Novel of Dreams – Our Life 10.

BILL

Tímto způsobem ovšem bohužel probíhal téměř celý let. Asi až po nekonečně dlouhé půlhodině Tom sklopil hlavu. Zahlédl jsem, jak přepínal na iPhonu písničky. Nechtěl jsem být neslušný, ale trošku jsem mu nahlédl na displej. Přelétl ještě pár písniček, až mu na displeji ustal název naší oblíbené písničky, na níž jsme spolu tancovali při svatební hostině. Prováděli jsme tam dost dobré taneční kreace, naprosto jsme si to užívali a stále se líbali. Zprvu se Tom usmál, jako by nad tím samým přemýšlel, ale poté si prohlédl snubní prstýnek. Odložil iPhone a sundal si ho z prstu. V ten okamžik se mi snad srdce i zastavilo. Ne, to nemůže, ne! Opustí mě… on mě opustí. Ne, ne, ne, to se stát nesmí. Co bych si bez něj počal? Já bez něj nedokážu být. Radši bych se zabil, než abych byl bez něj. Ještě svou vinou. Neudržel jsem se a rozbrečel se snad ještě víc. Přes slzy jsem pořádně ani neviděl, proto mi tak dlouho trvalo, než jsem se odpoutal. Jakmile se mi to však povedlo, rozešel jsem se rychle uličkou k záchodům. Několik lidí se za mnou otočilo, ale to mi bylo vážně teď fuk.

„Ouh, i’m sorry. Are you alright?“ hned se mě tázala letuška, jestli jsem v pořádku, která procházela, a já do ní skoro vrazil.

„Ahm… yes, but… i feel… sick,“ vydechnu jen raději a rozejdu se dál. Konečně jsem došel na záchod. Zavřel jsem za sebou a opřel se o umyvadlo, které tu bylo. Nechci doletět domů, ne za tu cenu, že mě v Německu opustí. Nechci se vrátit, nechci ho ztratit! Co mám jen udělat, aby mi odpustil. Jsem si vědom toho, že jsem to přehnal, ale… jak mu mám otevřít oči? Vždyť on je… tak arogantní a cynický, to není, sakra, můj Tom! On si se mnou v klidu nepromluví, on jen rýpe, anebo raději nemluví vůbec. Do háje… co teď. Nebylo mi dobře, cítil jsem, jak se zase celý chvěju, nemám pravidelný dech a srdce mi vůbec nebilo, jak by mělo. Ta palčivá bolest uvnitř mé hrudi se ještě víc prohlubovala. Momentálně jsem byl tak bezmocný, nemohl jsem dělat nic. Měl jsem jen chuť se zavřít tady a už nikdy nevylézt. Pohled na něj pro mě byl snad ještě bolestnější, ale… já se tam vrátit musím. Chtě nechtě, vážně budu muset.

Nevím, jak dlouhou dobu jsem tady strávil, ale náhle někdo zaklepal. Měl jsem chuť zařvat, ať jde klidně do hajzlu, ale nakonec jsem se jen ozval, že už jdu. Opláchl jsem si v rychlosti obličej a vyšel pak ven. Nějaká paní se chystala být asi zřejmě nepříjemná, ale když mě viděla, její výraz se změnil. Náhle vypadala tak mírumilovně, jako by se snažila vcítit se do mě, ale to se momentálně asi nepovede nikomu. Je vidět, že někteří lidé jsou stále empatičtí. Aspoň nějaká dobrá věc na tomhle světě. Jen jsem se na ni smutně pousmál a rozešel se ke svému sedadlu. Tom zpozorněl a vzhlédl.

Podíval jsem se na něj. Měl jsem aspoň na okamžik možnost zahledět se mu hluboko do očí. On však pohledem rychle ucukl, jako by se bál, co v jeho očích uvidím. Pomalu jsem se posadil a popotáhl nosem. Opřel jsem se loktem o opěrku a zapřel si o ruku bradu. Jenomže Tom se na mě znovu podíval. V ruce držel prstýnek. Podíval jsem se na něj. Jen, co jsem ten prstýnek viděl, se mi do očí vlily znovu slzy. Ne, to ne… prosím. Hned jsem zakroutil hlavou na nesouhlas a očima ho přímo prosil. Nic neřekl a sklonil k prstýnku pohled. Natáhl jsem k němu zvolna ruku. Jak ho držel v dlani, tak jsem mu ho do té dlaně jeho prsty ještě vtiskl a dlaň mu sevřel.

