Novel of Dreams – Our Life 19.

BILL

Zašel jsem do ložnice a porozhlédl se kolem sebe. Ani jsem pořádně nevěděl, kde začít. Proto jsem si vyndal napřed oblečení. Nijak jsem to nepřeháněl. Vzal jsem si jen džíny a tričko. Tom po nějaké době přišel, došel ke skříni a otevřel ji. To už jsem si však z naší šatny vyndával menší kufr. Ani nevím, co si pořádně vezmu s sebou. Nemám příliš oblečení do přírody. Mmm, něco pohodlného se najde.

„Kdy bys rád vyjel?“ otočím se na něj, jen co kufr otevřu.

„To je jedno, jak chceš. Na tom voucheru není určený čas, dokdy si máme vyzvednout rezervaci?“ zeptá se. Vytáhne tmavé džíny a začne se do nich oblékat.

„Ne, ne. Zařídil jsem to nějak tak, že si můžeme přijet, kdy chceme,“ pousměju se.

„Aha,“ řekne jen a vyndá ze skříně triko, které si následně i obleče. Zvedl jsem se ze země od kufru a došel k němu.

„Tomi, víš…“ chytnul jsem mu ruce a podíval se mu do očí. Nedokážu na to nemyslet. Pořád mi to běhá hlavou. „Já ti nechci ubližovat. Nechci, abys měl nějaké zdravotní problémy, ale přijde mi, že tohle je věc nás obou, že to chceme oba, nebo ne?“ pošeptám opatrně.

„O čem to tu přesně mluvíš?“ přimhouří oči.

„O tom… milování,“ vydechnu.

„Oh…“ pochopí. Sklopím trošku oči a pohladím ho vlídně po hrudi. Cítím se zvláštně, snad až trapně. „O nic nejde,“ pohladí mě po rameně a vrátí se ke skříni. Aha, výborně.

„Ale ano, jde, a ne jen tak o nějakou blbost,“ zvednu k němu hned oči.

„Byla to jen sranda,“ broukne a vyndá si pár triček. Cože?!

„Já…“ nadechnu se ke slovu, ale nakonec to raději polknu.

Jestli tohle byla sranda, tak pěkně blbá. Asi jsem zase příliš přecitlivělý, ale tohle se mě dotklo. Nechci mu nijak ubližovat. Už vůbec ne tím, že se s ním miluju. Otevřu si svou skříňku a vyndám si pár triček, teplou mikinu, džíny a tepláky.

„Myslíš, že si mám brát i bundu? Je to sice na horách, ale je léto, tak…“ zůstane stát rozvážně u skříně. Cože? Já si tu vyčítám, že ho šukám, když jsem jeho manžel, který si snaží dávat pozor, aby mu náhodou neublížil a nenatrhl ho, a on se mě zeptá na nějakou posranou bundu?!

„Jo…“ vydechnu a semknu k sobě rty. Drž hubu, Bille. Budeš toho pak zase litovat.

„Mm, brát si jí nebudu. Ale mikiny si vezmu asi dvě,“ pokývá hlavou a hned nějaké vybere a hodí je na postel. „A co kraťasy? Myslíš, že si mám brát kraťasy?“ 1,2,3,4,… 18,19,20,21,22… Zasranejch 22 let mu bylo, a on se mě v týhle situaci zeptá na tohle? Ne, počítej dál, Bille. Uklidni se, nádech, výdech, nádech, výdech.

„Vezmi si kraťasy,“ vydechnu naprosto klidně a ovšem svá trička do kufru přímo hodím. Potom se zvednu a prohrabu si tašku. Jen co vyndám krabičku cigaret, tak se rozejdu na terasu. Ihned si zapálím a silně si potáhnu. Snad mám právo se, kurva, někdy nasrat!

„Bille?“ zavolá na mě. „A jak tam budeme dlouho?“ Odvezu tě tam na měsíc, zamknu a nepustím, dokud se nevzpamatuješ. Tak dlouho tam budeme, miláčku.

„Kolem 4 dnů… Odjet můžeme i dřív,“ syknu spíš.

