Rape Me

číst celé: http://bit.ly/11kioF8

statistika: http://bit.ly/11kioF8+

Tom si oblékl teplou bundu a zabouchl za sebou dveře. Neměl už víc chuť poslouchat ješitné a uštěpačné poznámky svého o pár minut mladšího bratra, tak to vyřešil ignorací a dal mu to dost najevo. Má ho rád, vždy i měl, ale v poslední době se cítil být uvězněn ve vlastním domě, dokonce bez práva svobodné vůle. Častokrát se ani neodvážil vyjít z domu bez zeptání. Kde jsou ty časy, když Bill byl jen jeho roztomilý mladší bratr, kterého vždy ochraňoval? Nadobro pryč. Nyní jsou zde jen dva lidé, kteří mají v sobě zmatek. Tom nevěděl, co se vlastně stalo, proč se z Billa stala tak ambiciózní a dominantní osoba plná hněvu, zákeřnosti a sobeckosti. Nejednou Tomovi probliklo rozumem: Co když s jeho hlavou něco není v pořádku? Ale na to měl až příliš rázné rozhodnutí. Člověk by řekl, že ho něco změnilo. Ale co? To je otázka, na kterou Tom dlouhou dobu hledal odpověď, bohužel stále bezvýsledně. Šílel z toho.

Každým dalším krokem se vzdaloval od domu, a naopak se ztrácel v černé únorové noci. Mrzlo, pár stupňů pod nulou, ale ani to ho neodradilo odejít. Dal by cokoli za chvilku bezmyšlenkovitého klidu, i když v mrazu. Nehodlal tuto – jednu z mála možností promrhat. Co na tom, že je hluboká noc a díky tmě bylo vidět jen na pár metrů dopředu? Nic. Místo, na které se chystal, by našel možná i poslepu, nějaká tma mu přece nebude překážet v cestě.

Pár čokoládových očí směřovalo k noční obloze uprostřed lesa. Ve výhledu mu překáželo jen pár odstávajících listů z větví stromů nad ním, nic jiného. Snažil se jako vždy na tomto místě vedle zamrzlého jezera, nemyslet na nic. Dá se vůbec existovat bez myšlenek? Tom dobře věděl odpověď na tuto otázku, ale i tak se o to pokoušel. Vždy věřil tomu, že nic není nemožné.

Seděl na chladné zemi opřený o strom. Mráz ho štípal na tvářích, uších, nose, nemluvě o rukách, ale jemu to bylo jedno. Přitáhl si kolena k bradě a čelem se o ně opřel. Zavřel oči. Do jeho mysli se pomalu, ale jistě vkrádal on. Narušoval jeho klidné prostředí.

Ještě ani tady mi nedáš pokoj, jdi pryč!

Tom si nebyl jistý, jestli se zlobil na Billa nebo sám na sebe. Svým způsobem blond chlapec nemohl za to, že se stal středem Tomova světa. Ale na druhé straně, jak jinak by se to stalo, když ne díky jeho činům, větám, výrazům… Ano, mohl za to!

Po chladem pohlazené tváři skanulo několik slaných kapek bezmocnosti. Tom mohl kdykoliv odejít, říct mu sbohem a nikdy víc se nevrátit. Vždy lhal sám sobě, že to on mu v tom brání! Čím déle tu seděl, tím více si to uvědomoval. Něco uvnitř něj mu prostě nedovolilo odejít – je šílenství po tom pátrat. Hlavně když člověk dlouhý čas sám sebe přesvědčuje o tom, jen jakoby chtěl, aby to bylo, a pak má zjistit kořen opravdové pravdy.

Toma to velmi pomalu rozežíralo.

Cítil, jak mu mokré cestičky přimrzají k pokožce, bolelo to. Zkřehlé prsty si zahrábnul do dlouhých tmavě hnědých vlasů, sevřel je v pěst a trochu zatáhl. Opět ucítil ostrou bolest, ale nepřestával. Podvědomě doufal, že fyzická bolest přehluší tu, kterou trpí jeho duše. Jak jsem jen hloupý!

