Novel of Dreams – Our Life 26.

BILL

— O MĚSÍC POZDĚJI —

Nadešel konečně den, kdy měl Tom hotovou svou pracovnu v domě. Byla to taková jeho soukromá ordinace. Byl jsem na něj moc pyšný. Splnil si sen, dokázal to, co chtěl. Konečně měl svou pracovnu a hlavně titul RnDr. Byl z toho nadšený a já s ním. Všechno tu bylo připravené přímo ke konzultacím. Vypadalo to tu perfektně. Jakmile jsem vešel, cítil jsem z téhle místnosti pohodu a klid. Byl jsem opravdu šťastný za něj, že se mu tohle splnilo, že právě tyto dveře zdobila jmenovka, na které stálo: „PhDr. Tom Kaulitz Trümper“. Rozhodl jsem se mu hned předvést, jak to všechno bude vypadat v praxi. Možná bude i nutné, aby mě přijal mezi své pacienty.

„Pane doktore, cítím se hrozně. Mám pocit, že mě někdo chce zabít, že mě stále někdo pronásleduje a já cítím, jak uvnitř hořím. Co se to jen děje? Stále vidím nějaké postavy, ano, ano, jsou všude kolem mě,“ rozhodím rukama, když usednu do křesla, které tu měl pro pacienty. Musel jsem to s ním přeci jen vyzkoušet. Tom si však schoval obličej do bločku a začal se smát. No teda, co si to dovoluje.

„Vy se mi smějete, doktore?! Co si to dovolujete? Kdybyste viděl ty stvůry kolem! Oh, mám vždy pocit, že mě škrtí a já se dusím, bolí mě z toho na hrudi. Nesmíte se smát, ještě vás napadnou také!“ vstal jsem a rozhodil jsem rukama. „Musíte mi pomoci!“ Jenomže to se už naklonil z křesla a rozesmál se přes celou místnost. Doběhl jsem k němu. Posunul jsem ho se židlí dál od stolu a zvedl mu hlavu.

„Halóó, doktore, vás už také polapili?“ vydechl jsem vystrašeně, ale poté jsem se už začal smát. Tohle nejde zadržet. Dělám tu ze sebe absolutního blázna. Hah, ani ho možná dělat nemusím.

„Promiňte, já se… já se omlouvám,“ vydechne bezmocně a zhluboka se nadechne, načež zvážní. „A zkoušel jste koukat večer na pohádky místo hororů?“ zeptá se naprosto vážně, ale vzápětí na to vyprskne smíchy.

„Oh ano, já se díval na večerníček!“ řeknu naprosto vážně, ale potom si mu sednu do klína a začnu se smát, jen co ho obejmu kolem krku.

„No, a co kdybyste přestal brát ten pervitin, hm?“ pohladí mě pobaveně po zádech.

„Perník je starej,“ pohodím rukou. „Já jsem našel něco mnohem lepšího. To si rozmačkáte, přímo rozdrtíte takové ty malé bílé pálivé bonbonky a pak to do sebe natáhne. Chlapče, to vás pořádně protáhne,“ začnu se hrozně smát.

„Řeknu manželovi a my to zkusíme. Díky za tip,“ mrkne na mě se smíchem, načež mě políbí.

„Mmm,“ chytnu si ho za tvářičky a hned mu polibek oplatím. „Budeš skvělý doktor.“ Vlastně už je skvělý doktor.

„No to nevím. Kdyby mi sem napochodoval magor jako ty, tak odtud snad uteču,“ rozesměje se.

„Hoo… ohh,“ oddechnu dojatě a pootevřu pusu. „No dovol!“ šťouchnu ho do boku. „Náhodou, tohle je pro tebe skvělý cvik.“

„Ne, to není. Protože takoví magoři mi sem chodit nebudou. K psychologovi zásadně chodí lidé, kteří logicky uvažují,“ pohladí mě s úsměvem po paži.

„A já jako tvůj manžel, který je samozřejmě naprosto v pořádku,“ uchechtnu se, „můžu k tobě docházet na pravidelné konzultace?“ pohladím ho prstem po hrudi.

„Když tu nikoho nebudu mít, tak ano,“ přivine si mě za zadek víc k sobě. Hah, už vidím, jak ho tu provokuju, když tu bude mít pacienta, juhůů.

