autor: elvisfan
Bill pomalu otevřel oči a rozhlédl se po svém okolí.
Okamžitě se posadil, oči vykulené, než mu došlo, kde je.
Znovu si lehl, usmál se nad tím, jak tu nebyl žádný hluk. Žádné houkání policejních sirén, žádní sousedé hádající se na druhé straně papírových zdí a byl si dost jistý, že se v noci venku na ulici neprodávaly drogy.
Podíval se na hodiny, byl překvapený, že spal až do devíti. Připadal si naprosto dekadentně, zavrtěl se na té nejpohodlnější matraci, na které kdy spal, rozhodl se, že by mohl v posteli spát celý den.
A pak dostal hlad.
Po tom, co se rychle osprchoval, oblékl si svoje nejpohodlnější tepláky a černé triko. Všiml si stále zavřených dveří do Tomova pokoje, šel dolů do kuchyně a udělal si misku kukuřičných lupínků a nalil pomerančový džus do té největší sklenice, co našel.
O hodinu a dvě misky s lupínky později se Tom konečně objevil, přišoural se do kuchyně s očima slepenýma spánkem.
„Ránko,“ řekl Bill vesele.
„Ahoj.“ Tom si vzal cigaretu a zapalovač a hned šel na verandu.
„Okay, není ranní člověk,“ pokrčil Bill rameny.
Tom se za pár minut vrátil a sám si udělal cereálie.
„Vyspal ses dobře?“ zeptal se.
„Skvěle. Moje postel je tak pohodlná, že se mi z ní nechtělo.“
„Jak dlouho jsi vzhůru?“
„Chvilku. Nemůžu uvěřit, že jsem spal do devíti. Obvykle vstávám v pět a v práci jsem v šest.“
Tom na něj jen zíral. „Vstáváš v pět? Sakra, já nevstávám dřív než v deset, ani když musím do školy.“
„Jsi ve škole?“
„Jo, no teď mám letní prázdniny. Ale v srpnu budu zpátky.“
„Kam chodíš?“
„Richmondská universita. Tohle je můj poslední rok, díkybohu! Ty jsi někde na škole?“
„Ani nápad,“ nakrčil Bill nos. „Byl jsem rád, že jsem se dostal ze střední. Pokračovat ve vzdělání mi nepřipadalo jako dobrý nápad. Co studuješ?“
„Komunikaci. Když jsem začal, tak jsem si myslel, že by bylo cool být DJ nebo tak, ale…“ pokrčil rameny. „Nevím.“
„To bys měl! Bylo by to tak cool, kdybys měl svou vlastní rádio stanici a mohl si pouštět cokoliv, co máš rád, namísto toho, abys musel poslouchat, co mají rádi ostatní.“
„Eh, možná.“
„Samozřejmě, je to jediný důvod, proč se vyrábí CDčka,“ přemýšlel Bill. Když uslyšel hudbu Lady Gaga, zvedl telefon a usmál se, když viděl zprávu od svého kamaráda Andrease.
Skamarádil ses s bráchou a na mě si už zapomněl?
Promiň. Není toho moc co říct. Zavolám ti později
„Kdo to byl?“ zeptal se Tom.
„Můj kamarád Andy. Taky pracuje ve večerce.“
„Nech mě se podívat.“ Vzal Billův telefon a studoval ho. „Jak stará je tahle věc?“
„Mám ho už několik let. Je to jeden z těch, co se předplatí.“
„Má to vůbec foťák?“
„Ne, ale můžu volat a psát za dvacet pět dolarů měsíčně, tak jsem s ním spokojený.“
Bill si vzal telefon zpátky a trochu se mračil, zatímco dál jedl.
„Co to bylo za pohled?“
„Ne každý si může dovolit Blackberry, Tome.“
„A co? Jsem debil, protože mám hezkej telefon?“
„Jsi debil, protože si myslíš, že záleží na tom, jaký má kdo telefon.“
Bill protočil oči a vrátil se ke snídani, ignoroval Tomovo ťukání prsty o stůl.
„Takže to znamená, že se taky budeme hádat jako bratři, co?“ řekl starší z bratrů, aby odlehčil náladu.
