Pain

autor: Evil

BILL

„Jdu do sprchy!“ křikl jsem na Toma, kterej byl zažranej do nějaký komerční trapárny v televizi, a už si to s čistýma spodkama štráduju do koupelny. Byl to hroznej den. Od rána jenom samá práce a ani chvíle na oddych. Konečně můžu mít zase pár minut pro sebe. Nikdo se mě na nic nebude ptát a já nebudu muset vymýšlet další a další obdoby toho, co jsem už říkal nejmíň tisíckrát. Je to sice krásný pocit, být středem pozornosti, ale někdy je toho víc, než můžu unést.

Sednu si do sprcháče a pustím na sebe horkou vodu. V poslední době je brácha nějakej divnej. Když se jej na něco zeptám, odpoví mi na půl slova, a pak se jenom bez ničeho sebere a rychle vystřelí z pokoje a vrací se až k ránu. Dneska ho ale nenechám odejít. To ne. Hezky ho donutím si o tom jeho chování promluvit. Nesnáším, když nevím, co se děje. Po řádném vypucování mě si zamotám vlasy do ručníku a usuším se. Navlíknu spodky a letím hned do obýváku.

Sednu si k němu na pohovku a stačím si jen všimnout, že jen vyvalil na obrazovku oči ještě víc než obvykle. Podívám se, jaký je jeho aktuální zájem, a vidím jenom obyčejnou reprízu reality trapárny. Střelím pohledem po Tomovi, ale stále civí na tu pitomou obrazovku.

„Ehe… Tome… Nechtěl by sis o něčem promluvit?“ zeptám se jej váhavě, ale i tak jsem si gratuloval, že jsem se jej na to vůbec zeptal. Otočí se na mě se skoro vyděšeným pohledem. „Nechci rejpat, ale jsi v poslední době nějak zamlklej. Stalo se něco?“ snažil jsem se mu to říct normálně. Nemusí přeci vědět, že si o něj dělám asi přehnaný starosti. Celej já. Třeba se mu jen nevydařilo nějakou sbalit, a je z toho nervní. Nic víc.

„No víš… Je toho nějak moc… nech to být…“ odbyl mě a to byl důvod, proč se naoko urazit. „Jak myslíš.“ Svalil jsem se podle svýho gusta, až mi při tom poskočení spadl ručník z hlavy a já měl vlasy všude. Sakra.

Tom se uchechtl a já jen hodil hlavou dopředu a dozadu, a pak jsem na něj vrhnul uštěpačný úsměv. Znovu se na mě podíval a úsměv mu najednou opadl. Podivil jsem se tomu, ale nic jsem raději neříkal. Zadíval jsem se nepřítomně na tu hranatou věc před námi a raději to nechal být. Je divnej. Divnější než obvykle. Z toho se vyspí.

TOM

To si snad ze mě dělá srandu. Vyptává se mě, jako bych snad vypadal jinak než obvykle. Asi má pravdu. Je to den ode dne horší. Bojím se s ním mluvit, být s ním sám. Tak hrozně mě rajcuje obyčejnej pohled na tu dokonalost. A ještě se tady přede mnou takhle… ne… Přijde si téměř nahý a předvádí tady ty svoje čachry po sprše. Po očku ho pozoruju. Je v tureckém sedu, hlavu mírně zakloněnou, oči zavřené. Oběma rukama se probírá ve svých vlasech a rovná je, aby mu nepadaly do tváře. Zhluboka si povzdychl.

A dost, zatraceně! Kdyby jen věděl, jak mě nehorázně trýzní byť jedinej pohled na něj. Zhoršuje se to pořád víc a víc. A teď se mi snad tady ta ztělesněná provokace přímo nabízí! Vypnu tu zbytečnou kulisu, kterou jsem stejně celou tu dobu nevnímal, a Bill najednou ztuhne.

„Co je?“ vypadne z něj, a pak se na mě zamračí, když vidí, že na něj civím jak na svatej obrázek. No… Takhle ten můj pohled asi nevypadal, podle toho, jak se vyděsil. „Vážně ti nic není? Jsi něja…“ nenechal jsem jej už dál nic říct. Chytil jsem jej za zápěstí a zastavil tak jeho hrátky s vlasy. „Co děláš?“ Zeptal se mě, jako bych byl snad cizí.

