You will die! 14.

číst celé: http://bit.ly/16t8wh5

statistika: http://bit.ly/16t8wh5+

„Pojedeme se s Maxem podívat do bytu Vogelové a Engela,“ oznámil Tom, a poté se svým kolegou vyšli ven a nastoupili do auta.

„Co ty a Eleonor?“ zeptal se Tom, aby celou cestu nemlčeli, v poslední době neměl ticho rád.

„Skvělý, nemůžu si stěžovat, ta ženská je úžasná,“ zasmál se Max a Tom také.

„Wow, chlape, neříkej, že ses zamiloval,“ usmíval se Tom. Přál to Maxovi.

„Už to tak bude, stejně jako ty,“ vrátil mu to Max a Tom se ani nevyptával, jak to, že to ví.

„Musíme toho vraha co nejdříve chytit. Bill se to sice snaží nedávat najevo, ale je z toho vystresovaný.“

„Kdo by nebyl, když mu jde po krku maniak, který usekl hlavu jejich školníkovi. Ale včera prý volal ředitel s tím, že už rodičům sdělil celou situaci a od pondělí znovu otevřou školu. Bude ji hlídat asi šest policistů,“ objasnil Max.

„Nechce se mi Billa pouštět do té školy,“ řekl Tom a díval se na cestu, když řídil.

„Nemůže zůstat pořád zavřený doma, navíc kolem bude šest poldů, plus další dva, co hlídají čistě jeho, nic se mu nestane,“ ujišťoval Toma Max, Tom musel uznat, že Max má pravdu. Nemůže Billa držet doma.

Zaparkoval na parkovišti a společně vystoupili z auta. Stáli před velkým panelovým domem v jedné velmi rušné ulici. Podle adresy bydlí Sibylla Vogelová právě zde.

Když vešli do bytu, zavřeli také za sebou dveře. Všechno bylo čisté a uklizeně. Věci na pracovním stole byly pečlivě urovnané. Do hledání na pracovním stole se pustil Max a Tom prohlížel zbytek bytu.

Povolení k prohlídce měli a ukázali jej samozřejmě domácímu, přesto jim trvalo, než něco našli.

„Tome, pojď sem,“ zavolal Max, když si prohlížel nějaké papíry.

„Co máš?“ zeptal se jeho kolega, který byl rychle u něj.

„Zdá se, že naše malá Sibylla někoho vydírala, má tady vytištěné čtyři stránky s e-maily. Tom se podíval na papíry.

„Já jsem našel tohle v jejím nočním stolku,“ položil žlutou obálku na stůl.

„Co tam je?“ zeptal se Max a vysypal obsah obálky.

„Nevím, nestihl jsem se tam podívat,“ vzhlédl od papírů, když si přestal číst výhružné e-maily a odpovědi.

„Někoho sledovala a fotila,“ prohlížel si Max fotografie velikosti A5. V momentě, kdy se na ně Tom podíval, vstaly mu hrůzou všechny chloupky. Rychle si vzal do rukou jednu fotografii a sledoval muže na ní.

„Do hajzlu. Já toho chlapa znám, narazil jsem do něj jednou, když jsem jel od Billa domů,“ vysvětlil a snažil se ovládat.

„Pokud je to náš vrah a já se obávám, že nejspíš je, tak bychom měli ty dva hledat už spíš pod zemí, než živé, protože jestli ta holka byla tak hloupá a zkoušela ho vydírat, pochybuju, že by jí pokorně zaplatil a prosil na kolenou. Spíš jí zakroutil krkem.“

Jen co dojeli na stanici, pověděli všem, co se vlastně dozvěděli. Byli zase o krok blíž k té zrůdě, která už má na svědomí tolik lidských životů.