„A naplánoval jsi nám tam nějaké akce, nebo se budeme jen tak válet?“ zavolá znovu. „Uvažoval jsem, že bychom se tam mohli trochu rozhýbat, víš,“ slyším ho zevnitř. Pozvi si Troye, ten tě rozhýbe, aniž by ti tu prdel asi natrhnul. Ah ne… nechci být… zlý, sakra!

„Jak budeš chtít,“ vydechnu kouř, a hned si potáhnu znovu. Klasicky. Co bych pro něj neudělal. Kdyby chtěl vylézt na Mount Everest, tak polezu, klidně i bez kulicha na hlavě.

„Dobře, tak budeme sportovat. Budeme běhat, jezdit na kole, chodit plavat. Bude sranda,“ zaslechnu ho ještě. Jo, a taky nebudeme šukat. Chce mě unavit sportem, abych večer padl, nebo co? I kdybych si měl celý 4 dny válet šunky, tak nic. Nebudu mu ubližovat. Řekl si o to sám. Ale víte, co je nejhorší? Že mám silný řeči, vlastně spíš jen myšlenky, ale stejně to nakonec dopadne jinak. Kdyby on chtěl, já jsem takový, že kývnu a udělám.

„Hmm,“ pokývám hlavou a potáhnu si. Uvnitř už bylo ticho. Nebyl jsem snad ani tak naštvaný, jako mě to mrzelo. Potřeboval jsem se uklidnit, protože jsem věděl, že bych na něj jinak spustil, a to jsem nechtěl. Proto jsem v klidu dokouřil cigaretu, típnul ji a nechal ji pohozenou v popelníku. I tak si někdy připadám. Poté jsem už zašel dovnitř. Tom tam jen tak postával u kufru a s něčím si nejspíš hrál v rukou, ale nemohl jsem si být jistý, jelikož ke mně stál zády. Pomalu jsem k němu došel a klekl si vedle něj.

„Už máš vše sbalené?“ pohladím ho něžně po rameni. Nechci být nepříjemný. Měl narozeniny, zažil si dost nepříjemný rozhovor s tátou, a teď nás čeká dovolená. Nač tohle kazit.

„Ne, ještě… hygienu,“ spustí ruce, kývne hlavou a odejde do koupelny. Jen jsem ztěžka oddechl. Skvěle, teď se mnou nebude asi komunikovat on. Pokračoval jsem raději v balení dalších věcí. Po nějaké době se vrátil s tmavou taštičkou, v níž měl hygienické potřeby. Nesl i dvě osušky.

„Ručníky tam asi mít budou, ale nikdy nevíš, co se stane…“ ospravedlní se jen, když se na něj podívám, a položí je k ostatním věcem.

„Děkuju,“ usměju se na něj trošku a potom k němu po čtyřech v rychlosti dolezu. „Promiň, jen jsem si potřeboval pár věcí trošku ujasnit. Nechci nám, a hlavně tobě kazit dovolenou. Zanechme problémy někde za rohem a užijme si to společně, hm?“ pohladím ho po tváři.

„O nic přece nejde,“ podívá se na mě. Odtáhne se a odejde z místnosti. Zavřu oči a pěstí praštím do podlahy.

„…sakra, proč?!“ šeptnu sám pro sebe a zůstanu sedět na podlaze. Když se urazí on nebo ho něco zamrzí, já jsem ten, kdo za ním vždy jde a ptá se, omlouvá se. On se ani nezeptal. Spíš mi cpe, že o nic nejde, když jde o to nejdůležitější… o nás dva.

TOM

Už jsme byli asi 2 hodiny na cestě do Alp. Autem se nesla nějaká hudba, co hrála v rádiu. Po nějaké době jsem to však s rádiem vzdal, jelikož mě to nebavilo furt přelaďovat podle oblasti. Proto jsem připojil iPhone a nechal tam něco hrát. Bill se soustředil na cestu, tak jsem ho raději nerušil a natáhl se pro časopis. Zul jsem se, dal si nohy na sedačku a začal si pročítat nějaký článek. Náhle se však autem ozvaly neznámé tóny nějaké hudby. Stáhnu obočí a zaposlouchám se. Jakmile jsem však zaslechl „Gaga“, bylo mi jasné, oč se jedná. No jo, jsem si na iTunes stáhnul to nový CD, a ještě si ho celé neposlechl. Nevadí. Zvýším hlasitost a opět zabořím pohled do magazínu.

