Erdigtonsk​á střední 4.

Závěrečné školní kolo probíhalo už dnes, což si Tom uvědomil, když nenašel Gustava na svém místě ve třídě. Cítil se bez něj tak trochu osaměle, zvykl si na Gustava spoléhat, dokud ho měl vedle sebe, nemusel ani na minutu zapnout mozek. Teď tedy seděl, psal si poznámky do sešitu, co našel v lavici, mžoural přes celou třídu na tabuli a cítil, jak se do něj co chvíli zabodávají Ostřížovy oči, zvyklé po každé otázce dostat odpověď od třídního šprta z poslední lavice u okna.

Tom měl teď alespoň možnost Ostříže podrobně prozkoumat. Nedokázal přesně odhadnout jeho věk, byl totiž z toho druhu lidí, co se nemění a s přibývajícím věkem jen usychají, jejich rysy tvrdnou a oči se zužují. Proč se mu říkalo zrovna Ostříž, nevěděl určitě, mohlo to být díky jeho nemilosrdně vševidoucímu pohledu (zejména pokud šlo o skrýše taháků), možná pro zvláštní zvyk před vstupem nahlížet škvírou ve dveřích do třídy. Postavou by se hodil spíš k boxerům než mezi povětšinou tělnaté zdejší kantory, čímž si získal respekt kluků a obdiv holek. Zdál se být od pohledu vzorem čestnosti, ideál profesora, vždy spolehlivý, vševědoucí, vtipný, přísný, ale přátelský. Ve vší té dokonalosti občas prosvitla jedna ne příliš chvályhodná vlastnost, alespoň Tomovi se nelíbila, zbytek třídy ho pro ni miloval ještě víc. Vyžíval se v buzerování hloupějších nebo introvertních žáků ve své třídě, pár slovy je dokázal zdeptat natolik, že se rudí až po uši pokoušeli pokud možno rozplynout nebo rozpustit, aby na ně všichni přestali zírat. Třída se při takovém výstupu pokaždé dobře bavila.

O přestávce spěchal do přízemí, kde se zezadu připlížil k Jane a bez varování ji objal kolem pasu.

Jane nevěřila vlastním očím, netušila, co se s Tomem v poslední době dělo, ale ta změna ji ani v nejmenším nevadila, byla na sebe hrdá. Záviděly jí všechny holky, byla teď školní hvězdou a každý chtěl vědět, o čem si s Tomem povídá, o přestávkách se kolem ní tvořil hlouček spolužaček s očima navrch hlavy, všechny chtěly o Tomovi něco vědět, znát nějaké jeho tajemství. Jane je pohrdavě odmítala. „Nemůžu přece říkat tak důvěrné věci, zvlášť když si to Tom nepřeje,“ tohle jim říkala. Pravdou ovšem bylo, že o něm věděla asi tolik co zbytek školy. Bála se zeptat, nevěděla ani jak, navíc když ji Tom chytil za ruku nebo se na ni jen usmál, zapomněla na všechny otázky a sama se rozpovídala, jako vždycky, když měla radost.

Bill se zdál být ve svém živlu, chodil rychle po chodbách, vrhal úsměvy tady a tam, urážlivé poznámky odrážel sarkasticky zpátky tak, že většinou zesměšnil samotného provokatéra. Takového Billa znala celá škola, takový prý byl i loni, a přes jakkoliv špatnou pověst měl stále své obdivovatele, pár se jich vždycky našlo. S Tomem se teď vzájemně ignorovali. Billa Tomova slova ranila, štvalo ho, že se mu dostala pod kůži, nedokázal se zbavit jeho vyčítavého pohledu. Bublal v něm vztek, ale co mohl čekat? Tom je nakonec přece jen jako všichni ostatní, rychle ho zařadil, zhodnotil a spokojil se s tím, nic víc vědět nechtěl. Nebo spíš slyšel, jen co chtěl slyšet. Jeho by neposlouchal, jemu by nevěřil, nikdo by mu nevěřil. To už si vyzkoušel. Jak jednou vznikne pověst, jak se člověk před ostatními nějakým způsobem projeví, už se své nálepky nezbaví, táhne se s ním, ať už v dobrém nebo špatném smyslu, a někdy může znamenat katastrofu.

Tom Billa kompletně vymetl z hlavy. Na chodbách na sebe občas kývli a dostalo se mu pár Billových obzvláště nerudných pohledů, ale nic víc. To je dobře, je to vlastně skvělý, byl jsem už asi paranoidní, hledám problémy i tam, kde nejsou, máma měla pravdu. Věnoval se teď Jane a Andymu s Georgem, na nic víc naštěstí neměl čas, neměl čas se něčím trápit. Že mě to nenapadlo dřív, měl jsem se vzchopit už dávno, proč pořád vysedávat venku a litovat se?

Toho dne odpoledne zachrčel školní rozhlas a prostorem se rozezněl ředitelům přívětivý hlas.

Gustavovi úplně zčernaly oči. Měl v nich takovou zlobu a nenávist, že by mohl pohledem nakrájet i řízek ze školní jídelny.

„Počkej, to je TENHLE Christian? Billův Christian!?“ Jéžiš, Bill tu má fakt pověst…, napadlo ho.

Tom se najednou začal smát, smál se a smál, vzal ji do náručí a utíkal, točil se a skákal. Jane se ho držela jako klíště, vyděšeně mu zkoumala obličej a hledala v něm známky propukajícího šílenství, ale nenašla nic než čirou radost. Za chvilku se taky usmívala a výskala a křičela v záchvatech smíchu. Neznala tohohle Toma, ale milovala ho, moc, tak jako ještě nikoho, byla do něj zamilovaná den ze dne víc a víc. Cítila, jak dobrý člověk Tom je, když byla s ním, čas plynul pomaleji a barvy zářily tak výrazně jako počátkem jara. Milovala jeho smích, snad právě proto, že byl vzácný. Tomův smích byl jen pro ni, ta radost v očích byla její.

Druhý den ráno se Tom cestou ke škole na hřbitově znovu zastavil, brouzdal se orosenou trávou a bylo mu lehko. Žádné potíže s dýcháním, žádné noční můry, může se smát, může si zpívat. Teď už ví, že dokáže zapomenout nebo se alespoň oprostit od minulosti a začít znovu, nemusí kvůli tomu ani utíkat do Ameriky, stačí mít vedle sebe někoho, jako je Jane. Smutek tu byl stále, ale neseděl mu na plicích, schovával se tiše v Tomově představivosti a občas ho postrašil, když mu vykouzlil Jamieho mávající postavou mezi stromy, než zjistil, že jsou to jen pohybující se stíny, nebo napodobil Jamieho hlas v davu spolužáků.

Proklouzl železnou branou, proběhl štěrkovou cestou vedoucí ke škole a už otvíral vstupní dveře, když cosi upoutalo jeho pozornost. Zvedl oči k věžím s cimbuřím. Na obou se ve větru třepotala černá vlajka, někdo umřel.

autor: Allfornothing