autor: Mischy & Turmawenne
TOM
Zakroutím krkem, omyju si ramena a poté si přejedu rukou po břiše. Bože, jsem tak ztuhlý a napnutý. Potřeboval bych se uvolnit, odreagovat. Vztyčím hlavu ke sprše a nechám si na obličej dopadat osvěžující kapky průzračné vody. Začnu si broukat povědomou melodii. Stojím tam nějakou dobu, až mi Bill sjede jemně prsty po bocích a líbne mě na rameno. Co tu dělá? Tiše zavřel stěnu od sprchového koutu a postavil se ke mně.
„Co tady děláš? Vůbec jsem tě neslyšel,“ pošeptám a skloním hlavu, aby mi voda nenatekla do očí.
„Mmm, šel jsem tiše,“ šeptne a trošku se usměje. Logicky.
„Aha…“ kývnu jen a promnu si krk.
„Pamatuješ na naši první koupel?“ pošeptá mi a líbne mě na rameno znovu, přičemž mě jen opravdu zlehka hladí po bocích a žebrech. Naše první koupel. Kdy jsme ji měli? A kde? U mě nebo u Billa? Vůbec… nevím. Nemůžu si vzpomenout.
„První koupel…“ semknu rty k sobě a zadívám se na dlaždičky.
Bože, kdy to jen bylo a kde? Jak to, že si to nepamatuju?
„Hmm,“ oddechne. „Tehdy jsem se tak bál jen se tě dotknout. Přišlo mi to, jako bys byl to nejdražší, čeho jsem se kdy mohl dotknout, a je to tak stále.“
Co mu na to mám říct, když si to vůbec nepamatuji? Potichu polknu a mlčím.
Kde to, sakra, bylo? „Ty jsi to nejdražší, to nejkrásnější… Jsi pro mě jako anděl,“ pošeptá a jemně mi sjede prsty po zádech. „Tak mi odpusť, jestli se chovám špatně.“
A jak se potom chovám já, když si nepamatuji ani naši první koupel? Raději jsem dál mlčel. Ticho bylo lepší, než abych řekl něco, čím bych ho mohl ranit.
Jak je možné, že si nevzpomínám na naši první koupel? A náš první sex… Kde jsme ho vůbec měli? U mě nejspíš těžko, když doma byla věčně Molly, takže u Billa. Ale jaké to bylo, kde přesně, co jsem cítil? Nic z toho nevím. Měli jsme už tolika sexu, že si na náš první ani nevzpomínám.
„…asi,“ nervózně oddechne, „bych se sebou měl něco udělat.“
On? Nespletl si naše osoby? Proč by se sebou měl něco dělat? On si všechno pamatuje. To já jsem ten hrozný, co si nepamatuje naše první okamžiky splynutí.
„Proč?“ udivím se.
„Dělám věci špatně, špatně se chovám,“ poodtáhne se a sklopí hlavu.
„To není pravda, Bille,“ vydechnu a otočím se k němu čelem. Jak on si může něco vyčítat? „Jsi to nejúžasnější stvoření pod sluncem, tak to neměň,“ zašeptám mu a ovinu ruce kolem jeho útlých boků. Schoulí se ke mně, hlavu si zapře o mé rameno a povzdechne. Pak zakroutí trošku hlavou na nesouhlas a sjede mi rukama po zádech. Blázen. „Co mám říkat já,“ pošeptám a opřu si o jeho hlavičku bradu.
„Cítíš se špatně?“ zeptá se opatrně.
Jak bych nemohl. Podle toho, jak mě jeho řasy zašimraly na krku, musel asi zavřít oči. Jen pokývám hlavou, dám mu pusu na ucho a povzdechnu.
„Proč, lásko?“ zeptá se, aniž by hlavu zvedl.
„Nepamatuju si naši první koupel…“ pošeptám, „a dokonce ani sex,“ vydechnu bolestně a zavřu oči. Bylo ho tolik, že… ani nevím. Prostě si to nepamatuju.
Jen tiše oddechne a pohladí mě po zádech. „Nemůžeš si zapamatovat všechno.“
„Jenomže tohle jsou věci, které bych měl. Pamatoval jsem si to, ale teď prostě… už ne. Přitom je to přes rok. Vždyť… Já prostě nevím. Bylo toho sexu tolik, že už si to nepamatuju. Bereme to oba jako všední věci, jako ráno vstát a vyčistit si zuby,“ poodtáhnu se od něj. Neříká se to lehce, ale je to tak. V jiných vztazích se milují tak třikrát týdně, užívají si to. Ale my to děláme každý den několikrát. Vždyť některé volné víkendy jsme zaplnili jenom sexem.