„Prosím,“ zašeptám bezmocně. Ruku mi vyvlékl, avšak prstýnek si v dlani nechal. Opřel si hlavu o sedadlo a zavřel oči. Snad až úlevně jsem vydechl a přivřel oči. Nemůžu tohle dopustit. Já bez něj vážně nejsem ničím. On je vážně kus mě… On je to, co jsem celý život hledal. On je tím hřejivým pocitem uvnitř mě, tím štěstím a světlem mého života. Jen jsem v tichosti všechny ty pocity vstřebával.

Bylo už dost pozdě večer, když jsem vzhlédl k Tomovi, a zároveň tak viděl i tmavé nebe. Jak nádherný to pro nás mohl být let… Jen jsem tiše povzdechl a podíval se na toho andílka vedle sebe. Spinkal. Což pro něj bylo teď snad jen přínosné. Aspoň na chvilku přestal vnímat tu bolest, kterou jsem mu já idiot způsobil. Když jsem ho tak sledoval, jasně jsem viděl, že mu stále padá hlavička směrem ke mně. V ruce pořád tiskl ten prstýnek. Bylo mi do breku, když jsem na tohle koukal… Nešlo to ovlivnit. Možná ho u sebe mám takhle blízko naposled. Až se vrátíme, řekne mi, že se mnou už nechce být a bude po všem. Bude to tak, jako by moje srdce vyhaslo, jako by moje duše vyhořela… Pokud se tohle stane, tak vím, že to nevydržím, ač bych možná chtěl. Chtěl bych vidět, že si našel někoho lepšího, někoho, kdo si jej zaslouží a miluje jej. Kéž by ho někdo dokázal milovat tak jako já… Když mu hlavička vážně spadla téměř na mé rameno, opatrně jsem se k němu přitulil a jeho si k sobě přivinul.

„Miluju tě, Tomi… miluju, nade všechno tě miluju,“ zašeptám skrz slzy a přivinu si ho k sobě, ale velmi opatrně, abych ho neprobudil. Naštěstí se neprobudil. Jen jsem tam s ním takhle klidně ležel, seděl, užíval jsem si jeho přítomnosti. Přímo jsem si ji vychutnával, snažil jsem se zapamatovat si ještě víc jeho vůni, ačkoli to snad už ani více nešlo. Kdybych byl slepý, hluchý a nemohl se hýbat, věřím, že bych ho vycítil. Jeho vůně je nepopsatelná.

„…odpusť mi, lásko, prosím,“ zašeptám tichoučce spíš sám sobě a co nejopatrněji mu vezmu prstýnek z dlaně. Opatrně mu ho navléknu na prsteníček. „Miluju tě,“ zavřel jsem oči a nechal si skápnout další slzu i skrze semknutá víčka na tvář.

TOM

„Can I offer you any pillow, sir?“ probral mě ze snění tichý hlas.

„No, thank you,“ zazněl další hlas, který jsem hned rozeznal. Následně mě zaplavila Billova vůně a jeho pohlazení po rameně. Hmm, asi nějaký sen. Jsme stále na Maledivách a užíváme si spolu nádherné líbánky. Asi jsme se zase milovali celou noc a já teď celý unavený spím do oběda. Ah, nejspíš to bude nějaký zřízenec, co nám sem přišel uklidit a nabízí mu polštář navíc. Snad jsem aspoň přikrytý…

„Mmhh,“ zakňučím tiše. Víc se k němu přivinu a trochu sevřu v rukou jeho pas.

„Šššš,“ zašeptá tiše a přivine si mě k sobě. Cítím, jak mě znovu pohladí po rameni a jen mi víc podmaní své rameno, aby se mi lépe leželo. Zabořím si obličej k jeho krku a spokojeně vydechnu. Náhle se však z repráků ozval cizí hlas mluvící v angličtině. Dokonce i sedadlo mi bylo nějaké nepříjemné. To už mi pomalu ale jistě docházelo, že jsem v letadle a to, co se dělo předtím, nebyl pouhý sen. Otevřu oči a přes Billovu jemnou bradu mě hned uhodí do očí kontrast modrých sedadel s bílými stěnami kolem. Ah můj bože, to nebyl sen…

„Kdyby tu byla Molly, tak by taky chtěla svého Toma, protože ona mě přímo žádala, abych si toho Toma vzal a já jí to slíbil, protože jsem věděl, že toho svého a jejího Toma zároveň k smrti miluju. Ale teď to náš Tom není.“ – Mám pocit, jako by mi to znělo v uších. Stisknu oční víčka k sobě, abych zahnal slzy, a víc se k němu přitisknu. Nechci ho ztratit, nechci o něj přijít, ale po tomhle už by to snad bylo i lepší. Chce víc lásky, víc tolerance a pochopení. Má pocit, že ho málo miluju… Bill tiše oddechne. Stále se snažil moc nehýbat, jen aby mě neprobudil. Jeho tělo se však maličko chvělo.

