Jeden moment? 21.

autor: GossipGirl

Jop, vím, že to trvalo, omlouvám se. Kapitola byla napsaná a já celou dobu žila v představě, že jsem ten mail už odeslala. Jak vidno… neodeslala.

Finálový den. Zázemí riderů se proměnilo v jeden velký chaos, organizátoři od rána poletovali od jednoho ke druhému s telefony přitisknutými u uší. Nad hlavou jim poletoval červený vrtulník a vysílal vibrace do širokého okolí. Tom ležel na lehátku, nastavoval tvář slunci a snažil se psychicky připravit na nervy, které musely do hodiny neodvratně přijít. Znal se dobře. Byl nervní před každým závodem. A finále Austrian freeski open nebyl jen tak nějaký závod. Cizí ruka mu stiskla rameno. Zamrkal a ostré světlo se mu zakouslo do očí. Nad ním stál Bill a podával mu kelímek.

„Díky,“ usmál se a převzal horkou čokoládu. „Kde je Andreas?“ zpozorněl.

Bill se usadil vedle něj na stoličku. „Šel někoho pozdravit.“

„A dokázat, že přežije všechno. Typický.“ Billův smích vnášel do jeho nitra zvláštní klid.

Na obědě se usadili k obvyklému stolu. Andreas se rozvalil na lavici a polknul jeden ibalgin. Tom ho sjel káravým pohledem.

„Polykáš to jak lentilky.“

„Zrovna u tebe bych čekal, že budeš vědět, jak bolí zlomený žebra.“

„Já s nima ležel v posteli… nemůžu za to, že ty si cvok.“

Andreas si odfrknul. „Kdybys mi aspoň přinesl oběd.“

„A co by si veličenstvo přálo?“

„Pizzu?“

„Polívku dostaneš. Nic jsi nedělal.“

Bill se pousmál a odhodil černou bundu. „Já bych si dal špagety.“ Usadil se na lavici vedle Andrease.

Tom si odfrknul. „Naserte si.“

Oba dva se rozesmáli. Toma zahřálo u srdce, byl neskonale vděčný, že aspoň Andreas dokáže vedle Billa existovat naprosto normálně. Usmál se a usadil se naproti nim na židli.

Odpolední program začínal v jednu. Tom se ve 13:02 přiřítil k bráně, bundu zapnutou jen napůl, brýle pořád v kapse. Erik ho sjel protivným pohledem a začal od začátku.

„Takže znova. Teď máte půl hodiny na rozježdění, pak se upraví park, a ve dvě nástup finalistů. Jestli tu někdo bude zase pozdě, sežeru ho,“ loupnul očima po Tomovi a promnul si kořen nosu. „Už zmizte.“

Deset kluků vyjelo postupně na dráhu.

><

Půl druhé. Nervozita protékala jeho tělem jako rozbouřená řeka. Sledoval trénink několika riderů, co se s ním probojovali do finále, a s každým dalším trikem mu víc a víc vysychalo v krku. Proti nim byl…

„Pořád se ti nevrátil?“

Prudce se otočil. V kapse se mu zatnuly pěsti. Chtěl… toužil mu jednu vrazit. Potřeboval cítit ten pocit zadostiučinění, odplatu za… všechno, co musel kvůli tomuhle hajzlovi vytrpět. Vztek se v něm zvedal jako snad ještě nikdy. Přebil všechny ostatní pocity.

„Odehnal sis ho sám. Můžeš za to ty a… ta děvka.“

Černo, mozek podlehnul. Udělal dva rychlé kroky, než ho zadržely paže omotané kolem jeho těla. Ztuhnul. „Andreasi… nechci ti něco udělat… pusť mě…“ Procedil skrz zuby, ale nepohnul se dál.

„Ne. Tome, uklidni se. Chce tě vyprovokovat.“

Další ruka mu stiskla paži. Ohlédnul se. Bill se na něj pousmál a zakroutil hlavou.

Povolil napětí v těle, vztek ale pořád bublal pod povrchem. Andreas si povšimnul změny a pustil ho. Kousek poodstoupil. Tom pohladil Billa posledním pohledem a otočil hlavu zpátky k Joshovi.

„Vypadni.“

„A co mi uděláš? Dáš mi pěstí? Kopneš do mě?“

Tom věděl, že nemůže. Frustrovalo ho to. Vytáčelo. Prsty se mu kroutily… chtěl mu ublížit. Jenže nemohl.

„Nenechám se diskvalifikovat kvůli někomu, jako jsi ty,“ odseknul, ale neznělo to moc přesvědčivě. Otočil se a chtěl odejít. Jenže Josh k němu rychle přistoupil, skoro mu dýchal na záda. Zarazil se v polovině kroku a pohledem varoval Andrease, aby nic nedělal. Vydržím to, umínil si. Teď už musel odjet finále, když se dostal tak daleko. Ale proti rudé mlze v mysli se špatně bojovalo.

