Erdigtonsk​á střední 1.

číst celé: http://bit.ly/ZvAqR0

statistika: http://bit.ly/ZvAqR0+

Po dobrých patnácti minutách svižné chůze v slunečném říjnovém ránu se Tom ocitl před masivní starou branou vedoucí na školní pozemek. Naskytl se mu pohled na budovu jako vystřiženou z filmů minulého století o chlapeckých školách a výchově dětí pomocí fyzických trestů. Šedá zeď přední stěny se vstupem se před jeho očima zvedala do závratné výšky a končila sešlou černou taškovou střechou a dvěma kruhovými věžemi s cimbuřím. Celkově vypadala stavba až žalostně neosobně a přísně, okna byla rozeseta v nejrůznějších velikostech nepravidelně po plochách neomítnutých stěn a působila podivně zapadlým dojmem. Na okamžik se mu dokonce zazdálo, že na jednom ze střešních oken zahlédl mříže.

Ani by mě nepřekvapilo, kdyby byla v přízemí vedle kuchyně mučírna, prolétlo mu hlavou. Zasmál se potichu vlastní představě, povzdychl si a pokračoval nyní už pomalejším krokem štěrkovou cestou směrem ke vstupním dveřím. Nebyl to ani celý měsíc, co se s rodinou přistěhovali sem do Erdigtonu, malého městečka nedaleko Birminghamu, a už místní školu nesnášel.

Ani to není chyba téhle budovy, pomyslel si a loudavě zamířil ke schodům, kupodivu tu mám pár přátel a profesory jsem zažil horší. Nejspíš prostě nesnáším davy uječených puberťáků! Zasípal, když se prodíral, rozjařeným davem do třetího patra na úvodní hodinu angličtiny.

„Hej, Tome!“ Ozval se mu znenadání za zády veselý hlas, „radši s tím přestaň, člověče, celou cestu nahoru funíš a kroutíš hlavou jak šílenec. Ještě do toho začni slintat, lidi si budou myslet, že máš nějakou infekční nemoc, a pak sbohem, sociální živote!“

Tom se ani nemusel otáčet, aby zjistil, kdo mu právě přátelsky poklepává na záda. „

Taky tě rád vidím, Georgi,“ usmál se ironicky přes rameno na svalnatého spolužáka s poměrně hezkými rysy a pronikavě zelenýma pichlavýma očima a vydal se obloukem kolem katedry ke své lavici na konci třídy u okna.

Dnes opravdu neměl náladu na Georgovy hloupé vtipy, lenivě se roztáhl na židli a zahleděl se z okna. Měl výborný výhled na příjezdovou cestu, po které sprintovali se zarputilým výrazem zpozdilí studenti, zřejmě vkládající veškeré své životní naděje do včasného příchodu. Slunce vrhalo stále ještě hřejivé paprsky do korun vysokých dubů na školní zahradě, vítr na zemi obracel prvním spadeným listím, tmavě zelená neposekaná tráva se nepravidelně vlnila a opuštěná lavička ve stínu pod rozložitým kaštanem, jenž rostl hned pod oknem, šeptala jemným hláskem: „No tak pojď a posaď se, tak se přece opři a odpočiň si…“

Prásk!

Z příjemného zasnění ho vytrhlo prudké zabouchnutí dveří a nasupené dupání doprovázené skřípáním a padáním odsunovaných židliček, jak se studenti pokoušeli co nejrychleji vstát na pozdrav učiteli. Tom si dal na čas, pomalu se zvedl a pořád ještě zahleděn z okna čekal na pokyn k sednutí. Ke školnímu pozemku choval zvláštní náklonnost, v předchozí škole tak krásnou zahradu neměli, hlavně ty prastaré duby… v duchu se právě rozhodl, že lavičce v polední přestávce vyhoví a spřádal plán, jak se co možná nejvěrohodněji vymluvit svým novým přátelům, aby mohl poobědvat sám.

„Tome, Tome!“ Tahal ho kdosi za rukáv.

