Change of lifestyle 9.

autor: Muckátko :o*

Jste napnutí, co bylo na tom lístečku? Tak dnes se to dozvíte 🙂 Hodně zábavy při čtení.

Muckátko :o*

Billova představa o klidném víkendu se rozplynula jako pára nad hrncem. Po právě snědeném obědě se ploužil zpět do svého pokoje pod záminkou, že chce udělat nějaké věci do školy. Jídlo, které snědl, bylo sice dobré, ale bylo do jeho těla vpraveno násilím. Bill své matce několikrát zopakoval, že hlad nemá, ale Simone trvala na tom, že když už nesnídal, musí se naobědvat.

S vydechnutím zavřel dveře od pokoje a posadil se za svůj stůl. Krátce schoval obličej do dlaní, a pak se podíval z okna. Otočil se na židli, aby se ujistil, že jsou dveře zavřeny. Levou rukou otevřel první zásuvku od stolu a pod hromadou papírů a sešitů nahmatal přeložený lístek, který mu byl vtisknut tím mužem do dlaně. Zásuvku zavřel a chvíli si s papírkem pohrával v dlaních, které měl opřené o desku stolu. Opatrně vsunul ukazováček do škvíry, kde se přeložený papír otvíral, a plně jej rozevřel. Modré pero se na bělostném papíře mírně rozpíjelo. Bill otočil lístek na druhou stranu, ale jediné, co našel, byl název ulice, číslo domu a příslušné patro. Žádné jméno, žádný vzkaz.

Bill odložil lísteček stranou a otevřel svůj notebook. Počkal, dokud se mu nezobrazí prohlížeč, a jakmile se tak stalo, do vyhledávače zadal jméno ulice a číslo. Před očima se mu objevila mapa města. Rychle se snažil zorientovat, dokud nezjistil, že adresa z papírku se nachází kousek od konečné stanice jedné z linek tramvají, kterou využíval k dopravě do školy. Na její konečnou stanici však nezajížděl, protože tam nikdy nic nepotřeboval. Věděl ale, že se tam nachází nákupní centra, drahé firmy a nově postavené luxusní byty.

Z rozjímání Billa vytrhlo klepnutí na dveře a jejich okamžité otevření. Bill rychle zmačkal bílý papírek do kuličky, vtiskl jej do dlaně a notebook rychle zaklapl, jako by byl snad přistižen při prohlížení mládeži nepřístupných stránek. Se zrychleným dechem se otočil ke dveřím.

„Bille, pojedeme zapálit svíčky na hrob babičky. Má dneska výročí. Pojedeš s námi?“ nakoukla Simone do pokoje a sledovala svého syna.

„Moc se mi nechce,“ zabručel.

„Jsi v pořádku?“ starala se Simone.

„Jo. Jen jsem unavený,“ odmávl rukou.

„Dobře. Cestou zpátky se ještě stavíme nakoupit,“ informovala jej Simone a chtěla zmizet.

„Počkej, mami, kam pojedete nakupovat?“ zeptal se.

„No chceme udělat větší nákup na několik dní, takže asi do supermarketu nahoru k panelákům.“

„Dej mi deset minut. Pojedu s vámi,“ vyskočil ze židle a začal se přehrabovat ve skříni.

„Počkáme na tebe dole,“ slíbila Simone a nechala svého syna v pokoji samotného.

Bill na sebe rychle natáhl maskáčové kalhoty s kšandami visícími dolů přes zadek, kozačky se šněrováním, černý jednoduchý nátělník a koženou bundu. Na krku už mu dávno cinkalo nespočet řetízků, takže už jen hmátl po tašce a kromě peněženky, klíčů a mobilu do ní hodil i zmuchlanou kuličkou, kterou schovával v ruce. Nelíčil se. Poslední dobou už to moc nedělal. S novou barvou vlasů přišla i změna v líčení. Mockrát už se nestávalo, aby šel ven nalíčený.

„Můžeme jet,“ seběhl schody a spravil si několik náramků na ruce. Simone podala Gordonovi tašku se svíčkami a dalšími drobnostmi a vyrazili na cestu.

Zastávka na hřbitově byla krátká, takže po pár minutách vyráželi směr nákupní středisko.

„Bille?“ oslovila Simone svého syna a počkala, až se otočí. „Vchod je támhle,“ ukázala na opačnou stranu, než šel Bill.