„Tome, je to většinou součást vztahu. Neříkám, že toho sexu bylo málo, ale neberu to jako všední věc. Není to pro mě povinnost, ani to tak neberu z tvojí strany.“
Stejně mě nechápe. Nikdy nepochopí, co přesně tím myslím, co přesně cítím. Nic mu proto raději neřeknu a odstoupím od něj.
„Už půjdu ven. Mám hlad,“ řeknu mu a otevřu sprchový kout.
„Jo, dobře…“ šeptne a stoupne si pod proud tekoucí vody. Podívám se na jeho siluetu pod vodou.
Nechápe, co mu tím vším chci říct, ani co cítím. Spíme spolu denně několikrát, říká, že to nebere jako všední věc, ale pro nás to všední věc je, ať říká cokoli. Dřív by mě chytil, objal, řekl mi, jak mě miluje, a že ať se děje cokoli, zlepší se to. A teď se ke mně otočí zády a nechá mě klidně odejít. On není ten, kdo má každý den v zadku tvrdý úd, který se uvnitř pohybuje bezmála několik hodin. Ale já ano. Vzpomínám, jak se do mě stěží dostával, a teď mě pomalu nemusí ani roztahovat. Je mi 22 let, co budu dělat ve 40ti nebo 50ti? Budu nosit pleny? Jeho tohle trápit nemusí, jemu to může být všechno jedno. Možná i je. Kdoví… Přivřu oči, tiše polknu a vylezu ven. Rychle kolem sebe omotám osušku a odejdu odtud.
Když jsem se oblékl, posadil jsem se na menší terásku před chatou a zapálil si. Jo, to byly sliby, že přestanu kouřit. Oba jsme s Billem chtěli přestat kouřit kvůli dětem, i kvůli sobě. Jemu se to očividně vede. Mně dodnes v podstatě také, ale odteď na to kašlu. Jsem kuřák, plíce už mám k ničemu, tak už je to jedno. Děti to dýchat nebudou, budu kouřit venku. Třeba ani děti mít nebudeme. Možná se do té doby rozvedeme. Vlastně by mě to snad ani kvůli posledním dnům nepřekvapilo. Chytáme se kvůli každým blbostem. Ale proč? Odpověď je snadná. Máme najednou nedostatek sexu. Odklepnu do popelníku, přitáhnu si nohy k tělu a zadívám se do mokré trávy, od níž se začnou odrážet první paprsky vylézajícího slunce. Nebudu říkat, že sex s ním nemám rád. Naopak ho miluju. Jenomže když se nad tím hlouběji zamyslím, tady už nejde jenom o uspokojení, ale o mé zdraví.
Po nějaké době za mnou Bill přišel. Došel až ke mně.
„Zajdeme si… na večeři?“ zeptal se náhle.
„Už neprší, tak můžeme,“ přikývnu a znovu potáhnu z cigarety.
„Dobře,“ vydechne. Pokusí se o lehký úsměv a pomalu zase odejde.
Bezva… Semknu oční víčka k sobě a zhluboka se nadechnu.
Co jsem mu provedl, že se takhle chová? Cítí se nedoceněný kvůli tomu, že si nepamatuju naši první koupel a sex? Nebo je uražený, zklamaný, smutný, odmítnutý? Já nevím, co všechno ještě kvůli tomuhle může cítit. Po chvíli, co dokouřím, zajdu dovnitř a dojdu za Billem.
„Tak půjdeme?“ zeptám se.
„Jo, jo,“ pousměje se a zapne si mikinu. „Budeš se převlékat?“ Mám kalhoty a triko, tak nevidím důvod, proč bych měl.
„Myslíš, že bych měl?“ shlédnu se.
„Ne, podle mě ne,“ usměje se. „Jen si vezmi asi mikinu, aby ti nebyla zima.“
„Ještě tam svítí sluníčko,“ pokrčím rameny. Ale bůhví jak tam budeme dlouho a zda nebude chtít pak ještě někam jít. „Ale dýl bude zima,“ odsouhlasím nakonec a vezmu si bílou mikinu. Jen se pousměje, vezme si klíče od chaty a dojde ke mně.
„Tahle ti hrozně sluší,“ pochválí mi. Ještě aby ne, když mi ji dal k narozeninám.
„Koupils mi ji ty, tak bych se ti v ní měl líbit,“ pousměji se.
