autor: Wind
Tom
Od oné události v horách uplynuly už dva dny. Já a Drew jsme se vrátili zpět na základnu. Bob už tam na nás čekal, ale Billa si nechali v nemocnici. Má natrženou šlachu a nalomenou vřetenní kost. Táhle jsem si povzdychl. Chci ho vidět.
„Tome…“ Za mnou se ozval hlas Anett.
„Hmm?“
„Jak ti je?“ Posadila se vedle mě na zápraží a já cítil její starostlivý pohled.
„Dobrý.“ Krátce po návratu jsem jí řekl všechno, co se stalo. I o mém rozhovoru s Billem.
„Nelži mi, znám tě. Jsi na dně… Tome… nesmíš to vzdát.“
„A co mám podle tebe asi dělat, hmm? Zajedno pochybuju, že se mnou bude ještě chtít mluvit, a za druhé… nevím, tak nějak cítím povinnost se vrátit ke smečce. Teď, když se táta po smrti, to nejspíš nikdo nevede. Kdo ví, jak to tam vypadá. Kluci vždycky potřebovali tátovu tvrdou ruku. Já taky… ale nikdy jsem si to nepřipustil. Chtěl bych se mu omluvit za to, jak jsem se k němu dřív choval, ale už je pozdě. I na napravení té věci s Billem už je asi pozdě.“
Anett už nic neříkala. Asi jí došlo, že by to teď stejně bylo zbytečný. David se vrátil domů a Bill je v nemocnici na míle odsud a…
„Za chvíli pojedeme, tak si zkontroluj, jestli máš všechno sbalený.“ … my jedeme zpátky. Jak jsem říkal. Už je pozdě na cokoli. Vlastně… jedna věc mi zbývá. Vrátit se a žít se zlomeným srdcem, dokud neumřu žalem. Budu mít ale ještě čas najít nástupce. Měl by to sice být můj syn, ale… já stejně nikdy nemůžu mít pokrevního nástupce. Leda bych adoptoval dítě někoho ze smečky a dal mu transfuzi svojí krve.
Musel jsem se zasmát nad absurdností svých myšlenek. Jsem vážně zoufalec.
„Dělej, Tome… hoď si věci do auta, rozluč se a jedeme.“ Zavolala na mě Anett. Ztěžka jsem se zvedl a udělal, co po mně chtěla. Cítil jsem se jako mrtvý. Měl jsem dokonalou šanci se s Billem usmířit. Nebo neměl? Jak to vlastně bylo? Měl jsem vůbec šanci to mezi námi zase vylepšit? Asi ne. Po chvíli loučení jsem si vlezl do auta. Anett se ke mně přidala, jen co zkontrolovala klec s naším psem. On byl prakticky příčina toho, že jsem se opět potkal s Billem. Ale neměl jsem v plánu ho z ničeho obviňovat. Za nic nemohl. Byla to jen hloupá shoda náhod.
Cesta byla nepříjemně dlouhá. Anett řídila a já se dál utápěl v beznaději a vzpomínkách. Pod tou lavinou… na chvíli jsem si myslel, že bude všechno v pořádku, ale asi jsem se zmýlil. Vzpomínal jsem na naše úplně první setkání. Byl tak nevinně sladký. Kdybych to jen tak viděl od začátku. Nemuselo se nic z toho stát.
Po chvíli jsem samým smutkem usnul.
Anett
Tom byl na dně. Nemusel ani nic říkat, bylo to na něm jasně vidět. Chtěla jsem mu pomoct, jenže… neměla jsem nejmenší ponětí, co mám udělat. Kdyby jen Bill nebyl v nemocnici. To, co s Tomem prožil v horách, ho muselo nějak poznamenat. A tím myslím… musel si přece uvědomit, že mu Tom neublíží, ne? Když se tak na Toma dívám, je mi smutno. Nechtěla jsem, aby takhle kdy vypadal. Možná bych mu měla říct, že… nebo radši ne. Nebudu ho teď nijak zatěžovat. Nechám ho odpočívat. Potřebuje to. Tu cestu zpátky taky nějak odřídím sama.
Tom
Anett je poklad. Řídila celou cestu na naši základnu. Kdybych byl za volantem já, nabourali bychom i na prázdné rovné silnici. Nedokázal jsem se vůbec na nic soustředit.
