Novel of Dreams – Our Life 6.

číst celé: http://bit.ly/18o92h0

statistika: http://bit.ly/18o92h0+

BILL

Ta cesta pro mě byla nekonečná. Trvalo to snad déle, než když jsme sem jeli. Když jsme konečně byli na místě, jen jsem řidiči poděkoval a vystoupil. Alkohol ze mě už docela vyprchal, což pro mě bylo plus. Nechci na něj být nepříjemný, zlý nebo podobně. Možná bude nejlepší, když prostě přijdu a v klidu si k němu přilehnu. Byl opilý, možná je to tím. Došel jsem konečně dovnitř. V malé hale byla tma, v domě byl klid. Okay, hlavně v klidu. Jen jsem za sebou tiše zavřel dveře. Zul jsem se a šel tiše dál. Hned jsem zahlédl ležící postavu v posteli pod prostěradlem. Tom ležel na své polovině postele schoulený do klubíčka zády ke mně. Zdálo se, že spí, ale měl rozsvíceno a zrovna se přetáčel, což pro mě bylo znamení, že to tak není.

„Ahoj,“ pošeptám, když dojdu blíž k posteli a podívám se na něj. Vře ve mně vztek, ale to nic, to se zklidní. Hlavní je, že mu nic není a je doma. Uhm, umírám o něj strachy a on… ne, dost.

„Čau,“ oplatí mi pozdrav neurčitým tónem.

„Proč jsi odešel?“ vydechnu.

„Bolela mě hlava.“ Že bys něco řekl?

„Aha, dobře. A je ti už lépe? Nechceš nějaký prášek?“

„Ne, nechci. Jestli se jdeš sprchovat, buď potichu. Už chci spát,“ řekne bez tónu a vytáhne si deku výš. To myslí vážně? Jsem asi úplnej debil, nebo co?

„Neboj se, mám ohled,“ řeknu a skousnu si zevnitř spodní ret. Já se tady o něj bojím, mám o něj, kurva, starost a chlapeček mi ještě řekne, jak se mám chovat? To trošku přehnal.

„Hm,“ znělo to spíš až posměšně.

To už jsem si raději vzal čisté boxerky, a hned se rozešel do koupelny. Nikdy jsem si nemyslel, že by se choval takhle, a hle. Už je to tady. Sundal jsem ze sebe oblečení, odložil jej na skříňku, a hned si zalezl do sprchového koutu. Spustil jsem na sebe příjemně teplou vodu, poté jsem ale přepnul na studenou. Potřeboval jsem se probrat, vážně si tu hlavu ochladit. Nechci mu říct něco, čeho bych pak litoval. Jak se ale zdá, on to řekne a ani toho nelituje. Kdyby tak někdy tušil, jak mi ubližuje, jak mě trápí a drásá mi nervy. Nechápu, proč tohle všechno… proč se mnou stále je, proč si mě vzal, když jsem pro něj tak špatný. Nikdy nic takového neřekl, ale jeho chování vypovídá o tom, že mě takového zřejmě vidí. Nechal jsem s kapkami vody stéct i pár slz. Pořádně jsem si omyl obličej. Potom jsem už vodu raději vypnul. Nechtěl jsem ho přeci jen dlouho rušit tím, že bych se sprchoval. Vylezl jsem ven, a i přes všechno to horko, které tu bylo, jsem se zatřásl zimou. Osušil jsem se a oblékl si čisté boxerky. Poté jsem si jen pročísnul vlasy a zhasnul. Vydal jsem se ve vší tichosti do ložnice.

Došel jsem k posteli a přilehl si k němu. Dobře, zkusím to jinak. Možná jsem nepříjemný… Pomalu jsem se k němu přitulil a objal ho zezadu kolem pasu. Tom pod mojí rukou ztěžka vydechl. Chytil mě za ni, ale nepropletl si se mnou prsty jako obvykle. Sundal mi ji ze sebe. Aha. Tak to je moc… pěkné. Už mě u sebe ani nechce.

„Tome… já jsem se o tebe bál. Proč jsi něco… neřekl?“ šeptnu nešťastně a opřu si tělo o loket.

„Nemohl jsem tě najít,“ řekne jen lhostejně a odlehne si ode mě o kousek dál. Ale tak daleko jsem od tebe nebyl.

