Novel of Dreams – Our Life 32.

TOM

– O NECELÉ 4 MĚSÍCE POZDĚJI –

Za ty dlouhé 4 měsíce jsem se s Yvonne velmi sblížil. Nejen proto, že nosila naše dítě, ale i proto, že to byla prostě skvělá ženská. I když odmítala, platili jsme jí jídlo. Přece jen krmila naše dítě, které si žádalo stále více a více jídla, a nám bylo blbé jí z toho neplatit ani cent. Chodil jsem jí nakupovat, někdy jsme chodili nakupovat spolu nebo s dětmi do parku. Zkrátka jsem tam byl téměř jako doma. Její děti mě měly rády, takže nebyl žádný problém. Dost jsme se spolu vyblbli. Vše bylo fajn, jediný problém představoval Bill. Říkal mi, že s Yvonne trávím možná zbytečně moc času, ale co jsem měl dělat, když on byl v práci a já zrovna neměl žádného pacienta? Mně s ní i s dětmi bylo dobře, užili jsme si spolu hodně srandy. A pro mě bylo důležité, aby dítě už od tak nízkého věku znalo můj hlas. Často jsme jen tak seděli v obýváku, já měl hlavu na jejím bříšku a mluvil jsem k děťátku, ačkoli mu byly pouhé čtyři měsíce. No jo, jakmile jsem si připustil, že ho dokážu milovat, už jsem se od něj nedokázal odtrhnout. Miluju ho moc už teď.

Udělal jsem Billovi latté jako každé ráno a poté jsem vzal z ledničky blok, kde jsem měl napsáno, co musím Yvonne dokoupit. Bill se chystal do práce a já měl namířeno na nákup a poté k Yvonne jako obvykle, když jsem měl volný den. No jo, v okolí není moc bláznů. Nemůžu za to. Konečně jsem uslyšel dupot ze schodů.

„Dobré ráno,“ ozvalo se za mnou po chvilce. „Ty jsi ale čilý po ránu, co to?“ usmál se vlídně, přičemž mě hned pohladil po boku a líbnul mě pod ouško.

„Ahoj,“ otočím se k němu s úsměvem a políbím ho. „Na…“ předám mu hrneček.

„Děkuju,“ usměje se a na oplátku mě políbí také. Hrneček si ode mě vezme a usadí se jako poslušný klučina ke stolu.

„Nabídl bych ti něco k jídlu, ale vím, že nejíš,“ dojdu k němu pomalu. Postavím se za něj a promnu mu jemně ramena v dlaních. „Půjdu nakoupit a potom za Yvonne. Psala mi, že má jít na kontrolu. Nechceš jít s námi?“ prohrábnu se mu jemně vlasy. Potřeboval by to zase trochu zkrátit. Skloní trošku hlavu a hrneček odloží.

„Byl jsi jí nakoupit včera…“ pošeptá a ani se nepohne. Ach jo, pokaždé cítím to podivné napětí, když o Yvonne a dítěti mluvím. „Já musím do práce. Rád bych šel, jen je škoda, že jsi mi to neřekl dřív.“

„Včera jsem jí nebyl nakupovat. Včera jsem tu měl paní Kirovou,“ opravím ho a jemně ho políbím na krk. „Navíc mimčo chce pořád jíst. Není na tom nic špatného. Je to naše dítě, tak ho musíme nakrmit,“ obejmu ho rukama zezadu kolem krku, načež mu dám pusu na ouško. „Snad by se tam bez tebe jeden den obešli, ne?“ Klidně i víc než jen den. Jen tiše povzdechl a položil si dlaně na mé. Políbil mě na hřbet ruky a přikývl.

„Nezlob se, ale já nemůžu. Dneska ne, mám domluvenou nějakou schůzi, kde bude i šéf, a ten by mě asi zabil,“ šeptne. „Jinak bych jel.“ Schůze má poslední dobou nějak často.

„No dobře,“ odtáhnu se s povzdechem. „Pak ti povyprávím a ukážu ti snímek. Nahraju si to na mobil,“ přejedu mu ještě dlaní po rameně a trochu ho promnu. Je strašně napnutý.

„Mrzí mě to, medvídku,“ vzhlédne ke mně a trošku zaskučí, když mu to rameno promnu. „Budu moc rád, aspoň něco uvidím,“ pousměje se.

„Když přijdu brzy, tak ti to večer ve vaně namasíruju,“ dám mu pusinku na tvář.

„Přijdeš až večer?“ zeptá se překvapeně.