Nepřestávajíc mě hladit, tiše pošeptal: „Spinkej, medvídku.“ Bylo to téměř až neslyšné, ale já jsem to slyšel až moc dobře. I přesto všechno, co jsem mu řekl a jak jsem s ním zacházel, mě tu teď láskyplně hladí a snaží se o to, abych se alespoň trochu vyspal. Proč jsem se tak ale choval? Proč se tak stále teď chovám?

Dál jsem dělal, že spím, abych se od něj nemusel vzdálit. Bylo to ode mě podlé, ale nemohl jsem si pomoct. Kdyby věděl, že už nejsem vzhůru, musel bych od něj, jinak by to pro mě bylo potupné. A to je můj problém. Vybudoval jsem si ego, které není tak lehké neuposlechnout. Ale dřív jsem takový nebyl… Co se jen stalo? Opravdu to má co dočinění s Molly? Kdyby tu byla, staral bych se stále o ni a o své ego bych ani nezavadil. Bill má nejspíš pravdu. Tohle už nejsem já. Vše, co se stalo, mě poznamenalo. Mollyina smrt, poté léčebna. I když už jsem si vzpomněl, vybudoval jsem si novou osobnost. Prakticky mě Bill znovu vychovával. A teď? Manželství. Nejspíš jsem si uvnitř sebe vytvořil pocit, že když jsme manželé, neopustí mě a je pro mě samozřejmostí. Neměl bych ho však brát jako samozřejmost. Není žádná moje samozřejmost, jenom určitý druh jistoty, v kterou vkládám svoji víru…

Ale tak jako tak… Molly do toho neměl vůbec zatahovat. I když… kdyby ji do rozhovoru nezatáhl, nejspíš bych se nad sebou nezamyslel. Udělal dobře, ale… tak zatraceně to bolelo a bolí. Jenomže jsem si to zasloužil. Choval jsem se jako naprostý idiot.

Zhluboka se nadechnu, pohladím ho po žebrech a pomalu se poodtáhnu. Co mám teď dělat? Omluvit se nebo… Ne, tady se to nehodí, ne za těchto podmínek. Nejspíš budu muset počkat až domů. Tam se mu pokusím vše vysvětlit, omluvit se a pak se seberu, postavím a začnu se sebou něco dělat. Takhle to nejde dál. Tohle už nejsem já. Když si vzpomenu na naše začátky, Bill byl nenapravitelný egoista a teď? Je to ten nejvíc milující tvoreček pod sluncem, jakého znám. A všechnu svoji lásku soustřeďuje na mě. Já naopak jsem se stal rozmazleným smradem, který má vše, na co si vzpomene. Ale takhle to nejde. Miluju Billa, právě jsme se vzali a začali si plnit sny. Nehodlám o něj přijít, ne nehodlám. Musím mu lásku stejně oplácet a dokazovat, jako jsem to dělával dříve. Chci být stejný jako dřív… Chci, aby všechno bylo zase v pořádku… Nejspíš mě moc rozmazlil svojí láskou.

„Promiň mi to,“ pošeptám do ticha, načež upnu k Billovi oči. „Musel jsem usnout a asi na tebe spadnout. Je to… asi zvyk,“ omluvím se a skloním pohled. Cítím se tak strašně. Nejraději bych ho vzal za ruku, políbil ho a řekl mu, jak strašně ho miluju. Jenomže… nemůžu. Snad o to ani nestojí… Možná ano. Ale tady přede všemi lidmi to nemůžeme začít řešit, ještě by nám zařídili seskok padákem bez padáku. Musím počkat…

„Ne, ne, neomlouvej se, já… jsem rád, já…“ koktal a hned se na mě podíval, „klidně lež, já vím, že se ti tak spalo klidně, tak spinkej… Já budu jedině rád,“ zašeptá a stále mě u sebe zlehka drží.

