Unverwüstl​ich 4.

Venku byla ještě poměrně tma, kdy se mi pokojem rozlilo nepříjemné umělé světlo ze stropního lustru a rozezněl se tichý, ale rázný a nedůtklivý hlas mé matky, který mě měl za úkol nekompromisně vzbudit. Rozespale jsem na ni mžoural, zatímco rázovala po pokoji a dělala všechno, jen aby se na mě nemusela podívat.

„Na židli máš nachystané a vyžehlené oblečení, v kuchyni jsem ti nachystala snídani, cereálie a čaj, doktor řekl, abys moc nejedl.“

„Proč?“ nejistě jsem nakrčil obočí a posadil se, konečně mi došlo, k čemu se schyluje a kam mě matka chce odvést. Ale co je to za doktora, že k němu mám přijít téměř nalačno? Chce mi snad vzít krev, protože si myslí, že z toho zjistí, jak moc zatvrzelý homosexuál jsem? Nebo aby mi prokázal šílenost, protože bych šilhal hlady?

„Neptej se, všechno se dozvíš tam,“ zamumlala úsečně, zatímco mi roztáhla žaluzie a otevřela okno. Jakmile mě ovál chladný ranní vzduch, chtělo se mi zachumlat se do peřiny a spát. „A trochu se začni hýbat, za dvacet minut odjíždíme. Mám pak další schůzku.“

„Ty tam se mnou nebudeš?“ překvapeně jsem zamrkal, ale po jejím káravém pohledu alespoň vylezl z té postele, míříc ke svému oblečení.

„Samozřejmě, že tam s tebou nebudu,“ odfrkla znechuceně, jako kdyby to mělo být předem jasné. „Toho doktora jsem sháněla velmi dlouho a má moji naprostou důvěru. Ze všech lékařů má téměř devadesáti procentní úspěšnost. Však on to svinstvo z tebe vyžene,“ samolibě si oprášila ruce o kalhoty.

„Super,“ zabručel jsem si pod nos tiše a s hromádkou oblečení zapadl do koupelny. Byl jsem z toho všeho celkem vyděšený, ale víc ve mně převládal vztek a rozhořčení. Byl jsem přesvědčený, že když už mě do toho nutí, bude tam se mnou, aby mě mohla kontrolovat. Takhle ve mně ještě rostlo rozhořčení kvůli tomu, že mě svěří do rukou naprostého cizince, o kterém jsem si byl jistý, že to prvotřídní maniak, tuplem když měl takovou „úspěšnost“. Když pěstí zabušila na dveře, abych sebou pohnul, jen jsem tiše zavrčel, že už jdu. Ani jsem neměl hlad, natož chuť na něco z toho, co mi připravila, takže jsem z koupelny vycházel krajně neochotně.

„Máš pět minut na to, aby ses nasnídal, pak jedeme. A sníš to všechno, zkontroluju si to,“ přísně zahuhlala, když viděla můj znechucený pohled vrhnutý na snídani.

„Nemám hlad,“ zamračil jsem se vzpurně, nicméně mi to bylo úplně k ničemu. Prostě mě popadla za rameno a k tomu stolu mě posadila, jako kdybych byl pořád malý kluk. Nějak vždycky přesně věděla, kolik síly na mě musí použít, abych poslechl.

Už po prvním soustu se mi zvednul žaludek. Čaj byl naprosto odporný a cereálie mi jen dráždily všechny orgány, protože jsem k nim měl odpor už odjakživa. Ten teď jitřila i probouzející se agrese a vytrvalost – já se jen tak nevzdám.

*

„Sezení ti začíná přesně za deset minut. Bude trvat několik hodin, na cestu domů si zavolej taxíka, peníze máš. Chci, abys byl nejpozději na večeři, tedy v šest večer doma. Nezkoušej se někam ztratit, víš, že tě najdu,“ krátce se na mě matka podívala poté, co zastavila před malinkou, na pohled obyčejně vypadající budovou. Budila dojem, že jde o trochu větší rodinný dům, ale výrazná cedule vedle dveří prozrazovala, že obyčejný není ani zdaleka.

Aniž bych jí její upozornění nějak komentoval, lehce roztřesený jsem vystoupil z auta a vydal se rovnou do toho blázince dřív, než by mě tam snad matka odtáhla za límec košile.

Překvapeně jsem zamrkal, když ke mně zpoza mohutného stolu představujícího nejspíš recepci, vzhlédla drobná blondýnka s lítostí vepsanou ve tváři.

„Pane Kaulitzi,“ pousmála se. „Vítám vás na naší klinice. Jmenuji se Temperance Johnová, pracuji tu jako recepční a zároveň ošetřovatelka. Budu se o vás starat během a po každém sezení s panem Johnem, mým otcem,“ s povzdechem sklopila pohled.