„Mohl jsi něco říct už u baru,“ brouknu. Na to mi nic neřekl. Jen jsem povzdechl a podíval se do stropu. Poměrně dlouhou dobu bylo ticho, až jsem ho zaslechl nadechnout se.

„Byla dobrá?“

„Dobrá? Co?“ šeptnu nechápavě.

„Ta čokoládová poleva. Nebo byl čokoládovej jen svršek?“ řekne ostře. Ne, to nemůže myslet vážně.

„Prosím?“ posadím se a podzvednu už naštvaně obočí.

„Ještě dělej blbýho,“ odsekne opovržlivě.

„Co si o mně, sakra, myslíš?“ narovnám se. Myslí si snad, že jsem s tím negrem něco měl, nebo co?

„Už si o tobě radši nemyslim nic.“

„Já jsem s nikým nic neměl,“ řeknu jasně. „Jo? Okay.“

Tom nic neřekl. Pouze se na posteli posadil a spustil nohy na zem. Mlčel jsem, byl jsem nějakou dobu vážně ticho a jen se zhluboka nadechoval, ale nakonec jsem to už nevydržel.

„Já nejsem žádná děvka. To, že jsem s někým tancoval, nic neznamená. Ty ses taky nezachoval nejlépe,“ vydechnu pak.

„Jo? Co jsem udělal, hm? Potkal tam svýho bývalýho? Tak, do prdele, promiň, že sem náhodou taky přijel!“ zvedne se naštvaně.

„Tady vůbec nejde o Taie, neřekl jsem proti němu ani slovo a ani neřeknu, protože mi to nevadilo. Na tom není nic špatného,“ řeknu. Povytáhne obočí. „Jde mi o to, jak ses zachoval a jak se chováš ke mně… Už je toho moc,“ vydechnu a stisknu v dlani prostěradlo. Nesmím vyletět. Ne, nechci to. Nechci na něj křičet, ale on mě k tomu snad až nutí.

„Jo, ty seš děsnej chudáček, viď. Ty ses tam nemusel dívat, jak se tvůj manžel ohmatává s někým jiným! Klidně ses tam mohl uprostřed toho zasranýho parketu zadávit tim africkym čůrákem!“ zvýší na mě hlas. To už přehnal. Takhle se mnou jednat nebude!

„Kurva, co si to o mně myslíš? Ty vůbec nevíš, jak to bylo… Já jsem jen tancoval a ten idiot přišel. Připojil se a pak mě začal ohmatávat. Kdybys mi radši řekl u baru, pojď domů, nebo za mnou dokonce přišel… taky by to bylo o něčem jiným. Já nejsem žádná kurva, slyšíš?“ řeknu už naštvaně.

„Ne? Hlavně, že ses tam kolem něj kroutil jak levná štětka!“ prskne rozčíleně. Pootevřu rty. Přeslechl jsem se? Bohužel bych řekl, že ne. Levná štětka… To je celkem fajn slyšet od svého manžela, od kluka, kterýho miluju…

„To myslíš vážně?!“

„Máš pocit, že se, kurva, směju?“ zasměje se ironicky a začne si z prstu rvát prstýnek. „Protože já už toho mám tak akorát dost.“

„To nejsi sám,“ syknu a zakroutím hlavou. „Pořád všechno dělám špatně… V jednom kuse jsem tady ten nejhorší. Já vím, že se toho teď stalo hodně. Nám oběma, a hlavně tobě se stalo tolik věcí, co si někdo nezažije za celý život, ale sakra… chovejme se k sobě trošku normálně a hezky…“ řeknu už roztřeseně, ač mám zvýšený hlas.

„Já ti na celou tuhle tvojí hru na šťastnou rodinku už seru. Je to jen falešná naděje, která se nikdy nesplní,“ řekne znechuceně a hodí po mně prstýnek. Vykulím jen oči a podívám se na to, jak ke mně ten prstýnek doletěl.

„Tak poslouchej,“ nadechnu se a roztřesenýma rukama se zapřu o postel, „já se snažím jako ten krypl, dělám všechno jen proto, abych dokázal nám dvěma všechno splnit, a ty mi řekneš tohle? Falešná naděje? Kurva, jak tohle můžeš říct?! Dělám, co můžu, o nic jsem tě nežádal, nic jsem po tobě nechtěl, makám, snažím se dát vše do pořádku ohledně toho domu a i dětí, a ty… ty mi řekneš, že je to faleš. Došlo ti vůbec, že jsem si tě vzal? Že tě miluju? Že mám taky nějaký city a že mě tohle, kurva, bolí? Poslouchej se… Poslouchej, jak se mnou mluvíš!“

„Tak sis mě nemusel, kurva, vůbec brát, když jsem tak hroznej!“ zakřičí na mě se slzami v očích.