„Ne, já… už jsem se vyspal. Promiň,“ šeptnu, ale neoddálím se od něj. Nechce se mi, ač bych měl.

„Neomlouvej se, prosím,“ zahledí se mi do očí a přivine si mě k sobě pevněji. Tak prosebně se na mě dívá. „Tak jen odpočívej.“

Chce mě u sebe… Sklopím pohled a zadívám se na jeho stehna. I přesto všechno by mě měl rád u sebe. Nejspíš se bojí, že ho opravdu opustím. Ale já bych to neudělal, ani bych nemohl. Miluju ho víc než cokoli jiného. A teď chci být u něj. Nechci se opírat o tu neforemnou stěnu ani o modrou sedačku. Chci se opírat o něj, mačkat se do jeho měkké pokožky a nechat se zaplavovat omamnou vůní jeho jemné pokožky. Když přijdou nějaké turbulence, nebudu muset koukat se strachem z okénka. Budu se moct tisknout k Billovi a nechat si šeptat, že bude vše v pořádku a že mě miluje. Po uvážení svých možností se k němu nakonec opatrně přitulím.

„Děkuju,“ vydechne. Kolena dá těsně k sobě, jako by se snažil zamaskovat, jak se mu chvějí. Hned se posune tak, aby se mi leželo co nejlépe, a nastaví mi své rameno. S malým úsměvem si na něj položím hlavu a zavrtám se mu nosem pod ucho, jak to má rád.

„Leží se ti… alespoň trošku dobře?“ zašeptá a přitulí se ke mně trošku. Ah, je tak starostlivý, miláček. Vždycky mu jde hlavně o mě.

„U tebe vždycky,“ usměju se. „A tobě? Nejsem těžký?“ Kdy naposledy jsem se ho na tohle zeptal? Když jsme spolu podruhé spali? Pokaždé mi řekl, že nejsem, tak se to pro mě už stalo běžnou věcí, a proto jsem se přestal ptát. Jenomže tyhle zvyky mají vymizet až po několika letech manželství, ne během pár dnů.

„Vůbec ne, jen lež, Tomi,“ pohladí mě něžně a trošku ke mně sklopí hlavu. Jako vždycky… Spokojeně se usměju, pohladím ho po ruce, a poté vydechnu nosem. Nejraději bych se k tomu všemu už nevracel a zapomněl na to. Zdá se, že už to také neřeší. Ale to je ten problém. Kdybych se choval stejně jako dřív, snažil bych se mu omluvit všemi možnými způsoby, jaké bych našel.

„Podívej se na tu krásu z okna,“ zašeptá až po chvilce. Pořád se tak nadechoval, zřejmě se odhodlával. Teď bych se měl podívat z okna a odsouhlasit mu to, jako bych to teď běžně udělal. Já však vzhlédnu k němu.

„Vedle sebe mám něco krásnějšího,“ šeptnu. Pootevřel rty a trošku nechápavě vydechl.

„Ahm… ah, děkuju, ale… já… tohle mi nepatří,“ pošeptá smutně a sklopí oči. Ne, ne, ne, neber si vinu na sebe, prosím. Tentokrát už ne. Nedělej to proto, abys chránil mě a mé ego.

„Právě, že patří,“ pošeptám mu, a hned ho přichytím něžně za tvář. „Mrzí mě, že jsem se choval jako idiot… dokonce ještě hůř. To, co jsi mi řekl, mě bolelo… Ale bolelo to proto, že jsi mi řekl pravdu, kterou já jsem dosud neviděl, a teď… je mi to všechno moc líto. Já…“ polknu nasucho a ucítím v očích slzy, „můžeš-můžeš… mi vůbec odpustit?“ hlesnu přes knedlík v krku. Jeho pohled sklouzne k mým očím, ačkoli ne na dlouho. Po chvilce se podívá kamsi do prázdna, načež si dlaní zakryje oči a tiše vzlykne.

„Já se omlouvám, nechtěl jsem ti ublížit, ale já… odpusť,“ dlaň si k obličeji přímo tiskl. „Řekl jsem příliš, ale… mě mrzelo a bolelo, jak se ke mně chováš.“ Ah ne, neplakej, prosím…

„Ne, ne, pšššt, neplakej,“ přivřu bolestně oči, čímž se mi po tvářích sklouzne pár neposedných slz, a pohladím ho palcem po tváři. „Ty si nemáš co vyčítat. Zasloužil jsem si to. A odteď… už se mě nikdy nesnaž chránit před vlastní bolestí, kterou si sám působím, tím, že budeš brát vinu na sebe. To mi pak roste ego a já si začínám zvykat, že se nemusím omlouvat, nevážím si tě tolik, protože vždy vezmeš vinu na sebe a vše je dobré a… Už to prostě nedělej. Já nechci být takovýhle,“ zašeptám zoufale. Bezmocně se mi podívá znovu do očí a lehce přikývne.