„Neboj se, bráško…“ šeptnu mu už řádně nadrženej do ouška, až se z toho otřásl.

„Tome?“ zeptal se mě trochu vyděšeně, ale pořád vedle mě nehnutě seděl. Asi čekal, co se bude dít dál. „Če-čeho se nemám bát? Sakra, Tome, jestli vymýšlíš zase nějakou volovinu…“ ruka mi automaticky vylítla a já mu dal facku. Štípla jej do tváře a on se na mě jen překvapeně podíval. „Vážně se z toho vyspi!“ křikl na mě a zvedl se z pohovky.

Slyším, jak utíká k sobě do pokoje. No super. Nechápu, co se to se mnou děje. Udeřil jsem jej. Proč? Nejvíc mě ale zarazil ten pocit, který jsem u toho cítil. Vzrušení? Líbí se mi snad, když mu ubližuju? Ne, že bychom se nikdy nepoprali. Někdy jsme si dali pořádně zabrat, ale tohle. Bylo to krásné. Nemohl jsem to ale nechat jen tak být. Po chvíli jsem se zvedl a běžel tiše za ním. Vím, že se nezamyká, jenom jsem opatrně otevřel dveře a vklouzl dovnitř.

Seděl na posteli, lehce se kolíbal a mlčel. Ani se neoblékl. Jen tam tak seděl a ani nedutal. Přisedl jsem si k němu. Podíval se na mě smutně a zároveň zhnuseně. Tohle je pro mě poslední kapka. Nemohl jsem to dál vydržet. Nešlo to. Co nejrychleji, jak jsem dokázal, jsem se zbavil veškerého oblečení. Moc práce mi to nedalo, také jsem měl na sobě jenom tričko a trenky. Bill se na mě podíval ještě víc zděšeně než předtím.

„Zatraceně, co to kurva děláš!“ zaječel na mě, ale nemohl jsem odejít. Už to nešlo. Byl jsem přímo před mým snem. Dlouholetým snem, a už se nedalo couvnout.

BILL

Co to dělá? Nejdříve se chová jako cvok, pak mi jednu vrazí, a teď se mě tu snad chystá znásilnit, nebo co! Zacouval jsem na posteli a přitiskl se až k pelesti.

„Tome, děsíš mě…“ špitl jsem a on na mě jen dál zíral.

„Možná je to tak dobře…“ řekl tak zvláštním tónem, že se mi udělalo špatně. „Pojď ke mně,“ řekl tak jemně a přitom mě prudce chytl za ruku a přitáhl si mě k sobě.

„Au kurva!“ vyjekl jsem, když mě stiskl vážně hodně. Chtěl jsem znovu zacouvat až k pelesti, ale hned si mě přitáhl zpátky. Nyní za obě ruce a stále mě za ně držel. „Vážně… děsíš mě…“ téměř jsem vzlykl a hlas se mi roztřásl. Má tak zvláštní výraz. Jak se to chová? Tohle jsem u něj ještě neviděl. Je jako někdo cizí. Jako by jej něco ovládalo. Sakra. Je nadrženej. Co mám dělat? Zdrhnout mu nezvládnu. Kam bych taky utíkal. Jsme ve svém domě.

„Pokud se budeš cukat, teprve budeš mít důvod ke strachu,“ zasyčel mi u ucha a všechno se se mnou zhouplo.

„Tak a dost! Vypadni!“ odstrčím jej, ale on se ke mně hned přihrne a vrazí mi další facku, až se praštím do hlavy o zeď za postelí. To přehnal.

Zmátořím se z rány, a pak se k němu vrhnu a facku mu oplatím. Podívá se na mě a na jeho rtech se objeví úsměv. Ale ne ten jeho obvyklý. Tenhle byl jiný. Zlý. Chvíli si mě měří pohledem. Srdce mi tluče jako splašené, bojím se, co bude dál. Další rána? Za pár okamžiků vyletí a chytne mě pod krkem. Chtěl jsem vykřiknout, ale nešlo to. Nehty mi zabodává do hrdla a já nemůžu popadnout dech. „Teď mi uděláš dobře, jasný?“ zasyčí mi nepříjemně u tváře. Pohled mi padne na jeho napjatý rozkrok.

„Zbláznil ses?!“ vykřiknu a silně do něj strčím. Shodím jej z postele. Chvíli byl na zemi a tupě se usmíval. Zešílel. Naprosto zešílel. Vzlyknu.