„Já si tě vzal, protože jsem chtěl, protože tě miluju! Chápeš to? Nejsi nijak hroznej, jen se zamysli… nad tím, jak se chováš. Já… kurva, vždyť já bych pro tebe dejchal…“ rozbrečím se už. „Co já proseděl nocí a jenom pro tebe brečel, protože jsem se bál, že tě nikdy už nebudu mít. Byl jsem schopný udělat všechno, abych tě z toho dostal, a snad jsem to taky udělal. Nikdy… nikdy jsem nelitoval a ani nebudu litovat toho, že jsem si tě vzal…“ vyhrknu.

Tom se nadechl, jako by na mě chtěl znovu zakřičet, ale pak náhle pusu zavřel. Zatnul ruce v pěsti a pouze na mě zlostně koukal. Celý jsem se roztřásl. Jen jsem si přiložil dlaň k hrudi. To je tak hnusná palčivá bolest. Přivřel jsem na okamžik oči a nadechl se.

„Já… po tobě nic nechci, ničím tě nechci poutat, jen… jen jsem chtěl trošku pochopení, lásky, jistoty… Já bych pro tebe udělal všechno. Já jsem… za toho krypla nemohl. Neudělal bych to. Sakra, miluju tě, jsi můj manžel,“ pomalu si stoupnu a semknu v dlani jeho prstýnek. Tom na mě dlouho v tichosti hleděl. Chvěla se mu brada a po tvářích už se mu kutálely slzy. Zhluboka se nadechl, aby zabránil vzlykům, a odešel z ložnice. Sklopil jsem oči a nechal si téct slzy po tvářích. Jen jsem v dlani tiskl ten jeho prstýnek a tiše vzlykal. Co se to jen děje, do hajzlu. Kam se poděly ty okamžiky štěstí, lásky a spokojenosti. To jsem vážně natolik špatný? Proč si mě tedy bral… Já ho k ničemu nenutil. Byl tím nadšený. Bylo to pro něj prioritou k tomu, abychom byli rodina. A já to chtěl také.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale po nějaké době jsem se zvedl a vzal si ze stolku cigarety. Hned jsem jednu vyňal a šel ven. Pohlédl jsem na své ruce. Třásl jsem se jako tehdy, když mi řekli, že je v léčebně, nebo když jsem za ním přišel. Raději jsem si zapálil a trhaně kouř vydechl. Ani nevím, kolik jsem těch cigaret nakonec vykouřil, ale šel jsem po delší době zase dovnitř. Posadil jsem se na postel a pohlédl na dveře od koupelny. Bylo zřejmě zbytečné za ním teď jít.

Přehnal jsem to. Ale já mu to už říct musel. Řekl bych mu snad i víc, ale už beztak tohle bylo dost. Ublížit jsem mu nikdy nechtěl a ani teď nechci. Jenže on nevidí, jak se chová. Je sice mladý, ale je to inteligentní muž, ale pořád se chová trošku jako dítě. Nevyčítám mu to, moc si toho neužil, Molly byla nemocná a on měl plno starostí. Možná se potřebuje vyřádit teď, to mu ale nevyčítám. Jen ať na mě bere trošku ohled. On také dělá chyby, jako každý. I já. Uznávám, že jsem s tím negrem asi tancovat neměl, ale já ho nehledal. Mrzelo mě, že Tom sedí na baru, opíjí se a já jsem pro něj vzduch. To bylo to, co mě bolelo… Možná jsem tohle všechno posral tím, že jsem ho o tu ruku požádal. On si zaslouží někoho lepšího, někoho, kdo si ho zaslouží. Chtělo by to mladého kluka, který s ním bude blbnout, nakonec by si ho vzal, ale třeba po delší době. Možná by pro něj bylo vše lepší, kdyby mě nepoznal.

Po nějaké době jsem zaslechl, jak se otevřely dveře od koupelny. Hned jsem k nim zvedl oči. Tom se v naprosté tichosti přenesl přes místnost a vyšel na terasu. Zhluboka jsem se nadechl. Vyčkával jsem pár minut, ale nakonec jsem se odhodlal a šel za ním. Vyšel jsem ze dveří ven a podíval se na něj.