„Asi.“
Tom se usmál. „No, přeci jen jsem tvůj starší bratr. Musím ti lézt na nervy.“
„Starší bratr? Je to deset minut, Tome.“
„Mohlo by to být i pět, a stejně bych byl starší než ty.“
„Možná jsi starší, protože jsem tě vystrčil, abych mohl mít víc místa.“
„Ne, musel jsem jít první, abych ti ukázal, jak se to dělá.“
„To tak!“ Bill po Tomovi hodil lupínky, a ten to dostal do tváře.
„Ty spratku!“ zasmál se Tom a dal si to do pusy. „Díky za extra jídlo.“
„Jsi fakt debil,“ zamumlal Bill, usmál se, když viděl, jak se jeho bratr usmívá.
***
Následovala posnídaňová pauza s cigaretou na verandě, potom Bill trval na tom, aby se nádobí dalo do myčky, seděli na gauči a dívali se na nějaké mysl otupující ranní talkshow.
„Chceš dneska něco dělat?“ zeptal se Tom. „Nemusíme být jen doma, jestli nechceš.“
„Nejsem si jistý, jestli vím o něčem, co by se na téhle straně města dalo dělat.“
„To samé jako na druhé straně, řekl bych. Kino, obchod, bazén; kdyby měl Gustav vybrat, co se bude dělat, skončili bychom na bowlingu…“
„Je tady knihovna?“
„Jo. Chceš tam?“
„Eh, ne teď.“
„A víš, můžeš chodit ven, kdykoliv budeš chtít. Nemusíš být pořád se mnou.“
„Takže to mám brát tak, že nejsi fanoušek do knihoven?“ popíchl ho Bill.
„Školní knihovna mi stačí. A stejně mám prázdniny.“
„Je tu nějaký klíč, který si můžu vzít?“
„Myslím, že je jeden v šuplíku nad košem v kuchyni. Jestli ne, tak ti jeden uděláme.“
„Díky.“
Oba dva se dívali na televizi, dokud se Tom nezačal cítit divně nepohodlně.
„Hele Bille?“
„Hm?“
„Máme spoustu času, kdy se dívat na televizi.“
„Co tím chceš říct?“
„Neměli bychom… se sbližovat… nebo dělat jiný píčoviny?“
Bill se uchechtl a vyprskl smíchy.
„Čemu se směješ?“
„Tomu jaks to řekl!“ Bill se chvěl smíchem. „‚neměli bychom se sbližovat nebo dělat jiný píčoviny?‘ To je moc, Tome!“
„No přeci jen tu jsem pro tvé pobavení.“
„Okay, okay. Už jsem v poho.“ Bill se ještě ušklíbl. „Okay, teď jsem klidný. Jak by ses chtěl sbližovat, bratře?“
„Dobře, nech to být.“ Zavrtěl Tom hlavou.
„Ne, máš pravdu. Měli bychom, ale… nechci to nutit. Chci říct, nechci, aby ti bylo divně nebo tak…“
„Ne, jsem v pohodě. Jen jsem chtěl říct, že na spodní poličce je pár alb, kdybys chtěl…“
„Fotky?“
Bill se zvedl z gauče a vyndal dvě velká fotoalba z poličky, posadil se k Tomovi blíž, když se vrátil na gauč.
„Které první?“
„No to modré jsem většinou jen já, a to červené jsou všechny dovolené, Vánoce a podobně.“
„Dětské fotky?“ Bill položil červené album na stůl a otevřel to modré. „Páni, můžu vidět, jak jsem vypadal jako dítě.“
„Nejsou všechny jen dětské… počkat, tys nikdy neviděl svoje miminkovské fotky?“
„Oh, byls tak maličký! Ne, myslím, že můj nejstarší obrázek, co jsem viděl, byl z doby, kdy mi bylo šest. Mám jich spoustu z doby, co jsem žil s Mary, některé se mnou a Andym a lidmi z práce. Jsou všechny u mě v tašce.“ Bill mávnul rukou směrem ke kuchyni, zatímco si dál prohlížel obrázky.
„Nosíš je s sebou?“ Tom se zvedl a vyndal z Billovy tašky malé fotoalbum.
