Novel of Dreams – Our Life 21.

BILL

„Billeeeeeeeeeee!“ zaječí Tom v ten okamžik div ne přes celý les, aniž by se k tomu místu podíval, a doslova mi skočí kolem krku. Hned jsem ho chytil a začal se tiše smát, když z křoví vyběhl větší zajíc. Rychle kamsi zaběhl. Nebudu říkat, že i já jsem se nelekl, ale Tomova reakce se zapíše do dějin. Můj statečný manžel, který by se medvěda snad ani nebál, se polekal zajíce.

„Ty… Ty idiote, vidíš, co děláš?!“ křikne na mě. Sleze ze mě, se smíchem do mě strčí a rozejde se pryč. „Blbečku, jsem myslel, že to je medvěd. Kdybys mi do hlavy nesral takový sračky, tak mě to ani nenapadne,“ začal pro sebe nadávat. Jen do mě, ty moje poseroutko milovaná. Stejně mi to přišlo rozkošný, no ne?

„Jo, jasně,“ začnu se smát a kroutit nad ním hlavou. „Však počkej, já jsem ti vlastně neřekl, že jsem medvěda už viděl.“

„Leda tak ve svých boxerkách, když ses neoholil,“ setře mě a jde dál, aniž by se otočil. Pff, jako bych se snad někdy neoholil. On ať pomlčí.

„Ne, vidím ho přímo před sebou,“ brouknu naprosto klidně.

„Mojí velkou prdel? Jo, to už jsem si zvykl,“ oplatí mi také s klidem v hlase.

„Ne,“ řeknu a doběhnu ho. Pitomeček, jak tohle může říct. „Jak jsi přišel na to, že máš velkou prdel? To je ta největší blbost, co jsem kdy slyšel,“ zakroutím hlavou, obejmu ho kolem pasu a jdu už dál po jeho boku.

„Jasně,“ sundá mi ze sebe ruku a zastaví se „Já se na to vyseru. Jdeme zase špatně.“

„Já jsem to ale myslel vážně, nemáš velkej zadek,“ dám si ruce v bok. Moment, proč řeším jeho zadek a upřednostňuju ho před tím, než že jsme se právě vážně ztratili?

„Posloucháš mě vůbec? Říkám, že jdeme špatně,“ rozhodí rukama.

„Já za to nemůžu. Ty jsi řekl, že jdeme doprava,“ přešlápnu.

„Fajn, tak jdeme zpátky,“ zakroutí hlavou a rozejde se po cestě nazpět.

„Ohm, počkej,“ chytnu ho za ruku. Snad se zase nenasral.

„Hm?“ zastaví. V rychlosti se podívám do mapy.

„Dívej, projdeme tudy a je to dobře. Šel jsi správně,“ ospravedlním ho a pohladím ho po zádech. Sice tou levou stranou by to šlo mnohem lépe, ale nač ho ještě víc stresovat. „Pojď a neboj, my nezabloudíme.“

„Jo, to jsem viděl. Už dvakrát jsme šli někam do prdele,“ zakroutí hlavou. Vydechne a rozejde se opět do původního směru.

„Prosím tě, počkej. Neutíkej mi. Pojď tudy, jen to obejdeme,“ ukážu na cestičku vlevo. Zvedl ruce na znamení, že už nic nedělá ani neříká, a vydá se mým směrem. „Bude to dobrý, uvidíš,“ usměju se na něj vlídně a nastavím mu ruku. 22 let, ale tu čokoládičku by teď potřeboval.

„Ježiš, já se nebojím, nemusíš mě tu utěšovat,“ zakroutí hlavou a projde kolem mě. Ach jo, kdy ten kluk pochopí, že to s ním nemyslím špatně.

„Promiň, že jsem chtěl jít s tebou,“ oddechnu a rozejdu se za ním. Před námi však ležela spadlá větev ze stromu.

