autor: Chayenne7
Mezihra III
Wir können nicht aendern was zu aendern nicht gemacht is
Denn auch du und ich, wir sind nicht mehr als
Freischwimmer im Fluss der Zeit
Also lebe jeden Tag als waers dein erster
Leb jeden Tag als waerst das letzte was du tust
Silbermond: Endlich
Nemůžeme změnit to,
co změnit nejde,
protože i ty a já už nebudeme
jako volní plavci v řece času.
Takže žij každý den, jako by byl tvůj první,
žij každý den, jako by byl ten poslední.
Silbermond: Endlich
Bill zareagoval instinktivně. Zvedl obálku, a než se úplně napřímil, přeložil ji napůl.
„Nic,“ usmál se na Toma. „Jen kousek papíru.“
Zamířil ke komodě a vložil obálku do prvního šuplíku. Chtěl se jí zbavit tak rychle, jak jen mohl – pálila jej v prstech a srdce se mu z ní zle rozbušilo. Jeho dech začal být také trhaný. Bill si nemyslel, že by ani jeden z nich dokázal zvládnout další šok po tom všem, co se dnes v noci přihodilo – Bill rozhodně ne, to bylo jisté. Byl téměř vděčný za ten zmatek ve své hlavě, který rozmazával předchozí události do jednoho velkého chaosu, protože tam byly věci, u kterých preferoval se jimi příliš nezabývat pro případ, že by se začal hroutit. Už nyní měl pocit, jako by byl až příliš napjatý, téměř průhledný, ale tak dlouho, dokud se mu podaří udržet myšlenky zatarasené, bude v pořádku. Ať už ten tajuplný dopis obsahoval cokoliv, mohlo to počkat do zítřka. Technicky už byl zítřek, ale Bill nebyl schopný se v tomto okamžiku zabývat detaily.
Když šuplík zavíral, viděl, jak se mu chvěje ruka. Sevřel prsty dohromady a stiskl.
Tom k němu zezadu přistoupil a položil mu dlaně na jeho drobná ramena.
„Pojď do postele, miláčku,“ otočil Billa kolem dokola a Bill se toho večera poprvé cítil zcela bez energie.
„Je mi dobře… opravdu… to jen…“
Zamrkal na Toma, jehož zlaté oči se na něj dívaly plné obav a pochopení. Tak nádherná, drahocenná tvář, pomyslel si Bill skrz unavenou mlhu, která jej zničehonic přepadla. Poté jeho pohled sklouznul níž na ošklivé modřiny na Tomově krku. Schovali je pod hedvábný šátek, dokud byla v domě policie, ale nyní si Tom rozepnul první tři knoflíčky své košile a skutečnost, že opravdu byl málem uškrcen k smrti, byla náhle jasně viditelná. Od kroužků oteklých fialových značek Billovy oči přeskočily zpátky na Tomovu tvář, a když Tom uchopil do dlaně jeho tvář, Bill se do ní naklonil a zavřel oči, pod víčky se mu tvořily slzy.
„Je to v pořádku, liebchen,“ zamumlal Tom do jeho vlasů a začal jej odvádět k posteli. „Teď pojďme spát.“
„Jsem tak unavený… Nemůžu přemýšlet…“ Bill mohl jen stěží zvednout chodidla, byla jako kostky betonu připevněné k jeho kotníkům, žaludek měl plný těžkých kamenů a jeho plíce byly uvězněny za ocelovými mřížemi jeho žeber, neschopné se nadmout a pojmout dostatek vzduchu. Co se to s ním dělo? „Jsem tak…“
„Je to v pořádku, drahoušku, držím tě.“
Tom posadil Billa na matraci a přidřepl si, aby jej zbavil bot, poté mu zvedl nohy a pomohl Billovi do horizontální polohy. Bill nyní tiše plakal, slzy se mu kutálely po tvářích a vsakovaly do látky jeho polštáře. Tomovi se nad tím pohledem svíralo srdce. Bylo to jen otázkou času, než Billova mysl zpracuje to, co se během noci stalo. Zrovna se smířil s impotencí svého manžela, a následně se dozvěděl příšernou pravdu o tom, jak Jörg zabil Tomovu předchozí lásku. Krátce na to se připletl do rvačky, kde byl jeho manžel před jeho očima málem uškrcen. Tom si nedokázal ani představit, jak se Bill vyrovnává se skutečností, že někoho zabil. A samozřejmě tam byla otázka, co Jörga podnítilo k tomu, aby na Billa vůbec zaútočil. Co tam vůbec dělal? Zjistil jejich tajemství a Billa s tím konfrontoval? Tom mohl důvod jen hádat, protože se v této chvíli v žádném případě nechystal pokládat otázky, možná dokonce ani zítra. Až a pokud se mu to Bill rozhodně říct, Tom s tím bude srozuměný.
Obešel postel a vyšplhal se vedle Billa, který vypadal, že už usíná, ale když se matrace pod ním zhoupla, jeho navlhlé řasy se zachvěly a on otevřel oči.
„Jsem tady,“ řekl Tom, pohladil svého milovaného po bledé tváři a sevřel Billa v náručí. „Jsem tady.“
A teprve až poté, co ta slova vypustil z úst, si Tom uvědomil, jak moc to jednoduché prohlášení znamenalo. Byl tady. Od okamžiku, kdy se Jörg poprvé dotkl železnou tyčí Kaiova bezbranného malého těla v domku u jezera, se svět stal pro Toma nesrozumitelným zmatkem, něčím, co nejenže nedávalo smysl, ale co ani vůbec žádný smysl nemělo. Přežíval jako přízrak v hanebném a jedovatém stínu svého otce, kde vždy přetrvával nasládlý zápach čerstvě prolité krve a kde byl nekonečně uvězněn v tom jediném momentu, kdy se pro něj život zastavil, v tom stejném okamžiku, kdy srdce jeho milovaného přestalo bít. Pro Toma se čas na dva a půl roku zastavil.