„Ty důležité, ano, to v případě… oh, vypadl ti první zub! V případě že by někdo z mých vymaštěných sousedů podpálil dům, tak abych neztratil nic důležitého.“
„Kolik ti tady bylo?“ ukázal Tom na obrázek Billa a nějakých dalších dětí u stolu v jídelně.
„Osm. Ten kluk v červeném byl můj nejlepší kamarád na celé čtyři měsíce.“
„Co se stalo?“
„Nová pěstounská rodina,“ pokrčil Bill rameny. „Nová škola.“
„To tě nenechali v té samé škole?“
„Nechali, když mohli, ale když lidi, ke kterým jsem se stěhoval, žili v jiném okrese, musel jsem měnit školy.“
„Jak to, že tě tolik stěhovali?“
„Nejspíš ze stejného důvodu, proč mě nikdy nikdo neadoptoval. Nikdy jsem nebyl moc šťastné dítě.“ Protočil Bill oči. „Lidi chtějí, aby s nimi žily jen šťastné děti. Naneštěstí jsem se nedokázal usmívat a předstírat, že jsem se svým životem spokojený, a to se jen zhoršilo, když jsem byl starší. Páni! Koukni na ty dredy!“
„Jo, měl jsem je, když mi bylo dvanáct.“
„Kdys přešel na cornrows?“
„Před pár lety. Tohle je Mary?“ Tom ukázal na obrázek mladého Billa sedícího vedle starší paní. Vypadala, že jí je okolo padesáti, v tmavě hnědých vlasech měla trochu šedi a na rtech stejně velký úsměv jako chlapec vedle ní.
„To je ono,“ usmál se Bill. „To mi bylo dvanáct. Koupila mi moji první koženou bundu.“
„A s ní jsi byl tři roky?“
„Jo. Hráls fotbal?“
„Jen jeden rok. Po tom chtěli, abych se vzdal dredů. A když mluvíme o vlasech, pěkná lví hříva.“
„Moje vlasy jsou vždycky dokonalé, děkuji pěkně.“
„Jak to, žes s ní zůstal tak dlouho?“
„Rád jsem s ní byl a ona mě měla ráda. Bylo jí přes padesát a její děti už byly odrostlé, takže byla jako sladká babička, ale dokázala být pěkně přísná, když jsem odmlouval nebo něco. Byla jediná, která mě kdy měla opravdu ráda, a nejen peníze, které jí chodily na to, aby se o mě starala. Chtěla, abych s ní zůstal, ale… pár dní po mých třináctých narozeninách měla mrtvici. Šla do pečovatelského domu a já šel zase o dům dál.“
„Tahle vypadá čerstvě. Vídáš se s ní?“
„Chodím za ní každý rok na její narozeniny a na Vánoce a ona mi každý rok posílá přání k narozeninám.“
„A je… v pořádku? Chci říct po mrtvici a tak?“
„Musí používat chodítko a opravdu rychle se unaví, ale její paměť je stejně silná jako vždy. Tohle je Amanda?“ ukázal na obrázek hezky vypadajícího Toma v obleku, který pózoval s dívkou červených šatech na maturiťáku.
„Ne, Amandu znám teprve rok. Ukaž, to je Sharon na plese juniorů, na mém maturiťáku jsem byl s Emily.“
„Oh, tohle jsou tvoji přátelé?“
„Jop, to je asi pět minut po tom, co jsme odmaturovali. Gustav je ten blond a Georg má dlouhé vlasy.“
„Vypadáte šťastně.“
„Oh, byli jsme ohromeni. Vožrali jsme se tu noc jak prasata, ráno jsem si moc nepamatoval.“
„Setkám se s nimi?“
„Jasně, můžeme si vyjít tenhle víkend. Můžeš pozvat svého kamaráda Andyho, jestli chceš.“
„A Amanda půjde s námi?“
„Ne, je na dovolené s rodinou. Vrací se až pozdě v sobotu, takže ji nejspíš do neděle neuvidím.“
„Ona jela na dovolenou po tom, co tvoji…“ Bill se zastavil těsně před zmínkou o jejich rodičích. „Promiň, nic mi do toho není.“
„Řekl jsem jí, ať jede. Už to bylo zaplacené a byla tady… na pohřeb. Stejně bych po tom nebyl moc dobrá společnost.“
Bill zavřel první album a díval se na to, které stále leželo na stole. „Je divné, že se bojím na něj podívat? Chci říct… jsou v něm moji rodiče.“
„Nemusíš. Můžeš počkat.“
„Ne… chci. Kdy, když ne teď, co?“ natáhl se pro album a otevřel ho, viděl fotku ze svatby. „Páni, opravdu byli mladí.“
„Vzali se hned po tom, co mamka odmaturovala.“
„Jsme po tátovi.“
Bill pokračoval několik stránek přes Vánoce a rodinné dovolené a jeden obrázek dospívajícího dredatého Toma, který vypadala zahanbeně, když ho máma líbala na tvář; než album zavřel a odložil ho na stůl.
