autor: Lisa
Můžeš dát sám sobě důvod nepadnout?
*
Celou dobu, co seděli naproti sobě a jedli večeři, měl Bill pocit, že musí explodovat. V hlavě měl jako ve včelím úlu, jak se mu myšlenky rojily jedna za druhou, ta další vždycky o něco horší než předchozí. Copak došel tak daleko, aby se všechno zase pokazilo? Copak už toho nebylo dost?
Měl chuť se hystericky smát, když mu došlo, že pro lidské utrpení není žádná mez. Nikde není řečeno, že když jste dočista zlomení, nemůžete cítit ještě o trochu víc bolesti a zoufalství. To byla krása života – vždy mohlo být ještě hůř. A na druhou stranu, co čekal? Že zůstane u Anise a budou žít šťastně až do smrti? Že už nikdy o své minulosti neuslyší ani slovo a nikdy už se nedostane do kontaktu s žádnou drogou? No, možná by se do kontaktu s heroinem dostal, ale nečekal, že to bude tak brzy a v takovém množství. Pohled mu od talíře neustále odbíhal na sportovní tašku, kterou nechal ležet na zemi u stolu. Kolik tam mohlo být heroinu? Tři kila? Čtyři? Deset? Milion?
Ještě nedávno by dal život za ždibíček z tohohle množství, a teď mu pod rukama mělo projít tohle všechno. A on to měl připravit –
pro někoho jiného. Měl chuť se roztrhat na kusy, utéct a ponořit se do té tašky až na zbytek života. – To všechno najednou.
Když dojedli, Anis se beze slova zvedl a zamířil nahoru, nechal Billa sedět u stolu. Zmateného a vyděšeného k smrti. Seděl tam ještě chvíli bez hnutí, než mu došlo, že tím, že bude čekat, na věci stejně nic nezmění. Čím dřív začne, tím rychleji to bude mít za sebou. Odložil talíř od večeře do dřezu a vytáhl tašku zpoza stolu. Když ji otevřel, zapomněl dýchat. Tak blízko. Bylo to všechno tak blízko. Potřásl hlavou a vylovil z tašky malou digitální váhu a dealerské nádobíčko. V podstatě se nejednalo o nic víc než alobalové čtverečky nachystané na dávky a mrňavou odměrku.
Roztřesenými prsty začal vážit dávky a dávat je na ty malé alobalové čtverečky. O mučících technikách neměl příliš přehled, ale tahle mu přišla jako velmi účinná.
Nemysli na to. Nabádal se v duchu a nevědomky zadržoval dech. Seděl v křeči a ve tváři měl strnulý výraz. Nemysli na to! Nemáš před sebou právě hromadu heroinu. Je to cukr. Je to jen podělaný, zkurvený cukr! Ruka se mu roztřásla ještě více a on musel na chvíli přestat. Měl strach, že to rozsype a Anis bude zuřit.
Málem mohl cítit, jak se mu v ústech sbíhají sliny, kdyby to nebyla blbost. Nehodlal ten heroin přece sníst. I když mohl olíznout jen špičku prstu, jen trošičku – to mu přece nic neudělá. Nebo si malinko šňupnout, jen pár drobečků, co zbude…
„Uvolni se přece trochu,“ poplácal mu Anis po ztuhlých zádech, až leknutím naskočil. – Ani ho neslyšel přicházet. „A žádné podvádění – vidím tě.“ Bill se jen ušklíbl a dál pokračoval v odvažování.
No tak – nebuď slaboch! Tohle vydržíš. Ber to jako zkoušku. Je to jen zkouška. Mysli na něco pěkného. Něco, co nemá s háčkem nic společného.
A tak myslel. Myslel na Toma, jak se ráno probouzí a naštvaně kňourá, když mu svítí do očí. Myslel na Toma, jak ho s úsměvem objímá. Myslel na Toma sklánějícího se nad ním a líbajícího ho na rty. Myslel na Toma, jak sténá jeho jméno. Myslel na Toma, jak hluboko v něm přiráží a nutí ho zapomenout na všechno okolo…
Byla to pomalá, puntičkářská práce. Neustále musel vše převažovat, aby nikde nic nescházelo, a přesně odměřovat, což pro jeho třesoucí se ruce, nebylo to pravé. Celou dobu měl pocit, jako by seděl v hořícím krbu. Krev pod kůží se mu vařila a ten žár mu pálil hrdlo. Musel pořád polykat, aby ten pocit zahnal. V prstech mu mravenčilo, jako by ho do nich bodaly malinkaté jehličky. Nevěděl, co ten pocit způsobuje. Možná to byla ta příšerná chuť na heroin, který pravidelně z velkého balíku odměřoval, vážil a rozsypával do jednotlivých dávek. Maximálně soustředěný, aby jeho ruka nevybočila z předepsané trajektorie, protože věděl, kam by zamířila potom. A možná ho prostě bolelo myslet na Toma, ale kupodivu mu tahle mučivá kombinace dovolila dovést svou práci až do konce.
