The Secret of Collegian 11.

číst celé: http://bit.ly/13ALTm3

statistika: http://bit.ly/13ALTm3+

Tom

Myslel jsem si, že bude super, když vezmu Billa k našim, protože jsem chtěl, aby pochopil, že chci, aby byl odteď součástí mého života. Jenže po nějaké době jsem si uvědomil, že to nebyl asi nejlepší nápad. Viděl jsem to na něm, jak tam sedí a tváří se nepohodlně, neví, jak se chovat nebo co říct. Začne mi z toho být smutno, neměl jsem tě nutit, určitě jsi to udělal jen kvůli tomu, že jsem to chtěl já…

Když jsi odcházel na záchod, smutně jsem se za tebou díval… až se vrátíš, radši už pojedeme domů, ať tě netrápím.

„Tome, proboha, jak je možné, že sis našel zrovna jeho?“ Uslyším mamku, když přinese kafe, a využije situace, že tady nejsi.

„Mami?“ šeptnu a vstanu, přijdu až k ní. „Miluju ho,“ zašeptám a pousměju se trochu. „A bude mi jedno, jestli to nechcete respektovat,“ sklopím oči a čekám nejhorší. Sám se podivím, když mě nakonec obejme. Pevně ji chytnu a usměju se.

„Tome, víš, že já budu stát při tobě vždycky… jestli jsi s ním šťastný, tak jsem šťastná taky,“ řekne tiše.

„Děkuju,“ usměju se spokojeně. Po chvilce se odtáhnu. „Kouknu se za ním,“ ještě mamce věnuju jeden úsměv a jdu se podívat, co na tom záchodě tak dlouho děláš. Dostaneš mě tím, co řekneš.

„Co? Bille, nic jsi nezkazil… to spíš já jsem si uvědomil, že se ti tady nelíbí, asi jsi sem ani nechtěl jít, co?“ zvednu tě lehce za bradu hlavu nahoru. „Budeme to teď muset vydržet, já… jen ti chci něco říct, můžu?“ šeptnu, zadívám se ti do očí. „Miluju tě,“ řeknu tiše a usměju se. Nevydržím to a přitáhnu si tě k sobě, políbím tě. Když se po chvilce odtáhnu, pořád se ti s úsměvem dívám do očí.

„Tome, víš, já-…“ zastavím tě.

„Pšt…“ šeptnu, „nenuť se do toho,“ řeknu tiše a ještě tě jednou políbím. Potom tě chytnu za ruku a vedu tě zpátky do obýváku. Když si sedneme na sedačku vedle sebe, v jedné ruce si držím kafe a druhou mám položenou na tvém stehnu.

„Skoro jsme zapomněli na tvůj dárek!“ vyhrkne rychle Sandra a odběhne někam pryč, po chvilce se vrátí s obálkou.

„Snad vás nenapadlo mi dávat peníze, že ne?“ zasměju se. Když se mi dostane obálka do rukou, vytáhnu z ní lístek a vykulím oči.

„To si děláte srandu? Vždyť to… oh,“ zamumlám a celé si to přečtu, pak se zadívám na tebe. „Dovolená na Rhodosu, pro dva…“ ukážu ti tu poukázku, jsem z toho celý rozčarovaný.

Bill

Tom mi doslova vyrazil dech, když mi řekl, že mě miluje. Samozřejmě, že to byla další věc, o které jsem musel přemýšlet. Na to, že se dokážu sám naučit několik dvou set stránkových knížek, tak tohle bylo na můj mozek moc. Celý tenhle den, Tomova rodina, jeho bývalá holka, a především jeho poslední věta, kterou mi řekl do očí. Jsem z toho prostě celý mimo. Zase se proberu, až mi pod nos strčí nějaký papír. Jen přečtu první větu, a kývnu. „To je hezké,“ řeknu a trochu se pousměju, ale na Tomovi jdu v tu chvíli vidět zklamání, asi že z toho nejsem tak moc nadšený jako on.

Nevím za jak dlouho, možná za hodinu, možná za dvě, jsme ve dveřích a chystáme se k odchodu. Tomova mamka i sestra se se mnou hezky rozloučí, Sandra mě dokonce obejme, ale já už ani nevím, jestli je to ze zdvořilosti, nebo je to upřímné. V hlavě mi teď vrtají jiné věci. Pořád musím přemýšlet nade mnou a Tomem, nad naším vztahem a nad tím vším, co mezi námi je. Po pár minutách už sedíme oba v autě a jedeme zpátky do města. V autě vládne naprosté ticho, jen lehce hraje rádio, ale skoro ho ani není slyšet. Dívám se dolů, nejdřív na svoje boty, a potom se zaměřím na krabičku, kterou jsme dostali na cestu. Jsou v ní dva kousky narozeninového dortu.

Jakmile přijíždíme na parkoviště u Tomova bytu, tak sedím na místě, nadechnu se a otočím na Toma. „Pokud se o tom nechceš bavit, tak mi to řekni, ale můžu se zeptat na Lauru?“

Řeknu ten konec věty už skoro neslyšně, ale jsem přesvědčený o tom, že Tom to slyšel dost dobře.

Tom

Zadívám se na tebe, když se zeptáš na Lauru. Potom sklopím oči, zadívám se někam k puštěnému rádiu.

„Nemyslíš, že by bylo lepší, kdybychom si promluvili o nás dvou?“ Řeknu tiše, nechtěl jsem to říct moc smutně, ale nejspíš to tak vyznělo.

„O nás?“ zopakuješ, jenom přikývnu.

