autor: fyredancer
Chladný dotek na jeho čele a prsty hladící jej jemným, opakujícím se pohybem. Bill otevřel oči a na okamžik přemýšlel, proč to šlo tak těžce a kde to vlastně je. Tom, pomyslel si. V příštím okamžiku nad sebou zahlédl skrz řasy tmavé vlasy a něžný intenzivní výraz. Jeho pravé oko bylo úplně zavřené. Na chvíli, zatímco k ní vzhlížel, jí mohl odpustit rozhořčení a rozrušení z minulé noci jen díky výrazu na její tváři, křehkému a bezmezně milujícímu.
„Mami,“ zachraptěl, pak se pokusil si odkašlat. „Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Téměř hodinu,“ řekla tiše, nehty mu projížděla skrz vlasy a odhrnula mu je z obličeje. „Čas vstávat.“
„Já vím.“ Neohrabaně se vzpamatovával a zvedal do vzpřímené polohy, tentokrát přijal její pomoc, když jej paží objala kolem ramen. Vzdal to dřív, než tu bitvu začal, a požádal: „Mohla bys mi stáhnout vlasy?“ Uvolnily se mu z gumičky a rozprostíraly se mu přes jedno rameno jako zamotaný závoj.
Její prsty se teď pohybovaly účelněji, shromáždily rozptýlené vlasy a jemně jej tahaly za pokožku hlavy. Beze slova mu je svázala na zátylku, jako když byl ještě dítě, a ještě víc tím zesílila pocit, že ona nebo on se navrátili do dávné minulosti. Bill zavřel oči a užíval si ten pocit manipulace s vlasy. Bolestivě jej udeřilo, že spolu takhle lehce nevycházejí už od začátku střední školy, od toho těžkého roku, kdy se všechno změnilo a on udělal vše pro to, aby to ukryl. Před ní a i před sebou.
Přemýšlel, kolik úsilí by musel vynaložit, aby se dostal k telefonu. Na konci té myšlenky se objevil brilantní nápad a on naklonil hlavu směrem k matce, přičemž si všiml, jak nevyvážený byl nyní jeho zrak. „Můžu dostat mobil? Chci zavolat Sloane, možná už něco zaslechla z obchodu. Bude mít starost.“
Kývla na něj. „Samozřejmě. Mělo mě to napadnout.“
Naproti jeho sklopené poloze vytvářela televizní show neustálý šum v pozadí. Uvažoval, že by pustil nějaký film, jak měl původně v úmyslu, ale uvědomil si, že je až příliš líný na to, aby se znovu pohnul. A kromě lenivosti tady bylo i to jasné vědomí, že každý jediný pohyb představoval novou bolest.
Claire se vzdálila, aby mu po předání telefonu dopřála nějaké soukromí. Když vytáčel číslo, pomyslel znovu na školu, na přednášky, které zameškal, na ostatní lidi, které bude muset kontaktovat. Profesoři, děkan, bude-li to nutné, a budou tam i úkoly, které bude třeba stále odevzdat. Přál si Tomův laptop a klid jeho bytu bez rodičů a na okamžik se na okraji jeho paměti znovu rozblikalo světlo. Temný pohled zatahal za okraje jeho mysli. Byl tam laptop, televize, klepání na dveře…
Pevně tu vzpomínku potlačil a zpaměti vytočil Sloanino číslo. Potlačovací techniky si vylepšil v jiu-jitsu. Za těmi dveřmi nebylo nic, žádný otravný pocit, že klepání bylo jakousi hrozbou. Naslouchal vyzvánění telefonu, a pak mu do ucha cvakla Sloanina úvodní věta z hlasové schránky. Pípnutí. „Sloane, tady Bill. Chtěl jsem ti dát vědět, že jsem v pořádku, ať už jsi slyšela cokoliv. Zavolej mi, jsem u rodičů.“
U rodičů. Ne doma.