„Prckové chtěli se strejdou Tomem do kina a do mekáče,“ zasměju se. „Víš, že jim nemůžu odolat. Jsou to takový tři andílci,“ opřu se o linku. Semknul rty k sobě a sklopil pohled. Ah né…

„A tvůj manžel tě chtěl pozvat na večeři, ale… bohužel,“ napil se kávy a hrneček zase odložil. Ach jo. Poté pomalu vstal a zasunul za sebou židli.

„Můžu to zrušit,“ povzdechnu a chytím ho za kalhoty. Nechce se mi to rušit, zvlášť když jsem jim to slíbil a byly z toho tak nadšené, ale tak… do kina můžeme jít i jindy. S Billem taky můžu jít na večeři jindy, ale je to můj manžel.

„Nekaž si plány,“ broukne a pootočí se ke mně. „Jen je to tak asi už potřetí.“ Za to ale nemůžu.
„Protože mi to pokaždé řekneš, když už jim to slíbím,“ pokrčím bezmocně rameny.

„…protože…“ ani to nedořekne a zakroutí trošku hlavou. „To nic, nedělej si s tím hlavu, ano?“ pohladí mě něžně po paži. Takže i když mu to nabídnu, nakonec mě odmítne. Povzdechnu a skloním pohled. „Tak Yvonne pozdravuj a toho drobečka taky,“ šeptne a skousne si spodní ret. Jemně mě potom políbí na rty a poodtáhne se. „Budu muset už jet.“

„Dobře…“ řeknu polohlasem a upnu k němu pohled.

Nechci, aby se na mě zlobil. Jen… mi to prostě nikdy neřekne včas. Jsou to pro mě prakticky cizí děti, ale mám je rád. Až se to dítě narodí, budou to svým způsobem jeho nevlastní sourozenci, a navíc nemají tátu. A já vím, jaké je nemít tátu…

„…jo,“ přikývne a rozejde se pomalu ještě nahoru. Netrvalo to příliš dlouho, co se vrátil se sakem a taškou v ruce. „Tak já už půjdu, měj se hezky a… užij si to.“

„Děkuju… Ahoj,“ řeknu mu zarmouceně. Nadechl se, nakročil, ale poté se stejně vrátil ještě ke mně a dal mi alespoň jemný polibek.

„Ahoj,“ sjel mi prstem po tváři a poté už odešel. Zavřu na okamžik oči a odpíchnu se od linky. Sakra, do svojí Audi ale děcka nenaskládám. Do háje, fakt jsem si měl koupit jiné auto. Jak ho po tomhle všem mám ještě zastavit a říct mu, aby si vzal mé auto, že to jeho potřebuju? Ačkoli nechtěně, doběhnu do chodby, odkud vezmu klíčky od svého auta a poté ho doběhnu v garáži, když akorát nasedá do auta.

„Bille…“

„Copak?“ zvedl ke mně hned oči a nezavřel se. Sakra, sakra, sakra!

„Ahm… Mohl-mohl,“ zakoktám se. Bože, nedokážu to ze sebe dostat! „Já… no… myslíš, že by sis mohl vzít moje auto?“ kousnu se do rtu. Jdu si kopat hrob. Skousl si viditelně silně ret a zaujatě se zadíval na zem.

„Vezmi si moje a… hlavně opatrně,“ vystoupí, podá mi klíčky a pomalu vyjde z garáže ven.

„Ale já…“ vydám ze sebe a zvednu do prázdna ruku, v níž držím klíče od své Audi. Do prdele!

„V pořádku,“ pousměje se lehce. „Projdu se, potřebuju to… a nutně.“

„Do prdele,“ zavřu oči a zatnu ruce v pěsti. „Kurva!“ kopnu vytočeně do pneumatiky a zajdu raději do domu. Tohle se vážně může stát jenom mně. To jen já ho umím tak dokonale vytočit. „Sakra!“ křiknu a bouchnu pěstí do zdi.