„Za to všechno, co jsem ti udělal. Za všechno ponížení, za všechny slova. Musí bejt strašný, když nemůžeš… nic.“

„Ale já můžu.“

Všichni se okamžitě otočili za novým hlasem. Tom pootevřel pusu v úžasu.

Kay obešel šokovaného Joshe a pohlédl mu do obličeje. „Nech ho bejt. Nech je všechny bejt,“ řekl pomalu. Tom zamrkal. Tenhle tón u Kaye nikdy neslyšel. Zněl v něm všechen potlačený vztek, který se nashromáždil snad za poslední rok. A byl obrácený proti Joshovi.

Josh nezaváhal. Napřáhnul se a jednou čistou ranou zasáhnul Kaye do obličeje. Nebo to tak alespoň plánoval. Kay se ráně vyhnul a zkroutil mu ruku za zády.

Josh se prohnul, aby podvědomě zamezil bolesti v paži, a zaklel.

„Vypadni. Nikdo tě tu nechce. Zkurvil si to už loni.“

„A ty si kdo? Anděl strážnej?“ štěknul Josh.

„Říká se tomu kamarád. Ale to ty nemůžeš vědět,“ odseknul Kay a s nechutí vepsanou v očích Joshe pustil. V tu chvíli se u nich objevil Erik.

„Hele, nechte toho. Máš kliku, že nemáš dres, tebe bych vážně nechtěl vyhazovat.“

„Promiň,“ zvednul Kay ruce a vrazil si je do kapes. „Jsou tu jiný experti, který bys měl vykopnout,“ nechal se slyšet a poodstoupil k překvapenému Tomovi.

Tom na něj nepokrytě zíral.

„Byla by škoda nechat tu permici propadnout,“ řekl Kay potichu a sundal si helmu. Mírně se usmál. V jeho očích šla vyčíst omluva. Tomovi se stáhnul žaludek. Proč se omlouváš?! Ty nemusíš…

„Děkuju…“ vypravil ze sebe po chvíli ticha.

„Neblbni, kdybych tě pořád nezachraňoval, byl by můj život nuda.“

Rozesmáli se. Pro tuhle chvíli bylo všechno zapomenuto.

><

Tom stál, opřený o hůlky. S úsměvem sledoval Billa, který si obouval lyže.

„Počkám dole. Koukej přijet po nohou.“

Zazubil se. „Zkusím to. Vítězná jízda ale většinou končí dobře.“

„Nemusíš vyhrát, abych tě měl rád.“

„A abys mě miloval?“

„No… to budeš muset bejt nejlepší ze všech.“

Tom ho lehce praštil, úsměv od ucha k uchu. „Padej už.“

Bill mu vtisknul polibek. „Vždycky jsem tě miloval… svým způsobem.“ Aniž by čekal na pobouřenou odpověď, odjel oklikou dolů do cíle.

Tom zůstal sám, zadíval se do mumraje u brány a umínil si, že i když tenhle den špatně začal, může přece ještě dobře skončit. Do nohou se mu nahrnula energie. Nemohl se dočkat, až vyjede. Cítil se… snad poprvé… jistý sám sebou. O paži se mu otřela další bunda. Ohlédnul se.

„Letos dostanu osobní přání?“

Kay kývnul hlavou, na rtech lehký úsměv. „Loni jsi mě hodil do sněhu, neměl jsem na tebe náladu.“

„Nemůžu uvěřit, že si to pamatuješ.“

„Málem jsem umřel!“

„Nedramatizuj.“

„Nedramatizuju, slyšel to celej Kitzsteinhorn.“

„Myslíš ten výkřik ‚ty kokote‘? To si rozhodně spojili s tvojí smrtí.“

Oba se rozesmáli. Kayova tvář se konečně zase začala podobat té, kterou znal.

„Ne, vážně. Hodně štěstí.“

„Děkuju. I za to…“

„V pohodě. Říkám, že si na tvým zachraňování postavím kariéru.“

„To jsem tak hroznej?“

„Ještě horší.“ Poslední ujištění. Zavolali ho na start.

Kay k němu přistoupil a pevně ho objal. Usmíval se. „Hodně štěstí,“ zamumlal mu do ucha a pustil ho.

S povzdechem se nazul do lyží, naposledy se na Kaye usmál, a pak už mu obličej zakryl šátek. Než vyjel z brány, zachytil na tribuně Andreasovu tvář. Dal do toho všechno. Uprostřed dráhy se podíval nahoru ještě jednou. Vedle Andrease stál i Kay. Oba ho sledovali. Odhodlal se, klesnul do kolen, aby nabral rychlost, a beze strachu vyskočil. Chytil lyži, soustředil se na dvě obrátky. Dopadl, matně slyšel potlesk. Hučelo mu v uších. Poslední skok. Viděl jen sníh pod sebou. Skákal to třikrát v životě a dvakrát z toho skončil na zádech. Ale ne dnes. Nepodělám to. Ne teď.

