You will die! 16.

číst celé: http://bit.ly/1366SeI

statistika: http://bit.ly/1366SeI+

„Zdravím Bille, řekni, jak moc máš rád svou rodinu?“ ozval se hlas v telefonu a on ztuhnul. Veškerá odvaha se náhle vypařila jako pára nad hrncem.

„Cože? Kdo volá?“

„Myslím, že víš, kdo volá. Jak by se ti líbilo, kdybych tvé sestře podřízl hrdlo, co Amando, bude to zábava, uvidíš!“ zasmál se zlověstně a Bill vystřelil na nohy.

„Nech ji na pokoji! Nedotýkej se jí!“ křičel do telefonu.

„Splním tvé přání, ale uděláš přesně to, co ti řeknu. Přesně za půl hodiny budeš čekat u staré továrny. A sám! Jestli jen koutkem oka zahlédnu policistu, nebo jejich auto, nechám Amandě explodovat hlavu! Takže Bille, dobře si to rozmysli, pokud tam nebudeš do půl hodiny, tvá sestra zažije něco strašlivého!“ hovor ukončil a Bill zůstal hledět na svůj telefon. Rychle se však vzpamatoval a vzal si kabát.

Musel se takřka proplížit zadním vchodem, aby jej policisté neviděli, protože by ho nenechali jít nikam samotného. Musel se tam dostat pěšky a musel zrychlit. Ke staré, už dávno nefunkční továrně, to byl od školy kus cesty. Část cesty skoro běžel. Strach o sestru a nahromaděný adrenalin mu dodaly sílu a vytrvalost.

Dorazil na místo přesně, normálně by se to snad nedalo ani stihnout, ale jemu se to podařilo. Rozhlížel se kolem, zdali někde neuvidí Amandu nebo toho zmetka. Opatrně nahlížel za rohy a do dalších prostorů, ale nikoho nenašel. Začínal si myslet, že je to snad nějaký nejapný žert, když jej někdo silně udeřil do hlavy. Zaznamenal pouze ten úder a pak už jenom tmu.

Theodorovi nedělalo problém si na Billa počíhat. Jen co jej udeřil, se muži podlomila kolena a on jej zachytil a dotáhl do svého auta. Nebyl těžký jako ti ostatní, tudíž s ním nebyl problém. Naložil jeho tělo do auta a mířil k sobě. Jeho pomsta se pomalu plnila a on si mohl spokojeně mnout ruce, kdyby ovšem neřídil.

Jakmile dorazil na místo, položil Billovo tělo na oltář a připoutal mu ruce. Zahlédl, jak se mladá Langová začínala pomalu probouzet. Byla mimo sebe poměrně dlouho, zřejmě použil moc uspávací látky. Chvíli ji sledoval, a když zahlédl zděšený výraz, škodolibě se usmál. Byla připoutaná k dřevěnému panákovi, ruce měla rozpažené a spoutané, a nohy taktéž, tudíž se nemohla ani pohnout. Teď, když přicházela k sobě a viděla, kde je, začala pociťovat skutečnou hrůzu a výčitky jí zaplavily mysl. Jak jen mohla být tak hloupá? Jak se odsud dostane? Živá nebo mrtvá?

Theodor si ji zkoumavě prohlížel s hlavou na stranu. Byl jako badatel, který zkoumá velice zvláštní objekt, který dříve ještě neviděl.

„Těšíš se? Bude to zábava?“ ušklíbl se a pomalu se připravoval. Musel však počkat, až se černovlasý probudí. Bude to o to zábavnější sledovat jeho reakce, až té dívence zabodne nůž například do stehna a ona bude křičet. Ano křik! Tolik se na něj těšil.

„Co mi chceš udělat?“ pípla zděšeně a sledovala každý jeho pohyb. Srdce jí v hrudi splašeně bilo strachy.

„To je tajemství, kdybych ti to řekl, už by to nebylo překvapení,“ zablesklo se mu v očích a na stůl si postupně a pečlivě rovnal všechny své nástroje.

„A on je mrtvý?“ kývla hlavou směrem k nehýbajícímu se černovláskovi. Theodor se otočil tím směrem a ušklíbl se.