„…omlouvám se, moc se omlouvám,“ vydechnu. Jednoduše se na něj nedokážu dívat, jak se trápí, pláče a je smutný. Cítím pocit viny. Neměl jsem mu to asi říkat, ale… on mi taky nemusel říkat, že jsem jako štětka. Přenesl váhu na druhou nohu, přejel rukou po zábradlí, ale nic mi na to neřekl. Pomalu jsem se rozešel až k němu. Vzal jsem ho za ruku a jen mu rychle vtiskl ten prstýnek do dlaně. „Nechtěl jsem takhle vyletět, odpusť mi… prosím. Já… já tě nechci ztratit,“ vzlykl jsem. Nechci si hrát na žádnou chudinku, ale… uvnitř mě se všechno trhá a pálí, když je to mezi námi takhle. Mlčky mi ruku vyvlékl a začal prsten mnout mezi prsty. „Nechoval jsem se dobře, vím o tom. Teď to bohužel už nevrátím… Jen… Tome, ty víš, že tě miluju. Nikdy bych neřekl, že jsi hrozný. Naopak, pro mě jsi úžasný… Ale chyby děláme každý.“ To, že mi neodpovídal, mě pěkně znervózňovalo.

Možná tohle všechno bude chtít skončit. Náš sen se rozplyne jako mráček… Ne, tohle nesmím dopustit. Já bych bez něj už nedokázal existovat. Stále byl ticho, zády stojíc ke mně.

„Chci ti říct, že všechno to, co jsme si řekli, všechny ty naše sny… jsem chtěl a stále chci zrealizovat a usiluju o to. Pro mě to nejsou falešné naděje… Dělám pro to vše, co jen mohu. To mi, prosím, věř,“ pošeptám. „Odpusť, prosím,“ sjedu mu dlaní po zádech a poodstoupím. Sklonil hlavu, ztěžka se nadechl a pomalu se ke mně otočil. Otřel jsem si oči od slz a pohlédl do těch jeho čokolád. Viděl jsem v nich bolest. Přistoupil ke mně a jemně mě vzal za ruku. Obrátil mi ji dlaní vzhůru. Jenže to jsem se už opět třásl. Ne, prosím. Jen ať mi ten prstýnek nevrací. Nechci o něj přijít. Bože můj… Bolestně jsem sklopil hlavu. Vložil mi prstýnek do dlaně a poté mi ji jemně prsty zavřel. „Ne, prosím… Tome, ne,“ rozplakal jsem se a druhou rukou ho chytnul za jeho ruku. To mi nemůže udělat. Já tohle nepřekonám. On se však lehce pousmál a pohladil mě po tváři.

„Navlékneš mi ho?“ pošeptá. Cože? Slyšel jsem dobře? On… ho chce navléknout, nevrací mi ho. Sakra, seber se, ty idiote!

„Já… já…“ rozkoktal jsem se a pokýval jsem hlavou, „tobě vždy a navždy,“ pošeptám a jemně ho chytnu za ruku. Navléknu mu ho na prsteníček, přičemž se mu dívám do očí.

„Jsi strašnej idiot… Nejraději bych ti vrazil facku,“ přitáhne mě k sobě za ruku a přivine se ke mně.

„Tak mi ji vraž, zasloužím si ji,“ přitisknu se k němu a pevně ho obejmu.

„Zítra si toho negra najdu a rozflákám mu tu černou tlamu,“ zabručí. Schová se mi do náruče a přitiskne mi rty na krk. Negr, nějakej debil. Ten mu za to nestojí a mně také ne.

„Ššš,“ zašeptám a oddechnu. „Tak strašně jsem se o tebe bál.“

„Hm,“ broukne a položí mi hlavu na rameno. Pohladím ho jemně po zádech a sehnu k němu pak hlavu. Popotáhne tiše nosem, líbne mě na krk a podívá se mi do očí. Naše pohledy spojím.

„…moc tě miluju,“ šeptnu skoro neslyšně.

„Já tebe taky,“ pohladí mě jemně po tváři, „i když to tak někdy nevypadá…“ Na okamžik zrak sklopím.

„…tak to není,“ zašeptám a sjedu mu prsty po šíji. Přijde mi to až příliš tvrdé. Možná to tak doopravdy je, ale já to nechci přiznat jemu ani sobě.