Když vytáčel Tomovo číslo mobilního telefonu, zmateně přemýšlel nad tou frazeologií. Znovu byl nasměrován do hlasové schránky a ozvalo se: „Tady je Tom Kaulitz. Zmeškal jsem váš hovor, ale chci vás slyšet, okay? Takže po výkřiku zanechte jméno a číslo a já se natáhnu a dotknu se vás.“ Jeho hlas byl teplý a intimní, pak se přeměnil na pronikavý výkřik, který zněl jako Lisa, která se ho pokoušela vyděsit. Ten náhle skončil a ozvalo se pípnutí.
Bill se nadechl. Po dlouhou vteřinu nevěděl, co říct. Z ozvěny toho výkřiku jej bolely zuby a on si vzpomněl, jak se v nemocničním pokoji Tomovy oči odvrátily od jeho obličeje. Sevřel telefon v ruce.
„To jsem já, Bill. Hádám, že jsi zrovna v práci… Jsem pryč z nemocnice. Každopádně… zavolej mi, okay?“ Zavěsil dřív, než mohl říct cokoliv osobnějšího.
Jeho matka se vrátila dlouho poté, co nechal telefon sklouznout na vzorovanou přikrývku. „Spojil ses s ní?“
„Nikdo nebyl doma,“ odpověděl netečně.
„Škoda.“ Vytáhla mu telefon z klína a chvíli se na něj dívala, zdálo se, že váhá. „Bille…“
„Co?“
„Nic. Jsem ráda, že jsi doma.“ Na okamžik bylo v jejím hlase něco jasného a chvějícího se, a pak vše, co uslyšel, bylo jen klapání jejích bot, když znovu opustila místnost.
Znovu začal dřímat, když se klapání ozvalo zpátky a zastavilo se u prahu. „Detektivové jsou tady. Chceš se s nimi setkat v obýváku?“
Bill sebou trhnul a snažil se soustředit přes ospalá mrkání. „Asi jo. Kde jinde?“ Neměl žádné plány týkající se pohybu.
O chvíli později oznámila detektivy Amy Pierce a Tima Shaughnessey, aby jim ušetřila představování. „Můj syn Bill,“ dokončila Claire. „Dali byste si něco k pití?“
Detektiv Amy Pierce byla malá, štíhlá žena s velkým množstvím tmavých kudrnatých vlasů kaskádovitě splývajících přes její námořnické sako. V ruce měla kožené pouzdro, pravděpodobně odznak, kterým se prokázala u dveří. Kývla a pousmála se svými rudými rty, zatímco si odznak vsunula do zadní kapsy a rozhlédla se. „Díky, jsme v pohodě.“
„Je nám líto, že se setkáváme za takových okolností,“ promluvil druhý detektiv Tim tichým a dobře modulovaným hlasem s měkkým zabarvením. Jeho úvodní věta byla uklidňující, stejně jako jeho chování – měl otevřenou a výraznou tvář, která podporovala emoce vyjádřené jeho slovy. Byl vysoký, tyčil se nad svou kolegyní a jeho sako bylo buď příliš malé, nebo do něj špatně zapadalo jeho tělo. Ruce mu z něj vykukovaly a odhalovaly před manžetami několik centimetrů modré košile.
„Díky, že jste přišli,“ odpověděl Bill a natáhl krk, aby se na ně podíval. „Chcete se posadit? Pohovka je tady.“ To by je dostalo do úrovně jeho očí.
Byl vděčný, když Amy přijala jeho nabídku a její kolega zaváhal, než ji následoval.
„Chtěli bychom vám položit několik otázek, Bille,“ začal detektiv Tim. „Pokud je to v pořádku. Usoudili jsme, že raději přijdeme sem, než abychom vás kvůli prohlášení zvali na stanici.“
„Jsem za to vděčný,“ řekl Bill. „Ale nevím, jak moc můžu pomoct.“
Oba detektivové si vyměnili pohledy.