„Dobře, ale já… nechci se hádat,“ zašeptá. Dlouho jsem jej neviděl tak rozechvělého a ani jsem to neměl teď v úmyslu. Ubližoval mi pohled na něj, když je v takovém stavu.

„Nebudeme se hádat, pokud se vrátíme do starých kolejí,“ šeptnu. „Po té léčebně se všechno změnilo, ty ses ke mně začal jinak chovat a já si vytvořil novou osobnost. Ale už jsem si vzpomněl, vše se může vrátit do normálu. Náš problém je, že…“ vydechnu pod návalem jeho čokoládového pohledu, „ať se děje cokoli, já jsem pro tebe prioritou. Vždy děláš všechno tak, aby se to líbilo mně, a na sebe nebereš ohled. Dřív jsi takový nebyl, záleželo ti i na sobě, prosadil sis svůj názor, který mě nakonec udělal taky spokojeným. Ale tímhle mě rozmazluješ jako dítě, tímhle mě měníš. Vždy je po mém, a i když se mě snažíš udělat jenom šťastného, nesmí to tak být. Už nejsem ten bezmocný Tom, kterého sis přivedl z léčebny. Tohle už jsem zase já, lásko. Vím, co se stalo, vím, co jsme spolu prožili… Tohle už jsem já,“ šeptnu se slzami v očích. „Takového bys mě chtěl, takového by mě Molly chtěla?“ Prosím, řekni mi, že ano. Já už nevím, co jiného dělat, co na sobě změnit. Už jsem ztracený…

„Hmm,“ přikývne hned hlavičkou a opatrně mi prstíky začne stírat slzy. Děkuju ti… „Ale já jsem to nemyslel zle, já se ti jen snažil vyhovět, víš?“ šeptne. „Ale asi máš pravdu. Budu se snažit, aby to bylo zase dobré.“

„Děkuju,“ pousměju se. „Miluju tě… strašně moc,“ podívám se mu naprosto vážně do očí. Sklouzne dlaní k té mé a chytne mě.

„Já tě taky moc miluju,“ pípne a trošku se ke mně přitulí. Propletu si s ním prsty. Je načase trošku odlehčit situaci. Usměju se, přisednu si až k němu a pohladím ho po stehně.

„Lásko?“ brouknu nevinně.

„Ano?“ řekne hned se zájmem a pootevře rty. Jak je hned zvědavý… On stejně určitě něco takového čeká.

„Víš o tom, že teď by ses mi měl naklonit k uchu, šeptnout mi, že mě miluješ a že na mě počkáš na záchodcích? Já bych se nesměle zachichotal a pospíchal bych za tebou,“ usměju se na něj.

„Ahh,“ zasměje se tichounce. „Pojď ke mně, prosím,“ odlepí se od opěrky a obejme mě. Zavrtám se mu spokojeně do náruče a líbnu ho na krk. Poté mu přejedu nosem po krční jamce a nasaji vůni jeho pokožky.

„Myslel jsem to vážně. Už odezněla hlavní vůně parfému, takže je krásně cítit tvoje jemná pokožka a to… mmmhh to miluju,“ pošeptám mu s úsměvem a líbnu ho na bradičku. Ne, nemám v plánu se s ním hned milovat, i když to nezní vůbec špatně. Možná se to stane, ale hlavně rád bych se s ním teď pomazlil a trochu si ho užil. Věděl jsem, že to máme řešit až doma, ale to bychom nejspíš nevydrželi. Ta bolestivá nejistota je něco hrozného a trápit se tím celou cestu? To ani náhodou. Pohladí mě po hlavě a skousne si hravě jazyk mezi zoubky. Jen se na mě tak rozkošně culí.

„Vážně? Voním ti?“ zeptá se potichu.

„Mmmhh,“ zavrním spokojeně. „Pojď, ukradnu si jenom pár polibků a zas se vrátíme,“ podívám se mu do očí a něžně ho políbím. Hned mi polibek oplatí a pousměje se.