Pevně ​​stiskl víčka k sobě, ale ne na dlouho. Chtěl se podívat na hladinu zamrzlého jezera, kde si s Billem jako malí hrávali, i když nemohli, protože jim to rodiče vždycky zakazovali. Ne proto, že by snad neuměli plavat nebo by se přes léto nemohli koupat. Toto jezero je velmi nebezpečné už jen kvůli tomu, že jeho břehy byly stejně hluboké, jako ten nejhlubší bod stojatých vod v širém okolí. Kdyby tam jeden z nich spadl, nedokázali by si pomoci a nedokázali by to ani teď, když jsou dospělí. Proto jejich návštěvy byly vždy přísným tajemstvím, dosud o tom vědí jen oni dva.

Tomovi se při vzpomínce na jejich dětský vztah skutálela další zbloudilá slza. Dal by cokoli za to, kdyby tak mohl vrátit čas a udělat vše znovu.

„Co tady děláš?“ Úplné ticho protnul udivený hlas mladšího chlapce. Tomovi ztuhlo celé tělo. Musel se ohlédnout a přesvědčit, zda to není jen další výplod jeho fantazie, ale nebyl. Před jeho očima stál skutečný Bill s neurčitým výrazem v obličeji. Tedy alespoň tak se to zdálo v této tmě.

„Co tady děláš ty?“ Tom mu nechtěl odpovědět. I když by si to zasloužil, nedokázal mu do očí říct, že od něj vlastně utekl. I tak se mu to nepodařilo.

„Víš, že nemám rád, když mi odpovídáš otázkou! Tak?“ vysoký štíhlý chlapec nakrčil obočí a přesunul rovnováhu z jedné nohy na druhou, bylo to tak pohodlnější.

„Mám snad svůj život a můžu si dělat, co chci! Nemusím se ti pokaždé zpovídat, když chci někam odejít!“ Tom se postavil a hodil na bratra vyčítavý pohled.

Přesně tohle dělal vždycky! Musel o všem vědět, kde se byť jen lístek pohne, všechno muselo jít přes něj. Dokonce i hloupá noční procházka!

„Tome, nebuď směšný…“ blonďák se ušklíbl a pro sebe zakroutil hlavou. Ve vzduchu zůstalo napjaté ticho. Tom nechtěl říct něco, čeho by později mohl velmi litovat a Bill? Ten byl na tom mnohem hůře.

Nikdy nevěřil, že z lásky se dá zešílet. Vždy se smál zamilovaným, jaké hrozné a bláznivé věci dělají, zdálo se mu to směšné, hloupé, odsuzoval to. Vždy si říkal: Mně se něco takového nestane a tvrdě si za tím šel. Nikdo neví, čím si ten kluk prošel. Ani Tom ne. Ten z něj byl sice na prášky, ale kdyby jen věděl… Kdyby tak jen věděl, že důvod, proč se Bill změnil na takového, jakým je dnes, je právě on. Co by tak na to asi řekl? Možná to už nebude trvat tak dlouho…

Ale v jedné věci měl pravdu: Bill opravdu šílený byl. Egoismus? Dominance? Perfekcionismus? Hněv? To jsou vlastnosti, které jinak křehkého Billa pohltily jen kvůli té zatracené lásce k jeho dvojčeti. Nebylo to tak, že nenáviděl jeho, právě naopak. Nenáviděl sebe, a to z celé své duše. Všechny ty věci jsou jen obrana proti lásce. Utekla mu však jedna věc: On se sám stával bláznem, které vždy tolik odsuzoval.

„Nejsem směšný, jen už mě nebaví být věčně tvým stínem, rozumíš? Mám i vlastní život, vlastní plány, které tvou osobu nezahrnují! Nejsem hadrová panenka, se kterou si můžeš hrát, jak se ti zachce, a ani poslušný pejsek, abych tě musel poslouchat! Jsem dospělý člověk, a když se rozhodnu, že půjdu sám v noci do lesa, tak to udělám a ty o tom prostě nebudeš vědět! A když se rozhodnu, že chci být sám, tak budu! A když budu chtít žít život bez tebe, ty mi v tom nebudeš překážet, protože já jsem sám sobě pánem!“ Tomův hlas se každým dalším slovem zvyšoval, všechna zvířata v lese musela být na smrt vystrašená a překvapená. Bill spolu s nimi. Nevěřil, že Tom opravdu řekl to, co jeho uši zachytily, to, co mu jako ozvěna stále dokola hučí v hlavě.