„Proč se o mě budete starat?“ ignoroval jsem fakt, že je jeho dcera. Bylo mi to fuk, tuplem když mi očividně něco hrozilo. „Co tu se mnou vůbec budete dělat?“ zamračil jsem se.

„Tome, jestli vám tak můžu říkat,“ tázavě ke mně vzhlédla a pokračovala, až když jsem souhlasně přitakal, „jsem si jistá, že vaše matka vám řekla, jak vysoké procento úspěšnosti tato klinika má, proto je myslím zřejmé, že půjde o určité celkem radikální praktiky… Z toho důvodu jsem tu já – abych vám pomohla po těch sezeních,“ promlouvala ke mně konejšivým hlasem, ale já začínal vidět rudě.

„Chcete mi snad říct, že jsem se dostal pod ruku nějakýmu zasranýmu náboženskýmu fanatikovi, co si myslí, že mě posedl ďábel?!“ naštvaně jsem zasyčel a začal couvat ke dveřím. „Tak to teda ne, já tu nezůstanu ani vteřinu. Nejsem žádnej magor!“

„Prosím, uklidněte se,“ nakrčila obočí a vystrašeně se zadívala k velkým dveřím na konci místnosti. „Já vím, že nejste nemocný, šílenec ani nic podobného. S tím, co tady můj otec provádí, nesouhlasím, ale musím tu být – kdybych nebyla, věřím, že by všechno bylo tak tisíckrát horší.“

„Nemyslíte si, že jsem zrůda?“ ztišil jsem hlas a nejistě se přikrčil. Slyšet něco podobného od cizího člověka byl téměř balzám na moji duši, zvláštním způsobem mě to uklidňovalo.

„Samozřejmě, že ne,“ nevěřícně vydechla a hned na to se konejšivě usmála. „Poslyšte, nebude to procházka růžovým sadem, ale společně to můžeme nějak zvládnout. Nedovolíme, aby vás můj otec zlomil, hm?“

Se sklopeným pohledem jsem povzdychl a přikývl. Nechtěl jsem se ptát, jak je možné tak vysoké procento „úspěšnost“, když se ona snaží lidem pomoct. Znamenalo to snad, že způsoby toho muže byly tak moc radikální, nebo ti předchozí homosexuálové naopak tak slabí?

„Tom Kaulitz?“ vyrušil mě z myšlenek tvrdý mužský hlas, znějící jako zvuk řezání dřeva. Už jen při vyslovení mého jména mi přejel mráz po zádech, ale naprosto jiným způsobem, než když ho vyslovil třeba Kay.

Zamračeně jsem k němu vzhlédl a přikývl, mlčky vyčkávajíc, jestli bude nějak pokračovat, ale slova se ujala znovu jeho dcera. „Ano, dorazil před maličkou chvílí, zatím jsem ho seznámila s chodem kliniky a tím, jakou funkci tu plním já.“

„Výborně,“ spokojeně přikývl a pokynul jí hlavou. V ten okamžik mi drobné prsty omotala kolem zápěstí a lehce zatáhla, vedouc mě tak do Johnovy kanceláře. Tam mě usadila do už od pohledu nepohodlného křesla s popruhy na ruce i nohy.

Nejistě jsem sebou cuknul ve snaze vysmeknout se jí, ale v tu chvíli jí přišel na pomoc údajný lékař a do křesla mě téměř shodil. Bolestně jsem vyhrknul, když se mi do zad zaryl nějaký hrbol způsobený opravdu špatným polstrováním. Vážně jim někdo vůbec platil za tyhle služby?

„Takže, pane Kaulitzi. Já jsem od této chvíle váš nový ošetřující lékař a budu se starat o to, abychom společnými silami došli ke zdárnému konci, přičemž předmětem naší léčby bude vaše homosexualita,“ trpělivě se posadil proti mně. „Jak jistě víte, jde o velmi závažnou chorobu, o níž i sám Bůh promlouvá jako o smrtelném hříchu, který se trestá trestem nejvyšším – samotným peklem!“

Zíral jsem na něj doslova s pusou otevřenou dokořán. Připadalo mi, jako kdybych se ocitl v nějakém opravdu špatném hororu s ním v hlavní roli. Opravdu je možné, aby byl někdo tak moc fanatický? Myslel jsem, že moje matka je šílenec, ale tohle byl opravdu extrém.

„Dnes začneme s jednoduchými otázkami,“ zhluboka se nadechl a přitáhl si k sobě nějaké desky. „Chci, abyste se nezdržoval přemýšlením a řekl vždy to, co vám zrovna přijde na mysl. Ruce držte na opěrkách,“ přísně se zamračil, když jsem si dovolil složit dlaně do klína. „Takže, kdy u vás začaly první projevy homosexuality?“

„Před dvěma lety,“ neochotně jsem zamumlal a odvrátil od něj pohled k Temperance, která se na mě povzbudivě usmívala ze svého místa pod oknem.