Ta představa, že je Jörg pryč, byla prozatím nepochopitelná. Svoboda, kterou to slibovalo, byla stále pouze tímto: slibem. Tom to nedokázal dokonce ani vnímat, natož cítit ve svém srdci. Ale stín nad jeho hlavou zmizel, jako by Tom byl zaseknut ve dvouletém krupobití bičujícím jej ze všech stran, a pak se náhle mraky začaly trhat a zanechávaly za sebou zdevastovanou krajinu, ale také šanci na nový začátek.
Tom vtiskl Billovi polibek na čelo a propustil své slzy. Tady byl jeho nový začátek. Oddechoval mu v náručí, srdce mu bilo proti Tomovu vlastnímu a Tom by pro něj v okamžiku zemřel, zemřel by šťastný, jen aby se ujistil, že to srdce může dál nerušeně tlouct. Byl pro něj snad Kai méně drahocenný? Miloval jej Tom méně, protože se nevrhnul mezi tu kovovou tyč a Kaiovo křehké tělo? Ta největší tragédie toho všeho byla, že Tom miloval celým svým srdcem, ale on sám ještě nebyl dostatečně silný, aby ochránil toho, koho miloval.
A on to věděl. A nebude mu dovoleno na to po celý svůj život zapomenout. Jizva na jeho duši se zcela vyléčí a vybledne, ale navždy to zůstane jeho součástí, protože nic, co jednou zasáhlo tak hluboko, nemohlo zcela zmizet nebo ztratit svou důležitost. A ani by nemělo. Kromě toho, že jak se Tom díval na Billovu nyní spící tvář, dal by cokoliv, absolutně cokoliv za to, aby mohl Billa zbavit jizev, které posbíral dnes v noci. Bill zabil jiného člověka a bez ohledu na to, jak často mu bude připomínáno, že to bylo jen proto, aby Tomovi zachránil život, Bill bude muset s tím vědomím žít po zbytek svého života.
„Byl jsi tak statečný…“ zašeptal Tom a prohlížel si Billovu unavenou tvář, srdce se mu nadmulo láskou, tak velkou láskou, až to doslova bolelo a dusilo jej to silou, kterou nikdy nechtěl zmírnit. „Tak statečný… když jsem tě poprvé uviděl, myslel jsem si, že jsi jen krásná panenka… jak moc jsem se mýlil…“
Kde pramení láska? Kdy to začíná? Byl okamžik, kdy se Tomovo srdce rozhodlo začít opět tlouct po těch dlouhých letech hibernace? Muselo to tak být. Pomalý tající proces, kdy byl vystavený Billovu teplu a světlu, jeho milosrdenství a péči, která nežádala nic na oplátku. Bill se jej zastal dokonce ještě dřív, než se do sebe zamilovali, protože jeho něžné srdce nedokázalo snést bezpráví, kterému Jörg Toma vystavoval. Bojoval jako válečník, aniž by věděl, proti čemu to bojuje.
„Odteď se budu starat já o tebe,“ slíbil Tom svému spícímu choti. „Už nikdy nebudeš muset být ten silnější. Přísahám. Přísahám na život toho, o koho jsem přišel.“
A tato slova mu přinesla mír, protože poprvé ve svém životě byl schopen někomu slíbit ochranu, aniž by jeho slova byla prázdná.
Ležel tam v posteli celé hodiny, pomrkával do tmy a nechal své myšlenky ubírat se směry, kterými jen chtěly. Tento druh nespavosti byl na několik světů vzdálený od nespavosti, která jej sužovala celé roky. Byl v limbu, ve fázi přeměny, a mohl doslova cítit, jak se jeho části uvnitř něj přesouvají, jako když se tělo housenky rozpouští v zázračné tekutině uvnitř kukly, aby se mohlo přeměnit na rozechvělé, nemotorné tělo novorozeného motýla. Bylo to částečně umírání a částečně znovuzrození: jediný způsob, jak se lidé mohli posouvat kupředu a výš – jediný způsob, jak cokoliv mohlo růst.
V určitém okamžiku během noci Billa přepadla noční můra, začal pokňourávat a svírat Tomovo tričko, ale Tom ukonejšil tu nevyhnutelnou hrůzu svými láskyplnými doteky a něžnými polibky, stejně jako to Bill dělat při mnoha příležitostech, když Tom bojoval proti svým vlastním démonům. Byla to pomoc podána nezištně, ale Tom mu to moc rád oplatí.
O několik hodin později, se světlem přicházejícím do místnosti, začala být Tomova kůže příliš napjatá a on začal být neklidný. Blížil se úsvit a on to mohl cítit ve vzduchu, v té sladké vůni květin a orosené trávy naplňující místnost, v písních ptáků probuzených z dřímoty. Popohnán nevysvětlitelným nutkáním, Tom vstal z postele a přistoupil k oknu. V matném světle se celý svět zdál být neskutečný. Nebe nad lesem v dálce slibovalo bezprostřední východ slunce a začátek nového dne. Tom zaměřil pohled na bledé světlo a čekal. Když první paprsky ranního slunce políbily jeho pokožku, věděl, že může být čímkoliv, čím by jen chtěl.
Nyní, když konečně dospěl k tomu, že opět chtěl být.
autor: Chayenne7
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Krásná kapitola Tom se konečně odpoutává od minulostí jen jsem zvědavá co je v tom dopise.
Tahle povídka mě nepřestává uchvacovat.Tom se konečně začíná pomalu odpoutávat od minulosti a doufám,že jim s Billem už nic nehrozí.Díky za překlad.