„Vážně? A dáte mi další termín, pane doktore?“ šeptnu a natisknu se k němu.

„Ne. Vás pošlu na odvykačku o pár set bloků dál,“ rozesměje se a dá mi pusinku. „Teď mi zahraj někoho normální, hm?“

„Můžu ti zahrát klidně sám sebe, takže to bude vlastně bez hereckého výkonu,“ brouknu a usměju se.

„Něco tě trápí?“ pošeptá ustaraně. Oh, čumáček můj, jak má hned starost.

„Hrozně moc,“ zašeptám a skloním se k němu. „Mám abstinenční příznaky. Celý den jsem se v práci chvěl, hrozně bych potřeboval pořádnou dávku polibků od svého milovaného manžela.“

„Kdy ty dospěješ,“ odhrne mi s úsměvem neposedný pramínek vlasů a poté mě něžně políbí.

„To ti nepovím,“ usměju se a polibek mu oplatím. „Jsem moc rád, že jsi to dokázal, jsem na tebe pyšný.“ Jen co vidím tu jeho radost v očích, cítím se mnohem lépe. To jen díky němu mám radost.

„Děkuju,“ usměje se sladce a vyžádá si hned další polibek. S radostí mu ho okamžitě věnuji, dokonce několik za sebou. „A taky děkuju za tuhle úžasnou pracovnu,“ broukne šťastně při další pusince.

„Není za co, to je tvoje zásluha,“ políbím ho dlouze i s jazykem a trošku si na něm poposednu.

„Budu si akorát muset ještě udělat nějakou reklamu,“ řekne zamyšleně a pohladí mě po stehně.

„Mohl by ses ohlásit v nemocnici, a já když vyvěsím plakát u nás v práci, tak tu máš půlku lidí z firmy,“ zasměju se.

„Já si myslím, že když to řekneš Deb, máš to bez práce,“ rozesměje se. Bože, to by sem naběhla během pár minut celá naše firma.

„Teď jsi na to kápnul,“ zasměju se a narovnám se. Jen se usměje, pohladí mě po boku a zadívá se jinam.

„Děje se něco?“ pohladím ho po tváři.

„Ne, ne, jen přemýšlím. Když sem lidi budou chodit, budou prakticky chodit přes náš dům,“ přimhouří oči.

„Můžou chodit zadním vchodem,“ navrhnu.

„Jo, napadlo mě, že poprvé je normálně provedu předem a potom jim řeknu, že mají chodit zadem. Je to blízko. A… až budeme mít děti, tak… by to mohlo bejt… nepříjemný, víš,“ vzhlédne ke mně ohleduplně. Líbí se mi, že takhle uvažuje. Je to doopravdy dospělý, inteligentní a rozvážný muž, který ví, co od života chce. Je hezké vědět, že přemýšlí o tom, co bude dál. Vše si tak pěkně plánuje.

„To máš pravdu,“ přikývnu. „Tak to bude rozumné,“ usměju se a sjedu mu prstem po čelisti. „Bude to dobré, uvidíš. Všechno se to zvládne.“

„Hm,“ broukne s úsměvem a opře si mi hlavičku do dlaně. „Pracovna je hotová. Můžeme řešit další věc,“ šeptne nesměle.

„Já jsem pro,“ pousměju se. „Chtěl bych to všechno začít řešit společně.“

„A jak bys to chtěl? Jak jsme se domluvili úplně poprvé s tou ženou, co to odnosí? Nebo bys raději adopci?“ zadívá se mi do očí.

„Myslím, že by byla jednodušší adopce,“ sklopím oči a promnu si prsty, „ale byl bych rád, kdybychom to zkusili s tou ženou. Chtěl bych, aby to dítě bylo naše, doopravdy naše,“ znovu ke mně zvedne oči. „Nevadilo by ti to?“ Nemám nic proti adoptovaným dětem, to rozhodně ne. Jen bych si přál, aby to dítě… bylo doopravdy naše. Je mi jedno, zda bude z jeho nebo z mé spermie. Bude jednoduše naše. Tohle je věc osudu. Bude to tak spravedlivé.

„Stejně bude doopravdy jenom jednoho z nás,“ pohladí mě po ruce. „Ale souhlasím,“ pousměje se.