„Líbíš se mi v ní a moc, ale není to tím, že jsem ji kupoval já,“ zaculí se a líbne mě na tvář. „Tak pojďme, i můj žaludek se už trošku hlásí o slovo.“
„Není divu. Poslední dny jsi začal nějak víc jíst,“ pohladím ho s úsměvem po břiše, které trošku narostlo. Neříkám, že je tlustý, naopak mu to jen prospělo. Vypadá teď mnohem lépe.
„Ještě počkej,“ pousměje se a plácne se po břiše, „jakej já budu mít pupek.“
„No jestli budeš dál požírat zmrzliny po večerech u televize, tak možná ano,“ odsouhlasím se smíchem.
I kdyby ten pupek měl, tak bych ho miloval stejně. Já ho miluju pořád tak moc, že mě může srát a dělat mi cokoli, a stejně mu odpustím.
„Bude ti hodně vadit moje bříško?“ uchechtne se. Dokonce si rozepne mikinu a schválně se trošku nafoukne.
„Nebude. I kdyby ti narostl zadek, tak mi to vadit nebude,“ usměju se.
„Dobře, beru na vědomí, ale tu zmrzlinu raději vynechám,“ usměje se a zase si mikinu zapne.
„Zítra to všechno spálíš na kole,“ pohladím ho po rameně, strčím si iPhone do kapsy a rozejdu se ke vchodovým dveřím, z nichž vyjdu.
„Dobře,“ přikývne a vyjde hned za mnou. Zavře a zamkne za námi dveře. Jakmile sklidí klíč, za ruku se ho chytnu a propletu si s ním prsty. Jemně mě stiskl a podíval se na mě. V jeho očích bylo přímo vepsáno poděkování. Lehce se usmál a pohladil mě palcem po hřbetu ruky. Já mu naopak prstem přejel po snubním prstýnku a víc se k němu přivinul. Poté už jsme spokojeně šli do restaurace na večeři.
Jako předkrm jsme si dali citrónový koláč, během něhož nám zatím připravili jídlo. Já si dal palačinky s marmeládou, kakaem a šlehačkou a Bill si objednal smažák a hranolky. Udivil mě jak výběr jídla, tak i počet kalorií v tomto jídle na večer, ale nic jsem mu neřekl. Aby toho nesnědl málo, ochutnával ode mě nějaké palačinky. Po večeři si však ještě objednal zmrzlinový pohár. Při pohledu na to, kolik toho snědl, se mi pomalu zvedal žaludek jen při pomyšlení, že bych toho do sebe také nacpal tolik. A to jsem tedy jedlík! Třešinka na dortu ovšem byla chvíle, kdy začal uvažovat, že si dá pivo, což jsem mu nakonec díkybohu vymluvil. Nejen, že by mu bylo hodně zle, ale mezi námi bych pak musel celou noc poslouchat, jak mi funí a chrápe do ucha.
Když jsme se vrátili po večeři do chaty, zamkl jsem dveře a sundal ze sebe mikinu.
„Půjdu si asi uvařit čaj. Chceš taky?“ zeptám se a nenápadně sklouznu pohledem na jeho mírně vyvalené břicho. No dobře, pár kilo navíc mu neuškodí, ale po dnešní večeři bych ho měl raději začít krotit. Nechci, aby měl ve třiceti vysoký cholesterol a infarkt.
„No, asi si dám,“ pokývá hlavou a usměje se. „Děkuju,“ sundá si mikinu.
„Kolik cukru?“ rozejdu se do kuchyňky.
„Noo, asi tak tři,“ broukne.
No jak chceš, zítra tě pěkně proženu po horách. Jen pokývám hlavou a postavím vařit vodu. Zatím připravím hrnečky s čajem. Když čaj dodělám, osladím ho a donesu ho Billovi. Společně jsme si čaje vypili, nějakou dobu si povídali a ještě hráli karty, ale poté už jsme si po sprše zašli unavení lehnout.
„Mmm, konečně,“ brouknu spokojeně a zahrabu se až po uši do peřiny. Na moji postýlku doma stejně žádná jiná nemá. S výdechem dolehne vedle mě a přivře oči.
„Taky jsem se docela na tenhle okamžik těšil,“ přizná a přikryje se. Šťastně zafuním nosem, zavrtím se a strčím si ruku pod polštář. „V kolik bys tak chtěl zítra vyjet?“ otočí se ke mně a uvelebí se. Jestli mě chce vytáhnout brzy z postele, tak ať na to zapomene.