Žít život bez tebe!

„Tak to udělej!“ Ve skutečnosti Bill vůbec nechtěl tato tři slova říci. Chtěl jako vždy jakkoli argumentovat, prosadit si za každou cenu svou jedinou pravdu, ale neudělal to, co Toma zaskočilo. V jeho tváři se rýsoval překvapený výraz, protože čekal, že udělá přesně to, co udělat opravdu chtěl. Ale nestalo se tak.

„O co ti jde?“ Nikdy by to neudělal, i když si s tou myšlenkou párkrát pohrával, ne.

„Ach…“ Bill se usmál a s Tomem přerušil oční kontakt. Díval se někam do neurčita. „Nic nechápeš.“

„Nechápu hlavně tebe! Stala se z tebe egoistická svině! Myslíš si, že ti patřím? Nebo co? Já to totiž neumím pochopit! Řekni mi, co se s tebou za ty poslední roky stalo? Kde je ten Bill, který se na každého usmíval, ke všem byl milý, všichni ho milovali, který byl skromný a šťastný? Kde je? A kdo je ta osoba, která je ustavičně podrážděná, stále ubručený sobec? Kdo je ten člověk, co má potřebu ovládat všechny! Včetně mě! Měl jsem pocit, že já pro tebe nejsem člověk z řady, ale někdo víc, někdo speciální, ale mýlil jsem se! Nikdy, ani v nejhorším snu by mě nenapadlo říct to, ale…“ Tom se zhluboka nadechl, následující věta je nejtěžším rozhodnutím, jaké kdy v životě udělal, a také udělá, „…už nechci být více tvůj bratr, „vyslovil tiše.

Bill se cítil, jako by jeho srdce bylo právě ponořené do kyseliny – nic z něj nezbylo. Nečekal, že by se to mohlo někdy stát, bylo bolestivé na to jen pomyslet. A teď je ta situace reálná, skutečně to Tom řekl.

Člověk by čekal, že se blonďák sesype, spadne na kolena, začne plakat, začne prosit… Billova pomatená hlava vzala tuto situaci po svém – začal křičet, sám si uvědomoval, jak moc Toma miluje. Už nebylo nutné si lhát.

Kdyby se smísila láska, bolest, strach… ale smísila se láska, bolest a hněv na sebe sama. A tato kombinace pro tak jinou bytost, jakou Bill je, znamená zoufalé řešení.

„Nejsi nic jiného než ubožák! Obyčejný zbabělec, idiot!!! Nikdy jsi nebyl můj bratr, nikdy!!“ Bill myslel svá slova vážně. Jeho nikdy sice začalo jen před pár lety, ale bylo pravdivé. Odkdy se začal nenávidět za to, že se na něj nedívá jako na bratra, nenáviděl i jeho. A miloval… Byla to tak silná emoce, cit, že vyhnout se jí bylo téměř nemožné. Nešlo to jinak, než negativními prostředky, které mu zcela popletly hlavu.

„A já jsem tě měl tak rád…“ V Tomově hlase bylo slyšet obrovské zklamání. Slova se mu jen těžko drala z úst, byl ve stavu zavřít oči a už nikdy je neotevřít. Své tělo držel velmi statečně!

„A já jsem tě miloval!“ Billova reakce byla o něco hlasitější, a zároveň překvapivá pro oba. Více dokonce pro něj samotného. Nevěděl, kde nalezl obrovský kus odvahy odhalit nahlas pravdu, jak před sebou, tak před Tomem. S určitostí se nedalo říct, který z nich dvou byl více zaskočen.

„Co? Co to říkáš za nesmysly?“

Tom si dokázal dát dvě a dvě dohromady. Nikdy nebyl můj bratr? Miloval jsem tě? Je jasné, že to není jen nevinná láska mezi dvěma bratry. Zůstal v úplném šoku, ruce se mu začaly klepat a nebylo to zimou.