„Víš, připadá mi, že… že tě nutím do něčeho, co sám nechceš. Přinutil jsem tě tehdy poprvé, pak jsem tě přinutil jít se mnou ven, donutil jsem tě jít se mnou k mým rodičům. Nechci tě do ničeho tlačit, jestli to tak nechceš, a vážně mi připadá, že to dělám. Skoro se mnou nemluvíš, jen když se tě něco zeptám. Vlastně o tobě ani nic nevím, ty víš o mně už snad skoro všechno, připadá mi, že to hraju jen z jedné strany, a to není správné. Mám pocit, že jsem se už snažil až dost a pořád od tebe nevidím žádnou pozitivní odezvu. Teda pokud to ovšem nemá podle tebe být tak, že ani žádnou vidět nemám…“ zašeptám a po chvilce ticha k tobě zvednu oči, ale sám se díváš někam dolů.

„Možná to teď vypadá, že ti něco vyčítám, to opravdu nechci. Jen jsem si po dnešku uvědomil, že by bylo dobré, kdybychom si promluvili o tom, co od toho vztahu očekáváme oba dva. Možná jsem čekal až moc? Já nevím, ale zamiloval jsem se, Bille… nechci tě nutit do toho, abys mi to řekl zpátky, pokud to tak necítíš, jen bych chtěl vědět, jestli mám vůbec do budoucna s tebou počítat.“ Řeknu tiše a sleduju tě, když po chvíli zvedneš pohled na mě, musím se trochu pousmát. „Vlastně jsem si myslel, že se ten dárek od rodičů docela hodí, chtěl bych jet s tebou. Jen jsem byl trochu zklamaný, když jsem viděl, že tě spíš vlastně ani nezajímá… nevím to, ale tvářil ses tak.“ Povzdychnu. „Byla chyba to, co se stalo tehdy u zkoušky, já vím… ale kdyby se to nestalo, nikdy bychom se nedali dohromady a neměl bych možnost se poznat s tak báječným člověkem, jakým ty jsi. Miluju tě, Bille…“ zašeptám a chytnu tě za ruku, zadívám se ti do očí. Když je nějakou dobu ticho, povzdychnu a pustím tě, opřu se do sedačky a kouknu ven z okýnka, už je skoro tma.

„Mám tě odvést na kolej?“ řeknu už hlasitěji a chytám klíče, abych nastartoval.

„Ne,“ zastavíš mě tichým hlasem a podržíš mi ruku.

„Ne co?“ povzdychnu si.

„Půjdeme k tobě?“

Otočím se pohledem na tebe, když promluvíš.

„Dobře, tak pojď,“ vysednu a jdeme pomalu nahoru ke mně do bytu.

Bill

Samozřejmě, že celou tu dobu, než dojdeme dovnitř, oba mlčíme. Mezi dveřmi už nás hned přivítá Hugo. Je celý natěšený, vrtí ocasem a prostě jde poznat, že je hrozně rád, že za ním někdo přišel. Taky tu byl skoro celý den sám, chudák. Sedneme si na gauč, kde nás Hugo samozřejmě následuje a skočí mezi nás. „Hugo dolů!“ řekne přísně Tom, ale já zakroutím hlavou.

„Jen, ať tady zůstane,“ pohladím psa po hlavě a chvíli se na něj koukám, pak konečně zvednu hlavu a povídám se Tomovi do očí. Hledám ta správná slova, protože mi na Tomovi záleží a chci mu to říct.

„Víš, já… Nevím vůbec, jak začít. Samozřejmě, že u té zkoušky to bylo něco jiného. Myslel jsem si o tobě spoustu věcí, když jsi mi to nabídl, ale nakonec jsem byl sám zmatený z toho, že se mi to líbilo. Možná si myslíš, že je mi to jedno a že to neberu vážně, ale nebyl bych tu teď. Neseděl bych na tomhle gauči, nebyl bych ráno u tvých rodičů, prostě bych nepřišel tehdy ani k tobě do kanceláře, kdybych nechtěl. Já… nikdy jsem tohle nezažil. Nikdy bych si ani nepomyslel, že to takhle dopadne. Vždycky jsem si myslel, že si najdu holku, kterou si vezmu, a ona po čtyřech dětech ztloustne, ale budeme spolu stárnout,“ při téhle představě se musím pousmát, doteď jsem mluvil docela s vážným výrazem a po chvíli mi úsměv zase zmizí. Zhluboka se nadechnu a pokračuju dál.

„Jenomže s tebou je mi vážně dobře. Někdy si říkám, že bych to neměl dělat, ale jsem tak spokojený, že to přestávám vnímat. Já… mám tě moc rád a záleží mi na tobě, jen prostě nedokážu dát city hned najevo. Někdo si řekne, že jsem chladný, bez citů nebo emocí, ale tak to není. Někdy si připadám, že mám citů až moc, jen je prostě tak nedávám najevo. Nejsem úplně otevřený člověk a ještě nikdy nikomu jsem neřekl, že ho miluju. Moc pro mě tohle slovo znamená. Tome, je mi s tebou dobře jako s nikým jiným a chtěl bych, abychom se líp poznali, pokud o to budeš ještě stát.“

Zrovna v tuhle chvíli se upřeně koukám Tomovi do očí. Za jiné příležitosti bych už dávno uhnul, ale cítím, že teď se na něj prostě musím dívat. Jen se na sebe koukáme a ani jeden z nás nic neřekne. Oba mlčíme. Jenomže během pár chvil Hugo seskočí z gauče a utíká ke dveřím. Začne utíkat ke dveřím směrem k nám do obýváku a zase zpátky. Párkrát štěkne a pak začne trochu kňučet, to určitě potřebuje vyvenčit.

autor: Clarrkys & Disturbed Angel