Wish you were here II 9.

Tento Valentýn měl být pro oba skvělý. Jenže nebyl. Možná ze začátku, ale postupem času se kazil více a více. V úterý, když měl jít Bill na rehabilitace a Tom mu řekl, že s ním půjde, ale nakonec zjistil, že by tam musel čekat hodinu, takže nešel, se na něj černovlásek docela naštval. Ne doslova naštval, ale mrzelo jej to. Nevěděl, jestli se na to Tom nedívá stejně jako on, ale pravděpodobně ne. Moc se s ním za to nebavil, že něco řekl a nedodržel to.

Jakmile přišel z rehabilitací, byl jako vždy, ještě aby ne po perličkové koupeli, tělocvičně a podobně, unavený. Jeho máma s bráchou odešli pryč, nevěděl ani kam, a oni dva zůstali sami doma. Bill se toho docela i bál. Netušil proč.

Nechtěl Tomovi odpovědět na jeho otázku. Popravdě, ani si moc nepamatoval na jakou. Jenže Tom jako by se najednou změnil. Najednou byl nad ním, křičel po něm a pevně jej držel za ruce, protože černovlásek protestoval a chtěl jít do vedlejší místnosti. Uvažoval i nad tím, že někam ven z baráku a Toma tam nechat popřemýšlet nad tím, co udělal. Jenže to by jej nesměl tak pevně držet. Bill cítil, jak jej bolí prst a jestli jej Tom chytí ještě pevněji, zlomí mu ho.

„To bolí.“

Žádná odezva.

„Tohle nejsi ty,“ promluvil po chvíli Bill, kdy se přestal snažit utéct. Popravdě, to bylo snad poprvé, co se Toma vážně bál. Měl nervy a neovládal se. „Pusť mě,“ promluvil znova.
„Kam chceš jít?“ Zeptal se Tom.
Bill ani v nejmenším netušil, proč se na to ptá, a přišlo mu to divný.

Po pár minutách, kdy se snažil potlačit fakt, že jej Tom drží a nechce jej pustit, sledoval televizi, byl volný. Okamžitě se rozešel do koupelny, kde se zamkl. Chtěl mít klid.
„Nechceš si nic udělat, že ne?“ Ozvalo se z druhé strany dveří.

Černovlásek věděl a říkal to i Tomovi, že i kdyby to chtěl udělat, neudělá to. Nemá na to, bojí se toho.
„Ne,“ odpověděl jednoduše. Uvažoval nad tím, co dělat dál. Uvažoval nad jednou možností – rozejít se s ním. Co když bude mít opět nervy, až budou bydlet spolu? Co udělá? Přemýšlel několik minut, dokud jeho máma nepřišla domů a on z koupelny musel vypadnout, protože museli jít umýt psa z venku.

Přemýšlel – jenže k ničemu nepřišel.

Tom se mu omlouval, jenže on mu řekl, že mu to nepromine. Sám ale věděl, že jakmile se vyspí, ráno už bude všechno v pohodě, jako by se nikdy nic nestalo. Vždycky to tak bylo.

Celý den se s ním snažil nebavit se. Odsekával mu.
Tom se jej ptal, jestli by on s ním šel. A on odpověděl jednoduše – „Ano.“ Na další otázku proč, odpověď věděl, ale nechtěl to říkat. Chtěl, aby na to Tom přišel sám… i když mu to už jednou říkal.
„Protože mě miluješ?“ Optal se jednoduše Tom, když se černovlásek neměl k odpovědi.
„Jo,“ to měl pravdu. Ale byl tam další důvod – s Tomem nebyl moc často a dal by cokoli za sekundu s ním navíc. Proto by s ním šel kamkoliv. A tak to viděl nejspíš jenom on. Alespoň mu to tak přišlo.

Na další den, kdy Tom měl jet domů, už černovlásek usoudil, že mu to za to nestojí. Docela. Pořád jej to… mrzelo. Jenže bylo ráno a on se prospal. Už mu to nepřišlo až takové strašné.
A byl tu další důvod – pokaždé, když se na něj Tom koukal, nevydržel to a usmál se. Stačil pohled a on jej dokázal přimět vykouzlit úsměv. Ať byl jakkoliv moc naštvaný. Jen včera mu bylo do pláče.

Další den byl Valentýn. Bill začínal mít na tento svátek zcela jiný názor – proč by si měli udělat jen tento den v roce pěkným, když může takový být každý den? Byl to jen blbý komerční svátek. Pro něj.

Za několik hodin jel dred domů. A Bill byl v bytě opět sám. Nějak mu to ani nevadilo. Alespoň byla jistota, že se v nejbližších pár hodinách s Tomem nepohádají.
Doufal, že příští víkend si to vynahradí.

autor: Kiki