„To je… Gaga?“ řekne Bill nahlas, abych ho vůbec slyšel. Ten se nějak vyzná. Odkdy ji má rád?

„Jo,“ vzhlédnu k němu.

„To jsi musel zapnout zrovna ji? Víš, jak ji nesnáším,“ zašklebí se. No jo, už jsem se lekl, že blázníš.

„Začalo to hrát,“ pokrčím jen klidně rameny.

„A nemohlo by zrovna tohle zase hrát přestat? To je snad to jediný, co nevydržím.“

„Rád bych si to poslechnul,“ brouknu. Nevím, co mu na ní tak vadí.

„…fajn, ale proč to tam dáváš, když vážně víš, že tohle nemám rád?“ vydechne nahlas. No to nemyslí vážně, ne?

„No to jako promiň, ale je to můj iPhone. Já si do něj dávám hudbu, kterou poslouchám já,“ povytáhnu obočí. „Sorry, že jsem tam nemohl dát i tvoji hudbu, ale neřekl jsi mi, že někam pojedeme a dnes nebyl čas, takže to není můj problém,“ zakroutím hlavou.

„Nemusíš tam dávat mou oblíbenou hudbu, o to se tě neprosím. Řekl jsem jen, jestli bys tohle nepřepnul.“ Jemu se taky pořád něco nelíbí.

„A ona by ti upadla ruka, kdybys to přepnul ty?“ zamumlám spíš pro sebe a skloním pohled zpět k časopisu.

„Je to tvůj iPhone,“ odpoví. Dobrý důvod.

„A tohle tvoje auto, a co,“ pokrčím rameny.

„Oh, fajn,“ zatne prsty do volantu. Jen se ušklíbnu, přetočím stránku a schválně si ještě začnu do melodie broukat. Za chvíli otevře okno, hodí z něj můj iPhone a já poletím hned za ním, hihi. „Děláš mi to naschvál?“ podívá se na mě.

„Co, lásko?“ usměju se.

„Nic, nic,“ pousměje se a raději zase vrhne pohled k silnici. Přesně tak, miláčku, nic. Poposednu si a opět si začnu všímat časopisu. Když písnička skončila, modlil jsem se, aby hrála další od Gagy, a bůh mě vyslyšel. Opravdu začala hrát Scheiße. Po tváři se mi rozlil úsměv, aniž bych snad chtěl. Asi jsem hajzl, ale hrozně mě baví ho vytáčet. Obzvlášť dnes. Bill ani nedutal. Jen v klidu jel a soustředil se na cestu. Jelikož už jsem tenhle song znal a celkem si ho oblíbil, začal jsem si zpívat společně s hudbou.

„Zpíváš to líp jak ona,“ řekne nahlas.

Tomu se začnu smát. „Však nikdo netvrdí, že neumím zpívat.“

„No já vím, jen to komentuju,“ pokrčí rameny. Suchar, všechno bere moc vážně. Jen zavrtím hlavou, raději to přepnu a sklopím pohled k článku v magazínu. To bude cesta, bože. Po chvíli sjel k jedné pumpě.

„Nechceš něco koupit?“ kouknul se na mě, jen co zastavil. Díkybohu.

„Oh, moje záchrana. Jo, chci,“ odpoutám se a hned vylezu z auta. Musím si koupit plno časopisů, hodně jídla a pití, křížovky a nejlépe i nějakou hračku, protože si nejsem jistý, že tuhle dlouhou cestu přežiju s takovýmhle nepříjemným chlapem. Nebo je taky možnost, že by mě tu mohl nechat. To si pak nebudu muset kupovat nic.

„Dobře,“ vydechl jen a také vystoupil. Zamknul auto a rozešel se do krámku.