„Sám jsi to řekl…“ šeptne a pomalu mě pustí. Já si ho ale přidržím.

„Nemyslel jsem to tak, i když to není omluva,“ šeptnu a chytnu ho za bradičku. „Řekl jsem moc věcí a některých lituju. Omlouvám se ti…“ opatrně jsem mu stiskl dlaň ve své.

„Umím odpouštět,“ vydechne, „ale ne zapomínat,“ zavrtí nepatrně hlavou. No, to jsme na tom stejně. Chápu, že mi to nezapomene, ale ani já jemu. Chyba je na obou stranách.

„To jsme na tom stejně,“ pošeptám. „Tohle jsem nechtěl, to mi věř. Nechci ti ublížit, to je to poslední,“ zašeptám a nahnu se k němu. „Jsem idiot, ale idiot, kterej tě zatraceně moc miluje.“

„Kdyby to bylo bez bolesti, tak to není láska,“ pousměje se. To má svatou pravdu.

„To s tebou souhlasím,“ pohladím jej po zádech. „U nás dvou to ale láska je,“ šeptnu a políbím ho. To mi odsouhlasí kývnutím. Pohladí mě po tváři a odtáhne se.

„Půjdu si lehnout. Vážně mě ta hlava bolí,“ broukne. Přesune se zpět do postele a vleze si na svoji půlku. Šel jsem hned za ním.

„Nechceš nějaký prášek? Lépe by se ti usínalo,“ pošeptal jsem a posadil se na svou půlku postele.

„Už jsem si ho bral, ale nepomohlo to. Nejlepší to bude vyspat,“ šeptne a přikryje se prostěradlem až po krk. Ačkoli tu bylo teplo, když nebyl zachumlaný v dece, nikdy prostě neusnul.

„Dobře, tak spinkej,“ pohladil jsem ho konejšivě po tváři a přilehnul si. Nadzvedl prostěradlo a ohlédl se na mě. Mám nebo nemám… U něj je mi nejlépe. Snad u mě v klidu usne. Nerad bych ho svou přítomností rušil. Chviličku jsem váhal, avšak poté jsem si k němu přilehnul a objal ho kolem pasu. Tiše vydechl, přivinul se ke mně a ruku si položil na moji. Propletl jsem si s ním prsty a oddechnul mu na krk. Jen jsem se k němu přitulil a potom se už snažil nehýbat.

Zdálo se, že pomalu upadal do spánku, jelikož se nehýbal a pravidelně dýchal. Když však pozvedl ruku, vyvedl mě z omylu. Začal téměř nepozorovaně protáčet na svém prstě snubní prstýnek. To ho tolik moc tíží? Proč si mě tedy tehdy vzal… Nechal jsem ho, ale po chvilce jsem mu na ten prstýnek přiložil prsty a přidržel ho. Pohladil jsem ho po ruce i přes prsty. Ruku položil a ztěžka se nadechl. Tiše jsem oddechl a semknul rty k sobě. Jen jsem ho po té ruce pohladil a sám mu prstýnek trošku protočil. Má právo na to ho nenosit, má právo na to se mnou nebýt, a dokonce se se mnou rozvést.

„Mám pocit, jako by vážil tunu,“ šeptne náhle do hrobového ticha. To je snad telepatie.

„To ale nechci,“ pošeptám. „Nevzal ti veškerou volnost, nepoutá tě… Nechci, aby to tak bylo.“

„Stále si kladu otázku, jestli jsme to moc neuspěchali. Nelituju toho, jen… nutí mě to přemýšlet, jestli jsme neměli třeba ještě počkat,“ vydechne nešťastně. Sice toho nelituje, ale pochybuje. To není dobré… Jak jsem si už říkal, je mladý. Pro něj je to asi příliš předčasné.

„Možná máš pravdu, možná ne. Víš, ale… je to tak, že… já jsem si tě tímhle nechtěl nijak připoutat. Jen vím, že pro mě i pro tebe svatba hodně znamená. Pro mě je to jeden z největších důkazů toho, že tě vážně miluju. Nejde mi o žádný majetek a žádný právní věci… co z toho, to není podstatné. Hlavně… pro tebe je to priorita pro rodinu a taky pro mě. Ale… nic se tím nezměnilo. Já nejsem ten, kdo by ti řekl: Jsi můj manžel, tak budeš se mnou, budeš mě poslouchat, budeme prostě jen spolu a hotovo. Ne… Máš volnost, já tě nechci nijak škrtit.“ Nevím, jak jinak mu to vysvětlit. Ale on si to vážně přál.