Až teď cítím pálení. Sáhnu si na krk a po obou stranách se mi táhnout škrábance. Roztřeseně se nadechnu a znovu zopakuji svou žádost, aby vypadl. Začne se smát. Zachvěju se. Vztekem, a už i strachem. Zvedá se ze země a skočí na mou postel. Ucouvnu, ale už nemůžu dál. Opřu se o zeď. Natahuje ke mně ruku. Chytí mě za bradu a zvedne mi tvář. Nutí mě, abych se mu díval do očí. Vidím znovu ten jeho tupej úsměv.

„Teče ti krev,“ šeptne vzrušeně a já se tak moc chtěl odvrátit, ale nešlo to.

„Jsi svině…“ šeptl jsem a dál se zabodával svým pohledem do jeho očí. Dal mi pěstí. Vytryskly mi slzy. Surově jsem je setřel. Viděl jsem na své ruce krev. Tekla mi z nosu i ze rtu.

„Vypadni… Prosím tě, vypadni…“ hlesl jsem. Měl jsem v sobě vztek, ale nechtěl jsem se chovat jako on.

„Až si vezmu, co chci!“ zahuláká a pak mě chytne za vlasy. Vyjeknu a do očí se mi znovu hrnou slzy. „Když se budeš bránit, bude to jenom horší, rozumíš?!“ zařve na mě, až mě polije horko. Nic raději neříkám. Nevím, co chce. A ani to nechci vědět.

TOM

Kurva, co to dělám. Ani nevím, jsem jako v jiném světě. Touha se mnou pěkně mává a už to nemůžu vydržet. Už ani o vteřinu dýl. Vzpouzím se tomu už takovou dobu. Vzdychnu. Dívám se do jeho tváře. V očích má nenávistný výraz, na tváři krev. Držím jej silou za vlhké vlasy, aby mi nemohl utéct. Nádherný pohled. V očích se mu lesknou další slzy. Ne… už to nevydržím. Znovu vzlykl, ještě jsem si jej přitáhl více k sobě, až se narovnal.

„Vezmu si, co chci…“ zašeptal jsem mu přímo u tváře a slíznul jsem mu krvavý potůček, který mu vytékal ze rtu.

Nic neříkal. A byla to škoda, tak moc jsem jej chtěl znovu udeřit. Nemusel jsem se ani nijak připravovat. Byl jsem dokonale připravený jen z pohledu na něj. Na to zoufalství a nenávist v jeho tváři. Stopy slz a krve tomu jen dodávaly úžasný efekt.

„Klekni si…“ zašeptal jsem mu znovu těsně u tváře. Otřásl se z mého dechu, který jej pohladil po krku. Nic. Žádná reakce. „Tak klekni si, ty děvko!“ Zařval jsem na něj a znovu jsem škubl za jeho vlasy. Ozval se jen další tichý vzlyk. Uposlechl. V ruce mi zůstal hustý pramen.

Usmál jsem se. Musel jsem si přičichnout. Ta výrazná kokosová vůně mi nedala takovou dlouhou dobu spát. Znovu jsem se na něj podíval. Vypadal vážně vyděšeně. A téměř dokonale zoufale. Líbilo se mi to. Byl úplně potichu, jen jsem viděl, jak se jeho tělo otřásá pod náhlými vzlyky. Tak moc jsem si jej přál vidět poníženého. Tak krásně na dně. Vidět, jak se jeho vzpurná povaha tříští a zbývá jenom ten neuvěřitelný úkaz, na který jsem se právě díval. „Uvolni se…“ zasyčel jsem na něj. Roztřásl se o něco víc, ale snažil se uposlechnout. Vzlykal, ale tiše si položil hlavu na polštář a bylo vidět, že se pekelně soustředí, aby se alespoň trochu uvolnil.

Na nic jsem nečekal. Už to nešlo. Čekal jsem až moc dlouho. Kdybych se tak dlouho nebránil, mohlo to proběhnout úplně jinak. Něžněji. Možná by mi to i sám dovolil. Ale to mě teď už ani nezajímá. Proč by mělo. Trvalo to už tolik let. Ta bolest se nedala snést. Ta touha a beznaděj. Ne. Už to nešlo. Co to slyším. Že by pláč? Znovu se rozplakal. Jak libý zvuk. Nádhera.

