sladká vůně s příměsí spánku mu nedovolovala soustředit mysl na nic jiného. Zhluboka dýchal a v poslední chvíli si stačil uvědomit souvislost mezi Babett a Billem.
„Babett, počkej,“ zavolal na ni a přinutil své unavené tělo vstát.
Bill zůstal sedět na místě, sledoval Toma, jak k ní pomalu došel a společně zamířili ven z místnosti. Během dalších několika minut mohl zaslechnout pouze několik útržků z jejich matoucí konverzace, i ty mu však stačili k tomu, aby si udělal slabý obraz o celé situaci. Z jejich slov vytušil pouze to, že Babett žádného podnájemníka nehledala. Inzerátem chtěla pouze pomoct Tomovi, který však o její pomoc zjevně nestál. A o jeho přítomnost už vůbec ne.
Sklonil hlavu, skrčil se do klubíčka a čekal.
Tom pochodoval po kuchyni, jeho zoufalství by se dalo přirovnat přírodnímu zoufalství lva zavřeného v příliš těsné kleci. Těkal očima z Babett na Dusta a zase zpět. Oba měli stejný výraz. Kroutila se mu hlava, v odvzdušněné místnosti, mu náhle začínalo být nějak dusno. Zmítal se ve svých myšlenkách a představách, nedokázal však přijít na nic rozumného. Byl na okraji propasti, ale nechtěl ani odejít, ani skočit. Chtěl jenom zůstat na místě. Nechat čas plynout, svět běžet dál a nezabývat se tím, zda dělá správnou věc, nebo ne.
„Proč jsi to udělala?“ jeho tón nebyl podrážděný. Byl vyčerpaný, bezvládný, poddávající se jakémukoliv řešení.
„Vidělas jej?“ zeptal se šeptem.
„Neustále se usmívá. Září. Je plný života a radosti. A co je ze všeho nejhorší, věří mi,“ horní ret se mu zachvěl, jak vyslovoval roztřesená slova. „Nemá ze mě strach. Necítí ke mně nenávist. Neví pravdu a já nedovolím, aby se ji někdy dověděl.“
Babett sledovala jeho utrápenou tvář a byla ochotna položit i celý svůj život za cenu štěstí toho chlapce. Rozuměla mu. Byla si jistá, že by již další odloučení a ztrátu nezvládl, ale přesto v sobě nedokázala potlačit pocit, že je ten kluk něčím jiný. Výjimečný. Možná by se nepřiklonil na stranu vesnice. Možná by vůči němu nechoval pouze hněv a nenávist. Věřil by mu.
„Řekni mu to, Tomi,“ promluvila opatrně. Následující slova však vyslovila s větším důrazem.
autor: B-kay
Dúfam, že to Tom Billoy povie, naozaj si myslím, že by to Bill pochopil.
Ten starostou syn mi je aj za tu krátku chvíľu nesympatick.
Teším sa ďalej.
Ta povídka je tak úžasně procítěná… Její melancholickou atmosféru jsem nasála do sebe a teď jsem celá taková posmutnělá… Ale jsem optimista a doufam v lepší zítřky nejen pro Toma, kterej mi za pouhé tři díly strašně přirostl k srdci 🙂
Jsem si naprosto jistá že Bill pochopí Tomovu minulost :)) ale mám obavy z toho starostova syna..aby se nesnažil Billa zviklat ://
Musim se priznat, ze na konci jsem mela v ocich slzy, je to takove smutne a zaroven dojemne. Ale stejne jako Babett verim, ze Bill bude stat na Tomove strane. Moc se tesim na pokracovani <3
Takže Tom tú medicínu nedoštudoval? Alebo len nemá licenciu keď sedel za vraždu.