„Dobře, budu tě čekat, hm? Přijď za minutku za mnou a budu tvůj,“ pošeptá mi. Tiše se zasměju, zavrtím nad ním hlavou a pustím ho. Už ho jen pohladím po stehně, jak se zvedne, a poté už odejde.

Díkybohu, že to takhle dopadlo. Bill je pro mě vším, musím se podle toho konečně zařídit, ne si to jenom myslet. Usměju se, podívám se na hodinky a začnu odměřovat minutu. Jakmile ručička jednou oběhne celý ciferník, zvednu se. Nepozorovaně projdu mezi lidmi dozadu k záchodům. Zaklepu. Hned se otevřou dveře a Bill mě vtáhne dovnitř takovou rychlostí, že se ani nestačím rozhlédnout. Zasměju se, omotám mu ruce kolem krku a opřu se zády o již zavřené dveře. Je to tu poměrně malé, ale to nám nevadí. Mně to rozhodně nevadí. Čím blíž, tím lépe.

„Jsme šílenci,“ pošeptá. Na jeho tvářích se konečně rýsuje úsměv. A to mě dělá šťastným. „Miluju tě, miluju, miluju,“ šeptá mi do ucha a už mi dlaněmi sjíždí po bocích. Miluju, když si mě takhle chytí. Pokaždé se mi vybaví naše první polibky a setkání.

„To teda,“ usměju se. „Ale já tebe mnohem, mnohem, mnohem víc,“ šťouchnu nosem jemně do jeho tváře, abych si vyžádal nějaké polibky.

Sklonil ke mně hlavu a chytnul mě jemně za bradu. Něžně mě políbil i s jazykem a zavrněl. Tělem mi okamžitě proběhl ten dokonalý signál, při kterém se mi postavily chloupky na rukou, žaludek mi udělal kotrmelec a v podbřišku se mi usadilo známé horko. Trochu jsem se zachvěl, bezbranně vydechl a odevzdal se mu, jako tomu bylo pokaždé, když si mě takhle držel. Sjel mi dlaněmi na bedra a přitiskl si mě na sebe. Jen co dostal šanci, políbil mě znovu. Pozvolna se mi do rtů vpíjel tak, že mě začal líbat. Jazyk propletl s tím mým a mazlivě jej pošťuchoval a hladil. Prsty mě při tom všem na bedrech hladil a občas sjel až na zadek, který v dlaních stiskl. To jsem pokaždé vzrušeně zafuněl nosem a namáčkl se k němu ještě víc, ačkoli už to ani nešlo. Probouzel ve mně chutě a touhy, které nedokázal nikdo jiný ani najít. On je nejen našel, on je i probouzel a poté uspokojoval. Věděl, kdo jsem a co mám rád, stejně tak jako to já věděl o něm. V tomto směru jsme se naprosto doplňovali jako kusy skládačky. Netrvalo to příliš dlouho a konečky jeho prstů jsem zacítil pod tričkem. Na okamžik se mi odtrhl od rtů, zhluboka se nadechl. Zatáhl bříško a jazykem mi obkroužil rty.

„…mmmh,“ oddechl, zajíždějíc mi dál pod tričko. Uuuhh, tohle mi nedělej, lásko.

„Jestli budeš pokračovat,“ vydechnu a bezmocně přivřu oči, „tak cestující zažijí pěkný turbulence,“ skousnu si ret.

„Vážně? A proč? Z čehopak, hm?“ zeptal se šeptem, přičemž mi mezi rty nasál ušní lalůček. Jak já miluju tyhle něžnosti.

„Mmhh,“ pohladím ho po oušku a přivinu se k němu. „Netrap mě, lásko.“

S úsměvem mě políbí a zvedne ruce na znamení nevinnosti. Brouček můj, někdy bych ho fakt sežral.

„No jo, ty seš nevinný asi tak jako Marilyn Monroe,“ zasměju se. Chytím mezi prsty látku jeho trika a začnu ho hrnout nahoru.

„Co mám společného s Marilyn?“ podzvedne tázavě obočí. Pohladí mě po tváři a po očku pak sleduje, jak mu vyhrnuju tričko.

„Jsi stejně sexy, broučku,“ brouknu s úsměvem a přetáhnu mu ho přes hlavu.

„Ale, ale, neříkal jsi pár pusinek, hm?“ oddechne a usměje se. Však ještě budeš prosit.

