Change of lifestyle 5.

autor: Muckátko :o*

Po tom osudném setkání s tím mladým mužem v knihovně nemohl Bill spát. Popravdě si nemyslel, že by se mu poštěstilo jej potkat znovu. I když… bylo by to vůbec štěstí, kdyby jej znovu potkal? Vlastně sám nevěděl. Nemohl říct, že by cítil nějaký výbuch emocí, nebo že by na jeho straně dokonce přeskočila jiskra. Ano. Cítil se zvláštně, když se mu zadíval do očí, ale zároveň se cítil zmatený. Možná, že po něm opravdu zavadil pohledem jen na sekundu a Bill si z toho ve své mysli vyčaroval dlouhý, skoro až zamilovaný pohled dvou osob, které si okamžitě padly do oka a na konci cesty je čekají dva prstýnky. Pochyboval, že by na něj ještě narazil. Město, ve kterém bydlel, bylo velké. Mohl být dokonce z úplně jiného města a za tou přítelkyní mohl jen dojíždět, a kdyby snad Bill dovolil své mysli uvažovat nad tím, že k zahození rozhodně nebyl, byla tu ta přítelkyně.

S hlavou plnou otázek zabočil za roh a omylem do někoho vrazil.

„Pardon,“ zabručel a pokračoval v cestě. Zůstal stát na okraji chodníku a čekal, až se na semaforu ukáže zelený panáček, aby mohl přejít. Byl na cestě do školy, když krátce zauvažoval, že kromě zmatení z toho incidentu v knihovně, mimo jiné pociťuje i únavu, protože ráno zaspal a nestihl si vypít svoji kávu. Jeho oblíbená kavárna, kde dělali kávu s sebou, nebyla daleko, a když se Bill zamyslel, přece jen měl několik minut k dobru a stavit se pro kávu by ještě mohl stihnout. Semafor stále blikal červeně, a tak pohledem vyhledal kavárnu.

Jako by do něj uhodil blesk, když u otevřeného okýnka uviděl stát ležérně opřeného JEHO! Toho, co probral k životu všechny ty ospalé tváře v jinak klidné knihovně. Zelený semafor už dávno začal klapat, aby dovolil davu čekajících lidí přejít rušnou ulici. Bill zůstával stát na místě a ani si neuvědomoval, že do něj lidi vráží, jak spěchali, aby stihli přeběhnout na zelenou. V momentě, kdy zelený panáček přepnul na červeného, Tom u stánku s kávou pozvedl obě obočí a téměř s naprostou jistotou stočil pohled k přechodu pro chodce, kde nemohl přehlédnout vysokého hubeného chlapce ve vesměs tmavém oblečení, jak na něj nepokrytě kouká.

„Vaše káva, pane,“ upozornila jej slečna za stolem a na vysunutý parapet položila elegantní papírový kelímek s plastovým víčkem s logem kavárny. Tom beze slova popadl kelímek a vtiskl si jej do pravé ruky, nespouštějíc oči z toho kluka. Bill chtěl strašně moc cuknout pohledem, jako to dělával vždy, když se jím srazil s někým, koho neznal, ale nemohl. Cítil se tím mužem naprosto přitahován. Tom malinko zaklonil hlavu a udělal pár kroků ke svému nablýskanému Audi. Otevřel dveře a nastoupil. Když projížděl kolem Billa, smyslně natočil hlavu k okýnku a naposled si Billa letmo prohlédl. Audi zmizela za rohem a na semaforu se opět objevila zelená. Bill se stejně jako poprvé v knihovně probral a přinutil nohy k pohybu. Na kávu jej přešla chuť. Nedovedl si představit, že by měl teď stát na tom samém místě, kde stál on, mluvit se stejnou slečnou, se kterou mluvil on, nebo dýchat stejný vzduch, který v tom místě dýchal on. Jen tak tak stihl naskočit do tramvaje.

„Bille!!!“ oslovila jej Noelle poměrně hlasitě. Rozladěnost na ní byla znát.

„Co-co co je?“ vylekal se Bill a otočil k ní hlavu.

„Co je s tebou? Tohle je dneska snad už po desáté, co se tě na něco ptám a ty snad ani neslyšíš, že mluvím, natož abys pochopil, co znamenají ta slova, která mi vychází z pusy. A předtím v semináři? Myslela jsem, že tě Herzig vyrazí z učebny,“ rozhodila rukama.

„Promiň. Vím, že bys mě nejraději praštila,“ povzdychl si Bill.

„No jestli to něčemu pomůže, tak to vážně udělám,“ varovala jej.

„Pfff. Blbě jsem spal, zaspal jsem, neměl jsem svoji ranní kávu a vážně se mi nic nechce,“ ušklíbl se a na chvíli se mu podařilo odsprostit mysl od těch očí, které jej neustále pronásledovaly.

„No to není žádná novinka. Tohle mi odpovídáš pokaždé, když se zeptám, co se děje.“

„Tak to není,“ ohradil se Bill, ale věděl, že má Noelle pravdu.