Konečně jsem byl zase ve svojí chatce. Napadá mě, že bych měl vysvětlit ještě jednu věc. Krom Andyho jsme na základně nikdo neměl trvalé bydliště. Všichni jsme bydleli ve městě, kam jsme se vraceli na dovolenou. Ale prakticky jsme víc času trávili tady než doma.
„Ahoj, Tome… Anett… jak to vypadá s naším krasavcem?“ Přišel nás vítat Andy.
„Je v pořádku. Až se vzpamatuje z toho cestování, můžeme ho vypustit.“ Mluvení se ujala Anett. Já skládal věci z auta a odnášel je do chatky. Neměl jsem náladu na mluvení s kýmkoli o čemkoli. A nehodlal jsem to potlačovat. Zrovna teď už nemám sílu ani na přetvařování, a že jsem v tom mistr. Viz Bill před třemi lety.
Anett
„To je fajn, ale… když jste byli pryč, dostal jsem žádost od jedný ZOO v Evropě, jestli bychom jim nemohli poslat jednoho samce psa dingo, a tak mě napadlo, že tam by bylo našemu klukovi líp. Kdo ví, jestli by ho zase nenapadli.“
„Co? Ehm… jo, jasně.“
„Hele, Anett… zdá se mi to, nebo jste se oba vrátili s nějakou divnou náladou? Ty jsi roztěkaná a Tom vypadá jako mrak neštěstí. Stalo se tam mezi vámi něco?“
„Ne, to vůbec ne. Jen…“ chvíli jsem přemýšlela. Co mám Andymu říct? Nakonec jsem se rozhodla.
„Víš… Tom tam potkal svoji ztracenou lásku.“
„No to je bezva, nemyslíš? Ale asi je smutnej, že jste museli odjet, co? Kdybyste brnkli, tak bych ho tam nechal dýl, ať má víc času na promyšlení situace.“
„Ne, o to nejde. Víš… nerozešli se zrovna v dobrým. A Toma to dost trápí.“
„Aha… neměl bych si s ním promluvit?“
„Ne! Ne… to ne. Nech ho se s tím vypořádat.“
„Hmm… to je asi nejlepší nápad. Jo, láska dovede člověku pocuchat brka. Víš ty co? Dám mu dovolenou, ať jede domů, pořádně si odpočine a vyrovná se s tím.“
„Jo… to bude asi nejlepší.“
autor: Wind
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Tak on ani nešiel za Billom do nemocnice aby sa rozlúčil:( a čo to trepe o návrate k svorke. Veď kvôli Billovi ich opustil a teraz keď by mal šancu znovu ho získať, tak sa chce vrátiť. Nech vymenuje Davida a nech beží baliť Billa. Mrzí ma keď niekto niekoho miluje a nebojuje za neho:(
Toma mi je moc líto a Bill by se mněl přesto co se stalo už přenest.
To jsem fakt zvedava, jak tohle hodlas ukoncit. Rikala jsi, ze konec bude dobry, ale zatim je mi z toho do breku 😀 Je mi Toma ted lito jeste vic nez na zacatku, ted je na tom asi jeste hur. Alespon ze ma Anett, ktera ho podrzi. Takze tedka cekam na zazrak 😀
Moc se tesim na pokracovani 🙂 <3
Oh bože, tohle byl tak smutný díl! 🙁
Až se mi slzy vedraly do očí, vážně. Mě je to strašně líto. Ovšem Toma skutečně chápu. Já bych za Billa taky nebojovala, protože bych si myslela, že tohle už je dávno ztracené a navíc já si myslím, že tohle je jenom na Billovi. On už od Toma ví, že jej miluje a že jej bude milovat napořád, když vlkodlaci mají jen jednoho, kterého milují. Navíc chápu Toma, že na Billa nic nezkusí, když se jej Bill stále bojí. Možná mohl Tom aspoň nechal Billovi nějaký rozlučkový dopis, takhle mě mrzí, že se ani nijak nerozloučili, i když pro mě je to možná dobře, protože bych u toho brečela 😀
Na Toma jsem vážně zvědavá. Na to, jak se rozhodne, že bude jeho život pokračovat. Vůbec si netroufám říct, jak se rozhodne. Ale přeju mu hodně štěstí při všem, on si ho zaslouží. A pořád ještě doufám, že si Bill v nemocnici uvědomí, jak moc mu Tom chyběl, jak moc jej miluje a že mu dokáže věřit už natolik, že by se k němu vrátil. Prosíííím! Oni si zaslouží být spolu!
Děkuji za další díl ♥