„Hotovo!“ vyhrkl a odstřelil od stolu, jako by u něj hořelo. Se zatajeným dechem doběhl do koupelny, kde si pustil na ruce studenou vodu, a teprve potom se donutil vydechnout. Měl pocit, že kdyby tam seděl ještě o chvíli déle, už by to nevydržel. Stačilo, aby mu přes ruce přešla ještě jedna jediná dávka a v mysli proběhla ještě jediná myšlenka na Toma, a on by to určitě vzdal.
Nechal studenou vodu téct po svém zápěstí a v duchu se snažil zbavit té sžíravé touhy, která v něm vířila. Měl chuť si dát. Zatraceně – měl přímo příšernou chuť na dávku!
Donutil se přestat myslet na heroin a dovolil Tomovi, aby opět zaplavil jeho myšlenky. Myslet na něj sice nebylo o nic méně bolestivé, ale zato to bylo v danou chvíli bezpečnější. Jeho bratr byl dál než hromada ráje naporcovaného dole na stole v jednotlivých balíčcích.
„Není lehké tomu odolat, že?“ ozval se za ním hluboký hlas. Nebyla to ani tak otázka jako spíš pouhé konstatování, a tak nic neříkal a dál si máčel zápěstí ve studené vodě. Trochu mu to pomáhalo se uklidnit. Cítil se nalomený a zranitelný. Jako by stál na okraji propasti a nebezpečně se nakláněl dopředu. Každou chvíli mohl spadnout a on se tomu z posledních sil bránil.
„Jsi hlupák, jestli sis myslel, že bude stačit dostat tu sračku jen z tvého těla,“ odfrkl si Anis pohrdavě. „V prvé řadě ji nejdřív musíš dostat z hlavy,“ Bill vzhlédl a v zrcadle spatřil jeho odraz, jak si rukou ukazuje na spánek. Nechtěl žádné jeho pitomé přednášky o tom, jak těžké to bude. O tom se koneckonců bude moct přesvědčit sám. „A stejně se ti to nikdy úplně nepodaří. Bude tě to vždycky pronásledovat – a při každém klopýtnutí to bude první věc, která ti přijde na mysl.“
„Co ty o tom víš?“ odsekl Bill vztekle. Pokud věděl, nikdy Anise neviděl sjetého, takže si ty svoje rádoby promluvy do duše může nechat pro někoho jiného.
„Už několik let abstinuju, takže něco ano,“ dostalo se mu prosté odpovědi. Nevěřícně se otočil k muži, který se ležérně opíral o futra do koupelny, a zahleděl se mu do tváře.
No jistě – mohlo mu to dojít hned. Byl pitomec, když si myslel, že to Anis nikdy ani nevyzkoušel. Každopádně v něm jeho slova vzbudila zvědavost. Pokud to tak opravdu bylo – mohl by mu pomoct to překonat. Mohl by mu pomoct s tím bojovat.
„Co tě přimělo přestat?“ zeptal se s neskrývaným zájmem.
„Basa,“ řekl jednoduše. To Billa docela zklamalo. Možná čekal něco ušlechtilejšího – ženu, nebo snad dítě. Anis už měl dávno věk na rodinu. „Kdybych se tenkrát snažil, možná bych ani nemusel přestávat. V base se dá sehnat cokoli – jen musíš mít kontakty. Já to ale tenkrát bral jako nějaký znamení – buď teď, nebo už nikdy, víš? A teď mě od háčka drží moje obchody – kdybych byl sjetej, každý by se mnou tak akorát vymrdal,“ Bill neměl tušení, jestli o tomhle někdy někomu Anis vyprávěl, ale zaujatě ho poslouchal.
„Když jsem se tenkrát čistý vrátil na plac, jako bych poprvé viděl, co se mnou drogy doopravdy dělaly. Srazí tě na úplné dno, a přesto škemráš, aby sis mohl dát ještě,“ zakroutil hlavou a zadíval se na své ruce. „Neznám nic jiného, tak krutého, co člověka dokáže takhle zlomit.“
„Já ano,“ hlesl Bill potichu, když se vytrhl z přemýšlení. Něco v Anisově očích ho přinutilo myslet zase na Toma a jeho to nepřestávalo bolet.