„Ale je. Možná by sis měl najít nějakou zábavu,“ navrhla Noelle.

„Nebudeme o tom zase diskutovat, že ne?“ podíval se na ni přísně.

„Neměla jsem na mysli, abys šel dneska někam na párty, pořádně se namazal a zhulený přišel zítra do školy. Jen si myslím, že celé to snění a dumání nad životem, které píšeš na papír, ti jen bere energii,“ vypustila množství vzduchu přes pootevřený rty.

„Co navrhuješ?“ opřel si Bill bradu o dlaň.

„No bude to znít nudně a šprťácky, ale možná bychom mohli pohnout s tou seminárkou, kterou máme zadanou na půl. Termín se blíží a není to jediná seminárka, kterou máme udělat.“

„Snad poprvé v životě se ti nebudu smát, že jsi prostě šprtka,“ zasmál se Bill. „Máš pravdu. Měli bychom s tím pohnout. Takže po škole jedeme ke mně?“ zeptal se Bill.

„Okey. Myslela jsem spíš, že bychom mohli jít do knihovny, ale když jsi navrhnul tvůj dům, nejsem proti,“ zvedla ruce v poraženeckém gestu.

„Jsme v knihovně pořád. Ať už jako studenti, nebo jako brigádníci. Pomalu mi to leze krkem,“ otřásl se znechuceně.

„Okey! Vždyť jsem řekla, že nejsem proti, a teď pojď! Nechci sedět v první řadě,“ zamumlala Noelle a natáhla krok, aby byla u učebny první.

Po škole museli oba spěchat, protože museli stihnout tramvaj, která je doveze k zastávce, odkud mohli pohodlně dojet autobusem až do místa, kde Bill bydlel.

„Uf! Už jsem myslela, že to nestihneme,“ otřela si Noelle symbolicky čelo a rychle se chytila kovové tyče u jednoho ze sedadel, aby nespadla, když se autobus rozjel. Do konečné zastávek jim chyběly ještě dvě zastavení.

„A to si představ, že já mám tyhle nervy, jestli to stihnu nebo ne, skoro každý den, zatímco ty si uděláš pár kroků a jsi na koleji,“ zamračil se Bill na všechny ty děti školou povinné, jak se přetahovaly o mobily, vrtěly se na sedačkách a dělaly různé vylomeniny. Měli s Noelle tu smůlu, že končili stejně jako většina základních škol. Autobus byl kolem třetí hodiny vždycky úplně narvaný. Bill s Noelle museli zůstat stát u dveří, protože dál do autobusu se nevešli.

„Dobře no, ale věř mi, že to cestování ve čtvrtek nebo v pátek domů taky není žádná sranda. Zvlášť, když jede celá univerzita a nádraží je přeplněné k prasknutí,“ otřepala se Noelle, když si uvědomila, že ji to na konci týdne zase čeká. Bill už nic nestihl říct, protože autobus zastavil na zastávce a s Noelle neměli jinou možnost, než vystoupit a čekat až všichni pomalu vystoupí. Bill tedy udělal krok a zůstal stát vedle dveří autobusu. Rozhlédl se, jestli s nimi nejede někdo známý, když na rozlehlém parkovišti kousek za zastávkou uviděl pobíhat psa. Měl psy rád, ale když viděl davy lidí proudící kolem parkoviště, pomyslel si, že to není zrovna bezpečné, nechat pobíhat tak velkého psa bez vodítka a náhubku. Jenže jak brzy zjistil, jeho páníček byl velice blízko. Bill pootevřel ústa a otřásl se. Nebylo statisticky možné, aby toho muže potkal už podruhé v jednom dni na opačných stranách města. Tentokrát byl Bill schopný si muže prohlédnout celého a nejen viset pohledem na jeho tváři. Viděl, jak si pohazuje v ruce s tenisovým míčkem a jeho mazlíček před ním sedí a vrtí ocasem.

„Bille! Ježiž dělej, nastup!“ zatáhla ho Noelle za rukáv a vtáhla do autobusu. Dveře ohlašovaly pípáním své uzavírání a Bill pořád stál venku a zíral na parkoviště.

„Eeehhh, nějak jsem se zamyslel,“ omluvil svoje chování, aniž by spouštěl oči ze vzdalující se osoby.

„Tak mi dej příště vědět předem, že si chceš počkat na další spoj,“ šťouchla jej Noelle do paže a opřela se o kovovou tyč jako předtím. Bill nepřítomně zíral, jak se krajina rychle mihotá, a přemýšlel.

Tom se po zmizení autobusu usmál. Nevěřil na žádné čáry, ale že toho kluka viděl po třetí, když zahrne i knihovnu, v tak krátké době, to už muselo něco znamenat. Namachrovaně se ušklíbl a hodil tenisákem do dálky, aby se za ním jeho miláček mohl rozběhnout. Tom se zamyslel. Možná se se svojí přítelkyní brzo rozejde.

autor: Muckátko :o*