„Zasraná větev, nemůže to někdo uklidit,“ kopne do ní vztekle. Nic jsem na to radši neřekl a šel za ním dál. Mlčeti zlato. Je v lese, tady není uklízecí četa. Zalovil v kapse a vytáhl krabičku cigaret. Ah, tak to má smůlu. Tady se kouřit nesmí. Vždyť se mu to doteď tolik vedlo, pomalu přestával. I já jsem to zmírnil.

„Tome… ahm, tady se… nesmí,“ brouknu.

„Proč jako?“

„Je to tu jako… národní park, rezervace,“ objasním mu.

„A co jako? Mám snad v plánu to tu podpálit nebo co?“ povytáhne obočí, a i přesto si zapálí.

„Rozhodně ne, já vím, že ne. Ale pokud tu potkáme někoho, kdo se tu o to svým způsobem i stará, tak ten se tě na tohle ptát nebude.“

„Tak zaplatím pokutu,“ pokrčí lhostejně rameny a potáhne. Však proč ne, my jsme teď utratili málo peněz. Navíc za zbytečnosti se platit může, ne? Oh, tohle je Tom z letiště, už zase. Tyhle jeho chvilkové nálady mě občas přivádí k šílenství.

„Jo, dobře,“ přikývnu jen. „Dělej si, co chceš.“

„Hm,“ zabručí a opět se rozejde. Rozešel jsem se vedle něj. Šel jsem klidně, ani pomalu, ani rychle. Rozhlížel jsem se kolem, zatímco on si v klidu pokuřoval, přičemž hleděl do země.

„Dívej, to je ta skála, kam jsme měli dojít,“ pousměju se. Snad se aspoň trošku rozveselí.

„Hm,“ vyfoukne kouř a odklepne na zem. „Bezva.“

„Proč jsi tak… nevrlý?“ svěsím ramena.

„Už jsem se tak narodil a moje rodina to jen zhoršila. Sorry,“ pronese sarkasticky. Výborně. To po něm mám zase vyjet, nebo se nezklidní?

„Já za to ale nemůžu,“ šeptnu. „Chápu, že se ti… teď zase přihodilo něco nepříjemného.“

„Tak… si mě prostě nevšímej, když jsem tak hrozný,“ vydechne. Zavrtí hlavou, zašlápne cigaretu a strčí si ruce do kapes. Už to zase začíná, ach jo.

„Nejsi nijak hrozný. Jen nechci, aby ses trápil,“ brouknu smutně.

„Netrápím se. Je mi fajn,“ skloní pohled. Chytne se mě za ruku a mlčky se rozejde.

„No, neřekl bych,“ stisknu mu jemně dlaň. Šli jsme pomalu po cestě dál, tahle cesta už nebyla tak špatná. Tom se v tichosti držel vedle mě.

„Tomi,“ kouknu se na něj a trošku se usměju. „Vzal jsem si s sebou foťák… Nevyfotíme se tady?“ Asi není nejlepší chvíle, ale možná ho aspoň trošku odreaguju.

„Cokoli,“ vydechne a zastaví se.

„Jak cokoli?“ pousměju se a pohladím ho po paži.

„Že se s tebou klidně vyfotim,“ povzdechne. Ou, to je nadšení…

„Dobře, jen… chtěl bych mít nějakou památku, chci si něco v práci vytisknout,“ šeptnu.

„Fajn, říkám cokoliv,“ pozvedne ruce. Vyndal jsem si tedy foťák z kapsy u mikiny a zapnul ho. Uvidíme. Rozhodně ale nechci fotky, kde se bude neupřímně smát. Když to nejde, tak to nejde. Chápu, že nemůže mít pořád dobrou náladu. Tom se zatím postavil vedle mě a čekal.

„Tak,“ nastavil jsem to a podíval se na něj. Nic neřekl. Stoupnul jsem si až k němu a opatrně nastavil ruku, abych jej objal. Nechal se obejmout a víc se ke mně přivinul. Zvedl jsem foťák, namířil na nás a přitulil se k němu, co jsem jen mohl. Lehce jsem se usmál a vyfotil nás.