„Ale notak… ššš… uvolni se, nebo tě to bude pekelně bolet…“ přejel jsem mu nehtem po tváři a setřel pár slz. Třásl se. Zhluboka dýchal, jak se snažil uklidnit a uvolnit. Bylo to roztomilé. „Můžeš si křičet, jak jen chceš.“ zašeptal jsem mu něžně u tváře. „Stejně tě nikdo neuslyší…“ usmál jsem se sám pro sebe. Pár dalších slz, ale neříkal nic. Byl s tím smířený. A já nedočkavý.

Klekl jsem si za něj, nemusel jsem se ani navlhčit, o to se příroda postarala sama. Nečekal jsem. Chytil jsem jej za boky a pomalu do něj pronikal. Díval jsem se na jeho výraz. Přes pevně semknutá víčka se mu draly slzy. Tvář zkřivenou bolestí, ale snažil se nevydat ani hlásku. Tak to ne. Potřebuju slyšet jeho nářky. Potřebuju zatraceně! Potřebuju!

Jeho sevření bylo… Málem jsem se udělal hned, jak jsem se do něj dostal. I ten kousíček stačil. Neskutečný. Pronikal jsem do něj pomalu hlouběji a hlouběji. Nepřestával jsem. Zaslechl jsem první sten. Jo! Křič, sakra! Už jsem to nemohl vydržet. Chytil jsem jej za boky, aby se náhodou nevysmekl, a prudce do něj přirazil. Co to jen šlo. Ozval se bolestný výkřik. Oh ještě víc. Potřebuju to slyšet. Víc jsem snad nadržený být nemohl.

BILL

Věděl jsem přesně, o co mu jde. Chtěl mě slyšet křičet. Už jsem pomalu přestával vnímat okolní svět. Ta bolest byla neskutečná. Každou další chvílí mi připadalo, že to už nevydržím. Pláču. Bez přestání pláču. Bolestí, ale hlavně tím ponížením. Nevím, co z toho je horší. Ta duševní bolest se mohla rovnat té fyzické. Už jsem si přál, aby to skončilo. Musel jsem na chvíli zahodit svoje ego a dopřát mu to, co tak moc chce. Nechtěl jsem mu dělat tu radost, abych křičel. Ale byla to jediná možnost, jak to utrpení co nejdříve ukončit.

Nemusel jsem se namáhat. Vzlykl jsem a zasténal. Jen jej to popohnalo a začal do mě přirážet rychleji a silněji. Ne, to už nešlo vydržet. Křičel jsem. Už to ani jinak nešlo. Prosil jsem jej, aby toho už nechal. Křičel jsem, že mi snad už dost ublížil. Nepřestával. Ale své pohyby neustále zrychloval. Bylo to pořád horší a horší. K mému křiku na protest se přidaly jeho steny. Vážně jej to vzrušovalo. Trvalo to ještě nekonečných, nesnesitelných pár minut. Pak do mě přirazil, co jen mohl, a konečně vyvrcholil.

Svalil se vedle mě na bok. Já si opatrně lehl. Zády k němu. Všechno mě bolelo. Děsně. Už mi bylo všechno jedno. Cítil jsem se hrozně. Tak špinavě. Připadal jsem si odporný. Nechápal jsem, že jsem mu to dovolil. Že se mu to vážně povedlo. Přestal jsem se bránit. Vzdal se. Vždycky jsem za všechno bojoval. Ale teď jsem zklamal sám sebe. Rozplakal jsem se. Ne. Nechtěl jsem mu dělat radost. Nešlo to v sobě držet. Nešlo. Můj bratr. On mi vážně dokázal tak moc ublížit. Nechce se mi tomu věřit.

Slyším za svými zády, jak prudce oddychuje. Bylo mi zle. Poslouchal jsem, jak pomalu usíná. Když jsem si byl jistý, že vážně tvrdě usnul, opatrně jsem se zvedl a snažil se nevydat žádný zvuk. Každý pohyb mě bolel. Moc. Byl jsem zpocený, ubrečený a na tváři šmouhy od krve. Celý jsem se třásl jako osika. Posbíral jsem ze skříně čisté oblečení a vydal se s ním do koupelny. I když jsem se před tímhle hrůzným zážitkem sprchoval, znovu jsem se cítil špinavý. Musel jsem ze sebe dostat jeho doteky, které mě pálily na kůži.

