The Secret of Collegian 17.

Bill

Povzdechnu si. Tom je tak děsně nenápadný. Myslí si, že svým falešným úsměvem, který tady na mě zkouší, mě oklame. Jakmile jde ke mně a v obou rukách má sklenice plné džusu, tak mu je vezmu a položím na stůl. Dám mu ruce zezadu na krk a přitáhnu si ho k sobě. Opřu si svoje čelo o to jeho a malou chvíli tak zůstanu, protože by každý musel uznat, že je to prostě a jednoduše kouzelná chvíle. Sám se nedokážu ubránit úsměvu, ale na Tomově tváři se opět objeví jen to hrané pousmání jako před chvílí. Trošku se oddálím a dalších pár vteřin si prohlížím celý Tomův obličej, pak si ho zase přitáhnu k sobě a dlouze ho políbím. Nejdřív jen jemně přejíždím svými rty po těch jeho, pak mu začnu jemně rty mačkat nejdříve horní a pak spodní ret. Až po nějaké době se konečně dostanu k tomu, že vklouznu tvým jazykem do tvých úst a vyprovokuju, tak ten tvůj, aby si začal s tím mým hrát.

Myslím, že to trvá několik minut, než se od sebe odtrhneme, ale nakonec jsem to já, kdo tenhle zatím nekonečný polibek utne. Znovu se opřu o Tomovo čelo a dívám se mu zpříma do očí.
„Je jedno, za jakých okolností jsem se sem dostal. Důležité je, že jsme teď spolu… a ještě pár dní budeme. Ovšem, pokud mě tu budeš chtít,“ dokončím svůj monolog a čekám, co se stane. Ten konec byl myšlen samozřejmě s humorem, ale přece jen čekám, jestli se Tom nerozhodne konec tohohle roku a začátek dalšího strávit nějak jinak a beze mě.

„Jistě, že tě tady chci,“ pronese a já konečně cítím, že to bylo upřímné. Usměju se od ucha, až k uchu a znovu Toma políbím, ale je to mnohem kratší polibek než ten předešlý. Téměř v tu samou chvíli, kdy se naše rty oddělí, se do kuchyně přihrne Hugo a začne se mezi nás cpát a tulit se. Musím se tomu samozřejmě pousmát a hned si dřepnu a začnu se s ním mazlit a drbat ho za ušima.

„Dej si, co jen budeš chtít. Já už jsem toho přejedený. Navíc máma mi toho nabalila jako pro deset lidí.“
Pobídnu Toma a jde vidět, že se nenechá dlouho pobízet a hned si vezme. Jsem rád, když mu to chutná, i když to říká úplně na všechno, tak doufám, že to není jen ze zdvořilosti. Ale vzhledem k tomu, jak to do něj padá, tak myslím, že mu to doopravdy moc chutná. Když si sednu za stůl a napiju se džusu, tak se na mě Tom usměje a navrhne mi, že bysme se mohli jít koukat na pohádky. Jsem z toho nadšený, protože jsem letos ještě neviděl ani jednu, miluju pohádky, animáky a prostě koukání na filmy obecně.

Během pár minut jsem už oba na gauči, Hugo leží mně na klíně a Tom má na svém klíně krabičku s naším cukrovím. Je to naprosto pohodové odpoledne a následně i večer. Takhle si představuju Vánoce. Žádné stresy, honění, chystání a nevím co ještě, asi tak nějak, jak to máme doma. Prostě si jen udělat hezkou výzdobu a na svátky být v klidu, pohodě, odpočívat, válet se, nic nedělat, koukat na filmy a cpát se cukrovím.

Jakmile skončí zrovna nějaká pohádka, Tom se protáhne, jsem k němu přitulený a podívám se na něj. Oba se v tu samou chvíli usmějeme. Tom se natáhne pro nějaký kousek cukroví do krabičky, která leží na stole, a já sleduju titulky, které běží v televizi.
„Co táta, už je na tom líp?“ zeptám se opatrně, ale na Tomovi je vidět, že z té otázky moc nadšený není, jen přikývne a místo toho, aby sousto, co má v puse dožvýkal a odpověděl, tak s tím otálí. Pochopím to, tak se hned zeptám na jinou věc, která mě napadne: „A co vlastně plánuješ na Silvestra?“