Loudal jsem se těsně za ním, abych nebyl moc nápadný. Otočil se na mě, trošku svraštil obočí, ale uculil se. Poté už zašel dovnitř. Hned jsem se od něj odpojil a proplížil se k časopisům a křížovkám. Začal jsem brát ze stojanu každý časopis, ať to byla auta, porna, nebo časáky pro čerstvé těhule. Všechno jsem to vzal do náruče, po cestě na hromadu přihodil ještě několik Red Bullů, balíků chipsů a hlavně čokolád. Na kase jsem však narazil na svého vysokého muže, který si kupoval cigarety. No sakra. Urychleně jsem se mu schoval za záda a ani nedutal. Kdyby viděl, co všechno jsem přitáhnul, tak mě odtud vykope s jednou čokoládou v ruce. Takhle je však alespoň malá šance, že si mě nevšimne a odejde zpět k autu.

„A ještě tohle,“ podstrčil pokladní lahev s vodou. Ten má skromný nákup, pche. Poté zaplatil. „Děkuju,“ usmál se lehce a otočil se k odchodu. Do prdele, že já naivní kokot si vůbec mohl pomyslet, že by mi to prošlo. Sotva jsem ho přes hromadu v rukou viděl, ale i přesto jsem se pokusil nahodit nevinný úsměv.

„Ou, chceš to pomoct? Ukaž,“ zasmál se a pomalu to začal pokládat na malý pult. Huh, co to? Žádný křik, žádné udivené zírání? Nic? Vážně se jen zasmál? Jelikož jsem se nemohl ani hnout, abych to nerozsypal, čekal jsem a tiše ho sledoval.

„Ahm, ještě tohle, počkej,“ pousmál se a položil na pult další věci. „Až takové máš chutě?“

„Hm,“ brouknu jen a dál ho sleduji. Pomalu všechno s úsměvem odloží na pult.

„Všechno?“ usměje se na mě lehce.

„Nejspíš jo. Víc jsem toho na zabavení nenašel,“ obejdu ho, abych byl blíže k pokladní, a vytáhnu ze zadní kapsy peněženku. Tohle bude hodně dlouhá cesta a s naší atmosférou třikrát tak dlouhá.

„Ne, počkej,“ zastaví mě a sám podá pokladní hned bankovku. Co to…? Poté začne nákup vkládat do tašky, kterou nám pokladní dá. Chmpf, bezva. Opět mě nenechá nic zaplatit, opět všechno zaplatí on. Možná jsme manželé, ale často mě štve, jak pořád všechno platí on. Mám taky peníze, sakra.

„Díky, ale já… bych to zvládl. Oboje,“ brouknu. Peněženku zase sklidím, na pokladní, která si nás podivně měří pohledem, se ani nepodívám a vezmu si všechny časopisy do náruče.

„Není zač, vždyť o nic nejde,“ usměje se sladce a vezme tašku i se svou peněženkou. „Nashle,“ pozdraví ledabyle pokladní.

„Nashledanou,“ kývnu na ni na znamení pozdravu a vyjdeme s Billem z obchodu. Jenom jsem se na něj podíval, přitiskl si hromadu časopisů k hrudi a raději si koukal pod nohy. Bože, cítím se, jako když jsme se spolu začínali vídat. Opět je mi tak trapně, jsem nesmělý a snad se i bojím promluvit, jako by to snad byl hřích. Mohl by mě teď chytit za boky a láskyplně mě políbit, jako to vždy dělával. Cítil bych po celém těle chvění a téměř bych mu omdléval z našich vášnivých polibků v náruči. Jenomže… to už se nikdy nebude opakovat. Manželství je nejspíš vážně ničitel vztahů.

„Zlobíš se na mě, viď?“ podívá se na mě.

„Ne, nezlobím,“ povzdechnu a dojdeme k autu. Jen co jsme k autu došli, Bill jej odemkl a na zadní sedadlo vložil tašku s nákupem i mé časopisy. Když se narovnal, otočil se ke mně a chytil mě za boky. Huh? Co dělá? Přitáhl si mě k sobě a podíval se mi do očí. Tiše polknu. Jemně mi přejel prsty po tváři a naléhavě mě políbil. Co se mu stalo? Opravdu mi čte myšlenky nebo co?