„Vážně?“ přistoupil k němu Anis.
„Láska,“ pokrčil Bill rameny a připadal si najednou lapený jeho pohledem.
Pravda – sice jeho oči neměly stejně čokoládovou barvu, jako měly ty bratrovy, ale když přimhouřil oči a naklonil hlavu, pak tam mohl najít ten stejný odlesk.
„Copak ty víš o lásce?“ pousmál se Anis a odhrnul mu z očí pramen černých vlasů.
Bill ani nepostřehl, kdy udělal ten pohyb, ale najednou byly jeho ruce zaklíněné za arabovým krkem a jeho rty se žádostivě třely o měkkou sladkost těch druhých. Dlouze mu vydechl do úst a nehty mu zaryl do snědé šíje.
Doteky, které cítil na svém těle, nebyly tak jemné jako Tomovy, ale Anisovy ruce byly hřejivé a naléhavé a jemu se to líbilo. Potřeboval zoufale zapomenout na svého bratra a tu neutuchající chuť na heroin, a zdálo se, že arabovy rty jsou tím správným prostředkem.
*
Když klopýtali do ložnice, neustále se v duchu ospravedlňoval. – Byl přece svobodný. Mohl si dělat, co chtěl. Nemusel se nikomu zodpovídat. Byl dospělý a svéprávný. Ochotný přijmout zodpovědnost za své činy. Mohl se zamilovat, do koho chtěl. Mohl spát, s kým chtěl (vyjma svého bratra).
Ať už ale jeho tělo na doteky druhého muže reagovalo sebevíc vzrušeně, bylo to všechno. Uvnitř zůstával chladný. A přece se nedokázal přimět k tomu, aby to zastavil. Naopak, byl to on, kdo první stáhnul Anisovi tričko a rozepnul jeho kalhoty. Byl to on, kdo se od něj na oplátku nechal svléknout a položit do postele. Nechal ho, ať ho líbá tam, kde ho líbal jen jeho bratr, a všechno mu oplácel nazpět.
Vnímal teplo druhého těla, jak se otírá o jeho, a nacházel v tom stejné bezpečí, jako když se nad ním takhle skláněl Tom. Nechal se od Anise hladit v dlouhých vlasech a hluboce líbat, až nemohl popadnout dech. Přitlačil k sobě Araba o něco blíž, aby se jejich vzrušení dotkla, a zoufale vydechl do jeho úst. Ať už to byla jen povrchová záležitost, nebo ne, potřeboval něčí blízkost víc, než byl ochotný si přiznat.
„Já…“ začal, když Anis posouval svou ruku do jeho klína. Chtěl mu říct, že s ním nemůže spát, aby nedošlo k nedorozumění. Vlastně si nebyl jistý, jestli bude schopný spát ještě někdy s někým. Možná to byla věc, která opravdu zůstane v rodině, přesně, jak říkal jeho otec. Arab ho ale umlčel a pracoval dál v jeho klíně, dokud Bill nevyvrcholil.
Roztřesený a zpocený otevřel oči a pohlédl do snědé tváře. Anis se na něj nepatrně usmíval a Bill byl vděčný, že nemusel nic vysvětlovat, ani se o něco přít. Oplatil mu úsměv a obkročmo se na něj posadil. Chvíli ho jen líbal, dokud neusoudil, že Arab už čekal dlouho. Pomalu se posouval k jeho krku, kde ho chvíli dráždil a stejnou pozornost nezapomněl věnovat i jeho bradavkám, až pod ním Anis bezmocně kňučel. Konečně se přesunul až dolů k jeho penisu. Zahnal myšlenku na svou dřívější obživu s tím, že teď to dělá dobrovolně a s čistou hlavou, a soustředil se jen na těžké výdechy, které ze sebe vyrážel jeho milenec. Automaticky všechno polkl, když bylo po všem, a otřel si ústa. Rozpačitě zvedl hlavu a vlastně nevěděl, jak by se teď měl zachovat. Normálně by se sebral a šel si koupit dávku. Nebo by se stočil do Tomova náručí a pravděpodobně by usnul. Ale najednou nevěděl, co dělat.
„V pořádku?“ pohladil ho Anis po ruce a vytrhl ho z přemýšlení.