Když jsem se uklidnil, došel jsem se převléknout a poté jsem vyjel. Nakoupil jsem v obchodě vše potřebné a nějaké sladkosti pro Yvonne prcky. U ní jsme uklidili nákup a poté i s prcky jsme se vydali do nemocnice. Jakmile jsem zaparkoval před nemocnicí, všichni tři se začali hnát ven a já musel pomoct Yvonne, jelikož se z toho auta nemohla moc dobře vykoulet. Našli jsme jejího doktora, usadili se v čekárně, a zatímco jsme čekali, já hrál s dětmi nějaké slovní hry, abych je alespoň trochu zabavil a oni neječeli. Po nějaké době, když vyšla mladá sestřička a pozdravila nás se slovy, že jsme krásný mladý pár s úžasnými dětmi, měl jsem pocit, jako by mě něco praštilo hlavy. Další rána nastala hned, jakmile nám oznámila, že jim vypadl proud a dnes již nebude možné provést kontrolu a ultrazvuk, a tak máme přijít za 3 dny. V ten okamžik se mi víc než málo zastesklo po Billovi. Proto jsem se nakonec prckům omluvil, že půjdeme do kina jindy. I přesto jsem je i s Yvonne vzal na oběd a poté jsme se prošli v parku. Když se chýlil čas ke čtvrté odpoledne, odvezl jsem je domů, rozloučil se a jel domů. Bill ještě nebyl doma, tak jsem se nějak pěkně upravil a už jen čekal, až přijde. Chtěl jsem ho někam vytáhnout a nakonec ho vzít na tu večeři, jak měl v plánu. No jo, naivní Tomi jako obvykle.

BILL

Jelikož jsem do práce šel dřív než obvykle, celkem jsem se loudal. Potřeboval jsem se projít, uklidnit se a všechno si urovnat v hlavě. To, co se v posledních dnech, týdnech a snad i měsících dělo, mi příliš nesvědčilo. Chápal jsem, že Tom chce Yvonne pomoci, vidět jak jí roste bříško, ale to já také. Chtěl jsem veškeré informace, pomáhal jsem jí také, ale všeho s mírou. Dalo by se říct, že se mi Tom nevěnoval. To on vyrukoval s tím, že na sebe nebudeme mít čas, ale teď to byl on, kdo mě zanedbával, a to ještě ani dítě není na světě. Nevyčítal jsem mu to, všechno jsem to snášel a chápal, ale i tohle mělo určité meze, které dnes už byly překročeny.

Copak po něm chci tolik? Jen aby trávil i nějaký čas se mnou. Kdy naposledy se mnou povečeřel, někam se mnou zašel nebo si ke mně jen sedl, když jsem přišel z práce a povídal si se mnou? Často přišel od Yvonne pozdě, stále mi vyprávěl o dětech, které měla, a o tom, co Yvonne dělala či nedělala. Mrzí mě to. Tohle chování jsem nečekal, ne od něj, který se mě nechtěl vzdát. Odsunul mě stranou ještě dřív, než je to vůbec dobré. Ačkoli to všechno chápu, hodně mě to mrzí. Jsem asi idiot, ale neumím dělat, že je všechno v pořádku. Kdykoli jsem ho někam zatím pozval, něco s ním chtěl podniknout, tak neměl čas. Uznávám, že jsem někdy přišel až onen den a on měl už něco domluveného. Bral bych, kdyby se to stalo jednou, či dvakrát, ale tohle se dělo často. Před vchodem do firmy jsem dokouřil cigaretu a zašel dovnitř. Neměl jsem na nic náladu, hlavně ne na tu otravnou schůzi. Prezentovat všechny moje návrhy se mi nechtělo, neměl jsem k tomu dneska ani co říci, měl jsem snad vymytý mozek. Ale neminulo mě to.

Tom se mi za celý den ani neozval. Asi neměl klasicky čas a já ho rušit nechtěl, přímo jsem to odmítal. Čekal jsem, že mi dá alespoň vědět, co ten ultrazvuk, ale marně. Proto jsem se odpoledne po práci rozhodl, že hned domů nepojedu. Není kam spěchat. Tom se vrátí zase až pozdě večer a co já budu celý den dělat doma sám? Koukat na hodinky, dívat se na televizi, aniž bych vnímal, co hraje? Ne, to ne. Už jsem se na něj načekal doma dost. Připadám si jako věrný pes, který na něj div nečeká u dveří s uvařenou večeří. Konec, nebude to tak pořád. Mám snad i čas sám na sebe. A ty vlasy… ty už nutně potřebují zkrátit. Ani jsem se dlouho nerozmýšlel a šel jsem na metro. Zajel jsem si do centra do kadeřnictví, kam jsem chodil už celkem dlouhou dobu, měl jsem tam známou. Pro jistotu jsem jí ještě zavolal, zda má čas. Naštěstí měla, tak jsem opravdu neváhal a šel tam. Vlasy mi trošku zkrátila, ostříhala mě, jak jsem jí řekl. Chtěl jsem trošku změnu. S výsledkem jsem byl jako vždy spokojen, proto jsem jí zaplatil a domluvil se s ní na příště.