„Já vím,“ zašeptá s povzdechem a přetočí se čelem ke mně. Schová se mi do náručí a začne mě prsty jemně hladit po hrudi. „Jen mám náhle nějakou povinnost, nějakou zodpovědnost a na to… nejsem tak úplně zvyklý. Dřív s Molly to tak bylo, ale… od té doby se stalo moc věcí a bylo to jiný. Já… já asi ještě nejsem připravený na to… mít děti,“ šeptne téměř neslyšně.

Bere to jako povinnost? No výborně… Bere to jako nějaký závazek, který musí splnit, ale tak to přece, sakra, vůbec není. Konejšivě mu přejíždím prsty po rameni, jako bych mu tím snad chtěl pomoci.

„Jakou máš momentálně povinnost, Tomi?“ zašeptám opatrně, a nakonec ho pohladím po hlavě. „Nemusí to být tak, že bys na děti nebyl připravený. Naopak, umíš se o ně starat lépe než kdejaká máma… Viděl jsem to, zažil jsem to. Vždycky jsem si říkal, že ty jednou budeš skvělý táta, aniž bychom spolu tehdy už byli. Neber to jako… povinnost. Děti přijdou, až budeme oba chtít a budeme se na to cítit. To není rozhodnutí na pár dnů… Vím, že tohle víš a jsi si toho vědom,“ usměju se trošku. „Jen se neboj. Já tě k ničemu nenutím, nechci dělat krok po kroku… My si ten život naplánujeme podle sebe, podle našich tužeb a snů, ne podle toho, jak by to být mělo,“ dám na to slovo trošku důraz.

„Poslední dobou si nejsem jistý už vůbec ničím,“ vydechne zoufale.

„To mě mrzí,“ přiznám svůj pocit. Bezmocně mi zatne prsty do paže a opře si čelo o moji hruď.

„Budu se snažit, abys viděl tu jistotu alespoň ve mně, medvídku,“ pošeptám mu a obejmu ho. „Bude dobře, slibuju.“ I když to je asi ten hlavní problém… Jenomže on mi naopak vmáčkl obličej do pokožky a začal tiše vzlykat. „To je ten problém… Já vím,“ semknu bolestně rty k sobě a zavřu oči. Pořádně ho k sobě přitisknu. Snažím se v sobě zadržet ty slzy, které se tak mocně hrnou ven. Zavzlykal, poměrně silně mi zmáčkl ruku a začal brečet. „Neplač… Prosím tě, neplač,“ zašeptám a sám popotáhnu nosem. Ne, tohle ne. Tolik jsem celou dobu doufal a přál si, snad o tom i snil, že tu jistotu ve mně vidí tak jako já v něm, ale opak je pravdou.

„Promiň,“ hlesne mezi pláčem.

„Tebe taky bolí, když brečím… U mě je to stejně, trhá mi to srdce, Tome,“ pošeptám a hned mu začnu slzičky stírat, nepouštějíc jej od sebe. Pomalu přestával vzlykat. Snažil se přestat plakat. „Tak… ššš,“ políbím ho na čelo a zhluboka se nadechnu. „Teď se snaž usnout, potřebuješ se vyspat,“ šeptnu. Musím být silný. Nemůžu si to od něj vynutit. Jednoduše ho teď musím jen utišit a kašlat na to, že se mi chce brečet a křičet bolestí… On je pro mě prioritou. Na to mi nic neřekl, nesnažil se ani odporovat. Otřel si oči, popotáhnul nosem a oči zavřel.

„Jen chci, abys věděl, že… chápu to a nezlobím se. Jen se netrap, prosím,“ pošeptám mu ještě a pohladím ho po boku. „Lehni si pořádně ke mně, jestli chceš, ano?“ Jak mu mám jen dokázat, že mu tu jistotu nabízím, já mu ji přímo dávám. Mrzí mě, že to nevidí… Jsem tu pro něj pořád, kdyby se dělo cokoli.

„Jo,“ šeptne. Přilehne si až těsně ke mně a hlavičku si zaboří pod můj krk, jako bych ho snad mohl před vším na světě chránit.