„Všechno?“ odtáhne se. Ah, skvěle. Chci se teď rozutíkat domů, nebo jen do té chaty a zavřít se tam. Proč se takhle chová… Jestli je to kvůli tátovi, tak to chápu, ale proč mi to narovinu neřekne?

„…asi jo,“ sklopím oči a podívám se na tu fotku. Bude to tak lepší. Ačkoli jsem se na ní celkem usmíval, Tom koukal někam mimo a jeho výraz byl prázdný. Bolestně jsem přivřel oči a foťák raději vypnul. Jak jsem očekával, tak se stalo. Dovolená krásně začala, no ne?

„Kam chceš jít dál?“ brouknu a olíznu si rty.

„To je jedno. Kamkoli,“ řekne a vytáhne mi z kapsy mapu, na niž se zadívá.

„Dobře,“ přikývnu. Jen vyčkám, až si prohlédne, kudy půjdeme.

„Asi bych šel už nazpátek. Dojdeme si na oběd, a pak si doma odpočineme. K tomu jezeru bych jel až na kolech. Je to docela daleko,“ vzhlédne ke mně. Snad to tak bude lepší.

„Tak dobře, jak chceš,“ lehce se pousměju a zapnu si trochu mikinu. Tom přikývne a sklidí mapku tentokrát k sobě do kapsy.

„Tak pojď,“ broukne.

„Hmm,“ usměju se trošku a kývnu. Nastavím mu trošku ruku. Chytil se mě, propletl si se mnou prsty a pomalu se dal do chodu. Sklopil jsem hlavu, abych si prohlédl naše ruce. Nechci, aby to někdy bylo jinak. Nedokázal bych si to bez něj představit, i když mě někdy pořádně štve, ale to já jeho taky. Jen jsem ho stiskl a šel po jeho boku dál.

„…co bylo v té krabici?“ hlesne náhle Tom polohlasem. Ah, v tom to všechno zřejmě je. Klidně mu to povím, ale možná by bylo lepší, aby se na to sám podíval.

„Nechceš se na to raději sám podívat?“ pošeptám.

„Až přijedeme domů, tak už to tam nebude. Popeláři to odvezou,“ sklopí hlavu.

„Já jsem to docela dobře schoval, tak třeba ne,“ promnu mu prsty. Na to nic neřekl. „Tak… chceš to povědět nebo ne? Já ti to klidně řeknu,“ šeptnu.

„Ne, já… raději ne,“ zakroutí hlavou a silněji mi stiskne ruku.

„Počkej,“ zastavím se a přitáhnu si ho k sobě. Stáhl jsem kolem něj paže a vydechl. „Mrzí mě, že se tohle stalo.“

„O nic nejde,“ pošeptá. Čumáček můj. Já se na něj neumím zlobit, i když by si to na mně takhle vylejvat neměl.

„Trápí tě to, ale věř mi, že mě taky. Nerad tě takhle vidím, to je jasné,“ pohladím ho po zádech.

„Nebavme se o tom,“ požádá mě a odtáhne se ode mě.

„Dobře, promiň mi to,“ sklopím oči.

„Netrap se tím,“ promne mi rameno, sjede mi po paži ke dlani, za kterou se mě chytne, a znovu se rozejde. Poslušně jsem vedle něj šel a jen mu mnul jemně dlaň ve své. Zase to ošklivé ticho. Ten les to ještě prohlubuje.

Asi po hodině cesty jsme došli k té kladině. Jinou cestou jsme jít bohužel nemohli.

„Půjdeš první?“ zeptá se.

„No… klidně,“ přikývnu. Pustil mi ruku a nechal mě jít. Tak jsem se tedy rozešel. Šel jsem pomalu, ta výška mi celkem vadila. Zhluboka jsem se nadechl a šel dál. V polovině jsem se ale zastavil, zakymácel jsem se, zamáchal kolem sebe rukama a trhaně oddechnul. Sakra, sakra, ne… nesmí se mi točit hlava a nesmím spadnout.