„Já vím. Jděte napřed. Noelle si přijede vyzvednout léky do té lékárny za rohem. Chtěla vědět, od kdy do kdy tam jsou,“ zalhal.

„Dobře, tak pak přijď za námi,“ kývla Simone a nedůvěřivě si prohlížela Billova vzdalující se záda. Bylo jí nejasné, proč si to Noelle nemohla zjistit sama třeba z internetu. Dnes už se tam přece najde úplně všechno.

„Děje se něco?“ obešel Gordon auto.

„Nezdá se ti, že se s Billem něco děje?“ podívala se na svého manžela. Ten pokrčil rameny.

„Možná toho má jen moc do školy a tak.“

„Takže si nemyslíš, že by v něčem lítal?“ zamračila se Simone, když Bill definitivně zmizel z jejího dohledu.

„Myslíš v nějakém průšvihu? Hloupost. Myslím, že má Bill pořád dost rozumu na to, aby do něčeho nespadl. Neboj se,“ chytil ženu za ramena a navigoval ji k obchodu.

Bill cestou k nízkým domům s byty rozmuchlával kuličku papírku s adresou. Ulici našel díky předchozímu zkoumání internetových map celkem snadno, a teď už jen hledal dům s číslem 6. Vlastně ani nevěděl, proč chtěl vidět dům, kde se nacházela tahle adresa. Co chtěl udělat? Zazvonit tam? Házet kamínky na okno? Těžko říct. Příslušné číslo našel až na posledním domě, ke kterému byl přístup z parkoviště. Bill vydechl a zamířil k hlavním dveřím. Obešel pár aut a zastavil se u šesti zvonků, pod kterými se nacházely schránky. Bill ještě jednou zkontroloval číslo patra, a pak očima našel zvonek. Jediné, co stálo vedle zvonku, byla bílá jmenovka s černě natištěným jménem Kaulitz. Nic víc, nic míň. Jen jméno, ze kterého ani nepoznal, zda v bytě bydlí jedna, dvě nebo více osob. Chybělo i křestní jméno, takže se vlastně Bill nedozvěděl nic podstatného. Navíc nebylo přece nikde napsáno, že ta adresa musí bezpodmínečně patřit tomu muži, který jej posledních pár dní pronásledoval.

Z přemýšlení jej probudil až šramot za prosklenými dveřmi. Bill se vylekal, protože si uvědomil, že ta adresa opravdu mohla patřit tomu muži. Vyděsil se, protože za těmi dveřmi mohl být zrovna on, a kdyby jej tady našel, možná by byl s Billem amen, kdyby mu chtěl ublížit. Rychle prokličkoval mezi ostatními domy a dostal se na hlavní silnici, odkud se po chodníku dostal až ke vchodu do nákupního centra.

Co však nevěděl bylo, že muž, o kterém si myslel, že klidně mohl být v tu chvíli za dveřmi, stál ve skutečnosti na svém balkoně v šestém patře. Tom se opíral o kovové zábradlí, vydechoval kouř s cigarety a sledoval mladíka, jak spěšně mizí mezi domy pryč. Libově se usmál, když si uvědomil, že měl pravdu. Zvědavost tomu dítěti nedala a adresu opravdu vyhledal. Co jej malinko překvapilo, bylo, že přišel až sem. V kostech cítil, že nebude trvat dlouho, a brzy zazvoní u jeho dveří. Když mu kluk zmizel za zdmi nákupního centra, típnul nedokouřenou cigaretu a hodil ji z balkonu dolů. Přestala mu chutnat. Podíval se na svého psa, který mu seděl u nohou, a hlavou prostrčenou mezi šprušlemi v zábradlí kmital ze strany na stranu, jak pozoroval nedaleko projíždějící auta.

„Na místo!“ zavelel Tom a sledoval, jak se pes odpíchl z místa, až jemně narazil čumákem do tyčky od zábradlí, a rozběhl se do kuchyně, kde měl svůj pelech. Tom naposledy nasál městský vzduch a vrátil se do bytu. Nezbývalo mu nic jiného, než čekat. Mohl by si to čekání sice zkrátit nějakou jednorázovou záležitostí, kterých měl dost i v době všech jeho dosavadních vztahů, ale nějak mu nebylo po chuti strkat své nádobíčko do něčeho laciného, když se tak těšilo na ten mrňavý zadeček, který se mu dnes ukázal v maskáčových kalhotách.

Brzy. Již brzy. Byl si tím naprosto jistý.

autor: Muckátko :o*