„Dobře, promiň,“ šeptnu. Sklopím pohled a vrátím mu tričko. Tohle vždycky zabere.

„Ah, myslím to jen ve srandě. To víš, že mi to nevadí,“ pohladí mě po tváři a sám si mou dlaň přiloží na bříško. Jako bych to neříkal.

„Já vím,“ uculím se, a hned ho po něm něžně pohladím. Přivinu se k němu, vyjedu mu po boku až na žebra a postavím se na špičky, abych ho mohl políbit. On mi to však usnadní. Sám se ke mně skloní a začne mě znovu tak jemně líbat jako předtím. To ho pohladím po obnažené hrudi už i druhou rukou a začnu mu polibky s něhou oplácet. Náhle se však ozve zaklepání na dveře. Ah né… To je jako naschvál. Zklamaně vydechnu a odtrhnu se od něj.

„Mhh,“ rychle si mě k sobě ještě přitáhne a dráždivě mě i s jazykem políbí. Směrem ke dveřím zdvihne prostředníček a už si mě k sobě tiskne. Mmm, tohle je můj Bill, kterýho tak miluju. Něžný rebel, který na mě nedá dopustit. Tiše se mu zasměju do pusinky, pohladím ho po nahých bocích a začnu ho opět líbat. Byl náhle tak vášnivý a drzý. Mezi každým polibkem se ozval ten dokonalý vzrušující zvuk, při kterém si mě k sobě pokaždé snad přitiskl ještě víc. Promnul mi v dlaních zadek a sám vzdychl. Klepání se ovšem ozvalo znovu. To už se od něj, ačkoli nechtěně, odtrhnu. Pozvednu obočí, co bude dál.

„Vrrr,“ naznačí prstíky drápky a zavrčí. Ještě mě jednou dlouze políbil, ale poté si už oblékl tričko. „Otravové,“ šeptne smutně a pohladí mě ještě po zadku. Slaďoušek můj.

„Doma si to vynahradíme. Stejně je tu málo místa,“ dám mu s úsměvem pusinku a chytím se ho za ruku.

„Jo, jo,“ usměje se a přivine se ke mně. Poté pomalu odemkne a nahodí výraz, jako by za nic nemohl.

„I’m sorry. He is sick,“ brouknu jen, když projdeme kolem muže, který se na nás mračil. Popostrčím Billa kupředu, abychom odtamtud byli co nejdříve pryč, a vrátíme se na svá místa. Tentokrát však nechám k oknu vlézt Billa, aby si taky alespoň na chvilku užil krásný výhled, a usadím se vedle něj. Hned jsem se k němu přitulil, omotal kolem sebe jeho ruku a dal mu pusinku na krk. Stále jsem ho u sebe potřeboval cítit.

Takový pocit štěstí už jsem neměl strašně dlouho. Naplněn láskou takovým způsobem, jako jsem teď, jsem byl naposled jen v den, kdy mě požádal o ruku, a poté když jsme si řekli své ano. Jinak je to ale dlouhá tmavá cesta. Náhle jako by se nade mnou snad rozsvítilo slunce a svými paprsky do mě znovu vypálilo všechnu onu lásku, kterou jsem k němu vždy cítil. Nejde ani slovy popsat, jak je ten cit momentálně silný. Hladil mě, tulil se ke mně a užíval si zjevně mé přítomnosti. Jeho třes ustal. Po chvilce ke mně vzhlédl.

„Moc děkuju… Já… přeju si, aby to takhle bylo už napořád. Chci, abys věděl, že tě moc miluju, medvídku,“ říkal zcela vážně. Celou dobu mi říká, jak moc mě miluje, ale jako bych až teď začal vnímat pravou váhu těchto slov. Moc to pro mě znamená.

„Přeju si to samé a pevně v to věřím. Teď už bude dobře,“ usměju se na něj zjihle a něžně ho políbím. „Taky tě moc miluju, broučku.“

Naprosto oddaně se ke mně přivine a zavrtá se mi do náruče. „Budeš se mnou ještě koukat ven?“ pípne pak s úsměvem. „Je to tak nádherný a romantický.“

„Je tam tma a nic romantickýho na tom neshledávám, ale když si to přeješ, tak ti to slunce klidně rozsvítím,“ pošeptám s úsměvem. Políbím ho na krk a začnu se s ním dívat z okénka, přičemž propletu naše prsty na rukou.

autor: Mischy & Turmawenne