autor: Wind
Ahoj všichni… pamatujete si ještě naši povídku Insecure? Tentokrát už bohužel bez aktivní účasti Lady in Black (což ovšem neznamená, že do toho občas nezasahuje). Tady máte slíbenou druhou sérii, ale vzhledem k tomu, že to píšu z 99,99% sama, má to nejspíš trochu jiný ráz, i když jsem se snažila zachovat styl psaní z Insecure I. Omlouvám se za dlouhé čekání. Chtěla jsem povídku poslat dokončenou, ale nakonec ji posílám dřív, ať už nemusíte čekat. Máte velké štěstí, protože jsem se už bála, že jsem ztratila flashku, na které jsou všechny povídky, včetně Insecure II., uložené 😀
No, už dost povídání, užijte si čtení a byla bych moc ráda, kdybyste mě poctili nějakým tím komentářem.
Vaše Wind
Tom
Už to budou pomalu tři roky, co jsem naposledy viděl mého maličkého. Tři roky uplynuly od chvíle, kdy jsem stál před dveřmi jeho domu s otevřenou pusou a nevěřícím výrazem. Tři roky od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že je pryč. Nedoufal jsem, že ho ještě někdy potkám. A on o to stejně určitě nestál. Nejspíš je teď někde, kde je krásně a on si užívá sluníčka v náručí někoho, koho miluje a kdo miluje jeho. Někoho, kdo ho chrání… ne mu ubližuje. Ale co já? Já trpím. Chybí mi jako nikdo. Ani moje smečka mi nechybí tak jako on. Smečka? No… odstěhoval jsem se. Po vzoru Billa. Nemohl jsem zůstat doma. Všechno mi ho připomínalo. Ať to byl jeho dům, či jen silnice, po které často chodíval. A kam jsem se odstěhoval? Do Austrálie.
Našel jsem si tu práci v místní chovné stanici. Starám se o zvířata, která sem přivezou. Většinou jsou to zraněná nebo slabá zvířata. Občas sem vozí psy dingo. S těmi si docela dobře rozumím. Jsou divocí jako já.
Zrovna jsem krmil klokana, kterého sem přivezli před týdnem, když se ozvalo brzdění auta a zvedla se vlna prachu.
„Tome! Pojď nám pomoct!“ Křičel na mě Andy, vedoucí našeho tábora. Doběhl jsem k autu a pomohl jim odnést do ordinace jednoho zle potrhaného psa. Patřím do operačního týmu, a tak jsem se rovnou umyl a spolu s dalšími přáteli jsme se pokusili zachránit psovi život. Zmínil jsem někdy, že mám vystudovanou veterinu?
Když jsme konečně dokončili náročný zákrok, vyšel jsem ven spolu s Andym. Je to takový peroxidový blonďák, ale je fajn. Možná bych spíš řekl, že mu za ty roky vlasy vyšisovalo sluníčko. Nebylo by to neobvyklé. Slunce je tady v buši dost silné. Andy si prohrábl světlé vlasy.
„Tome… mám obavy, že ten pes nepřežije, pokud mu nedáme péči, kterou opravdu nutně potřebuje. Je na tom hodně zle a to, co jsme dneska pro něj udělali, mu pomůže jen krátce. Byl bych rád, kdybyste ho odvezli do naší sesterské stanice. Mají tam lepší vybavení a, nezlob se, ale i zkušenější operační tým. Bylo by pro něj lepší, kdyby byl tam.“
„Já se nezlobím. A klidně ho tam odvezu. Vezmu s sebou třeba Anett a odvezeme ho tam.“
„Moc děkuju.“
„Není zač. Víš, že to dělám kvůli tomu psovi.“
„Vím… takže… kdy nejdřív bys mohl jet?“
„Klidně hned. Jen si vezmu pár nejnutnějších věcí a řeknu to Anett.“
„Ok. Tak až pojedete, řekni mi.“
„Bez obav.“
Za půl hodiny už jsme spolu s Anett jeli buší do naší sesterské stanice devadesát kilometrů od té naší. Anett vzadu hlídala psa a já řídil. Když jsme se po dobré hodině konečně dostali na místo, ujali se psa dva zřízenci a odnesli ho na vyšetření.
Šel jsem s nimi. Alespoň se něčemu přiučím. Anett zůstala venku.
Když byl pes konečně pořádně ošetřen, šel jsem ji hledat. Stála u ohrady se třemi koňmi a sledovala, jak na nich někdo jezdí. Slabý vítr mi vál do zad a musím říct, že po dlouhém dni pražení na slunci mi to bylo celkem příjemné. Když mě zaregistrovala, otočila se a usmála.