„Proč nám neřeknete, co si z toho útoku pamatujete?“ Navrhl detektiv Tim. „Pak řekneme my, co víme.“
Bill se opřel do polštářů a uvažoval. „Bylo to včera v noci po práci,“ začal. „Tom a já jsme se zrovna vrátili domů z práce.“
„Tom jako Tom Kaulitz?“ Přerušila ho Amy sedící na okraji pohovky. Měla v ruce tenký zápisník a prohlížela si jednu ze stránek uvnitř.
„Ano. Tom Kaulitz. Je to můj přítel.“ Bill polkl, byl si vědom toho, že jeho matka stojí hned za prahem a naslouchá. „Měli jsme zavírací směnu ve Starbucks. Skončili jsme asi v jedenáct třicet jako normálně, a pak jsme šli zpátky k Tomovi.“
„Byl tam okolo někdo? Všiml jste si neobvyklého provozu nebo někoho, kdo by vás sledoval?“ Vyzvala ho Amy.
„Ne, byla tam Pam, další spolupracovnice. Bylo pozdě a na chodníku nebyli žádní lidé, možná jedno nebo dvě auta. V tu hodinu si myslím, že bych si toho všiml.“ Bill se mírně zavrtěl. „Mami, můžu dostat trochu vody?“
„Jistě, zlato.“ Slyšel zaváhání, než se její kroky vzdálily.
„Takže jsme se vrátili do Tomova bytu a nikdo nebyl doma.“
Detektiv Amy promluvila. „V úterý v jedenáct třicet, bylo to neobvyklé?“
Bill pokrčil rameny. „Minulou noc jsem si to nemyslel. Brandon, jeden z jeho spolubydlících, byl pryč v Beavertonu s rodinou své přítelkyně. Mají pohřeb… ehm, dneska. Další spolubydlící Alec, je po většinu nocí pryč až do dvou do rána, takový prostě je. A Jack…“ Tvář se mu napjala a on ztichnul.
„Jack Wagner, další spolubydlící,“ doplnila Amy.
Škubnul sebou. „Jo. Jackovy hodiny jsou, pokud to tak můžu říct, nepravidelné. Nikdo v bytě ho nemá rád natolik, aby si zjistil jeho rozvrh, myslím. Kromě toho… v poslední době se scházel s jednou holkou. Nejspíš byl s ní. V ledničce nic nebylo,“ pokračoval, vzpomínal na tu ospalou, nesouvislou malátnost, která jej přepadla. Sledoval Toma u lednice a cítil hlad. „Oba jsme měli hlad, takže Tom řekl, že dojde do obchodu pro něco k jídlu a i k snídani.“ Sevřel ho pocit úzkosti, jak se díval na oba detektivy. Byly tohle vůbec detaily, které chtěli slyšet? Nezdálo se, že by na něj nějak spěchali. „Usadil jsem se na gauči, abych dokončil esej, ale místo toho jsem jen přepínal programy.“ Jednou, dvakrát rukou uhladil přikrývku hozenou přes sebe. Dostával se blíž. Bylo tam to šedivé místo, které si nedokázal vybavit. „Další věc, kterou vím, je, že někdo klepe na dveře a mě to vzbudilo, totiž, nemyslím si, že jsem nějak hluboce spal, jen jsem si zdřímnul. Takže jsem vstal, abych otevřel.“
Detektiv Amy promluvila, přesně jak věděl, že to udělá. „V tuhle dobu v noci, co vás přimělo otevřít dveře?“
„Myslel jsem si, že je to Tom,“ řekl s pokrčením ramen, které vyústilo v palčivou bolest. „Přemýšlel jsem nad tím, když jsem vstal, že toho asi koupil tolik, že si nemůže sám odemknout. Takže jsem vstal. Byl jsem ospalý, nepřemýšlel jsem. Otevřel jsem dveře.“
Nyní to byl detektiv Tim, kdo se posadil trochu rovněji na okraj pohovky. „Já, ehm…“ Bill potřásl hlavou. Ať se jakkoliv snažil, nedokázal potlačit tu temnotu. „Nepamatuju si, co se stalo potom. Dostal jsem ránu, hádám. Pamatuju si bolest, ale je to jen jako mlhavý sen. Když jsem se probral, byl jsem na pohotovosti a doktor se mě ptal, jestli jsem vzhůru a kolik vidím prstů?“ Chtěl si masírovat pulzující spánky, ale stehy táhnoucí se po jedné straně jej nutily uvědomit si bolest, která tam mohla nastat.