„To ano, ale o tom už rozhodne osud,“ brouknu. To mi odkývá. „Teď už jen sehnat tu ženu, zajít si k lékaři, kam já vlastně musím jít ještě také, a bude to dobré,“ pošeptám a semknu rty k sobě. Mám strach. Co když tohle celé… nezvládnu. Tolik bych si dítě přál, ale co když budu špatný rodič, nedokážu ho dost dobře vychovat. Budu se snažit mu dát všechnu svou lásku, cit, důvěru, a hlavně u mě bude mít otevřenou náruč. Ovšem co když i tohle bude málo.

„Chci to mít podložené papíry, že to dítě pak opravdu dostaneme my. Kolikrát se stalo, že té ženské nakonec ruplo v bedně a to dítě tomu páru nedala. I když… to svým způsobem chápu,“ skloní hlavu.

„To je samozřejmé,“ přikývnu a chytnu ho za ruku. „Nedivím se, ale pokud na tohle přistoupí, to dítě bude jednoduše naše.“

„Jo,“ šeptne a přikývne na souhlas.

„Bude to dobré, zvládneme to,“ obejmu ho a schoulím se mu do náručí. Zavřu oči. Snad i potřebuju vědět, že to cítí stejně. Omotal kolem mě paže, dal mi pusu na čelo a ztěžka vydechl.

„Slibuju ti, že se budu snažit, Tome,“ pošeptám mu.

„Já vím, že budeš. To mi ani nemusíš říkat,“ dá mi do vlasů vzdušný polibek, načež mě pohladí dlaní po zádech. „Nějak to spolu zvládneme.“ Má pravdu. Zvládneme to, ale jedině společně. Oba máme strach, jsme z toho nervózní, ale pokud chceme něčeho dosáhnout, musíme proto také něco udělat a vytrpět.

„Ano,“ přikývnu zlehka a políbím ho na krk. Víc si mě k sobě přivinul, tiše vydechl a opřel si hlavu o moji. Poté už mě jen hladil jemně po zádech. Zůstali jsme tam spolu takhle ještě dlouhou dobu. Vzájemně jsme se jen beze slov utěšovali. Znovu přišel ten okamžik, který jsem tolik miloval. Ani jeden z nás nemusel promluvit, ale oba jsme věděli, na co ten druhý myslí a co cítí.

Po několika týdnech jsme se konečně dostali do agentury, která zřizovala vše ohledně tohoto způsobu získání dětí. Byli jsme velmi rádi, když jsme se propracovali k paní Sterwartové, která zde působila jako ředitelka. Byla to velmi milá paní, která se nám snažila okamžitě vyjít vstříc, jen co jsme se k ní dostali přes spoustu sociálních pracovnic, které si nás přehazovaly jako nějaký horký brambor.

Seděli jsme v kanceláři u paní Sterwartové, která nám předložila prozatím deset složek s ženami, které by nám byly k dispozici.

„Takže, tady máte prozatím těchto deset složek. Všechno si to v klidu prohlédněte, přečtěte a pohovořte o tom. V každé složce je fotka ženy, její osobní údaje, minulost a zhruba popsané její koníčky,“ usmála se na nás mile.

„Moc vám děkujeme,“ přikývnu a úsměv jí lehce oplatím. Už jen zlehka přikývla hlavou a poté se už rozešla kamsi pryč. S Tomem jsme pomalu začali nahlížet do karet. Zatím mi ty ženy připadaly všechny stejné. Bylo tu hodně blondýnek. Blondýnku bych nerad. Až asi na sedmé kartě byla tmavovlasá, na pohled poměrně mladá dívka s hnědýma očima.

„Tahle je… zajímavá,“ ukážu a pohlédnu pak na Toma. I její popis vypadal vcelku dobře.

„Chceš mít z dítěte alkoholika?“ ukáže prstem na její minulost a rovnou otočí dál. Eh?

„Ouh, tak to jsem neviděl,“ brouknu. Sakra, toho jsem si nevšiml. Musím to číst pořádně. Tom tiše přikývl a dál si prohlížel složky účastnic. Až po chvíli se zastavil u tmavovlasé ženy.

„Má 3 děti. Je jí 34. Ta už musí vědět dobře, co dělá. Navíc tu není ani alkohol ani drogy. Je dokonce učitelka,“ pousměje se a přišoupne ke mně její složku.