„Tome, můžeme teď dělat něco jiného?“
„Jasně.“ Tom se postavil a vytáhl Billa na nohy. „Jdi se namalovat.“
„Kam jdeme?“
„Ukážu ti svoji stranu světa.“
Jeli něco málo přes hodinu v něčem, co Bill předpokládal, bylo Tomovo auto snů. Tom mu ukázal nákupní centrum, kde byli včera, knihovnu, poštu, bowling, pár barů a jejich bazén, než se zastavili na oběd v kavárně, kterou Tom a jeho kamarádi často navštěvovali, pak jeli domů.
„Až budeš dost statečný, ukážu ti svoji stranu města,“ ušklíbl se Bill, když nesli domů pár balíků s frappuccinem.
„Do centra jezdím často, díky moc,“ informoval ho Tom. „Tam jsou všechny kluby.“
„Zkus si tam ale žít.“
***
Po tom, co se tu noc Bill připravil ke spánku, volal svému kamarádovi Andymu.
„Tak jak to jde?“ zeptal se Andy, byl nedočkavý. „Bylo tam nějaké okamžité dvojčecí pouto?“
„Ani náhodou,“ zasmál se Bill. „Je docela milý a vycházíme spolu, je to jen… divné, řekl bych. Jsme pořád prakticky cizinci, ale pracujeme na tom. Oh a v sobotu přijdeš na návštěvu.“
„Dobře, jasně. Takže jste opravdu… identičtí?“
„Naprosto. Je to bizarní, to ti povídám. A teď můžu říct něco, co jsem nikdy předtím nemohl.“
„Co to je?“
„Jsem po tátovi.“
„Oh, opravdu?“
„Jo. Vždycky jsem přemýšlel, po kom z rodičů jsem. A teď vím. Jsem po tátovi.“
„To je super, chlape.“
„Jo,“ odpověděl Bill zahloubaně.
„Co je?“
„Díval jsem se na pár alb s fotkami. Bylo super vidět Toma vyrůstat a tak, ale bylo to tu taky celé album s rodinnými fotkami. Prázdniny, Vánoce, všechna ta veselé soudržnost rodiny, kterou jsem nikdy neměl, víš? Bylo to deprimující. Nemohl jsem to prohlédnout celé. A vím, že to není Tomova vina. On o mně ani nevěděl. Ale… mám pocit, že jsem tu měl být, víš? Měl jsem být částí rodiny na těch fotkách. A teď, část té rodiny je pryč a já je nikdy nepoznám.“ Bill si lehnul a vydechl, přikryl se.
„Máš ale bratra, kámo. A on neprotestoval o tom, že bys s ním měl bydlet. To musí být dobré znamení.“
„Asi jo. Doufám, že se to mezi námi nepokazí. Rád bych, abychom byli dobří sourozenci.“
„Chceš říct, že se spolu budete prát o ovladač, dávat si ořechy a tak?“ zasmál se Andy.
„No, až na ty ořechy.“
„Tak to je dobře. No, poslouchej, kámo. Mám ráno brzo šichtu.“
„Okay, do postele.“
„Pracuješ příští týden?“
„Jo, řekl jsem Benovi, že dodělám příští týden, aby mohl za mě někoho zatím najít.“
„Super. Uvidíme se v sobotu večer.“
autor: elvisfan
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
No a doufám, že už kluci se budete jen a jen sbližovat a budete dobrá parta všichni 🙂
jsem zvědavá, co G's řeknou na Billa 😀
Jsem touhle povídkou maximálně unešená a jsem děsně zvědavá, co se tam bude dít dál!:-@
Musím říct, že se mi to líbí čím dál víc…ale bylo mi líto Billa, když si prohlížel ta alba..