„Nepodíval jste se na svého útočníka?“ Tlačila Amy. Seděla ztuhle na pohovce a celou svou pozornost soustředila na něj.
„Určitě ano,“ řekl Bill upřímně. „Jen… si to nepamatuju.“
„Dobře,“ pokračoval detektiv Tim a podíval se na zápisník, který vytáhl ze svého saka. „Nedělejte si s tím starosti, Bille. Není neobvyklé vidět trauma způsobené takovým zraněním. Možná se vám paměť vrátí.“
Bill se vzdal pomyšlení na přikývnutí a přijal sklenici vody, která mu byla předána, když se jeho matka zhmotnila po jeho boku. Položila mu do ruky dvě červenohnědé pilulky, a pak se štíhlým prstem dotkla jeho tváře. „Lékař říkal, abych ti dala Advil, dokud nevyzvednu léky na předpis. Tohle by mělo stačit.“
Po polknutí se otočil zpátky k detektivům, kteří vypadali, jako by spolu vše konzultovali jen pohledy. Detektiv Amy si odkašlala. „Napadá vás kdokoliv,“ řekla, „kdo by mohl mít důvod na vás zaútočit?“ Na okamžik byl Bill zmatený. Neudělal jedinou věc, za kterou by si zasloužil takové hrubé násilí, se kterým se setkal. Od okamžiku, kdy se probudil, nepomyslel na jediného člověka, na někoho skutečného, kdo by za tím mohl být, byl schopný se soustředit jen na svá zranění. Potom se z hlubin předchozího dne vynořil pohled: bleděmodré oči zúžené vztekem.
„Jack,“ řekl pomalu a chytil se té vzpomínky. „Tomův spolubydlící Jack… vždycky po mně házel nadávky jako zasraný teplouš a podobné sračky. Nenáviděl mě. Včera jsem mu něco řekl a on vybouchl, pak vyrazil ze dveří.“
„Pamatujete si, co jste mu řekl?“
Bill zčervenal. „Bylo to něco hloupého,“ zamumlal. „Něco o jeho nové přítelkyni, nebo co pro něj vlastně je. Přišel a chtěl zapnout televizi, a mně bylo… ehm, včera ráno jsem se cítil docela mizerně.“ Očima sklouzl k místu, kde na prahu poslouchala jeho matka. „A tak jsem řekl něco o tom, jestli nemá na práci něco, ehm, někoho lepšího, a on na mě vyštěkl, že jí dal kopačky – protože nechtěl homoušovo použité zboží.“
Detektivové seděli na pohovce s prázdnými pohledy.
„Tom, ta holka před nějakou dobou chodila s Tomem. On je bisexuál. Ale teď je se mnou.“ Bill našel chvilkovou útěchu ve své sklenici vody, a pak byl opět nucen čelit výslechu. „Takže. Ehm. Myslím, že Jack to zjistil, protože by jinak takovou poznámku neudělal.“
Když promluvila Amy, její tvář byla neutrální. „A jméno, pamatujete si jméno té dívky?“
Bill okamžitě potlačil všechny výrazy. „Tom to bude vědět.“ Pamatoval si růžový lak na nehty a její plakátový vzhled, dlouhé hnědé vlasy a chichotání. K-něco, nebo ne? Nevěděl.
Detektivové si něco zapsali a znovu vzhlédli. „Ještě něco dalšího, co si pamatujete?“ Zeptala se Amy zdvořile. Detektiv Tim znovu seděl vzpřímeně, jako by měl něco na špičce jazyka, co chtěl říct, ale prozatím držel své oči upřené na kolegyni.