„Ještě ne,“ odpověděl s úšklebkem.

„Kdo to je?“ vyptávala se ho dál. Snažila se jej rozptýlit, možná, když s ním bude mluvit, vyvede ho z rovnováhy.

„Silně pochybuju, že byste se vy dva znali, vaši blízcí mají pouze stejné povolání. To prokleté povolání, díky kterému mi nedají pokoj, budu jim muset uštědřit pořádnou lekci!“ rozčílil se náhle.

Bill se pomalu začínal probouzet. Hlava mu tepala bolestí, a když si chtěl rukou osahat zraněné místo, něco mu nedovolovalo rukou pohnout. Když otevřel oči a uviděl, kde se nachází, a také že má ruce i nohy svázané, ovládla jej chvilková panika a strach.

„Vida, tak Bill se nám už probudil,“ usmál se Theodor, když uviděl se černovláska hýbat a cloumat s pouty. Nepovolí, jsou pečlivě upevněná. Bill se rozhlédl a zahlédl po své pravici mladou blonďatou dívku, taktéž připoutanou.

„Bill?“ zopakovala dívka tázavě a v hlavě si přemítala, kde jen to jméno už slyšela. V tom jí to došlo. Její máma o něm doma mluvila. „Ty jsi Tomův přítel?“ dívala se na něj.

Černovlásek absolutně nechápal, odkud jej ta mladá dívenka může znát a jak se sem vlastně dostala.

„Jo, odkud mě znáš?“ podivil se a prohlížel si ji. Mohlo jí být možná šestnáct, neměl tušení.

„Moje máma pracuje s Tomem…“ vysvětlila, ale její nadcházející slova byla přerušená zlověstným okřikem.

„Tak dost! Tohle není žádné přátelské setkání! Teď se budeme bavit,“ poslední větu řekl už s úšklebkem.

Bill si začal uvědomovat, že toho chlapa zná. Jistě ten divný opravář, který chtěl jít do jeho bytu zkontrolovat topení. Velice rychle pochopil, o co tady vlastně jde, a věděl, že potřebuje získat čas. Tom o tom už určitě ví a snaží se je najít. Musí mu získat čas a musí velice rychle zjistit jak?

Na policejní stanici vládlo napětí. Všichni pracovali na maximum a snažili se Theodora Nachta vystopovat.

Tom cítil, že je něco v nepořádku, cítil se… podivně. Jako by mu něco chybělo. Ale to bude nejspíš tím, že nemá u sebe Billa. Plně chápal, jak teď musí Anně být. Kdyby se něco stalo jeho Billovi, nejspíš by nedokázal být tak silný jako Anna, a navíc…

Zničehonic se ozval telefon a Artur to zvedl. Chvíli pouze poslouchal, než ztuhl. Pak sluchátko položil a zadíval se na Toma.

„Tome, volal právě strážník Bolt. Bill ze školy zmizel, nemůžou ho nikde najít. Prohledali celou školu a teď prohledávají okolí.“ V Tomovi by se v tu chvíli krve nedořezalo. Začínal najednou panikařit a jeho srdce bilo jako o závod. Teď už skutečně museli toho vraha najít! Šlo tady o jejich blízké, o jejich milované.

Nepolevili ani o kousek, pátrali a pracovali dál. Bylo to už pomalu pět hodin, co byli Bill s Erikou nezvěstní.

„Tome, Anno, měli byste si jít domů odpočinout, my to tady zvládneme,“ pověděl Brian Fox, jejich nadřízený.

„Cože? To nepřipadá v úvahu,“ protestoval Tom.

„Thomasi, jste vyčerpaní a vystresovaní, běžte se prospat, to je rozkaz.“ Brian to s nimi myslel dobře.

Během těch pěti hodin, co jen tápali v prázdnotě, na všechny dopadalo napětí a stres. Nejvíc to odnášeli právě Tom s Annou.