Tom

„Na Silvestla?“ zahuhlám trochu, potom konečně polknu. „Na Silvestra?“ pousměju se. „Měl jsem v plánu jít s klukama tak v deset do baru, pořádně si zapařit a opít se, abych nemyslel na to, že zrovna na Silvestra a Nový rok budu sám,“ zasměju se tiše a pak se zadívám na tebe. „Ale teď budeme muset narychlo vymyslet něco svého.“ Kouknu se do krabičky na stole, už jsou tam jenom dva poslední kousky cukroví. Trochu se zamračím a radši ji odstrčím víc k tobě, kdyby sis chtěl taky vzít… ať nevypadám, jako že všechno sežeru. „Mohli bysme prostě zůstat tady, užívat si sami sebe, o půlnoci si přiťuknem, nakoukneme ven na nějaké ohňostroje a potom si můžeme hezky vlézt do postele,“ uculím se na konci, myslím, že hned pochopíš, co tím mám na mysli. „Ale jestli chceš někam jít, klidně řekni, můžeme něco domluvit… i když nevím, jestli ještě někde bude volno, všude jsou rezervace. Jestli půjdeme ven, budu muset dát Huga k sousedce, vždycky se toho hluku strašně bojí,“ zachichotám se tiše a zadívám se na tebe. Jen tak se na tebe dívám, rukou přehozenou za tvými rameny se ti začnu lehce prohrabovat ve vlasech a pořád si tě prohlížím. Tak moc jsi mi chyběl, že jsem pořád na tebe myslel, pořád si tě představoval do každičkého detailu, a teď nějak nemůžu uvěřit, že tu skutečně jsi.

„Hm, já ani nevím…“ když po chvíli řekneš, trochu sebou trhnu a malinko se odtáhnu.
„Tak se rozmysli,“ usměju se a pak kouknu na můj malý stromek v rohu. „Všiml sis, že je pod stromečkem nějaký dárek? Mám pocit, že tam čeká na tebe,“ uculím se.
„Né, vážně?“ zasměješ se krásně, úplně mi poskočí srdíčko.
„Fakt, utíkej si ho vzít,“ uculím se a sleduju, jak se chvíli jen váhavě díváš ze stromečku na mě a zase zpátky, ale po chvilce se pomalu zvedneš a jdeš tam. Vstanu a jdu zároveň s tebou, zpod stromečku ho zvednu já a dám ti ho do ruky. Zase si zpátky sednu a dívám se, jak opatrně sundáváš modrou mašli, jsem zvědavý, jestli se ti můj dárek bude líbit.

Bill

Opatrně začnu ten dárek od Toma rozbalovat. Na jednu stranu jsem hrozně zvědavý na to, co od něj dostanu, ale na druhou stranu z toho mám pochopitelně strach. Ani ne tak proto, že se mi to nebude líbit, nebo že to nevyužiju, ale hlavě a především z toho, že tím raním Toma. Jakmile ale otevřu malou krabičku, která byla zabalená, tak si trochu oddychnu, ale zároveň se mi zatají dech. Vytáhnu odtud náramek, na kterém je přívěšek srdíčka. Musím se usmát od ucha k uchu, protože se mi to hrozně líbí.

„Tome, to je vážně úžasný dárek,“ usměju se, nahnu se a musím Tomovi věnovat dlouhý a procítěný polibek. Jakmile se oddálím, tak se znova na Toma usměju. Hned si ten náramek dám na ruku a mezi prsty beru pořád to srdíčko. Teď by asi byl ten správný čas, abych i já dal Tomovi dárek ode mě, snad se mu zalíbí.

Jen po pár vteřinách přemýšlení, jestli jsem dárek pro Toma náhodou nezapomněl doma, jsem se zvedl a šel hledat do tašek, které jsem s sebou přivezl. Samozřejmě byl až v té poslední, do které jsem se podíval. Není na něm žádná mašlička ani stužka, jen je ve vánočním balicím papíře s tučňáky a sněhuláky. Nejsem moc na balení dárků, ale tenhle jsem doopravdy balil sám. Koupil jsem Tomovi hodinky. Nejsou teda švýcarské, ale něco mě stály, ovšem to nemyslím jako výčitku. Do Toma bych investoval i víc, ale vážně jsem neměl představu, co bych mu měl pořídit, co by měl rád. Po pár minutách jsem míň nadšený než před chvílí. Tom sice řekl, že se mu líbí, ale ani si je nezkusil. Sice se ke mně začal lísat, tulit a líbat mě, ale jsem z toho trochu zklamaný. Jakmile mi vjede rukou pod triko, tak se odtáhnu.
„Půjdu se osprchovat,“ pronesu neutrálně, ale nečekám ani na odpověď a vypravím se do koupelny. Jakmile na sebe nechám téct teplý proud vody, tak začnu přemýšlet. Tom není úplně ve své kůži. Něco s ním je, jen nevím co. Na druhou stranu, kdyby měl potřebu mi něco říct, tak by mi to snad řekl. Myslím, že jsme spolu nějakou dobu a důvěra je základ, pokud ji nemá, tak by se neměl ani pouštět do vztahu!

Natáhnu si čisté spodky, tričko a kalhoty na doma, které jsem si přivezl. Rukou přejedu po řetízku, který jsem dnes dostal, ale nechám ho ležet na poličce v koupelně. Ještě si opláchnu obličej, projedu si vlasy kartáčem a jdu z koupelny ven.

Tom

Smutně si povzdychnu, když mi utečeš do koupelny. Můžu za to, že jsem takový vůl a pořád se po tobě musím sápat? Nedělám to schválně, prostě se tě jednoduše musím pořád dotýkat, nevím proč… a teď to vypadá, jako by ti to začalo vadit, když jsi rychle odběhl pryč. Povzdychnu a trochu se pousměju na ty hodinky, jsou moc hezké. Abych zahnal chmury, dám si je na ruku a musím se usmívat, padnou akorát na moje zápěstí. Chvíli si je prohlížím, hned pak ale vstanu a začnu uklízet ten nepořádek na stole. Když zrovna v kuchyni uklízím nádobí, vyjdeš ven z koupelny. Chvíli jsem na pochybách, když uvidím tvůj ponurý výraz, ale pak se usměju.