„Až se oba vyspíme. Máme na to celý den,“ pokrčím rameny a otevřu oči.
„Souhlasím,“ usměje se a zahrabe se do peřiny víc.
„Tak dobrou,“ pošeptám. Ještě se na něj pousměji a zavřu oči.
„To nedostanu ani pusu?“ píchne mě přes peřinu do ramene. Už jsem se bál, že se nezeptá.
„Tu si musíš vzít sám,“ usměju se, aniž bych otevřel oči.
„Mmm, dobře,“ šeptne a poodkryje mě.
Co dělá? Nechápavě otevřu oči. Rychle se ke mně přivine a oba nás přikryje svou peřinou. Až poté se mi sehne ke rtům a láskyplně mě políbí.
On je takové zlatíčko, že to není ani možné. S úsměvem mu polibek oplatím, pohladím ho po krku a přitisknu se až k němu, přičemž mu sjedu dlaní po hrudi. Spokojeně zavrní a jemně vezme mou ruku do své dlaně. Proplete si se mnou prsty a vydechne. Jen tiše polknu, oddechnu nosem a zavřu oči. Poté už jsem ho nechal usínat. Já se také snažil usnout. Ačkoli mi hlavou poletoval alespoň milion myšlenek, brzy se mi to podařilo. Procitl jsem až kolem půlnoci, když jsem se přetáčel. Bill i ze spánku se mi přizpůsobil a zezadu mě objal kolem hrudi. Pouze jsem vpletl ruku do jeho a zase spokojeně usnul.
Další den mě ráno probudilo Billovo pusinkování a hlazení, díky čemuž jsem měl už od rána poměrně dobrou náladu. Společně jsme provedli ranní hygienu ve sprše, trochu se pomazlili a poté se nějak vhodně oblékli, protože jezdit na kolech v kalhotách nebylo to nejlepší. Zašli jsme si do hotelu na snídani a poté si vypůjčili kola. Ještě jsme si koupili pití a mohli jsme vyrazit na cestu. Tentokrát jsme mapu nepotřebovali, jelikož cesta byla dobře vyznačená. Na to, jakou jsem si z Billa dělal srandu, jezdit na kole uměl skvěle, a dokonce na něm i skvěle vypadal. Nebyl sportovní typ, ale mně se na tom kole zatraceně líbil. I přesto jsem však byl napřed.
„Tak pojeď, hrozně se loudáš,“ dobíral jsem si ho zase se smíchem, když jsme jeli do kopečka.
„Když já už nemůžu,“ zaskřehotal a nahlas oddechl. „Div se, moje stará kolena tohle už nezmůžou,“ zasměje se. Anebo včerejší večeře, lásko?
„Hele, nezačínej zas se svým věkem, ty křehotinko, a pohni zadkem,“ zavolám na něj se smíchem. „Si když tak přeřaď na jedničku. Pojede se ti líp.“
„Už se stalo,“ zasměje se znovu, „ale je to hovno platný.“
„Pak musíš vytrvat,“ řeknu pobaveně a trochu zpomalím. „Ten kopec za chvíli končí. Kdybychom teď zastavili, už se nerozjedeme, tak si pak dáme chvilku pauzu,“ ohlédnu se na něj. Jak je zpocený, chudák. To jsou ty kalorie, miláčku.
„Dobře,“ usměje se a trošku sebou pohne. Dokonce mě po chvilce dožene a vítězně se zasměje. „Mně ani nevadí ten kopec, jen jedeme celkem dlouho a nemám cvik,“ broukne. Stále jsem měl chuť si do něj rýpnout ohledně včerejší večeře, ale pokaždé jsem to spolkl a raději jen odsouhlasil. Nechtěl jsem vyvolávat zbytečné hádky.
„Po dnešku cvik mít budeš,“ ujistím ho pobaveně.
„Jsem si tím jistý,“ zaculí se. „Horší bude bolest třísel a nohou večer.“
„Mě bolí hlavně zadek. Blbě se mi na tom sedí. Rotoped v posilce je na tohle lepší,“ postěžuji si a konečně se rozjedeme po rovince. Dnes a zítra ať na sex rozhodně zapomene. Zadek mám odrovnaný už teď.
„Jo, mě taky. Pořád si poposedávám, ale je mi to prd platný,“ zasměje se a uvolněně vydechne.
„Chceš teda přestávku?“ přichytím řidítka jen jednou rukou a podrbu se na stehně. Určitě mě zas rafla nějaká komáří kurva.