„J-jo…“ zakoktal se. „Jen jsem se zamyslel.“
„Hm,“ ušklíbl se Arab a natáhl se ke svým džínám, které se válely vedle postele. „Žváro?“ natáhl k němu krabičku s cigaretami a Bill si vděčně jednu vzal. Nechal si od něj připálit a uvolněně se natáhl na posteli. Už mu na situaci nepřipadalo nic trapného. Jako vždy, když nevěděl, jak se kolem Anise zachovat, vyřešil to za něj on. Prostě se k němu choval normálně a všechno napětí zmizelo.
„No řekni, nejsi na sebe pyšný? Většina lidí by teď slintala s hlavou na stole – totálně sjetá,“ řekl po chvíli Anis, když jen kouřili a byli potichu.
„Nevzal jsem si jen proto, že jsem se bál, že budeš zuřit. Není to žádné moje vítězství,“ zakroutil Bill hlavou a věděl, že je to z velké části pravda. Ať tak či tak, pořád měl k Anisovi obrovský respekt. A potom – nemohl to udělat Tomovi. Ale to dealerovi vykládat nebude.
„Pak tedy bude stačit, když tady budu i příště, abych ti v tom zabránil,“ pokrčil Arab rameny. Připomenul mu, že tohle nebylo zdaleka naposled, co si tím procházel. Bill se děsil jen při pomyšlení na to, že tím mučením bude muset procházet znova a znova. Dokud nenajdou někoho jiného, kdo tu „práci“ bude dělat za něj. Modlil se, aby Lukas někoho sehnal co nejdřív.
„Doufám, že víš, proč to dělám,“ začal Anis.
„Jo, já vím,“ přerušil ho Bill. „Prostě teď nikoho nemáte. Chápu.“ Nebyla to tak docela lež. Opravdu si dokázal představit, že kdyby byl na Anisově místě, napadlo by ho naprosto to samé. Bill byl ideální – jak řekl Lukas – vyznal se v prostředí. Věděl, jak to chodí. Lidi ho znali, takže bude mít důvěru. Jen tady byl pořád ten malý háček – jak dlouho to vydrží? Anis s ním nebude 24 hodin denně. Na place nebude nikdo, kdo by ho hlídal, jestli dávky prodává herákům, nebo je sjíždí někde sám. Bylo děsivé vědět, že je to všechno jen na něm. Že má svou budoucnost ve svých rukách. Ale jak se mohl spolehnout na někoho tak nestálého? Slyšel, že Anis vedle něj mu něco říká, ale nedokázal se soustředit.
„…budeš v pořádku,“ znělo to, jako by se Arab snažil přesvědčit i sebe.
„To nemůžeš vědět,“ zakroutil Bill hlavou. To nemohl koneckonců vědět nikdo. Ale dřív nebo později se to oba dozví.
Típnul cigaretu do nabízeného popelníku a oblékl se, protože mu začínalo být chladno. Chvíli stál u postele a zase se cítil nepatřičně.
„Hm… tak… dobrou noc,“ popřál staršímu muži a zamířil k sobě do pokoje. Natáhl se na postel a přišla mu studenější a prázdnější než kdy předtím. Snažil se nemyslet na zítřek a svůj debut v roli dealera, a pomyslel si, že jeho terapie teprve začíná. Zároveň si byl vědom toho, že ho ve skutečnosti nikdo nedrží a může klidně odejít. Ale ať už se snažil sebevíc, nemohl najít jediný důvod, který by ho k tomu doopravdy přiměl. – Zatím.
*
(A/N): Chci se velice omluvit za tu nekonečnou prodlevu mezi díly. Bohužel i já jsem jedna ze „studujících“ a letos jsem měla státnice, proto tak dlouhá pauza. – Nejdřív bylo třeba sesmolit bakalářku a pak narvat do hlavy všechno potřebné, abych mohla komisi přesvědčit o své naprosto skvělé znalosti úplně všeho 😀 Znáte to. Ale konečně je to za mnou, tak snad už vás nenechám tak dlouho čekat. Moc děkuju všem, které ještě Wemr zajímá. Ať už je to jak chce, moc si vás vážím, stejně tak všeho, co mi vždycky napíšete.
autor: Lisa
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
áááááááááááááááááá no hurááááááááááááááá..:D:D:D:D no jako to se mi vůbec nelíbí že Bill byl s Anisem…:D:D:D:D no ale doufá že to pořád bude pár Bill/Tom…:)) moc se těším na další díl
Samozrejme, že zaujíma:D je to jedna z najlepšie prepracovaných poviedok ktoré momentálne čítam. Na kvalitu sa oplatí počkať, hlavne keď to čakanie potom prinesie takéto plody. Z tejto poviedky ma príšerne mrazí, ale užívam si to. Som rada, že sa Billovi podarilo odolať, nech mal dôvod aký chcel, hlavné je, že vydržal.