„Musel jsem to tady trochu uklidit,“ pousměju se a zase se začnu věnovat nádobí, po očku na tebe ale pokukuju. Zaregistruju tvůj pohled na mou ruku s hodinkami a hned vypadáš o něco přívětivěji. Tak že by tady byl problém? Myslel sis snad, že se mi ty hodinky nelíbí? Bože, já jsem fakt idiot… Položím talíře a přijdu k tobě, ruce ti položím na boky a dám ti jenom malinkou pusu na rty. „Moc ti děkuju za dárek… ty hodinky jsou skvělé, líbí se mi.“
„Vážně?“ pípneš tiše. Jen na to přikývnu.
„Poslední hodinky se mi rozbily o prázdninách, já od té doby nebyl schopný si koupit nové… byl jsem celou dobu zaměstnaný tebou,“ zachichotám se, „takže se mi to perfektně hodí, bez hodinek jsem byl skoro jako bez ruky.“ Lehce tě cvrknu do nosu na uvolnění atmosféry, a zabere to, tiše se zasměješ. Chvíli si tě jen tak prohlížím, pak tě pomalu políbím. Jsem moc rád, když mi polibek oplatíš, za malou chvilku už se vášnivě líbáme, ale přesto pomalu a procítěně. Po několika minutách, kdy jsem se tě pro tuto chvíli dost nabažil, se odtáhnu a zadívám se ti do očí.
„Co kdybychom se na chvíli jenom tak vyplázli na postel a odpočívali? Jsem tak nacpaný, že sotva chodím,“ zachichotám se a sleduju tvůj úsměv. Jsem rád, že se ti nálada spravila.
„Dobře…“ hned tě vezmu za ruku a zavedu do ložnice, kde se celý rozplácnu. Zasměju se a potom se kousek posunu, abych tam udělal místo i pro tebe. Doufám, že sis nevšimnul jedněch trenek a několika špinavých ponožek na zemi… no co, nemusím pořád v ložnici uklízet, když nečekám návštěvu.

Jen tak ležím na zádech s tebou vedle sebe a dívám se do stropu. Pomalu se mi začínají zavírat oči, ale snažím se to zahnat… Překulím se k tobě na bok a vezmu tvoji ruku do své, zadívám se na naše propletené prsty. Usmívám se, ale po chvilce si uvědomím, žes měl na té ruce náramek. Zadívám se na tvoji druhou ruku, kterou máš přehozenou přes bříško, a malinko se zamračím.
„Kde máš ten náramek?“ řeknu tiše a zadívám se ti do očí. Dokážu už skvěle rozpoznat lehkou paniku v tvých očích. Děje se snad něco?
„Zapomněl jsem ho v koupelně…“ vypadne z tebe po pár vteřinách. Hned se pousměju a pohladím tě po té ruce.
„Tak utíkej pro něj,“ šeptnu a jenom vidím, jak se rychle zvedneš z postele, div mě neshodíš, a utíkáš do koupelny.

Za chvíli se vrátíš do ložnice s náramkem už na ruce, ale s žádným úsměvem na tváři, jak jsem čekal. Posadím se a zadívám se na tebe.

„Je něco špatně?“ řeknu tiše s obavami. Vypadalo to, že se ti líbí, jsem teď zmatený. Když jen lehce zakroutíš hlavou, ale nehneš se z místa, ani o krok se neposuneš blíž k posteli, chápu, že je někde chyba. „Víš, jestli se ti nelíbí, můžeš ho vrátit a vyměnit za něco jiného z toho obchodu, to není problém,“ sice bych asi byl zklamaný, ale nedávám to na sobě znát, pousměju se. Když se naše pohledy střetnou, chvíli mi trvá, než mým úsměvem přemluvím i tvou tvář, aby se na mě usmála taky.
„Líbí se mi,“ vypadne tiše z tvých úst. Vypadá to, že mi to jako odpověď musí stačit. Poklepnu rukou vedle sebe, když se posadíš na postel, znovu si lehnu a čekám, až se položíš i ty. Pomalu se přišourám víc k tobě a opatrně si položím hlavu na tvou hruď. Vždycky jsem tohle chtěl udělat, cítit se v bezpečí u někoho jiného…
„Kdybys měl nějaký problém, řekl bys mi to, že jo?“ zašeptám tiše a jen můžu cítit, jak se tvoje tělo lehce pohne při přikývnutí.
„Dobře,“ zašeptám tiše. Když se tvoje ruka ocitne na mojí hlavě a začneš se mi lehce přehrabovat ve vlasech, netrvá to dlouho a moje oči jsou těžší a těžší. Ani nevím jak, ale po chvíli usnu.

autor: Clarrkys & Disturbed Angel