„To nevypadá špatně, tak si ji dáme na stranu,“ usměju se, když si to doprohlédnu. Hned za její složkou byla mladá černovláska, měla modré oči. Ta učitelka byla sice fajn, ale tahle slečna vypadá dobře. Je mladá, zdravá a ani minulost nemá nijak špatnou.

„Tahle, podívej,“ ukážu hned.

„Kolik jí je?“

„Mhh, jenom 19,“ skousnu si spodní ret. „Ale je naprosto zdravá, nepije, nekouří a nebrala nikdy drogy.“

„To myslíš vážně?“ povytáhne cynicky obočí. Co proti ní má…?

„Tome, je naprosto zdravá, to je velké plus,“ pokrčím rameny.

„Proč si asi myslíš, že by takováhle holka chtěla dávat někomu dítě? Aby si koupila novou kolekci od Diora?“ zasměje se ironicky. Oh, ať si koupí třeba hodinky s vodotryskem. Pro mě je hlavní, aby nám porodila zdravé dítě.

„Neznáme ji ani jeden, takže to nemůžeme soudit,“ odložím její kartu.

„Dej ji pryč, tu nechceme,“ šoupne ji na stranu k zamítnutým. On ji nechce, ale já ano.

„Já bych ji ale třeba chtěl,“ řeknu a dám ji k té složce, kde je ta učitelka. „Chci se o tom v klidu pobavit.“

„Dělej, jak myslíš,“ šeptne. Opře se do křesla, vezme si složky na klín a dá se znovu do prohlížení. No výborně. Ani projednat to spolu už nemůžeme. On by to snad nejraději rozhodl všechno sám. Jen vydechnu a nahlédnu do další složky, kterou rozevře. Krátce na ni koukal, až ji dal pryč, aniž by něco řekl. Ani já jsem nic neřekl. Až k té další jsem více nahlédl. Také na ni déle hleděl a poté ji dal k adeptkám.

„Ta se mi také líbila,“ uznám a nahlédnu s ním do poslední složky.

„Hm,“ broukne. Tuto složku rovnou zavře a odendá.

„Máte už vybráno?“ usmála se na nás po chvilce paní Stewartová, když se vrátila k našemu stolu. Tom se na mě beze slov podívá. Tom má vybráno, já ne, má drahá.

„Máme pár adeptek. Nemohli bychom si ty karty od vás vypůjčit?“ zeptám se. Snad se spolu doma pobavíme o něco lépe než tady.

„Ale ano, samozřejmě. Pokud vás mohu požádat, přibližně do týdne bych je potřebovala vrátit.“

„Dobře, vše vám v pořádku vrátíme.“

„Tak děkujeme,“ zvedne se Tom a vezme vybrané složky.

„Není zač. Hlavně si o tom v klidu promluvte, vše si rozmyslete a dejte mi potom vědět,“ usmála se na nás. Kéž by to šlo. „Nashledanou.“

„Nashledanou a ještě jednou díky,“ usměju se na ni lehce a poté se už zvednu také. Podali jsme si ruce a poté už šli ke dveřím. Tom jen broukl něco na pozdrav a prošel dveřmi. Zavřel jsem za námi a šel za ním úzkou chodbou.

„Chci si o tom doma v klidu promluvit,“ brouknu.

„Já už se za sebe rozhodl,“ pokrčí rameny.

„Jo, a jak?“

„Já chci tu učitelku.“

„Dobře,“ kývnu lehce hlavou. „Ale máme asi čtyři ženy, takže je z čeho vybírat.“

„Ty máš z čeho vybírat,“ opraví mě. Bože, ten má zase náladu. Copak nemám právo si taky vybrat? Tohle bude dlouhé rozhodování.

„Dobře,“ řeknu raději jen a semknu rty k sobě.

„Nashledanou,“ pozdraví nás ještě sekretářka na recepci.

„Nashle,“ brouknu jen a jdu raději v tichosti dál.

Když jsme vyšli před budovu, Tom si to hned namířil k autu a už z dálky ho odemkl. Dnes řídil on. Došel jsem za ním. Když si nastoupil, nasedl jsem také. Připoutal jsem se a podíval se na něj.

„Mně se ta učitelka taky líbí, Tome,“ brouknu.

„Hmm…“ přikývne. Připoutá se, nastartuje a během chvilky už vyjede.