„Nevíš nic! Po nocích jsem snil, toužil, abys mě líbal! Aby ses mě dotýkal! A ráno jsem se za to nenáviděl, lhal jsem sám sobě, že to byla jen noční můra! Ty nevíš, co to je každý den žít jako někdo jiný a před sebou předstírat lži! Až dosud! Toužil jsem, abys mě znásilnil! Slyšíš? Znásilnil! Chtěl jsem trpět tím nejkrásnějším způsobem. A trpěl jsem… celý ten čas, ty roky! Ale jinak. Nesnesitelně…“ Billův hlas nabýval každou větou jinou výšku. Některé téměř neslyšně šeptal. Tom věděl, že se v něm odehrává příliš mnoho emocí na to, aby to zvládl.

Viděl, jak se mladšímu chlapci před ním třese celé tělo pod náporem trápení, které nestíhal vyslovovat. Informace, které se Billovi přece jen podařilo říct, v Tomovi zanechávaly pocity, které nedokázal pojmenovat. Nevěděl, že něco takového vůbec existuje. Byl šťastný, chtělo se mu zemřít, chtělo se mu Billa obejmout, plakat, schovat se, políbit ho, zabít ho. Neřekl však ani slovo. Každý zná ten pocit, když je na něj toho tolik, že se nezmůže na nic jiného, ​​jen na slzy. Přesně Tomův případ.

„Vlastně máš pravdu,“ začal Bill naprosto klidným hlasem, „ani já bych nechtěl mít takového bratra.“ Zhluboka se nadechl a udělal krok vzad. Druhý, třetí… Měl pocit, že se od Toma musí co nejvíce vzdálit, jako by pro něj představoval nějaké smrtelné nebezpečí. Neuvědomoval si však, že by se mohl vzdálit až příliš.

Čtvrtý, pátý…

„Ne, ne, NE!!!“

Hrozivé praskání ledu a mizící vysoká štíhlá postava ho přinutily bleskurychle podat pomocnou ruku, ale pozdě. Tom byl příliš daleko, aby stihl svého bratra před ledovou vodou zachránit.

„Bille!!! BILLE!!!“ Vřískal, co mu hrdlo stačilo, ale nikde nic. Bill jako by se rozplynul v hlubokém jezeře na mikro kousky. Dokonce ani náznak! Hnědovlasého chlapce popadla panika. Vůbec nevěděl, co má udělat, skočit za ním nemohl, protože otvor do prolomeného ledu byl příliš malý a bylo by to ještě horší kvůli tmě.

„BILLI!!! NE!!!“ Nezmohl se na nic jiného, ​​jen na srdcervoucí křik a pláč.

Pokud to nepřežije, skočím za ním, přísahám.

Problesklo mu hlavou, byl pevně rozhodnut. Opravdu by to udělal, nebýt prstů, které se náhle snažily zachytit o ledajaký kořen stromu, rostliny, cokoliv, aby se dokázal ubránit hltavým drápům proudu vody. Mrskal sebou, snažil se vynořit, ale nešlo to. Příroda byla proti němu ve všech směrech, ale jeho dvojče bylo pevně rozhodnuto ji porazit, i kdyby to bylo nemožné. Nic není nemožné. Popadl blonďákovou ruku, a co to jen bylo možné, vytáhl ho na břeh.

Bill se prudce nadechl, celé tělo měl paralyzované. Cítil se, jako by do něj někdo ustavičně bodal nožem. Tisíci najednou! Nemohl pohnout ani prstem, lapal po dechu, ale žil – díky Tomovi.

„Promiň mi to, promiň mi to všechno, nic jsem tak nemyslel, jen mi dýchej, prosím, řekni mi něco, cokoliv, žij, prosím, žij!“ Brunet byl vystrašený na kost, bál se Billa byť jen dotknout, aby mu ještě víc neublížil.

Přes třesoucí se fialové rty jen ztěžka prošla dvě slova: „Mm-iluj-ju ť-tě.“ Bylo jim sice těžko rozumět, ale Tom se v té panice musel usmát. Nedokázal si představit, že by z toho mohl mít takovou radost, jako právě teď. Když cokoliv…

autor: Diana