Ignoroval jsem znechucené odfrknutí, které Johnovi z pusy uniklo před další otázkou: „Snažil jste se popírat si to? A proč?“

„Ne, protože jsem obklopený lidmi, kterým na mně záleží a podporují mě v tom, abych byl šťastný,“ zalhal jsem s úšklebkem. I když, tenkrát to byla pravda, opravdu mě v tom podporovali a fandili mi.

„Jak došlo k prvním projevům?“

„Co myslíte? Postavil se mi, když jsem viděl hezkýho nahýho chlapa,“ jízlivě jsem protočil očima, ale okamžitě jsem toho zalitoval, když mi skrz dlaně projela tělem ostrá bolest. Šokovaně jsem zalapal po dechu; křeslo bylo napojené na elektřinu a ten magor měl v ruce nějaké tlačítko, nejspíše spínač elektrošoků. Všiml jsem si, že Temperance byla mírně strnulá, úzkostlivě mě sledovala, ale John měl výraz naprosto bez emocí.

„Za jak dlouho po uvědomění si, že jste se stal homosexuálem, jste přešel k prvnímu intimnímu kontaktu s jiným mužem a jaký jste z toho měl pocit?“

Pevně jsem semknul rty do úzké linky, snažně se modlíc, abych nezasyčel něco sprostého, protože mi bylo jasné, že by přišel další trest. „Necelý měsíc poté, a přestože jsem byl hodně nervózní, rozhodně jsem si to užil,“ zanotoval jsem namísto toho tiše. Nehodlal jsem ho zbytečně dráždit, protože ty šoky skutečně bolely.

„S kolika muži jste spal a ke komu byste se tím přirovnal?“

„Jestli si myslíte, že jsem děvka, tak nejsem,“ odsekl jsem bez rozmyslu, na což on zareagoval s ledově chladnou tváří a dalším šokem. „Zhruba třicet,“ zavrčel jsem po chvíli neochotně, když už se bolest trochu zmírnila.

„Takže bychom vás ve společnosti mohli nazývat mužskou šlapkou,“ zamumlal si pod nos a něco si zapsal.

Už už jsem se nadechoval, že ho pošlu do patřičných mezí, ale na poslední chvíli jsem zachytil varovný pohled Temperance, takže jsem pusu zase zaklapl a nechal Johna, aby si mě zkoumavě prohlížel.

„Sundejte si tričko,“ pronesl tiše, ale rázně.

Obočí mi vystřelilo vzhůru v nefalšovaném překvapení. „Já se před vámi svlékat ne-…“ další šok zastavil má slova, ale já si i dál stál tvrdošíjně za svým. „Nesvléknu se,“ pevně jsem zamumlal. Vzápětí přišla série elektrošoků, ve kterých si John evidentně dost liboval. Pokračoval v nich tak dlouho, dokud jsem se v křesle nesesunul a nezačal samou bolestí slabě sípat.

V tu chvíli přispěchala Temperance a chladnou žínkou mi začala chladit týl. Došlo mi, že je to nic v porovnání s tím, co by mohlo následovat, pokud bych se tričko rozhodl nesundat, proto jsem Temperance tiše poprosil o pomoc – v rukou jsem zatím postrádal cit. Věnovala mi letmý lítostivý pohled, ale opatrně mi s vysvléknutím pomohla. Jakmile bylo tričko přehozené přes opěrku, zavřel jsem oči a snažil se trochu vzpamatovat.

Bylo mi naprosto jasné, po čem prahla Johnova duše. Chtěl stopy, nějaké důkazy o tom, že jsem měl v nedávné době sex. A bohužel mi bylo i jasné, že přesně to našel. S Kayem jsme si dávali pozor, abych neměl žádné známky našeho vztahu na krku, kvůli čemuž si vyloženě užíval značkování mého hrudníku – byl posetý jemnými i tmavými flíčky. Vyjímaly se tam jeden vedle druhého jako tetování. Jakmile to viděla i Temperance, povzdechla si.

Po několika dlouhých vteřinách John vstal a přešel ke mně, tužkou kroužkujíc všechny ranky. Bylo mi to jedno. Jakmile se dostal ke konečnému číslu jedenácti, s maximálně uspokojeným výrazem se usadil zpátky na své místo. Poté si vzal do ruky spínač a začal dlouhé odpočítávání.

Odpočítával jsem s ním, ale něco jiného – důvody, proč stojí za to zůstat silný, přičemž vévodil tomu všemu jeden jediný, ten nejdůležitější – Kay. Osoba, pro kterou bych se nechal klidně i zabít, a to bez rozmyslu.

autor: Saline A.