„Tak co? Jak to dopadlo?“
„Dobře. Už je o něj postaráno, ale máme tady stejně zůstat, dokud se mu neudělá líp. Pak si ho máme odvézt zpět, abychom ho moc nevytrhli z jeho domoviny.“
„Hmm…“ vydechla a opět se otočila na jezdce. Podíval jsem se taky a lehce jsem se zamračil.
„Anett? Co se stalo za tu dobu, co jsem nebyl s tebou?“
Anett se… začervenala?
„Víš… potkala jsem tu jednoho ošetřovatele a…“
„Oh, nic neříkej. Líbí se ti, co?“ ušklíbl jsem se a lehce do ní drkl loktem. Anett zrudla snad ještě víc a němě přikývla. Znovu jsem se podíval na jezdce.
„To je on?“
„Je.“ Pípla tiše a opět na něj upřela zrak. Pak si ale povzdechla.
„Co se stalo?“ staral jsem se hned. Tahle mladá slečna mi za ty roky přirostla k srdci, jako by to byla moje malá sestřička.
„Nic, jen… nemyslím si, že se mu taky líbím. Víš on… choval se sice moc mile, když jsme si spolu povídali, ale… když jsem… no… zkoušela jsem s ním flirtovat. A on… moc na to nebral. Nebo spíš nevypadal, že to na něj zabírá… ale pozval mě večer na projížďku stepí.“
„No tak vidíš. Asi se mu přeci jen trochu líbíš. Kdyby ne, nepozval by tě na rande.“ Anett do mě pohoršeně praštila svojí malou pěstičkou. Musel jsem se usmát.
„A co si myslíš, že to je… romantická projížďka stepí na hřbetech koní… nad hlavou hvězdy…“ nějak jsem se zasnil. Jednou se mi totiž zdálo, že jsem opět s Billym. Jedeme na koni mezi suchou trávou šumící v jemném vánku vstříc rudému západu podzimního slunce, jen já a on…
Ale to je nemožné. Už jen proto, že mě koně nesnáší. Ten druhý důvod byl ovšem mnohem bolestivější.
Takže když se to nemůže stát mně, chci aby to zažila alespoň moje skoro sestřička. Anett se opět stydlivě usmála.
„Ty si myslíš, že je to vážně rande?“
„A co jinýho by to mělo bejt? Anett… jsi moc hezká holka, proč myslíš, že zrovna jemu by ses neměla líbit?“
„No já… já…“
„Tak vidíš. Jen máš strach a zcela neoprávněně. Uvidíš. Užijete si spolu krásný večer… no a pak na to hupnete.“ Řekl jsem naoko vážně. Anett se zašklebila a tentokrát použila trochu síly, když mě opět praštila do ramene.
„Tome… ty prase! Na co ty hned nemyslíš!“ rozčilovala se Anett, ale zrovna tak jako já to nemyslela vážně. Jen jsme se zlobili, jak to dělávají normální sourozenci. Když jsem se otočil od Anett k jezdci, zjistil jsem, že už jede k nám.
„No… tak já mizím. Až se budeš vracet… spíme v chatce hned vedle vedoucího. Užij si večer.“ Než stačila cokoli říct, zmizel jsem. Nechtěl jsem rušit a doufal, že si moje malá sestřička taky konečně někoho najde. Když nemůžu být šťastný já, tak ať je alespoň ona.
Vešel jsem do našeho prozatímního útočiště a ihned zalezl do sprchy, abych ze sebe smyl pot a prach. Přemýšlel jsem, kdy se asi Anett vrátí.
Kdybych věděl… zůstal bych tam.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
No ty jsi prostě úžasná..:)) skvělý že už tu je první díl…:) no ale jako Tom je v Austrálii??…:D to jsem zvědavá ják se s Billem setkají…:D no ale už aby to bylo no a Tom a klokan..:D docela vtipn představa…:) no ale je mi ho hrozně líto doufám že se tu díly budou objevovat tak často a pravidelně jako první řada..:( moc se těším na další díleček..:)
Juj vážně mě to mile překvapilo. 🙂 A teda, nedokážu si vůbec představit, jak by to mohlo pokračovat… 🙂
Jééé, ani nevíš, jak moc mě potěšilo, když jsem tady uviděla druhou řadu! 🙂 Úplně jsem se na ni těšila a je pravda, že jsem ji ještě nečekala takhle brzy, ale o to víc je to pro mě milejší překvapení 🙂
Musím říct, že jsem Tomovým novým životem zcela překvapená! Je pravda, že jsem si ani netroufala přemýšlet nad tím, jak by druhá řada mohla pokračovat. Ale rozhodně by mě nenapadlo, že by se Tom přestěhoval do Austrálie a dělal tam takovou krásnou a záslužnou práci 🙂 Strašně moc se mi to líbí 🙂 Tom jako veterinář..v tom děsném vedru, v buši..ta představa se mi strašně líbí 🙂 A hlavně ta část s tím klokanem, sakra! Tom s ním musel být děsně roztomilý 😉
Jinak jsem ráda, že si tam Tom našel takovou skvělou kamarádku, kterou považuje za svoji sestřičku. Jsem ráda, že není sám, ale má k sobě někoho, kdo jej má taky rád 🙂 Ovšem mám takový pocit, že ten ošetřovatel bude Bill! 😀 Ty poslední věty tohoto dílu tomu úplně nasvěčují, takže jsme zvědavá! 😀
Jinak 3roky je strašně dlouhá doba 🙁 Divím se, že se Tom ještě neusoužil tím, jak moc mu musí Bill chybět. Přece jen se do něj ´otisknul´ a ten cit přetrvává na věky.