„Zhluboka se nadechni, Bille. Hlavně se nedívej dolů. Krok za krokem,“ zaslechl jsem Tomův uklidňující hlas. Je mi trapně, ale za tohle asi nemůžu.

„Mmm,“ kníknu a semknu rty k sobě. Udělal jsem další krok, ale nešlo to. Na okamžik jsem přivřel oči.

„Zůstaň tam klidně stát. Nehýbej se,“ řekl Tom a vlezl na lávku ke mně. Šel pomalu a opatrně, aby s ní zbytečně moc nehýbal. Ježiši, ne! Co kdyby se mu něco stalo. Nevím, co ta kláda vydrží.

„Ne, ne,“ podzvednu ruku. „Nechci, aby se ti něco stalo. Já… to přejde,“ šeptnu a rozmáchnu rukama.

„Vůbec se nehýbej, prosím tě,“ řekne mi prosebně a pomalu dojde až ke mně. Chytne mě za ruku. Tekly mi slzy.

„Já… já se omlouvám,“ rozvzlykal jsem se trošku a pevně ho stisknul.

„Pojď zpátky,“ řekne mi vlídně a pomalu se i se mnou rozešel zpátky. Stále mě držel za ruku a vedl mě. Popotáhl jsem nosem a nasucho polknul.

„Mně… uhm, promiň,“ šel jsem pomalu za ním. Tak nepříjemně se mi chvěla kolena, polil mě i ledový pot.

Tak bych spadl, no a co, ale neumím si představit, co by on dělal. To mě tolik tížilo, proto jsem měl takový strach. Kdyby se mu mělo něco stát, díky tomu, že se mi na té kládě točila hlava, tak bych to nepřežil.

„Hlavně se nedívej dolů, ano?“ řekne mi a jemně mi promne prsty v dlani. Konečně jsme došli na konec, tak Tom seskočil a mě poté sám sundal. Sklopil jsem hlavu a opřel se trošku o něj. Zavřel jsem oči a snažil se, aby se mi do hlavy nahrnulo víc krve.

„Promiň, promiň, prosím,“ šeptal jsem. Cítím se tak provinile. Kvůli mně se mu mohlo něco stát. Do prdele!

„Nic se neděje, hm?“ pohladí mě konejšivě po zádech. „Hlavní je, že jsi nespadl a jsi v pořádku. Zhluboka dýchej,“ začne mi tiše šeptat milým tónem. Je na mě tak hodný. Nahnal jsem mu zbytečně strach, jenže já to schválně neudělal. Ta výška, to motání hlavy… Šlo to samo.

„Ne-nepřežil bych, kdyby se ti kvůli mně něco stalo, já-já jsem nechtěl,“ zašeptám mu do trika s brekem. „To ta hlava.“

„Šššš,“ dá mi pusinku na tvář a sevře mě v náruči. „Ne, ne, neplakej. Nic se nestalo. Všechno je v pořádku. Hlavně si nic nevyčítej, není co. Pšššt,“ začne mě jednou rukou hladit ve vlasech.

„…nestalo se ti nic, že ne?“ obejmu ho kolem pasu a přitisknu se k němu jako malé dítě. Uvnitř mě se vše bolestně svíralo. Byla to taková ta tupá hnusná bolest. Hladil jsem ho po bocích a zádech, jako bych zkoumal, zda se nijak nepolámal, že je celý a u mě.

„Jsem v pořádku. A ty taky, tak se uklidni, lásko,“ zašeptá mi láskyplně a jemně mě políbí na čelo.

„Omlouvám se,“ pípnul jsem tiše a přitulil se k němu. Mačkal jsem mu tričko mezi prsty, snažil jsem se vyhledat jeho doteky, vůni a teplo. Jen abych věděl, že je vážně u mě a v pořádku.

TOM

„Nemáš se za co omlouvat. Všechno je v pořádku,“ pošeptám Billovi do vlasů a pohladím ho po lopatce. Dám mu pusu na spánek a zavřu oči. Málem na té lávce spadl a dělá si starosti o mě. Už delší dobu sleduji, že se mu občas motá hlava nebo mu není dobře. Co když je vážně nemocný?