Co měl teď říct? Byl jako omámený, i když léky už musely být z jeho systému pryč, když už tak akutně cítil bolest. Zdálo se, že očekávají něco víc. „No…“ Další myšlenka se vyplavila na povrch, ten tvrdý a žádostivý pohled, který mu Aaron posílal pod blikajícími světly v klubu. Zamrkal. „Aaron. Aaron Fosmark.“
Detektiv Tim se ve své pozici uvolnil a pousmál se. „A co Aaron?“
To byla ta odpověď, uvědomil si. Mysleli si, že s tím má Aaron něco společného. Tom už jim musel něco říct. Tom. Jen z té samotné myšlenky jej hlava rozbolela trojnásobně. „Aaron měl na mě spadeno,“ řekl hořce, znovu pohlédl na svou matku a přál si, aby šla pryč. Teď věděl, že řekne věci, které nechtěl, aby slyšela, jako vzpomínky na jeho druhou návštěvu klubu. „Můžete se zeptat kohokoliv v obchodě, na nikoho nebyl milý, ale v posledních několika týdnech… bylo to, jako by se snažil, aby mě vyhodili.“ Polkl, pak popadl svou vodu a dopil zbytek.
„Den předtím,“ pokračoval s větší silou, „jsem šel s Tomem večer do klubu. Aaron tam byl. Bůh ví proč. On – dotýkal se mě, snažil se o mně otřít, osahávat mě. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen další tělo v davu. To se v klubu na parketu stává. Ale byl to on, Aaron. Řekl několik ošklivých věcí. Ne – řekl Proč to muselo být takhle? Bill se otřásl a přitáhl si kolem sebe přikrývku pevněji. Ten pohled v jeho očích, ta slova mu způsobovala husí kůži.
„Další den jsme zjistili, že byl vyhozen.“
„Dobře,“ řekla Amy s ostrým přikývnutím. „Říkal jste, že pracujete ve Starbucks, jaké je jméno a číslo manažera pobočky? Pokud to víte.“
Předal jí ty informace, a pak beze slov směrem k matce pozvedl prázdnou sklenici. Vyhýbala se jeho očím a její ústa byla sevřená do tenké linie.
Bill se otočil zpět k detektivům. „Tom si myslel, že se Aaron pokusil hodit mi do pití nějaké drogy. Když se vrátil ze záchodu, vytrhl mi drinky z rukou a vrátil je zpátky barmanovi.“
Nyní se oba naklonili kupředu. „Co ho přimělo to udělat?“ Detektiv Tim zněl fascinovaně.
Bill potřásl hlavou a rukou nervózně třel přikrývku. „Já nevím. Byl jsem, ehm, v tu chvíli už trochu opilý.“
Dlouho na sebe hleděli přes mezeru mezi pohovkami. Tentokrát to byl detektiv Tim, kdo přerušil ticho a jedno koleno mu začalo nervózně poskakovat. „Dobře, dovolte mi říct, proč máme na starosti toto vyšetřování. Důstojník, který přijal prohlášení vašeho přítele, označil tento incident za možný zločin z nenávisti, a my si myslíme, že je to velmi pravděpodobné.“
„Pokud se vám tento muž, Aaron Fosmark, podbízel-“ V hlase Amy se objevily nějaké pochybnosti.
„Pamatuju si ´Ty zasraný teplouši, ty zasraný teplouši´,“ řekl Bill náhle, vylekal tím dokonce i sám sebe. Přitlačil si ruku na levé oko, na to nezraněné. „Bože. Úplně to slyším. Když mě bil.“ Podíval se na oba. Detektiv Amy ho skepticky pozorovala, ale Tim přikyvoval. „Ale nevím, kdo to řekl.“
„Detektivové.“ Claiřin tichý hlas tu chvíli přerušil. „Je mi líto, že vás přerušuji, ale Bill je vyčerpaný. Nespal už víc než osmnáct hodin. Pokud vám to nevadí…“
„To je v pořádku, už jsme téměř skončili,“ odpověděl detektiv Tim a přátelsky kývl. Dobrý policajt, identifikoval ho Bill. Takže to hráli jak s oběťmi, tak i s podezřelými.