Na obou zápěstích se mi už tvořily modřiny, na krku škrábance. Tepaly společně s mým srdcem. Zapadl jsem do koupelny a zíral na sebe do zrcadla. To už nejsem já. Nikdy to už nebudu tak úplně já. Mandlové oči byly uplakané a plné zklamání. Na tváři zaschlá krev. Ret nateklý a rozražený. Opláchl jsem si u umyvadla nos pod ledovou vodou, aby se krvácení znovu nespustilo. Pořád jsem se hrozně třásl. Slabostí a zhnusením. Pro jistotu jsem se nyní v koupelně zamkl.

Vlezl jsem do sprcháče a seděl pod horkou vodou neuvěřitelně dlouho. Jen jsem tam seděl a nechal si na hlavu téct horké pramínky vody. Pláč mě stále nepřešel. Smýval jsem ze sebe krev, jeho doteky a památku na jeho vyvrcholení. To ponížení se ale smýt nedalo. Nešlo to. A já se doopravdy snažil. Tak moc jsem se snažil. Ale nešlo to. Moje tělo se z toho všeho vzpamatuje. Modřiny a rány se zahojí. Ale na srdci jizva zůstane už napořád. Nejbližší osoba. Jediná osoba, které jsem mohl všechno říct. Bylo to tak vždycky. Víc jak dvacet tři let. A teď je to pryč.

Když už jsem se konečně dostal ven ze sprchy, usušil jsem se a rychle skočil do županu. Byla mi zima. Tak hrozně nepříjemná a štiplavá zima. I když bylo v domě teplo. Tiše jsem se proplížil k sobě do pokoje. Smutně se otočím k posteli. Pořád tvrdě spal. Co nejtišeji jsem posbíral pár kousků oblečení ze skříně, hřeben, deodorant a svoje úspory a rychle jsem z pokoje zase vypadl. Vedle v místnosti jsem všechny věci naházel do malé tašky, a pak jsem nechal klíče na stole v kuchyni. Ještě jsem se ohlédl. Ne. Zpět se nesmím už ohlížet. Jen jsem si vzal z lednice pár připravených sendvičů a lahev vody, a už jsem mohl konečně pryč.

Kam jsem vůbec chtěl? Netušil jsem. Vyběhl jsem ven a pršelo. Bylo mi z toho ještě víc na nic. Ale trochu jsem se uvolnil, když jsem byl pryč. Pryč od něj. Znovu se ozval vzlyk. Ne… nebudu kvůli němu už plakat. Slz bylo dost. Měl jsem plnou hlavu myšlenek. Ani jsem nevnímal, jaká je zima. Že mi déšť promáčí oblečení. Že se celý chvěju. Za okamžik jsem už stál na zastávce a čekal na první autobus, který mě odtud odveze. Na zastávce nikdo nebyl. Kdo by tady také byl. V tuhle dobu. Byly tak čtyři hodiny ráno. Všude klid.

Asi po půl hodině čekání bez myšlenek se u mě konečně zatavil autobus. Uvnitř bylo krásně teplo. Oáza pro mé tělo. I duši. Řidiči jsem jen řekl, aby mne odvezl na konečnou stanici. Bylo to hezkých osmdesát kilometrů daleko. Osmdesát kilometrů od něj…

TOM

Vzbudil jsem se, se zvláštním pocitem. Rozkoukal jsem se a cítil, že tu něco chybí. Bill! Kde jen může být? V takovým počasí na procházce? Plácl jsem se do čela.

„Já kretén!“ uvědomil jsem si, co jsem mu provedl. Letěl jsem dolů do kuchyně a na lince byl malý lísteček.

„Zapomeň na mě.“ Nic víc na něm nestálo. Zatraceně. Co jsem to jen provedl. Rozpomenul jsem se, co se včera v noci přihodilo. Byl jsem opilý a neuvědomoval jsem si, co dělám. Vím, že si to musel vykládat jinak, protože běžně nepiju, ale nechtěl jsem, aby to zašlo takhle daleko. Nechtěl jsem mu ublížit. Nechtěl, sakra! Nechtěl! Teď mi tu zbyly jen marné výčitky a bolest.

Miloval jsem jej.

autor: Evil