„Mmf,“ oddechnu nosem a nechápavě se odtrhnu, přičemž vzhlédnu do jeho čokolád v náznaku vysvětlení.

„…nemohl jsem se dočkat okamžiku, kdy vyjdeme ven, uklidíme ten nákup a já tě budu moct políbit. V tom obchodě… byl jsi tak rozkošný s tím nákupem,“ šeptne a prsty mi sjede po krku. Roztomilý? „Pořád a pořád na tobě musím objevovat něco nového, něco nádherného… něco, co na tobě miluju, Tomi,“ pošeptá, přičemž mi hledí do očí.

Tohle je přesně to, co jsem chtěl slyšet, co by mě utvrdilo v tom, že manželství náš vztah neničí. Skloním pohled a pocítím podivné horko v tvářích. Proboha, já se červenám. Kdy jsem se naposledy červenal? Když mi dal poprvé pusu na veřejnosti? Jako kdyby to tušil, chytne mi obě tváře do dlaní a zvedne mi trošku hlavu. „…ty můj milovaný medvídku,“ pošeptá a nosem se otře mazlivě o ten můj. Pohlédnu mu do očí, vytáhnu se výš a něžně nasaji jeho měkké rty. Opatrně se vecpe rty mezi moje, poté je jemně stiskne. Políbil mě opatrně, s takovou lehkostí a citem, snad i bázlivostí. Hmmmm, už to cítím, je to tady. Tohle jsou polibky mého Billa. Tiše oddechnu, rozechvěle se k němu přitisknu a žádostivě ho políbím. To mi už ale jednou dlaní putuje po těle. Sjede mi po paži na žebra a ze žeber se vydá na bok, za který mě majetnicky uchopí a natiskne si mě k sobě ještě víc. Polibek mi naléhavě oplatí, ale stále se drží pravidla něžnosti a jemnosti. Jen opatrně mi jazykem přejede po rtech, jako by je snad ochutnával.

„Tohle…“ vydechnu a ovinu mu paži kolem krku, „…mi strašně chybí,“ pošeptám a dám mu dlouhou pusinku. Strašně moc bych si někdy přál vrátit čas, abychom znovu a znovu prožili naše seznamování. Zažili jsme si sice pár trapasů a špatných chvil, ale zároveň to byla ta nejsladší doba našeho vztahu. Připadá mi to jako včera, co jsme se líbali na stole v jeho kanceláři. A teď? Jsme manželé. Kdo by tomu kdy věřil, že spolu dojdeme tak daleko.

„…mně taky, proto to tak chci znovu,“ oddechne mi do rtů, do nichž se na okamžik ještě vpije.

„Jsem rád, co máme, ale někdy… někdy bych to nejraději vrátil na ten začátek. Znovu bych za tebou přišel do kanceláře, usadil se ti na stole, a pak se tebou nechal líbat, div bych neomdlel,“ zašeptám mu s úsměvem, načež ho pohladím druhou rukou po tváři.

„A víš, jak moc rád bych byl, kdybys za mnou někdy přišel? Přesně tohle bych udělal a užíval si toho okamžiku jako tehdy. Doslovně jsi mi roztával v náručí a já uvnitř hořel,“ vydechne mi do pokožky na krku a sjede po ní něžně rty. Proč si pro tyhle okamžiky musíme vybrat tak blbé místo?

„Víš, že tě tam nerad ruším. Máš toho teď moc,“ pohladím ho s výdechem po hlavičce a přivřu slastí oči.

„…mmm, když já bych si naopak přál, abys mě vyrušil a překvapil,“ zašeptá mi do ucha, přičemž mě na něj políbí. Nad tím se usměju. Slaďoušek můj drahej. Pohladím ho po ramenech a otřu se tváří o jeho. „Miluju tě, Tomi,“ podívá se mi oddaně do očí a nahne hlavičku ke straně.

„Já tebe víc,“ usměju se. Sjedu mu palcem po tváři a něžně se mu otřu o rty svými.

„Mmm, mazlíčku můj,“ zaculí se mi do rtů, přičemž mě políbí a boky mi stiskne v dlaních.