Anna právě vyprovázela uplakanou Jeniffer Goldstein, která viděla zubožené tělo své dcery. Anna s ní soucítila, a navíc si na ni našla čas až teď, aby s ní mohla zajít do márnice. Jeniffer i přes velké popáleniny přesto svou dceru poznala. Byla připravená na nejhorší, takže to pro ni nebyl takový šok.

„Posaďte se, dojdu pro kapesníčky,“ usadila ji na židli a došla pro krabičku s papírovými kapesníčky. Jeniffer pořád plakala a nebyla schopná odejít.

„Našli už něco? Už ví, která zrůda zabila mou holčičku?“ promluvila uplakaně a utírala si papírovým kapesníčkem slzy. Ukázala na hlouček detektivů, kteří zřejmě něco řešili.

„Zatím nevím, ale půjdu to zjistit,“ odpověděla Anna a vydala se k ostatním poslechnout si nové informace.

Jenže netušila, že Jeniffer se zvedne jenom chvilku po ní a půjde se taktéž podívat, i když by vůbec neměla. Jenže obrovský smutek jí zatemnil mozek.

„Jmenuje se Stephan Bach. Nemám tušení, jak se k němu Sibylla dostala, ale vydírala jej a chtěla po něm nemalé částky,“ vysvětlil Tom ostatním a někteří si prohlíželi fotografie, jiní četli e-maily.

„Technik si vzal její počítač na starost a pořádně jej prozkoumá, zdali nenajde ještě něco, co by se nám mohlo hodit,“ pokračoval Max.

Nadechoval se k dalším slovům, ale všechny zarazilo, když přišla Jeniffer až ke stolu a natáhla se po jedné fotografii.

„Anno, co tady dělá?“ obrátil se na ni zamračeně Tom.

„Omlouvám se, paní Goldstein… Jeniffer, pojďte, tady nemůžete být,“ mluvila na ni Anna, ale žena nereagovala.

„Já toho muže znám,“ překvapila všechny svou větou místo toho, aby reagovala na Annu.

„Znáte? Odkud jej znáte?“ chytil se toho okamžitě Artur.

Jeniffer se v hlavě promítlo několik vzpomínek najednou z období, kdy chodila do školy. Bylo to, jako by jí před očima proběhla půlka života a ze vzpomínání ji vytrhlo až neustálé opakování jejího jména.

„Paní Goldstein, haló!“ mluvila na ni Irma.

„Oh omlouvám se… já je… to snad není možné. Tenhle muž je opravdu hodně podobný někomu, koho jsem znala už před mnoha lety. Jmenoval se Theodor Nacht, byl to takový podivín. Chodili jsme spolu do školy, rád si liboval v násilí, tedy spíš kreslil takové obrázky. Většina ho měla za podivína a exota, ale já se s ním kamarádila. Byl to hodně složitý a uzavřený člověk. Ve svém pokoji míval morbidní obrázky, stejně tak jako popsané sešity morbidními povídkami,“ zavzpomínala Jeniffer a pak se vrátila zpátky do reality. Všichni jenom tiše poslouchali.

„Nemáte s ním nějakou fotku?“ zeptala se Eleonora.

„Myslím, že bych doma nějakou našla, ale vy mi chcete říct, že tenhle člověk má na svědomí smrt mé dcery?“

„Domníváme se tak,“ přitakal Tom.

Anna s Arturem zajeli společně s paní Goldstein k ní domů pro fotografii, kterou potřebovali, jakmile je porovnali, bylo všem jasné, že to je jeden a ten samý člověk.

Když se vrátili zpátky na stanici, Tom svolal poradu, aby si objasnili, co všechno už ví.

Tom zrekapituloval, co už vědí a ostatní přidali nějaké detaily nebo ještě nové informace, které zjistili.

„Pořád nám ale uniká, stále je o krok před námi…“ zamumlal Artur, ale i tak to všichni slyšeli.

„Jo, a to mě štve…“ promluvil Tom zamyšleně.