„Nechci, abys byl naštvaný. Chtěl jsem si o tom promluvit. Tohle… není jednoduchý rozhodnutí a já to vím.“

„Nejsem naštvaný,“ oponuje mi naprosto klidně, přičemž se pohledem soustředí na vozovku. To vidím.

„Dobře,“ pokrčím rameny a vydechnu. Na to už mi nic neřekl a pustil rádio. Asi za dvacet minut jsme dojeli domů. Vzal jsem ty složky, odpoutal jsem se a pomalu vystoupil.

„Máš něco v plánu, co budeš dneska dělat?“ optám se. Rád bych si s ním nad ty složky sedl a pohovořil o tom. Budeme to muset vrátit, a navíc… chtěl to začít řešit, tak bychom s tím měli nějak pohnout.

„Ještě nevím. Přemýšlel jsem, že se stavím za Brianem,“ podívá se na hodinky poté, co vystoupí a zamkne auto. No skvěle.

„Aha,“ stáhnu rty do úzké přímky. „Já jsem… myslel, že bychom si k tomu spolu sedli.“

„Můj názor znáš, takže si teď musíš vybrat i ty svojí adeptku,“ otevře dveře od domu a vejde. No skvěle. Máme se o tom všem spolu pobavit, vyřešit si to, ale on raději pojede za Brianem. Nechce nám tu ženskou náhodou radši vybrat Brian? On by byl určitě lepší. On by mu poradil nejlépe. Oh, sakra. Brian za to nemůže, ale on mě zase tak… sere. Jak se s ním mám o něčem dohodnout, když mi nedá šanci a rovnou to uzavře?

„Ale já si nechci vybírat sám. Tohle máme dělat spolu, Tomi,“ šeptnu a vejdu hned za ním. Zul jsem se a opatrně jej přichytil za rameno. „Prosím,“ upnu k němu oči.

„Ale já ti už řekl, koho bych chtěl,“ povzdechne. Bože, on je tak umanutej.

„A kdybych já chtěl někoho jiného, není tu možnost o tom společně promluvit?“ podzvednu obočí.

„Podle toho, koho bys chtěl, ale i přesto si stále budu stát za svým názorem,“ potvrdí mi. Nadechl jsem se a podíval se mu do očí. Trošku jsem oči přimhouřil. Mlč, je to tak lepší. Nemá to cenu. On má svůj názor. Já ho nechci měnit, chci o tom jen mluvit.

„Dobře,“ vydechnu jen a rozejdu se pomalu chodbou dál.

„Budeš teď uražený?“ zeptá se. „Tak jako ty si stojíš za svými názory, já si budu stát za svým. To není nic proti tobě,“ šel pomalu za mnou. Proč bych měl být zase uražený. Jen se nechci dohadovat, stejně by mi to k ničemu nebylo.

„Právě, že nejsem uražený. Chápu to, máš prostě svůj názor. Já si taky budu stát za tím svým…“ řeknu tišeji a rozejdu se směrem do kuchyně. Ještě se za ním otočím. „Nevadí mi, že sis vybral tu učitelku, vůbec mi tohle nevadí,“ řeknu zcela upřímně a zavrtím trošku hlavou. Někdy by bylo od věci vědět, co mě vážně mrzí. Ne se jen vysmívat a být cynický.

„Tím pádem není co řešit, ne? Rozhodli jsme se pro ni,“ povytáhne klidně obočí. Tomi se rozhodl, já ne. Hlavně, že to bude ‚naše‘ dítě.

„Ty ses rozhodl, já ne,“ šeptnu. „Ale v pořádku.“

„Právě jsi řekl, že ti ta učitelka nevadí,“ zakroutí nechápavě hlavou. Oh, klid, klid… On nechápe ten princip.

„Neřešme to, dobře? Nejde mi o učitelku, jde mi jen o ten princip, nad tím se zamysli,“ zajdu pomalu do kuchyně. Vlastně jsem si tam připadal trošku jako idiot. Přišli jsme si tam společně vše prohlédnout, ale Tom rozhodl za nás oba ještě s tím, že jsme se nepohodli. Mě to ani tak nesere, jako mě to mrzí.