„Co je, pořád?“ Obořil se na svého souseda a uvědomil si, že stojí jako jediný ze třídy a je zřejmě notnou chvíli cílem učitelovy oblíbené hry Schválně, za jak dlouho si všimne. Vzhledem k namodralým obličejům svých spolužáků se museli všichni už několik minut dusit smíchy a Tom si byl jistý, že kdyby ho ta dobrá duše nezatahala za rukáv, býval by prolomil rekord a stál celou hodinu. Zamumlal tedy omluvu a pohledem poděkoval Gustavovi, když si vedle něj sedal.

Gustav byl dokonalý obrázek třídního šprta s tlustými brýlemi a nervózními prsty, který jen jakýmsi nedopatřením seděl v poslední lavici, a musel se proto ustavičně naklánět do uličky, aby mu neuniklo jediné slovo z nudného výkladu. Ovšem pod slupkou podivně nesourodého oblečení navrstveného na jeho zavalitém těle a pod mastnými, světlými, na krátko ostříhanými vlasy sídlila velmi soucitná a přátelská duše. Povzbudivě na Toma mrkl, srovnal si ukazováčkem brýle a vytáhl z brašny červenou propisku, aby si podtrhl nadpis.

Vedle jízlivého George a dobráka Gustava měl ještě třetího kamaráda, ten mu byl z nich nejblíže. Jmenoval se Andreas, ale nikdo z přátel mu neřekl jinak než Andy. Postavou byl o něco málo menší než Tom, nosil obvykle pěkné, čisté oblečení a obzvláště si dával záležet na svých platinových vlasech. Nebyl zrovna vzorem slušného chování a nepatřil ani mezi školní génie, ale byl na něj spoleh, velice rád mluvil, nenutil proto Toma k dlouhým proslovům a pokaždé poznal okamžik, kdy je lepší vyklidit pole a nechat Toma o samotě. Společně s ním a Georgem sedával u oběda a bavil se na chodbách, mimo školu se nevídali. Gustav se mezi nimi necítil dobře a sedával obvykle sám, Tom se tomu ze začátku divil, ale později, když alespoň zčásti pochopil místní pravidla, rozhodl se do nich raději nezasahovat a nechal Gustava jednat po svém.

George a Andy byli nejlepší přátelé už od první třídy a ukázalo se, že jsou školními grázly a pověstnými lamači dívčích srdcí, Toma mezi sebe přibrali v druhém týdnu školy, kdy ho nachytali, jak kouří o přestávce v trávě za školou. Byli Tomem nadšení, kouřit se totiž neopovážili ani oni sami, a rozhodli se ho i přes jeho nerudnou povahu vzít k sobě do party, nejspíš jim připadal nebezpečný a nepředvídatelný, jak obvykle působí nemluvní lidé ve špatné náladě, než je lépe poznáme.

Tom byl stejně jako oni dívčím oblíbencem, ale nijak se o to nesnažil, nosil pohodlná volná trička a plandavé džíny, pokud si pamatoval, jediné čím se kdy vylepšil, byl piercing v levém koutku dolního rtu, který si z trucu nechal loni udělat, a holky se z něj teď mohly zbláznit. Několik měsíců se nestříhal, takže mu špinavě blonďaté vlasy spadaly do velkých kaštanově hnědých očí zvláštně exoticky zešikmeného tvaru a zakrývaly téměř polovinu jeho jemné tváře. Tom svůj obličej nesnášel, nerad se na sebe díval, měl až moc delikátní, dívčí rysy a hladkou pleť, příliš malé uši a rovný nos, příliš symetrické husté tmavé obočí a plné rty. Velmi dobře věděl, že takový obličej nepřináší nic dobrého.