„Dobře,“ vydechne stále ještě rozechvěle a přivine se ke mně. Pořád mě svíral a držel u sebe, jako by se bál. Půjdu s ním k doktoru, i když je někdy opravdu lepší nic nevědět. Ale já to chci vědět. Musím se ujistit, že je v pořádku. Možná má problémy jenom s tlakem a nic to není, ale co když je to něco vážného? Nemůžu ho ztratit. Ne po tomhle všem, co jsme spolu vybudovali. Chceme mít rodinu, být spolu až do stáří. Semknu rty k sobě, popotáhnu nosem a pevněji kolem něj stáhnu ruce.

„Nesmí se ti něco stát, a už vůbec ne kvůli mojí blbosti,“ šeptne a pohladí mě po zádech. Zase se stará o mě, přitom je na tom špatně on. Už mě to začíná štvát.

„Začni se, sakra, alespoň na 10 pitomých minut starat o sebe a ne o mě,“ brouknu mu do ucha a pohladím ho po vlasech. Vůbec si neuvědomuje, co se mohlo stát, kdyby opravdu spadl.

„Mmm,“ špitne na souhlas. Trošku se ode mě poodtáhne a líbne mě na bradu.

„Co se s tebou děje, Bille?“ vezmu mu ustaraně tvář do dlaní. „Vidím, že se něco děje. Není ti dobře?“

„To nic není, asi jsem se jen rozrušil,“ oddechne nahlas a olízne si rty, které má téměř vyschlé. Já vidím něco jiného, ale pokud o tom nechce mluvit, tak dobře. Když se to bude opakovat, tak už to ale jen tak být nenechám.

„…dobře,“ vydechnu ztěžka a odtáhnu se od něj. „Půjdu teď první. Půjdeš za mnou a budeš se mě držet za ruku, ok?“ řeknu mu. Chvilku se na mě jen díval, přímo se mi vpíjel do očí, ale nakonec přikývnul.

„Děkuju,“ šeptnul. S drobným úsměvem ho políbím na špičku nosu, poté ho vezmu za ruku a vylezu na kládu. Popošel jsem kousek dál a pomohl mu vylézt ke mně.

„Dobrý?“ zeptám se pro jistotu.

„Jo, neboj,“ šeptne a rozejde se pomaličku ruku v ruce se mnou. Cítil jsem, že se chvěje. Nic jsem s tím však nemohl udělat. Jen jsem tiše povzdechl a začal mu alespoň palcem kreslit kolečka po dlani, přičemž jsem dále pomalu postupoval. Sám bych to přešel normálně a rychle, ale jestliže to jemu nedělá dobře, půjdu tímhle tempem. Pohladil mě po hřbetu ruky a trošku víc mi dlaň ve své stiskl.

„Děkuju,“ zaslechl jsem v jeho hlase úsměv.

„Nemáš za co. Přece nenechám spadnout svého manžela dolů. Kdo by mi pak platil účty,“ zavtipkuji, abych alespoň trochu odlehčil situaci, ačkoli mu zároveň propletu prsty se svými.

To se však už i zasměje. „Asi je to absurdní říkat to teď, možná naopak, ale miluju tě.“

„Však já tebe taky,“ usměju se a seskočím z klády. Natáhnu k němu ruce, přichytím ho za boky a sám si ho k sobě sundám. „No vidíš, jak jsi to zvládl, Bořku,“ dám mu s úsměvem pusinku.

„Díky tobě, můj drahý manželi,“ oplatí mi pusinku polibkem a trošku se usměje.

„Tak pojď, dáme si pěkně velký oběd. Za dnešní výkon si zasloužíš dvě porce,“ zasměju se. Ještě párkrát ho políbím, až mu ovinu ruku kolem pasu a rozejdeme se směrem k hotelu.

autor: Mischy & Turmawenne