„Ne, tady nejde o žádný princip. Každý jsme si vybrali svoji adeptku a ani jeden nejsme schopní ustoupit. Takže holt nejsme připraveni ani na dítě,“ řekl mi už jen a odešel po schodech do horního patra. Nadechoval jsem se k odpovědi, ale nakonec jsem zavřel oči, vzduch jsem polkl a s ním i těch pár slov, co jsem měl na jazyku. Tak tohle… zabolelo. Já jsem schopný ustoupit. Vlastně by se ani nejednalo o ustoupení, mně se ta učitelka líbí. Mně jen štve, jak se o tom se mnou nebaví a uzavře to jako hotovou věc. Ani jsem se nenapil a rovnou jsem se za ním rozešel. Nechtěl jsem to takhle nechat.

Tom zašel do ložnice, kde otevřel jednu ze svých skříní a začal se svlékat. Došel jsem za ním a stoupnul si mezi dveře.

„Chci ti jen říct, že já jsem schopný ustoupit. Ta učitelka se mi líbí, i když jsem si tam našel i další ženu, která by byla možná, ale souhlasím s tou učitelkou. Nešlo mi o to, kdo ustoupí. Šlo mi jen o to, abychom si o tom společně mohli promluvit, ač jsou naše názory jiné či stejné.“

„Dělej, jak myslíš,“ hodí triko do skříně, již zavře a vezme si triko, co nosí doma.

„Dobře,“ přikývnu jen a zajdu do koupelny, která je hned vedle naší ložnice. Jdu se ochladit nebo řeknu něco, čeho bych časem litoval. Po chvíli vešel do koupelny. Zrovna jsem spolkl prášek a poté si opláchl obličej trošku vodou. Pomalu ke mně přišel, pohladil mě po rameně a poté si umyl ruce. Nic však neřekl.

„Promiň,“ udělám krok stranou, abych se mu tam nepletl, a osuším si trošku obličej ručníkem. Můžu se někam schovat a už nevylézt? Cítím se divně. Možná bych vůbec neměl dávat spermie, až půjdeme do té nemocnice. Oba víme, že zdravý nejsem a ani jsem si ještě nedošel k lékaři. Co kdyby tomu drobečkovi pak něco bylo? Neodpustil bych si to. Sice vůbec není jisté, čí by to dítě bylo, ale i tak. Bude naše a já se toho rizika bojím. Měl bych si vážně zajít na tu kardiologii. Ale co teď? Tom je na mě naštvaný… možná ne, ale možná také ano. Huh, zvládli jsme toho za posledních pár měsíců tolik, že mě to snad i vyčerpalo. Je toho tolik najednou. Chvilku jsem v něm měl přímo zabořenou hlavu, až jsem se narovnal a podíval se na něj. Tiše mě pozoroval skrz zrcadlo a utíral si ruce. Pomaličku jsem k němu došel, stoupl si čelem k němu a upřel oči k těm jeho. Nakonec jsem je trošku sklopil a opatrně kolem něj stáhl paže.

„Co, hm?“ pošeptá a dá mi malou pusu na bradu.

„…drž mě, prosím,“ zavřu oči a polknu.

„Co se děje?“ zeptá se něžně, když kolem mne ovine ruce a přitiskne si mě k sobě.

„Jen mě, prosím, drž a nepouštěj, prosím,“ zašeptám mu do pokožky na krku a oddechnu. „Promiň mi to, promiň…“

„Ale co? Vždyť jsi nic neudělal,“ začne mě jemně hladit po zádech. Pouze se k němu přitisknu a vdechnu jeho vůni. Ne, nemohu to zanedbat. Nemohu jen doufat, že to nic nebude, co kdyby náhodou.

„Zítra si zajedu k tomu lékaři,“ šeptnu potom.

„Mám jít s tebou?“ nabídne mi starostlivě, přičemž mi dá vzdušný polibek do vlasů. Nevím, jestli by to bylo nejlepší. Byl bych za jeho doprovod rád, ale na druhou stranu nechci, aby tam šel. Bude vynervovaný snad ještě víc.

„Já nevím, ale nejspíš ne. Zvládnu to. Vše ti povím potom v klidu doma. To nemocniční prostředí nepřidá nikomu,“ pohladím ho po zádech. „Ale nezakazuju ti to.“

„Dobře…“ pošeptá, více si mě k sobě přitiskne a začne mě hladit ve vlasech.

autor: Mischy & Turmawenne