Nicméně, jsem zvědavá, co se bude dít na "kamarádském setkání" a taky až se Tomovi vrátí Amanda..
Krása 🙂
Já musím říct, že z tohoto dílu a vlastně i z celé povídky mám zatím strašně smíšené pocity. Na jednu stranu je to strašně krásné a jsem vždycky moc ráda, jak skvěle se jejich vztah vyvíjí, ale na druhou stranu je tahle povídka zatím taková smutná. Možná to takhle cítím jenom já, ale při každém dílu je mi Billa víc a víc líto. Ano, chápu, že i pro Toma je tohle nové, že si musí zvyknout na myšlenku, že má dvojče o kterém nevěděl, musí si ho nastěhovat do bytu i když o něm nic neví. Ale ve finále je na tom Bill prostě daleko hůř než on a mě je ho vždycky ohromně líto. Ke konci dnešního dílu se mi pomalu i chtělo brečet za Billa. Já ho vlastně obdivuji, jak skvěle to všechno zatím zvládá. Já nevím, jestli bych se já už dávno nesložila, protože toho je v poslední době na něho prostě moc. Zjistit, kdo jsou jeho rodiče, že má dvojče, bydlet s ním, najednou se ocitl úplně v jiném světě než ve kterém doposud žil a to nemluvím o ukřivdění, které musí aspoň trošku cítit vůči tomu, že zrovna on byl to dítě, které jeho rodiče dali pryč. A dneska jak si prohlížel to společné album..já nevím, já bych se u toho asi rozbrečela a nebo já bych spíš zatím neměla odvahu se na to vůbec podívat. Ty vzpomínky jsou ohromně bolestné a opravdu Billa obdivuji!
Navíc v dnešním díle se taky ukázal ten obrovský rozdíl mezi Billem a Tomem. Způsob, jakým oba byli vychováváni, kde vyrůstali..a taky to, čím jsou teď. Už jenom to, že Tom si mohl dovolit studovat, kdežto Bill na to prostě neměl peníze a proto už pracuje. Já vím, že říkal, že byl rád, že vypadl ze střední..ale kdyby měl tu možnost studovat, tak kdoví jestli by se nerozhodl jinak. Jenom je mi prostě celá tahle situace strašně líto a opravdu mě to mrzí, že se tohle stalo.
Ovšem to jejich dnešní poznávání se, kdy si ukazovali fotky a říkali si co, kdy, kde a jak..to bylo skutečně krásné! ♥
Taky to jejich dohadování ohledně času narození bylo prostě skvělé 😀
Opravdu jsem si oba dva oblíbila, každý je naprosto jiný, ale osobitý..ale musím se přiznat, že k Billovi mám přece jenom blíž a naprosto jsem si jej zamilovala 🙂 Moc se těším na jejich další poznávání se a taky na setkání s jejich přátely 🙂
Děkuji za další díl! ♥♥
Oh, to byl dokonaly dil. Uz s tesim, az Bill pozna Tomovy pratele a Tom zase Andyho. Snad si vsichni padnou do oka.
Libi se mi, jak se kluci dohaduji, jako brachove. Myslim, ze se k sobe chovaji pekne a oba s snazi toho druheho poznat.
Je mi lito Billa, nebyla jsem si jista, jestli to zvladne, kdyz si prohlizeli ty fotoalba, urcite ho to muselo mrzet. Rozhodne tam mel byt taky. Ale i pres to, ze uz nikdy nepozna sve rodice, ma aspon Toma.
Dekuju za preklad, krasny dil 🙂
Bolo podarené ako sa ráno "hádali" 😀
Billa mi je tak strašne ľúto. Prečo si ho nevzali späť, keď už neboli tak chudobní. Ako ho mohli nechať toľko rokov samého. A oni si užívali dovolenky s jedným dieťaťom a na to druhé kašlali:( aspoň že naňho mysleli v testamente.
Ďakujem za kapitolu. Bola krásna ale aj smutná.
Vypada to že se kluci davaj dohromady.Bylo mi líto Bill když prohlížel album rodiču.