Když tedy nakonec, ač s odporem, přijel Tom k sobě domů, slyšel tak uši rvoucí ticho. Tohle nevydrží, ani kdyby chtěl. Proto se zašel osprchovat. Domníval se tak, že by to mohlo trochu uvolnit jeho tělo. Nepomohlo. Měl o Billa takový strach, že nedokázal zůstat ani ve svém vlastním domě, a proto se vydal do Billova bytu.

Řízení nevěnoval skoro žádnou pozornost, všechno dělal automaticky, což nebylo vůbec dobře, hrozilo, že se stane nehoda, ale Tom byl dobrý řidič. Auta miloval a rozuměl jim, věděl, jak je dobře řídit.

Jen, co dorazil k panelovému domu, kde Bill bydlel, všechno na něj ještě víc dolehlo. Zachvacoval jej pocit obrovského strachu a selhání. Slíbil Billovi, že ho ochrání, že se mu nic nestane, a selhal.

Jelikož měl klíč, mohl si otevřít, aniž by potřeboval obtěžovat domovníka. Dřív si toho ani tolik nevšiml, ale teď ucítil Billovu vůni. Byla jemná a zároveň smyslná. Strašně příjemná vůně. Rozhlédl se po prázdném tichém bytě a přemýšlel. Bezmyšlenkovitě se usadil na gauč a rozhlížel se kolem a byl ztracený hluboko ve svých myšlenkách.

Po delší době, když se konečně dostal z toho hlubokého zamyšlení, zaujala jej na stole nějaká malá věc. Proto vstal a vydal se k ní.

Mračil se a vraštil čelo. Vzal tu věc do ruky a v tu chvíli mu obočí vystřelilo prudce nahoru. Vždyť tohle bylo odposlouchávací zařízení!

„Jak se to sem sakra dostalo?“ řekl si nahlas sám pro sebe.

Rozhodl se vykašlat na Brianovy příkazy o tom, že by měl zůstat doma a odpočinout si. Možná právě našel něco, co jej dovede k Billovi. Nebylo přece normální, aby se tady jen tak povalovalo odposlouchávací zařízení. Bill ho musel nejspíš někde najít.

Okamžitě vyrazil zpátky na stanici a absolutně se nestaral o předepsanou rychlost. Srdce mu v hrudi rychle bilo. Poháněla jej naděje, že možná tahle malá věc mu pomůže najít jeho milovaného Billa a samozřejmě taky Eriku.

Bill neměl tušení, jak je to dlouho, a už vůbec se mu nelíbilo, když ten maniak, jehož jméno ani neznal, přestal komunikovat. Brzy však pochopil, že čím víc na něj mluví a pokládá další otázky, tím víc ho vyvádí z rovnováhy. Byli tady už dlouho a na tom muži poznal, že je to perfekcionalista. Všechno si pečlivě připravoval. Kamery, osvětlení a další drobnosti. Dával si načas, což bylo jedině dobře.

„Nechtěl byste mi prozradit, proč tohle všechno děláte? Co vás vede k takovým… činům?“ Měl na jazyku plno dalších jiných slov jako třeba krutostem, zvrhlostem, ohavnostem, ale nechtěl jej příliš dráždit.

„Tohle vědět nepotřebuješ,“ odpověděl mu jednoduše.

„Zajímalo by mě to, podle vaší teorie stejně brzy zemřu, tak už na tom prakticky nezáleží ne?“ pohlédl na Eriku a věnoval jí pohled, který říkal něco ve smyslu: „Neboj se, dostaneme se z toho.“

„Podle tvé teorie nezemřeš? Bille, myslím, že jsem tě praštil moc silně,“ ušklíbl se a na chvíli se skutečně nevěnoval své práci, avšak uvědomil si to a zase se k ní vrátil, měl už to téměř dokonale připravené.

Bill chvíli mlčel a pouze sledoval muže, který k němu stál zády a poupravoval kameru. Zadíval se na blonďatou dívku, která byla bílá jako stěna.

„Ne, nezabiješ mě, nezabiješ už nikoho,“ prohlásil Bill až překvapivě tvrdým a odvážným tónem. Překvapilo to všechny přítomné, ale Theodor se pouze ušklíbl.

autor: Tina