Při čtvrté vyučovací hodině se venku rozpršelo, lavička pod kaštanem neslyšně naříkala, Tom na ni soucitně hleděl a pomalu se vzdával plánu na příjemně osamělé odpoledne. Kapky deště pleskaly o parapet a narážely do okenních tabulek. Pršelo tak hustě, že se vytvářely souvislé vířící vodní clony, a otevřeným oknem do třídy pronikla vlhká, těžká vůně a nutila všechny v místnosti zhluboka se nadechnout. Třída potemněla a vypadala intimněji, voda ji oddělovala od zbytku světa a budila v Tomovi zvláštní pocit pospolitosti se spolužáky, jako by byli všichni posádkou právě se nořící ponorky nebo potápějící se lodi. Profesorova ruka létala po tabuli a jeho hlas mohutně hřměl, jak vysvětloval vzorce, které snad ani Gustav nikdy nepochopí. Ten, chudáček, seděl s propiskou křečovitě sevřenou v levé ruce a výrazem tak urputného soustředění, až se Tomovi zachtělo pohladit ho po hlavě jako malé děcko a pošeptat, že všechno bude zase dobré. Po chvíli si vzpomněl na Gustavovy mastné vlasy a podvědomě si otřel ruce o kalhoty.

Zabloudil pohledem po místnosti a rozhodl se prohlédnout si spolužáky důkladně jednoho po druhém. Přední lavice obsadilo šest děvčat Gustavova vzezření, býval by se vsadil o cokoliv, že 90% jejich mozku tvoří naučené formule a zbylých 10% se je snaží za každou cenu udržet pohromadě, a pak při nejbližší příležitosti odhodit na papír a vytvořit tak místo pro nová zaklínadla.

Za nimi se rozvalovala v polospánku skupinka poměrně sympaticky vyhlížejících kluků se znuděnými výrazy, někdo se potichu smál a zbytek, včetně George, okukoval „sektor koček“, jak ho sám George nazval. Byla to prakticky celá prostřední řada, každá „kočka“ seděla s nohou přes nohu, prohnutými zády, zdánlivě soustředěným výrazem a koketně nakloněnou hlavou, nebo si natáčela pramínek vlasů na prst a pošilhávala po klucích z krajních řad. O co jim jde? Je snad tak příjemné cítit na sobě pohledy, že si nemůžou pomoct ani v hodině fyziky? Pomyslel si Tom a přistihl sám sebe při hladovém pohledu na nohy jedné z nich. Pobaveně nad sebou zakroutil hlavou a otočil se raději zpět ke smutné krajině za oknem. Lidé jsou stejní tady i tam, to je ten důvod, právě proto školy nenávidím.

Zrak mu potemněl a s bolestnou grimasou upřel pohled směrem ke skupině dubů a záviděl jim klid, se kterým snášely poryvy větru, byl si jist, že kdyby býval při bouřce do jednoho z nich udeřil blesk, ostatní by hrdě stáli na místě a důstojně čekali na vlastní konec, ať by byl jakkoliv daleko.

Najednou se zahradou mihla tmavá postava a zmizela za malým kopcem v zadní části pozemku, kde školník vytvořil z pečlivě udržovaných keřů něco jako bludiště. Uvědomil si, že byl právě svědkem vůbec první zajímavé události dnešního dne, a rozhodl se při nejbližší příležitosti vydat po stopách záhadné bytosti.

Štěstí mu přálo a do konce hodiny se obloha vyjasnila, jakmile zazvonilo, sbalil si věci, oznámil Georgovi, že dnes neobědvá a vyrazil do zahrady. Po zbytek hodiny sledoval místo, kde postava zmizela, a byl si jistý, že tam někde stále je.

Zahrada ho už od prvního dne přitahovala, teprve tam se cítil klidný a mohl volně dýchat, nedokázal přesně vysvětlit, čím to je, snad se mu tam dařilo zapomenout, možná se tam mezi prastarými stromy necítil tak rozervaně a zmateně. Neušel ani sto metrů a chodidla se mu změnila v delfíny uvězněné v příliš malých bazénech, v duchu proklínal školníka, že neseká trávu častěji, a čvachtal se dál směrem k bludišti.