Křik publika a hvízdnutí spíkra slyšel jako za závojem. Dopadl a otočil lyže zpátky dopředu.

„Switch double 12! Neuvěřitelný… Kaulitz se naučil skákat, takhle se mi to líbí!“

Tom se usmíval, když přijížděl k Billovi.

„Teď budu pár dní dost namyšlenej.“

Bill zabublal smíchy a stisknul v dlaních Tomovu objemnou bundu. „Gratuluju.“ Zvedl pohled.

Tom se nadechl a sklonil se k jeho uchu. „Miluju tě,“ zašeptal. Štěstím se skoro nemohl nadechnout. Euforie zuřila v jeho nitru. Nešlo ani tak o vítězství. Jen o ten pocit, že dojel a dole čekal… Bill. Josh byl zapomenut. Problémy se staly bezvýznamnými. Poslední myšlenku, která se ještě držela tribuny a jeho dvou kamarádů, utopil v polibku, který Bill ochotně opětoval.

„Já tebe taky,“ zamumlal Bill a odtáhl se. „Měl bys jí nahoru, bude vyhlášení.“

Tom s úsměvem přikývnul a podal Billovi jeho lyže.

Došli ke stagi. Tom se rozhlížel kolem dokola, ale ať se snažil, jak chtěl, Kaye s Andreasem nenašel. Spokojeností prosákly obavy. Cítil Billovu ruku ve své, jeho přítomnost… ale přesto ho znepokojovalo… jak to, že nepřišli? Tribuna už zela prázdnotou, všichni se přesunuli sem.

Vážně už začínal propadat panice… když zpoza jednoho iglú vyšel Andreas. Oddechnul si.

Blonďák došel až k nim, krok podivně rovný. Tom si pořád nezvykl, že zranění připravilo Andrease o jeho typickou houpavou chůzi. Usmál se.

„Gratuluju, Tome. A ne, nebudu se ptát, kde ses tohle naučil.“

Zazubil se. „Taky jsem si párkrát pěkně narazil prdel.“

Andreas vytáhnul koutky do úsměvu. „Budu muset jet. Tohle ti mám předat…“ podal mu svazek pěti klíčů. Okamžitě věděl, od koho to je, a sevřel se mu krk. Stisknul víc Billovu ruku.

„Proč… já…“

Andreas skrčil ramena. „Neboj, bude v pohodě,“ pousmál se na Toma. „Zjistil jsem, že mu přece jen můžu trošku pomoct. Zaslouží si to.“

„Ale jak…“

„TOM KAULITZ!“

Tom se překvapeně otočil a zjistil, že dva stupínky už jsou obsazené. Zbývalo… první místo. Cítil objetí od Andrease, kapsa mu ztěžkla, jak do ní dopadlo těch pár klíčů, které měnily… všechno.

Nevnímal to. Zatajil dech a pomalu se tam rozešel. Cestou ucítil nespočet rukou na ramenou, slyšel nespočet přání a gratulací. Ani si neuvědomil, kdy pustil Billa. Rychle se otočil, aby ho našel v davu. Usmíval se, černými vlasy orámovaný bledý obličej s lehce zčervenalými tvářemi. Měl ho zpátky. Přivřel oči a nechal se Erikem vytáhnout na nejvyšší stupínek. Byl to opojný pocit. Prostoupil žilami… to vědomí… být nejlepší. Euforie.

Jenže jakmile se podíval do míst, kde ještě před chvílí stáli… Andreas zmizel. A neodjel sám.

Klesl do měkkého křesla, medaile vpalovala do kůže hřejivý pocit štěstí. Ale jakmile vzal znovu do ruky svazeček klíčů, srdce mu párkrát vynechalo pod náporem prázdného místa v hrudi. Klíče od auta a… od bytu. Sevřel víčka, aby zaplašil lesk v očích.

„Tome…“ Chladná ruka mu sevřela rameno. Zvednul oči a zkusil se usmát. Nepovedlo se mu to. Krátce Billa políbil.

Na stolku vedle něj zavibroval telefon. S povzdechem otevřel příchozí smsku. Doufal ve vysvětlení, popření…

Zůstal koukat na display, který pomalu zhasnul. Na rameni ucítil Billovu ostrou bradu. Rty se mu zkroutily v malém úsměvu. Zbyl mu Bill. Nenechá ho odejít, jeho ne. Lehce otřel tvář o chladné prsty. Věděl, že přijde den, kdy si bude muset vybrat. Kay tohle udělal za něj. Tom mu byl s každou další minutou vděčnější. Odložil telefon. Vedle Billa mu přece zůstala i jiskřička naděje. Naděje, důvěra v přátelství, které snad nevzalo za své definitivně.

„Rok není tak dlouhá doba, že ne?“

Odpověď si uvědomil sám. Pokud Bill zůstane, nemůže být dlouhé ani půlstoletí.

Ještě bude epilog.

autor: GossipGirl