Ten večer s Billom bol nádherný a ošetrovanie rany tiež. Bill je úplne ale totálne roztomilý. Ani sa nečudujem, že Tom ho mal potrebu ochraňovať keď zaspali a musel ho objímať:)
Tohle byl další nádherný díl ♥
Ovšem přiznávám se, že Toma je mi pořád strašně líto. A myslím, že mi ho ani nikdy nepřestane být líto, protože jeho osud je jednoduše smutný. Opravdu jej chápu, že je nedůvěřívý a má strach, že tohle krásné, co s Billem zažil, by mohlo během pár minut skončit a on by jej mohl začít nenávidět a myslet si o něm, že to je kriminálník. Naprosto chápu všechny jeho pocity, ale i tak je mi z toho do breku. Z toho, jak byl život k Tomovi nefér a vzal mu naprosto všechno. Alespoň, že ta Babett mu zůstala 🙂 Opravdu moc doufám v to, že se Tom překoná a řekne Billovi pravdu. Myslím si, že zrovna Bill by jej mohl pochopit a věřit mu i v tomhle. A Babett má naprostou pravdu. Raději ať to udělá Tom, než aby to Billovi vykládala nějaká místní drbna. Naprosto chápu, že to bude pro Toma hodně složité, něco takového Billovi vysvětlovat a taky chápu, že se k tomu ani sám nechce vracet, protože je to pro něj bolestné. Ale udělat to bohužel musí. Pevně doufám, že Bill bude rozumný a pochopí jej, i když..zase je pravda, že nevím, co bych dělala na Billově místě. Možná bych Tomovi věřila, ale i tak by mě to vylekalo. Nevím, zrovna do téhle Billovy situace se mi těžko vžívá.
A jsem děsně napnutá, za co že Tom byl v tom vězení. Tripa nemám ráda ani trošku, protože je naprosto očividné, že ten, kdo spáchal zlončin, byl on. Ovšem jeho slova jsou bohužel pravdivá, a to ta, že lidi věří tomu, čemu většina. Je to smutné, ale je to tak 🙁 Hrozně ráda bych, aby se nakonec přišlo na to, jak to celé bylo a Tom byl očištěn, ale moc si v tohle netroufám doufat. Navíc mám strach, čeho všeho bude ještě Trip schopen. Nemám z něj vůbec dobrý pocit, a mám strach, že pokud Bill Tomovi uvěří a nakonec u něj zůstane, tak to bude Trip, kdo se je bude snažit rozdělit. Doufám, že se pletu a nic takového se nestane!
A Tom studoval medicínu? Wow! O to víc je mi líto, že měl Tom své velké sny, které chtěl uskutečnit a teď, kvůli tomuhle ´nedorozumění´ o ně všechny přišel 🙁 Moc bych mu přála, aby se na medicínu vrátil a dostudoval ji a mohl tak v životě dělat to, co chtěl. Ovšem mám strach, že mu všichni ještě jeho životní situaci budou stěžovat. 🙁
Jinak postava Billa se mi vážně moc líbí 🙂 To je takový optimistický, hodná človíček 🙂 Přesně takového Tom potřebuje 🙂 Úplně to vidím před očima, že by mu Bill pomalounku pomohl se ze všeho dostat a Tom by tak mohl být v rámci možností šťastný 🙂 A Toma jsem si totálně zamilovala ♥ Opravdu jej obdivuji za to, jak perfektně to všechno zvládá. Já bych na jeho místě byla asi naštvaná na celý svět a všude okolo sebe bych jenom ´kopala´ a byla bych nepříjemná. Tom je opravdu silný člověk a já doufám, že další obtíže života dokáže zvládnout opět se vztyčenou hlavou 🙂 Je to opravdu úžasný člověk 🙂
Mockrát děkuji za další díl ♥♥♥
musí s pravdou ven. i já už jsem strašně napnutá a zvědavá, co že se to odehrálo a jakto že za to dostal tolik let. taky by mě zajímalo, jestli Tom ví, že to tedy ve skutečnosti udělal Trip a těším se na jeho případný větší zásah do dění a další zvraty. většinou se v povídce nikdo moc nezabývá zápornou postavou, ale já mám ráda, když už se někdo takový objeví, tak tam udělá pořádný fičák. 🙂
Tak tady máme pravého viníka a příčinu Tomova trápení a zkaženého života. Už teď se bojím, že mu to všechno nestačilo a že Toma nenechá na pokoji. A vlastně ještě pořád nevím, co Tom udělal, tedy údajně udělal, abych byla přesná.
A dnes se mi osvětlilo, jakže to bylo s tím podnájemníkem. Babett se opravdu všemožně snaží Tomovi jeho návrat usnadnit, jen je škoda, že Tom zatím není schopen tuto pomoc přijmout. Potřebuje čas a toho bohužel moc nemá, tak doufám, že si Bill tu cestičku k Tomovi najde brzy. Vlastně nedoufám, vím, se mu to podaří =)