Lykara II Stern 7.

„A jak to bylo dál?“

„Král s královnou se vrátili do říše lidí a malou vílu vzali s sebou. Víla začala chodit do školy a učit se. Našla si přátele, král s královnou práci a do pohádkové země se už nikdy nevrátili.“

„To se jim nestýskalo?“

„To víš, že ano… Ale zachránili malé víle život a měli ji jako vlastní dceru. Víla vyrostla, vdala se a byla šťastná, a to jim stačilo.“

„A co udělali s dveřmi do pohádkové země?“

„Ty zůstaly navždy zavřené a žádným klíčem už je nikdy nikdo nedokázal odemknout.“

„To je jak náš skleník.“ Zasmál se Tobias a ani nepostřehl stín smutku, který se mihl na Billově tváři.

„Skoro jak ten.“ Potvrdil mu a líbl ho do vlasů. „Ještě nějaký dotaz, nebo už půjdeš konečně spát?“ Pozvedl obočí a malý na chvíli přemýšlel, než zavrtěl hlavou.

„Měli je všechny umečovat a v pohádkové zemi zůstat. Já bych jim ukázal.“ Poznamenal důležitě, a než stihl Bill cokoliv namítnout, příjezdovou cestu ozářila světla auta a malý vyskočil na nohy.

„Táta!“ Vykřikl radostně, párkrát na matraci povyskočil a už pelášil ke dveřím. Bill si jen povzdechl a promnul si obličej. Když koukal na hodiny naposled, bylo osm. Že už je Tom tady, znamenalo, že už musí být po desáté.

„Tom mě zabije…“ Zamumlal pro sebe a následoval Tobiase dolů. Jediné, co stihl, bylo rychle předělat culík. Nějaké větší úpravy zevnějšku už nehrozily. Ještě ráno Toma ujišťoval, že malý večer padne za vlast, jak ho utahal, a že si budou moct udělat krásný vítací večer. No… Plány a teorie jsou jedna věc…

„Ahoj Tome.“ Usmál se a rozpačitě mávl, sotva Tom otevřel a malý ho div neporazil, jak na něj hned skočil.

„A-ahoj… prcku… ty ještě nespíš?“

„Bill mi říkal pohádku o pohádkové zemi a byla strašně dlouhá.“ Podal mu syn vysvětlení a Bill by mlátil hlavou o zeď, kdyby mohl.

„Jo, tak strejda Bill zase řečnil… tak to pak jo. Hele, ale teď pomažeš spát, jasný? Žádný další pohádky. Je dost pozdě.“

„Ale půjdeš se mnou! Hrozně se mi stýskalo, ještě že strejda zná tak dlouhý pohádky, jinak bych usnul a už bych tě neviděl. Nezlob se.“ Zakňoural a opřel si hlavu o jeho rameno.

„Já se nezlobím, špunte. Jasně že půjdu s tebou. Taky se mi stýskalo.“ Ujistil ho a položil ho zpět na zem, aby se mohl vyzout a sundat batoh. „Mazej napřed.“ Popohnal ho, Tobias ještě dal Billovi pusu na dobrou noc a rychle vydupal schody nahoru.

„Tak strašně dlouhá pohádka?“ Mrkl Tom a Bill se ohlédl, aby se ujistil, že malý je z dohledu i doslechu.

„Je jako pytel blech. U večeře si málem ustlal na talíři a teď…“ Rozhodil rukama a Tom si ho za cíp trika přitáhnul k sobě.

„Bylo mi jasný už ráno, že nám přivítání tentokrát nevyjde, ale nechtěl jsem ti brát iluze, když jsi to tak hezky popisoval.“ Zasmál se tiše a Bill ho praštil pěstí do ramene. „Taky se ti stýskalo?“ Pošťouchl ho Tom ještě a Bill protočil oči.

„To už jsem ti snad řekl ráno.“ Sykl tiše a konečně Toma políbil na přivítanou.

„Neboj se… Uspím ho a hned jsem u tebe.“ Ujistil ho a Bill mu ukradl ještě jeden polibek.

„Jen aby. Udělám ti zatím něco k jídlu. Musíš mít hlad.“

„To si piš.“ Zamumlal Tom, plácl ho po zadku a rychle vyběhl do patra za malým.

Že to s uspáváním nebude až tak žhavé, bylo jasné hned, když se z patra začal ozývat jasný důkaz polštářové bitvy. Smích, pištění a padání všeho okolo.

A pak že on Tobiase rozmazluje a dovoluje mu všechno. Ušklíbl se a odebral se do kuchyně.