„Měli bychom jet,“ dám mu s úsměvem pusinku. Následně ho dlouze políbím.

„Já vím, já vím,“ pokývá lehce hlavou, ale začne mě co nejjemněji líbat. „Jen… chviličku,“ zašeptá. Nad tím se jen zasměju, přichytnu si ho za tvář a začnu mu to stejně tak oplácet.

Projížděli jsme horami, od nichž se odráželo zapadající slunce. Ačkoli bylo léto, tady opravdu bylo chladněji, obzvlášť pozdě večer, jako bylo teď. Ručička hodinek se přehoupla zrovna k půl desáté večer, když jsem se víc hrabal do mikiny. Bill sice trochu topil, ale i přesto mi byla zima. Nejspíš z ospalosti. Alespoň od osmi mi už padala hlava a zavíraly se mi oči. Pokaždé jsem se však přinutil je znovu otevřít a sledovat cestu z okna, jelikož Alpy díky sluneční záři byly naprosto neodolatelné. Přemýšlel jsem nad tátou a nad tím dárkem, co uvnitř asi bylo. Určitá zvědavost ve mně je, Bill nejspíš ví, co je uvnitř, ale nejlepší asi bude, když se to já nedozvím. Nikdy mu neodpustím, nedokážu to. Protřu si oko a podívám se na GPS.

„Ještě trošku přitopím, jo?“ pohladí mě Bill po paži. „Za chvilku už tam ale budeme, už to není daleko, broučku,“ šeptl a přidal na topení.

„Dobře,“ pošeptám. Sednu si na nohu, druhou si přikrčím k tělu, a poté na ni položím hlavu.

„Jsi unavený, viď?“ broukne potichu.

„Docela jo,“ natočím k němu hlavu.

„Nedivím se, ta cesta je nepříjemná. Budu se snažit tam být co nejdřív, lásko,“ koukne se na mě a vlídně se usměje. Lehce mu úsměv oplatím a na chvíli zavřu oči. Když je otevřu, Bill už se znovu věnuje jízdě.

Často přemýšlím, jak by všechno bylo, kdybych se vůbec nedostal do léčebny. Čekal bych u jeho postele a čekal, až se probudí. Ale kdo mohl vědět, že se probudí, když mi doktor řekl, že je opravdu malá pravděpodobnost? Chtěl jsem být s ním, zatím bych na druhé straně všechno prozkoumal, a poté na něj čekal s otevřenou náručí. Navždy bychom byli spolu. Ale místo toho jsme tady a jsme manželé. Mělo to tak být, proto tu teď jsme. A i přes všechny naše hádky, nedorozumění a problémy, jsem za to rád. Jsem rád za něj.

Usměju se při vzpomínce, jak mě žádal o ruku a vztáhnu k němu ruku. Jemně mu přejedu prsty po předloktí ruky, jíž drží volant, a nakonec bříškem prstu objedu snubní prstýnek. Podíval se na to, jak jsem ho pohladil, a usmál se. Spokojeně přivřel oči a uvolnil ramena. Vypadalo to, jako by ho to těšilo. Tak trošku mi to potvrdil i tím, že mi po prstu potom tím svým jemně přejel. Ujistím se, zda drží druhou rukou volant, a poté si s ním prsty propletu. Přitáhnu si jeho ruku ve své k sobě a políbím ho na ni.

„Mmm,“ usměje se sladce a prsty mě pohladí po bradě i rtech. Spokojeně si do jeho dlaně položím tvář a zavřu oči. Díval se na cestu, ale zároveň mě něžně po tváři hladil. Byl jemný a opatrný, jako by se bál, že jsem ze skla či porcelánu. Zkoumal každý milimetr mé pokožky. Přesně takhle jednou bude hladit naše dítě, až se za ním přijde pomazlit. Umím si živě představit, jak bude ve své pracovně, nebo bude sedět pouze v křesle, přiběhne k němu naše dítě, vyšplhá se mu na klín a začne se s ním mazlit stejně jako Bill s ním. Budou se pošťuchovat a pusinkovat…

ZzZzZzZz…

autor: Mischy & Turmawenne