„Prošli jsme si místo činu,“ řekl Tim, „a shromažďujeme všechny fyzické důkazy, které jen můžeme. Je to obtížné, protože jeden z potenciálních podezřelých žije v bytě, kde k incidentu došlo. Dalším krokem je rozhovor se všemi, kteří jsou nějakým způsobem spojení s vámi, Bille, a s podezřelými.“ Věnoval Billovi další přikývnutí.
„Díky,“ řekl Bill a nebyl si jistý, co dalšího říct.
Detektiv Amy už stála, zastrčila si zápisník do saka a dívala se na koberec s výrazem vzdálené koncentrace. Ne tak dobrý policajt, označil ji Bill ve svých myšlenkách, nemohl si pomoct, i když nebyla méně zdvořilá. Detektiv Tim byl ten, kdo podal Claire vizitky, než je odprovodila ke dveřím.
Bill si povzdechl a zavřel oči, nesnášel ten pocit totální vyčerpanosti, když udělal tak málo, aby si to zasloužil. Věděl, že se jeho matka vrací. Už teď cítil váhu všech věcí, o kterých chtěla mluvit.
autor: fyredancer
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Matka mě fakt štve mohla by se konečně smířit s tím že je Bill na kluky.
Ale ale ale … jsem novou půl kapitolku málem přehledla v te dnesni kanonade novinek 😊. Katastrofa zažehnána 😁‼️
Takze je tady reálná sance, ze si Bill jeste vzpomene na útočníkovu tvar? To by bylo fajn, celou zalezitost s timhle zpropadenym napadením by to výrazně uspisilo… K průběhu výslechu – nejsem si tak uplne jista, ze postup byl spravny 🤔… neměli by byt nahodou policisti s vyšetřoványm/vyslychanym o samotě?? Uz ted slyším, s cim Billova matka v následujícím pokračování vyrukuje, kdyz vyslechla cele Billovo doznání. To zas bude z jeji strany teror 😳!
A ted z jineho soudku. Jak jiste vsichni velmi dobre víte, dvojčata slavila 30. narozeniny nooo a na instagramu koluje Billovo video z B-day party… kamaradi mu obstarali bandu mužskych strip tanečníků a jak je videt, Billouš si jejich pozornosti vice nez užíval 😂. Nicmene, zalaskovane fanynky tohle storycko berou jako prvni verejne doznání k Billovu statusu gayovství a samozrejme se celoplošne hroutí a chystají se páchat hromadné sebevraždy 🤦🏼♀️… Viděly jste to video a zaznamenaly jste vlnu nevole, kterou vyvolalo spousty spadanych růžových brýlích z oci? Co si o tom myslíte??? Bo ja si tam najednou prijdu jakoby obklopena masou slaboduchych kreatur 😒… a nejvic me asi pobavilo uvědomění, jak i pres tohle “opravdu nečekané” zjisteni jsou některé z nich stale jeste schopné popírat, ze ma rad kluky a stale ne a ne ho sesadit z pomyslného trůnu krále heteraku. No reknu Vam, mam dost 😅!!!
[2]: Hele, já nevím, ale já jsem skoro žádné takové reakce nezaznamenala. Naopak, většinou už se tomu všichni jen smějí a ani to neřeší, protože to už prostě nikoho ani nepřekvapuje 😁
[3]: V tom případě zcela evidentne sleduju špatné účty 😅😅😅😅😅😅 protože snad všude, kam jsem nahledla ja, se ted konají mega hádky (dokonce i přímo u Billa v komentářích u dortu). Jeden tábor tvrdí, ze konecne odhalil, ze je gay, druhy tábor to popírá s opravdu smesnyma vymluvama a stale si přeji myslet, ze je hetero, maximalne tak jeste bisexual, no a treti, radoby nezaujati pozorovatele tam nadávají oběma znepřátelených stranám, aby to neřešili a nechali ho byt, protoze je to jeho soukromá vec.
Súhlasím s Karin – Billova matka ma štve. A asi sa teraz idem kuknúť na Instagram, 😆