Když jsem vyšel z kadeřnictví ven, pohlédl jsem na hodinky. Hmmm, teprve pět. To mám ještě času. Jenže co teď… Nechce se mi jen pochodovat po městě, nakupovat se mi nechce už vůbec. I když, mohl bych se zajít podívat na nějaké oblečení pro děti. Ale, ještě ani pořádně nevím, co kupovat, hlavně v jaké barvě, takže raději ne. Tohle jsem stejně chtěl dělat s Tomem, který na mě ale nemá moc času, takže… bohužel. Sešel jsem schody a šel znovu na metro. Vystoupil jsem nedaleko firmy a rozešel se napříč ulicemi. Procházel jsem se a tiše koukal do výloh obchodů, menších krámků a nějakých podniků. Zastavil jsem se u jednoho z barů, kam jsem dřív chodíval. Dlouho jsem nikde nebyl. Dokonce jsem dlouho nepil a dnes jsem tu pešky, tak… bych mohl. Potřebuju se odreagovat, na chvilku snad i zapomenout. Ač se to nezdá, tíží mě to všechno na srdci jako obrovský balvan. No, snad to se mnou někde nesekne, když mám to srdce v háji. Sám pro sebe jsem kývnul trošku hlavou a šel dovnitř. U baru bylo volné moje oblíbené místo, takže jsem si ho hned zabral.

„Bille,“ vydechl naprosto překvapeně Sam. „Co tu sakra děláš? Kluku jeden, já tě neviděl snad sto let,“ zasmál se a hned se ke mně přes bar nahnul a plácnul mě po ramenu. Do prdele, on tu ještě dělá? Tak to u jedné sklenky asi neskončím.

„No ahoj,“ zasměju se a usadím se. „No, bylo už načase si tě přijít zkontrolovat. Ani jsem netušil, že tu ještě děláš,“ usměju se na něj. Aniž bych něco musel říkat, hned mi nalil dvojitou whisky s ledem, jako jsem si ji dával vždycky. Ah, když se rozhlédnu kolem sebe, už se mi v hlavě linou všechny ty vzpomínky na tenhle bar. Tehdy jsem si myslel, že asi nic jiného na světě není, jen sedět a povídat si s přáteli. Nenapadlo mě, že budu jednou šťastně ženatý a bude ze mě za pár měsíců otec. Tehdy jsem si to přál a bral jsem to jen jako nedosažitelný sen, ale… náhle je to realita.

„Na účet podniku,“ mrknul na mě a hned si nalil něco taky. Sam byl fajn kluk. Když jsem sem dřív chodil, hodně jsme si spolu povídali. Ani jsem sem nechodil tolik pít, jako si s ním povídat. Měl dřív problémy s přítelkyní, ale nakonec se s ní usadil a založili spolu rodinu. Hah, u nás je to naopak, čím víc se sbližujeme, tím víc problémů se objevuje. Patetické. Vždycky se mi vypovídal a já zase jemu. Věděl o mně, že jsem gay. Pamatuji si, jak mi říkal, že dobře dělám, že jsou ženský prohnaný svině. Nikdy jsem mu na to nedokázal odpovědět, protože bych mu musel říct, že kluci taky.

No a tak jsme povídali a povídali. Sam byl hrozně v háji z toho, že jsem ženatý a čekáme taky rodinu. Ukázal jsem mu pak i fotku Toma, jednoduše jsme všechno na světě probírali, ale s tím padala i sklenka za sklenkou. Když jsem se zvedal, že už půjdu, barem se nesl můj smích a moje nohy se trošku kymácely. Holt jsem se trošku opil. No co, to se stane každému. Na Tomův ‚týden volnosti‘ nemám, ani kdybych se přerazil. Ale ne, nebudu na to vzpomínat ani myslet, akorát bych se tím užíral. Stačí, že se užírám tím, co se děje teď.

„Tak kamaráde, brzo zase přijď a vezmi s sebou Toma,“ zasmál se Sam.

„Jasné, vezmu ho s sebou, ale to počítej, až naprší a uschne,“ ušklíbnu se. Zaplatil jsem mu, rozloučil se s ním a potom se rozešel ven. Pořád jsem se tak uculoval. Byl jsem uvolněný, ale to dělal ten alkohol. Nemyslel jsem na nic, jen na tu cestu, co jsem měl před sebou. Ani jsem netušil, kolik hodin už je. Zjistil jsem to až v půlce cesty, že je pár minut před sedmou večer. Nikam už jsem ani nešel, rovnou jsem se vydal domů. V tomhle stavu jít někam jinam by byla asi moje smrt. Motala se mi trošku hlava, byl jsem tak trošku v náladě.

autor: Mischy & Turmawenne