Vlastně to ale bylo dobře. Poté, co se po hlasování vrátili z Lykary, to bylo šílené. Tobias si nic nepamatoval a jediné, co měl, byla i historka, kterou se rozhodli nakrmit i okolí. Tom měl Tobiase díky Dominičině nevěře, ale neměl o něm ani zdání. Bohužel, Tobiasova matka zemřela a chlapce se musel ujmout Tom. To, že pro něj nebyl problém sehnat padělané doklady, ani radši neřešil, když mu Tom s lehkostí řekl, že za svých začátků umělce si nadělal dost kontaktů díky tomu, jak tenkrát dost pil a bůhvíco ještě, až skončil i na nějaký čas v pasťáku a s podmínkou. Pak prý potkal Dominiku a „usadil se“. No a pak našel jeho a teď se mu to hodí.

Malý se z neposedného raubíře s pusou plnou připomínek stal z minuty na minutu zakřiknutý smutný uzlíček, co plakal v koutě, že si maminku nepamatuje a jeho a Toma se pomalu bál. Toma ze začátku víc. Trvalo týdny, než se zase začal alespoň trochu smát. Pak přijela jeho a Tomova matka a málem zase vše zničila.

S Leslie s Tomem přestaly mluvit kvůli té vymyšlené nevěře, a když pak matka přijela, spustila, že si Tom to dítě rozhodně nemůže nechat. Ne když žije jako poustevník úplně sám, protože to dítě potřebuje mámu a tátu, a už vůbec ne, když má Tom stále na krku pološíleného bratra. Že už byl Bill svéprávný nějaké tři roky a že se případ přestal vyšetřovat a uzavřel se jako nevyjasněný, ji nezajímalo a byla přesvědčená, že Bill s domnělým únoscem snad ještě zůstává v kontaktu a ty povídačky o tom, jak si nic nepamatuje, ho mají krýt.

Paradoxně jediný, kdo nabídl Tomovi pomoc, byla Dominika a Bill by ji nejradši viděl na druhém konci světa. Svatá Dominika se stihla vdát, porodit dvě děti a rozvést se. Takže když bude Tom potřebovat, stačí se ozvat. Jí určitě…

Bill by byl nejradši, kdyby vše zůstalo tak, jak je to teď. Matka bezpečně uražená někde bůhvíkde, na víkendy jezdí jen táta s Angelinen a Leslie maximálně zavolá, jak se maj a tak, protože je v jednom kole s prací a jejími amanty. Alespoň tak měli klid.

Jen kdyby Tom nemusel nikam jezdit za vernisážemi a přednáškami.

„Hmmmm tady to voní…“ Zamručel mu Tom do ucha a Bill leknutím nadskočil. Málem se po něm ohnal vařečkou.

„Ježíši… mě klepne.“ Vyčetl mu a přece jen ho vařečkou klepl po ruce, která mu stiskla stehno nebezpečně blízko rozkroku. „Běž si umýt ruce a sedni si ke stolu, za chvíli to bude.“ Nakázal mu a Tom se zasmál.

„Ano, mami.“ Zapitvořil se, ale nalepil se na Billova záda ještě víc a promnul mu zadek.

„Tome…“

„Ale notak, Billy… Stýskalo se mi… A tobě taky.“ Dodal a významně na něj mrkl, když promnul bouli v Billově klíně.

„Ale Tobias…“

„Spí, neboj se.“

„Večeře…?“ Pokusil se ještě na nepřesvědčivý vzdor a Tom pánev posunul a plotnu vypnul.

„Že tě pořád baví odmlouvat.“ Zavrtěl nad ním hlavou a přetočil ho k sobě.

„Líbí se ti to.“ Namítl Bill a Tom ho radši umlčel polibkem, než ho napadne další argument, proč čekat.

Byl za Tobiase šťastný, ale za ty roky už si zvykl, že je to jen on a Bill, nikdo, s kým by se o něj musel dělit. Bill si pořád utahoval z jeho žárlivosti a majetnickosti ohledně jeho osoby a ano, měl pravdu, tyhle jeho pokusy se mu vždycky vykroutit, jej bavily. Ale ne teď. Ne když ho týden neviděl a ani předtím ho neměl úplně pro sebe. O jejich milostném životě těsně před odjezdem raději pomlčel, protože jejich milovaný princ si vyškemral, aby Tom spal u něj v pokoji celý týden a měl snad radary nebo co, protože pokaždé, když se pokusil na chvíli zmizet, byl vzhůru.

Bill to navenek zvládal daleko lépe, ale to, jak ho teď líbal nazpátek, škrábal nehty po zádech a kňoural mu do úst, ukázalo, že přece jen jsou dvojčata a on není až takový ledový král, jakého ze sebe dělal.

„Tome, kuchyň…“ Zanaříkal, když ho vysadil na linku a přetáhl mu přes hlavu triko.

„Co je s ní?“

„Nejde zamknout.“

„K čertu…“ Zaklel, ale pokračoval dál a sundal si košili.