Bill seděl znuděně doma a přepínal jeden program za druhým. Přestávalo jej to bavit. V televizi nebylo nic, co by stálo za koukání, a sám už pomalu nudou nevěděl, co dělat. Zároveň si uvědomoval, že přestává mít strach z toho maniaka, který jej tolik ve škole děsil. Pomalu to střídala naštvanost a vzdor. Bude prostě vzdorovat a hrát jeho zvrhlou hru podle svých vlastních pravidel. Už jej unavovalo zůstat zalezlý doma a klepat se, jen co někdo zaklepe na dveře, a proto udělal radikální řešení a zavolal řediteli školy.

Škola už byla dávno opět v provozu, dobře hlídána policisty, a studenti měli normální výuku. Nemůže už takhle otálet. Domluvil se s ředitelem, že hned zítra nastoupí. Ujistil jej, že je v pořádku a už se s tím dokázal vyrovnat, což byla pravda. Navíc věřil, že Tom a jeho tým tu zrůdu stejně chytí a dostane doživotí, ovšem nejpřijatelnější by byl trest smrti.

K večeru se Tom zastavil domů a následně za Billem, vystřídat tak policisty, kteří měli na starost okolí a Billovu bezpečnost.

„Tome, chtěl jsem ti říct, že zítra půjdu už do práce,“ oznámil mu Bill, když oba dovečeřeli.

„Cože?“ vykulil oči Tom. „Bille, neblázni, je to nebezpečné.“

„Nemůžu tady doma pořád jenom sedět jako pecka a nic nedělat, ubíjí mě to. Navíc já už se ho nebojím a potřebuju být ve škole, oni mě tam potřebují,“ objasnil černovlásek a opíral se o kuchyňskou linku. Tomovi došla slova, jelikož měl Bill pravdu. Nemůže jej přece násilím držet celé dny doma, ale i tak měl ten sobecký strach a nechtěl. Nechtěl mu to dovolit, protože se bál o něj, o jeho život. Bill tohle vycítil a přišel k němu blíž. Usadil se mu z boku na klíně a ruce dal kolem jeho krku.

„Neboj se, školu hlídají policisté a i já mám svou osobní ochranku. Nic se nestane, všechno bude v pořádku,“ stvrdil svá slova polibkem a usmíval se. Palcem jej hladil po tváři. Tom omotal ruce kolem jeho pasu a díval se mu takřka bezmocně do očí. Nemohl nic dělat, Bill měl pravdu.

„Dobře,“ vydechl, i když to tolik nechtěl říkat.

„Vím, že máš o mě strach, i já se o tebe bojím, ale takový je svět. Krutý a nelítostný, ale my v něm musíme umět žít a přežít, budu v pořádku.“ Hladil jej neustále a velice dlouze a procítěně jej políbil.

Jejich polibky však pokračovaly dál a nezůstaly jenom u jednoho. Ze zoufalých a naléhavých se pomalu měnily na dravé a vášnivé, a ta chmurná nálada je pomalu opouštěla. Bill si přesedl tak, aby na Tomovi seděl obkročmo a tím pádem i pohodlněji. Vedl s jeho jazykem vášnivý souboj a dlaněmi mapoval jeho vypracované svaly v upnutém tričku s dlouhými rukávy. Zaplul s nimi pod něj a užíval si dotek na jeho holé kůži. Velice rychle mu jej stáhl a opět se přisál na jeho rty.

Dlaní sjížděl až na jeho podbřišek a rozepnul mu velice šikovně kalhoty. Pohrával si s jeho údem, a když jej Tom zbavil trička, slezl z něj a klekl si na kolena. Na tváři mu pohrával ďábelský úsměv a detektivovým tělem projížděla horkost i chlad zároveň.

Sledoval Billa, jak si vzal mezi rty jeho špičku a sál ji. Několikrát ji obkroužil jazykem a Tom cítil každý dotek. Přivřel oči a doteky tak byly intenzivnější.

autor: Tina