„Tak na chvilku,“ kývne téměř nesměle. Přikývnu, zpomalím a zatím si vyndám pití. Poté zajedu ke straně a zastavím. Dojel pomalu ke mně a zastavil těsně vedle mě. Hned co z kola sesedl, protáhnul se a zhluboka se nadechl.
„V pohodě?“ pohladím ho starostlivě po zádech a napiju se.
„Jo,“ usměje se a mrkne na mě. „Nedělej si se mnou starost, broučku,“ olízne si rty a také si vyndá pití. Trošku se napije a zase jen vydechne.
Až tak moc v pohodě nevypadá.
„Můžeme se klidně vrátit. Jsme teprve v půli cesty, takže tohle pojedeme potom ještě jednou,“ připomenu mu vlídně.
Opravdu bych nerad, aby se tu ze sebe snažil třeba vypustit duši jen proto, aby mi ukázal, že na to má a umí mě udělat šťastným. Nechci ho strhat. Tohle je odpočinková dovolená, ne výkonová, i když jsem mu chtěl trochu dát zabrat.„Ne,“ zakroutí hlavou. „Dojedeme až k tomu jezeru, bude tam hezky,“ usměje se. Hrdina můj.
„Dobře,“ přikývnu. „Vedeš si moc dobře,“ usměju se.
„Fakt? Ani bych neřekl. Jsem zadýchaný jak stařík při orgasmu,“ začne se smát. To budeš hekat trochu jinak, lásko. Tomu se začnu smát s ním, ale nakloním se k němu a něžně ho políbím.
„Vedeš si úžasně,“ dám mu ještě jednu dlouhou pusinku.
„A tohle je pro mě ta nejkrásnější odměna,“ políbí mě také.
„Seš můj čumáček, viď,“ usměju se sladce. Zaculí se a olízne si rty.
„Jenom tvůj,“ šeptne a ještě se napije.
Co kdyby se mu něco stalo? Pokud má vážně potíže s tlakem, neměl bych ho tu takhle trápit. Nechci, aby se mu něco stalo. Kdyby se mu zamotala hlava a spadl z kola, mělo by to hodně špatné následky. Slezu z kola, jejž opřu o nástavec, a přistoupím k němu.
„Kdyby něco, tak mi řekni, protože nechci, abys vypustil duši,“ pohladím ho po tváři.
„Dobře,“ přikývne a lehce se usměje. „Jen nechám tohohle blázna, aby se uklidnil,“ přitiskne si dlaň na místo srdce a pousměje se. Sjedu pohledem na jeho ruku na srdci a bolestně vydechnu.
Nesmí být nemocný, nesmí se mu nic stát. Je to jediné a nejdražší, co mám. Jemně ho po ruce pohladím a druhou ho obejmu kolem krku.
„Dáme si přestávku dlouhou, jak jenom budeš chtít,“ zašeptám. Něžně ho políbím na zpocený spánek a přivřu oči. Pohladí mě hned po tváři a trošku se ke mně přivine.
„Neboj se, hm? Až pojedeme zpátky, bude nám to z toho kopce pěkně svištět,“ usměje se sladce. Nemůžu to jen tak přecházet, ačkoli se to snaží obrátit ve vtip. Mám o něj strach.
„Bille,“ oddálím se od něj o kousek a podívám se mu do očí. „Já vím, že i když o tom nemluvíš, tak se něco děje. Nenechávej si pro sebe, když se ti přitíží. Mám o tebe starost,“ šeptnu s pohledem upnutým k jeho čokoládám, přičemž ho pohladím po dlani, kterou má položenou na srdci. Přikývne na souhlas.
„Řeknu, opravdu řeknu, protože to někdy skrýt nejde,“ šeptne a jemně mě za tu ruku přichytí. „Ale to nic nebude, hm?“
„Nechci o tebe přijít,“ vydám ze sebe. Při představě, že bych ho měl ztratit, v očích ucítím slzy.
Život bez něj si už neumím představit. On dal mému životu řád a smysl. Znovu mě navedl na cestu poté, co zemřela Molly. On je můj celý život. Nesmím o něj přijít.
„Ale no tak, miláčku,“ přivine se ke mně hned. „Nepřijdeš o mě. Tohle nic nebude, uvidíš.“
„Co když ano?“ hlesnu a opřu si čelo o jeho.
„Tak s tím budu něco dělat. Nemysli si, že já se jen tak vzdám,“ líbne mě na tvář. Nesnáším tyhle rozhovory. Už nechci ztratit nikoho dalšího. Hlavně ne jeho. Je moje všechno.