„Vím jistě, že spí… Ty budeš moc potichu a všechno bude v pohodě.“ Zamumlal nedočkavě a Bill vyjekl, když ho stáhnul z linky, aby ho mohl zbavit kalhot. „Potichu.“ Připomněl mu se smíchem a Bill se uvelebil zase zpátky na desku. Když od sebe oddálil nohy a natáhl se po zapínání bratrových kalhot, Tom zaklel a přitisknul ho k sobě co nejblíž. „Beztak si myslím, že budu hned, jak se mě dotkneš.“ Pohrozil a zasténal, když se kolem něj obemkly Billovy prsty.

„Nechtěl jsi po mně, abych byl potichu?“ Napomenul ho tiše Bill a on ho hravě kousl do ušního lalůčku. Natáhl se pro krém na ruce vedle saponátu na nádobí a Billovy steny utlumil polibkem, když do něj pronikl prsty.

„Ty máš pronikavější hlas, zlato…“ Zamumlal a otřel se vousy o místečko pod Billovým uchem. Bill se zachvěl a Tom znovu zajal jeho rty do svých.

Veškerá hravost jako mávnutím proutku zmizela, když skončil s přípravou a stáhl si ho blíž k sobě. I když věděl, že Bill na jejich kuchyňskou linku nadává, protože na jejich výšku byla nízká, teď za ni byl rád. Bez obtíží se nad něj nahnul a téměř ho svým tělem skryl.

Orámoval mu obličej dlaněmi a jako pokaždé sledoval jeho výraz, když do něj opatrně pronikl.

Pokaždé mu připadalo, že ho vidí poprvé. Pokaždé věděl, že ten okamžik nikdy nedokáže vystihnout. Palci ho pohladil na spáncích, obtáhl vějířky vrásek od smíchu a zvolna se rozpohyboval.

„Jak je vůbec možný, že tě po tom vždycky miluju ještě víc…?“ Zamumlal Tom a líbl Billa na rameno. Ten k němu jen otočil hlavu a malátně se po něm ohnal.

„Nemravo…“ Tom se zasmál a jeho ruku chytil, aby mu mohl vtisknout polibek do dlaně.

„Víš, že čím jsi starší, tím víc se červenáš, když něco takového řeknu? Nemělo by to být naopak? Za pár let se přede mnou budeš stydět i převléct.“ Pokračoval v dobírání si ho a Bill se zapřel o loket, aby na něj mohl lépe házet otrávené pohledy. Ani nevěděl, kdy přesně skončili na podlaze, ale teď už začínala být nepohodlná, a nakonec se prostě položil na Toma.

„Uf… Jo a taky jsi rok od roku těžší…“ Zaúpěl a Bill mu připlácl dlaně na pusu.

„Můžeme děkovat všem svatým, že to malý tornádo spí. Tak mlč a užívej si, dokud můžeš. Ty jsi totiž rok od roku nafoukanější a ukecanější.“ Vrátil mu a Tom popuzeně nakrčil obočí. Ani se nemusel snažit, aby ho ze sebe setřásl, a hravě ho zase dostal pod sebe.

„Abys věděl, mám pro tebe překvapení, ale když budeš tak drzej, asi si to… Sakra!“ Zaklel a Bill zrudnul, když se z patra ozvalo zavrzání podlahy.

„Tys to zakřiknul…“ Postěžoval si a rychle mu natáhl svou košili a sobě nátělník, než se Bill trochu vzpamatoval. Hodil mu kalhoty a i přes Billův chabý protest rychle setřel linku jeho tričkem a nacpal ho do koše.

Když Tobias ospale vklopýtal do kuchyně, Tom seděl za stolem a nimral se v dávno studené večeři a Bill seděl spořádaně naproti němu.

Jestli prcek zaregistroval, jak jsou oba rudí, nebo že má strejda tátovu košili, nedal to na sobě znát.

„Tati, zapomněl jsem ti dát přáníčko.“ Zamumlal a zazíval.

Tom nechápavě zamrkal na Billa a ten se usmál s tím novým úsměvem, který měl jenom pro Tobiase.

„Hvězdičko, to přece mohlo počkat do zítra.“ Vstal, aby si ho mohl vzít k sobě, a malý zavrtěl hlavou.

„Nemohlo.“ Zamumlal, opřel si hlavu o Billovo rameno a podal Tomovi pomalovanou přehnutou čtvrtku.

„Ale já přece nemám narozeniny.“ Namítl Tom a Bill i Tobias se ušklíbli ve stejnou chvíli.

„Otevři ho.“ Vyzval ho Bill a Tomovi se nahrnuly slzy do očí.

Velkými, kostrbatými písmeny, z nichž některá byla zrcadlově převrácená, tam v záplavě srdíček stála jediná věta: Všechno nejlepší ke dni otců, tatínku!

autor: Bitter