„Jsem tu pro tebe, zapiš si to za ouška,“ pošeptám mu jen a obejmu ho, abych ho na sebe víc přitiskl. Poté nás oba přikryju a jeho obzvlášť zachumlám, jak to má rád. Sice to bolí, ale vydržím to. Budu muset, pokud o něj nechci přijít… a to já vážně nechci.

„Miluju tě,“ zašeptá. Dlaní mě pohladí po hrudi, až se přesune na žebra, po nichž mi vyjede až do podpaží.

„Já tě taky miluju,“ kousnu se zevnitř do rtu a přivřu oči. Ne, já nebudu brečet. Nesmím. Smutně vydechne, sjede mi po paži a položí si ruku k té druhé. „Spinkej,“ pošeptám a pohladím ho po zádech. Nechal jsem ho potom už být. Poznal jsem, když usnul. Trvalo to ještě dlouhou dobu, než vážně zabral a nechal se unést do snů. Když tomu tak bylo, byl jsem za to rád. On to teď potřeboval. Byl psychicky vyčerpaný a to naprosto.

Jen co začal pravidelně dýchat a vážně spal, jsem trochu pootočil hlavu a podíval se do stropu. Z koutků očí se mi přímo vyvalily slzy, které mi tekly po spáncích přes lícní kost kamsi do prázdna. Bylo mi jedno, že mě šimrají, skoro jsem to nevnímal. Mísila se ve mně všechna ta bolest. Měl jsem náhle chuť vyletět z té postele, rozeběhnout se ven a křičet, nahlas brečet a vzlykat, jen abych to ze sebe dostal. Možná bych ještě raději skočil dolů do moře a utápěl se, doopravdy utápěl. Dokonce by to pro nás oba bylo možná lepší. Proč si mě bral, když ve mně nemá jistotu, když si není ničím jistý… Tolik to chtěl, to on to chtěl. Neříkám, že já ne, ale on tvrdil, že tohle je začátek, potom můžeme rozvíjet náš společný život, já mu jen přitakával. Byl jsem tak moc šťastný, že to bere stejně jako já, ale teď… si to všechno uvědomil. Nevím, jak si náš vztah představoval a ani radši nechci vědět, jak si ho teď představuje. Copak jsem nějaký tyran, který si ho tím prstýnkem u sebe chce držet jako na řetězu, nutit ho k tomu, abychom měli dům a kupu dětí? Byl to jeho sen… a já ho propojil s tím svým, jelikož ten můj byl stejný. Chápu, že na děti třeba není připravený, ale mrzí mě, že to bere jako povinnost, jako chybu. Však je to naprosto normální. Někdy si ani starší, o mnoho starší muž či žena není jistý.

Ah… láska bolí, moc bolí. A kdybych měl popsat, jak teď bolí mě, asi bych si vyrval srdce z hrudi. Možná by to bylo v tenhle okamžik i fajn. Rozdupat ho a zničit, abych necítil tu ostrou bolest. Miluju ho, tak moc… až to doslovně bolí. Ale já se téhle bolesti odmítám vzdát. Mě ta bolest naplňuje, jelikož mě usvědčuje o tom, že tahle láska je skutečná. Nezbývá mi nic jiného než to jen vydržet. Teď je jen a jen na mně, abych v něm dokázal vyvolat pocit jistoty. On ji musí sám najít, ale já mu k tomu musím dávat podněty. Snažil jsem se o to celou dobu, ale zřejmě málo. Proto přitvrdím.

Miluju ho, a to nic a nikdo nezmění. Jsem si jistý tím, že kdyby mě opustil, že ho budu milovat dál, ačkoli to bude bolet stokrát víc. Jsem asi blázen, ale kdybych věděl, že když mě opustí, že mu bude lépe, nechal bych ho. Tak moc ho miluju… přeju mu, aby byl šťastný. Dokážu se těšit pouze z jeho radosti. Netěší mě na světě nic, jen on, ten jeho sladký úsměv a rozzářená očka. Vždy jsem věděl, že láska je šílená, ale netušil jsem, že až tak moc. Kdybych měl ovšem vyslovit své přání, bylo by to to, že bych si přál, aby to cítil stejně i on, ale to si nemůžu vynutit. To musí cítit on sám…

Setřel jsem si slzy a polknul. Hrudník se mi bolestí přímo svíral, ale ani jsem se nepohnul. Dopřál jsem mu konečně klidný spánek. Hlavně, aby se cítil lépe… Pro něj bych udělal cokoli. Není divu… On je pro mě vším.

autor: Mischy & Turmawenne