„…miluju tě,“ pohladím ho se slzami v očích po tváři, „každý den, každou noc. Každou sekundu tohohle života tě miluju nejvíc na světě,“ pošeptám. Zavře oči a ztěžka polkne.
„Já tě taky miluju, nepopsatelně,“ šeptne a víc se ke mně natiskne, jako by mě u sebe měl málo.
„Slib mi, že mě nikdy neopustíš… Slib mi to,“ poprosím ho zoufale.
„Neopustím tě, slibuju ti to, Tomi,“ chytne mě za ruku pevněji. Přikývnu, popotáhnu nosem a obejmu ho oběma rukama natěsno kolem krku. Ucítím, jak mi po tváři stečou slzy.
„A ne, neplač,“ šeptne a přivine se ke mně, přičemž mě také obejme. Má pravdu, nesmím brečet a ještě mu přitěžovat.
„Promiň,“ poodtáhnu se a otřu si tváře.
„Neomlouvej se, jen nechci, aby ses takhle trápil. Však já se tě naotravuju ještě dost,“ pokusí se o lehký úsměv a sám mi setře pár slz. „Třeba potřebuju jen nějaké prášky na tlak.“ Kéž by.
„Přeju si, abys mě otravoval alespoň do osmdesáti let a poté i v hrobě,“ zašeptám bezmocně.
„Tvé přání je mi rozkazem,“ políbí mě a pohladí mě potom po tváři. Trošku se usměju a dlouze se mu zahledím do očí. Poté ho láskyplně políbím. Ani okamžik neváhá a oplatí mi to. Když se od sebe odtáhneme, pohladí mě po hrudi a usměje se.
„Pojedeme, nebo se vrátíme?“ pošeptám. Nejraději bych se ihned vrátil do chaty, lehl si s ním k televizi a jen si ho hýčkal.
„Pojedeme, pokud ovšem chceš,“ usměje se.
„Dobře,“ odsouhlasím. „Ale… opravdu mi řekni, kdyby se něco…“ Ani mě to nenechá doříct.
„…pššt,“ dá mi prst na rty. „Řeknu a neboj se. Jsem ještě mladík v plné síle,“ zasměje se. Se smíchem zavrtím hlavou, pohladím ho po tváři a následně ho dlouze políbím. Poté už se však odtáhnu a vrátím se na své kolo. Po chvíli se znovu rozjedeme daným směrem.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Myslím si, že Tom by mal Billovy povedať ako sa ohladom ich intímneho živata cíti, Bill by to určite pochopil.
Naozaj dúfam, že Billovy nič vážne nebude
no tak bud Bill bude tehotny a nebo vazne bude nemocny .. no, ale to by si musel taky frajer zajit nekdy k doktorovi, aby se prislo na to co mu vlastne je .. a mozna kdyby ste spolu vy dva vice mluvili tak nemusite mit ani spatne myslenky ..
Ti dva mají fakt velkej komunikační problém… Doufam, že se to zlepší, protože s tímhle přístupem asi daleko nedojdou :/
Jinak doufam, že s Billem neni fakt něco vážnýho, ale čuju v tom problém 🙁
meli by si to spolu vyrikat nez je to od sebe oddeli…a myslim ze bill ceka mimi:)
V první řadě, vím, že komentuju jenom sporadicky – spíš vůbec… ale někdy ani nevím, co bych k tomu napsala. Postupně jsem tak nějak dočetla všechny díly, co se za minulý týden přidaly a musím říct, že někdy nestačím ani zírat. Očividně jsou spolu kluci šťastní, jenomže v Tomovi to budí strašlivé obavy, kvůli tomu milování a navíc i všechno celkově… rozhodně si myslím, že za to může i jeho táta, který se tam objevil a dělal, jako by se nic nedělo. Myslím, že by kluci mohli trochu zvolnit a třeba si spolu i promluvit.Přeci jenom Bill se snaží udělat Toma šťastným, ale někdy mi přijde, že jde na to opravdu hodně špatným směrem…
Navíc některé věci berou jako samozřejmost… Nu jsem na další vývoj zvědavá, rozhodně tahle povídka patří k mým oblíbeným twincestům… 🙂 A vy dvě jste skvělé autorky 🙂
A ještě závěrem doufám, že s Billem to nebude tak zlé… myslím si, že by to Toma hodně zlomilo..:( né-li zničilo…
Děkuju za milé komentáře 🙂 jsem moc ráda, že čtete a baví vás to 🙂
Díky!