Opravdu se moc těším na další díly a děkuji Ti, že se tu druhá řada objevila takhle brzy 🙂 A doufám, že už jsi zdravá! :))
[3]: Pokud si vzpomínám, tak v povídce Timeless love musel čekat mnooohem dýl, takže tady ho tři roky nazabijí 😀 navíc má Anett, takže je jeho utrpení trochu snesitelnější.
Jinak… zatím je povídka napsaná jen do dvanáctého dílů, zbytek je ještě v procesu výroby. Ani nevíte, jak jsem se těšila, až si zase budu moct číst vaše komentáře 🙂 taky jsem vás nechtěla nechat moc dlouho čekat, tak jsem povídku poslala i nedokončenou, což je u mě nezvyk, protože ráda posílám vše už hotové. Nikdy nevím, kdy na mě přijde tvůrčí blok, což se teď bohužel stalo a já se prostě nemůžu hnout z místa. Mám asi tři verze konce a nemůžu se rozhodnout, který vyberu. Je to hrozný dilema 😀
Kazdym dnem jsem sem chodila s ocekavanim, ze dnes uz to tu urcite bude a nakonec se to splnilo 😀 Fakt jsem se hrozne na druhou radu tesila ^^
Ani me nenapadlo, ze se Tom prestehuje do Australie, to je asi to posledni, co by me napadlo 😀 To, ze se dej odehrava o tri roky pozdeji, mi ani nevadi, spis jsem to cekala. Anett je mi fakt sympaticka, ale podle toho konce mam takove tuseni, ze ten jezdec bude Bill. Jestli to tak je, tak se mi moc nezamlouva, ze pozval Anett na rande, i kdyz potom, co si zazil s Tomem, uz asi s chlapama nechce nic mit (ale bude muset :D). A taky je tu moznost, ze to nebylo mysleno jako rande. Vlastne, cim vic nad tim premyslim, tim vic si to myslim 😀 No nebudu zbytecne predbihat, pockam si na pokracovani 🙂
Mimochodem, nedavno jsem poznala jednu uzasnou pisnicku Demons od Imagine Dragons a nemuzu si pomoct, ten text mi celkem sedi na Insecure. Vzdycky si na vasi povidku vzpomenu, kdyz ji posloucham, ale to je jen na okraj 🙂 A to s tou flashkou… radsi si vsechny povidky posilej na email, vzdycky, kdyz napises neco noveho nebo neco zmenis, podle me se to vyplati, kdyz ztratis flashku, tak mas aspon ty povidky zalohovane 🙂
Mam radost, ze Insecure opet pokracuje <3
Jsem rada že je tady nová řada.
[5]: Ta písnička je moc hezká… a když se nad tím zamyslím, opravdu k povídce sedí. Nebo alespoň k některým konkrétním částem 🙂 děkuji za poznámku, budu mít zase co poslouchat k psaní a třeba se konečně pohnu z místa 🙂 A s tím zálohováním máš pravdu. Jsou na té flashce všechny moje práce od mých dvanácti let a za ty roky se toho nastřádalo opravdu dost, takže kdyby se ztratila, asi bych se zcvokla 😀 skoro 10Mb záznamu přičemž všechno jsou jen wordový soubory, ono se to možná nezdá, ale je to hodně 😀
Strašne moc ďakujem za pokračovanie. Tri roky:( to tak neznášam keď sú tak dlho odlúčený a teraz ho ešte bude baliť Tomova kamarátka. To bude smutné, pretože asi budú všetci traja trpieť. Ale aj tak som strašne rada a veľmi sa teším na pokračovanie.
[7]: Jsem rada, ze se ti ta pisnicka libi a doufam, ze te treba bude trochu inspirovat 🙂 A fakt si ty dokumenty nekam prekopiruj, verim ti, ze by ses zblaznila, kdybys to vsechno ztratila. Ja bych treba zesilela, kdybych ztratila mobil, nebo konkretne pametovku, mam tam nekolik stovek (minimalne) pisnicek, fotek, videi apod. 😀