Strašne moc Ďakujem, za kapitolu a gratulujem k úspešnému ukončeniu štúdií:)
Nechcem aby Bill bol u Anisa. Aj keď si myslím, že toto bude pre Billa zlomové. Teším sa na další diel.
Děkuji tiiiii :**** bala jsem se, že jses na to vyprdla ale studenti maji těžkej život no 😀 …
Fajn že ses vtátila a doufám že si ty skoušky a školu zvládla zadní levou.
ja tuto poviedku tak mrte moc milujem, prosim neprestavaj s nou, nikdy. D: .. :DD
je proste genialna.. danki, ze sa si k tomu vratila! 😀
Šeptem jsem zařvala, když jsem to tu uviděla 🙂 strašně krásně je to napsaný… Fakt špička 🙂 já mám takovou radost, tisíceré díky!
Lisetko, moc jsi me novou kapitolou potesila. Psano je to porad uzasne, muj zajem s kazdou pribyvsim dilem roste a ty prekvapky taky neskrblis. To jsem mohla tusit, ze ty Bubakovy paraty nakonec na Billovi tak jak tak skonci. To by ani jinak neslo. Ach jo. Jses si jista ze nebude nakonec i ten kibutz s rajctovou plantazi? A hromadou adoptovanych deti?:-DDD
Ale vazne. Opravdu si nedokazi predstavit, jak se to bude dale vyvijet. V tomto ohledu je tva povidka naprosto jedinecna. Je krute realna, ale stejne tak nepredvidatelna. Kdyz se autor at uz chtene nebo nechtene drzi stokrat ojeteho vzorce, tak muze sklizet spokojenost ctenaru, ale je to svym zpusobem nuda. Tohleto dilko se prozatim vymyka vsem nalajnovanym sablonam a ja doufam, ze to tak zustane az dokonce.
Je videt, ze Bill statecne bojuje, ale zaroven je chudak porad zmaten jak lesni vcela. Ty jeho dusevni pochody chapu i nechapu. Sila a sebekazen, kterou musel prokazat, aby tu spinavou praci dodelat, je uctyhodna, ale stejne me strasne zklamal. Jsem rada, ze pokuseni odolal a davku si nedal, ale strasne me mrzi, ze si neuvedomuje dopad svych cinu, to, ze se vlastne sam aktivne, vedome a dobrovolne zapojuje do te upiriny, kterou Bushidovy obchody privadeji druhe ubozaky az do pekel. V tomhle ohledu se ted Bill moc nelisi od samotneho Bushida a tech jeho alibistickych reci o tom, ze nikoho nikdy nutit nemusil, ze je to jen obchod. Tahle perspektiva a nahled na vec mi moc vadi a Bill se v tom ted veze taky. At uz jak uz, tak ruce bude mit obrazne receno od krve nakonec i on. Kor jestli to bude jeste i distribuovat.
Nakonec si neodpustim podotknout, ze jsem moc zvedava, co se deje s Tomem.
Dikes za paradni pocteni a nenechavej nas prosimte cekat dalsiho cvrt roku:-)
Oh, Liso! Ty mi děláš takovou radost! :3 Kdybych věděla, že se tam odehraje něco takového, nečetla bych s půlroční prodlevou 😀 Doteď jsem žila v představě, že mezi Billem a Anisem nikdy k ničemu nedojde 😀 Jsem moc ráda, že došlo ^_^
Jak už jsem psala u minulého dílu, pořád si myslím, že prodej a příprava heroinu pro ostatní bude pro Billa sice těžkou, ale dobrou zkouškou. Moc mě potěšilo, když při té přípravě myslel na Toma. Je hezké, že na něj myslí, třeba mu nakonec dojde, že nezáleží na tom, jestli jsou nebo nejsou bratři, hlavně když se mají upřímně rádi 🙂 Jasně, za sebe bych byla ráda, i kdyby se Bill držel u Anise, ale k téhle povídce by mi takový konec asi pořádně neseděl 🙂
Jsem vážně moc ráda, že Bill Anise má 🙂 Už jen kvůli vlastním zkušenostem s odvykačkou by mohl být Billovi dobrým pomocníkem při tom nejhorším 🙂
Úchvatný díl, letím na další! :3