Asi v polovině cesty, zrovna když procházel kolem kaštanu, zaslechl hlasy. Nerozuměl slovům, ale zdálo se, že patří dvěma nebo třem lidem a o něčem se dohadují. Opřel se o kmen, zavřel oči a snažil se napnout sluch. První hlas zněl zoufale a vystrašeně, ostatní hlasy ten první o něčem přesvědčovaly a naléhaly na něj. První hlas nesouhlasil a často se jakoby ve vzlycích zasekával, na to ostatní hlasy jen přidaly na důrazu, až první hlas dočista zlomily a ten už jen skoro neslyšně bručel v souhlasu, pak zcela utichl. Tomovi se nepodařilo odposlechnout nic kromě pár nesouvislých slov, zbytek odvál vítr nebo splynul s řevem ozývajícím se ze školy. Chvíli na to zpozoroval Tom před bludištěm pohyb a rychle se schoval za strom. Směrem k němu teď spěchaly tři postavy, neviděl jim pořádně obličeje, ale podle pohybů a světlé hlavy poznal v jedné z nich Andyho. Žaludek mu sevřel neurčitý pocit obavy.

Andy není typ kluka, co by se nechal šikanovat, byl to snad on, kdo vyhrožoval? Zděsil se. Jedna osoba, ta co ji Tom viděl z okna, měla teď jiný, podivně těžký krok a svěšenou hlavu. Podle výšky a postavy jsou to studenti a mají na sobě všichni chlapecké uniformy, takže kluci, jen ten se svěšenou hlavou má dlouhé vlasy, to tu není moc časté. Pokračoval dál v úvaze a pokoušel se zachytit nějakou zajímavost i z třetí postavy, ale nepodařilo se mu to.

Došli k bráně, opatrně se rozhlédli a spěšně se rozdělili. Ke škole odcházeli Andy s tím druhým a černovlasý kluk stál ještě chvíli na místě, pak se několikrát zhluboka nadechl a vydechl, překvapivě klidným krokem se vydal za nimi a nechal Toma pod kaštanem topit se v možných vysvětleních. Stál tak, opřený o kaštan a přemýšlel až do konce polední přestávky, pak se vrátil do třídy s pevným rozhodnutím záhadu za každou cenu vyřešit.

Tom, měl plán a hodlal začít zjištěním totožnosti všech tří hlasů. Andyho už poznal, ten ho teď tedy nezajímal, zbýval dlouhovlasý kluk a ten třetí. Jak se tak o přestávce procházel po chodbách a snažil se zrakem zachytit povědomou tvář, uvědomil si, že teniskami by

stále mohl při vyždímání zalít pár květináčů. Rozhodl se tedy přezout do suchého a cestou se dál rozhlížet.

V chodbě se skříňkami se málem srazil s vysokým, hubeným klukem přibližně stejného věku, jako byl on sám. Spěšně si ho prohlédl a byl si v mžiku jistý, že našel „První hlas“. Černé, nepravidelně sestříhané vlasy mu splývaly na ramena a nechávaly na zádech mokré stopy. Na suché boty pokryté kovovými přezkami mu kapala voda z promočených nohavic. Při pohledu do jeho obličeje se Tom trochu zarazil, chlapec se tvářil bezstarostně a oči mu svítily příliš na to, jak zlomeně se před necelou hodinou choval, v jeho rysech bylo navíc něco podivného, až po chvíli Tomovi došlo, že měl černou tužkou namalované oči a na krku několik stříbrných řetězů. Musí patřit mezi ty černobílé, strašidelné podivíny, co sedávají až na samém konci jídelny a celou hodinu se nimrají v jídle, aniž by něco spolkli, zatřásl hlavou, pozoroval černovlasého kluka, dokud nezašel na konci koridoru za roh, pak se obrátil na podpatku a spěchal prozkoumat řadu skříní, ze které „První hlas“ vyšel.

V každé řadě bylo na deset skříněk se jmény majitelů na dvířkách se zámky, uvnitř s poličkou na boty a větráním v dolní části, snad aby se boty v malém uzavřeném prostoru přes víkend nevyvinuly v nějakou nebezpečnou živočišnou formu. Opatrně se rozhlédl, a když si ověřil, že v celé chodbě není ani živáčka, klekl si a nahlížel malým větráním postupně do každé ze skříněk. Na konci řady vstal a s pocitem zadostiučinění zamířil zpátky do třídy, aby v ní odseděl zbytek nudného dne.

Plán zatím vycházel a bude mít celý večer, aby vymyslel, s jakou záminkou další den za dlouhovlasým klukem zajde.

autor: Allfornothing