The Secret of Collegian 2.

Bill

Učil jsem se celé prázdniny a byl to děs. Všichni moji známí, kamarádi, rodina, prostě každý vyrazil někam ven k vodě, pod stan, k moři nebo na výlet. Ale já jsem se musel pořád jenom učit tu blbou anatomii. Ano, začal jsem ji během pár týdnů nenávidět. Bez ohledu na to, jak je ten profesor cool, tak ten předmět mi začíná pěkně lézt krkem. A to mě ještě pár takových podobných předmětů čeká. Jsem z toho celý nadšený. Jasně, že jsem byl na pár akcích, na nějakém grilování a tak, ale když jsem se to pak celý den dospával, měl jsem pěkné výčitky. Jasně, že neumím všechno úplně na 150%, ale těch 75, co po nás chce ten chlápek, bych mohl s přehledem dát.

Dnes ráno ze mě ta jistota tak trochu opadla a začala se mi spíše klepat kolena. Jsem z toho nervózní a hrozně. Vím, že jsem se učil a přijde mi, že toho umím dost. Takže se rychle vypravím a jdu na fakultu za tím vyučujícím. Jsem tam o půl hodiny dřív, takže si to ještě na chodbě musím zopakovat, ale nejsem ani u druhého řádku a slyším povědomý hlas.

„Tak co, jdeme na to?“ zeptá se ten profesor a blíží se po chodbě ke mně. Pousměje se a míří ke své kanceláři. Odemkne a otočí se zpátky na mě.
„Víte, já… já jsem si to chtěl ještě jednou zopakovat,“ řeknu tiše a trochu zvednu skripta, která mám v ruce.
„Ale nebojte, to zvládnete,“ pousměje se a pobídne mě rukou. Povzdechnu si a pomalu jdu dovnitř. Vážně se teď necítím vůbec dobře. Posadím se tam co minule a on začne něco hledat. Trvá to snad 10 minut, ale pak mi konečně podá papír a řekne mi, že mám času dost. Vezmu si ho a pod názvem předmětu a jménem vyučujícího se podepíšu a začnu psát jako divý. Ani si neuvědomím, když po nějaké době, co už mám papír skoro celý popsaný, se ten vyučující zvedl a začal se dívat na to, co píšu.

Tom

Mám z něj radost. Zase přišel v nějakém skvělém oblečení, nechápu, jak to ten kluk dělá, že každého v okolí přinutí dívat se jen na něj. A ani nevím, co se to se mnou poslední dobou děje, celé prázdniny se mi vkrádal do myšlenek, představoval jsem si, jak bude vypadat a jak se bude chovat, až přijde… A se vším jsem měl pravdu, vypadá luxusně a taky to vypadá, že toho dost ví. Po chvilce jeho rychlého psaní na papír, který jsem mu dal, a kdy jsem se na něj musel usmívat, vstanu a dívám se na to, co píše.

Bohužel mi úsměv opadne, když vidím, že má sice toho napsaného hodně, ale píše úplně o něčem jiném, než na co jsem se ptal v otázce. Je fakt, že se jedná o stejné téma, ale prostě to není dobře… nemůžu mu to říct, jen si povzdychnu a zase si sednu. Je vidět, že je z toho nervózní, radši si vezmu hrníček a zvednu se.

„Zajdu si udělat čaj,“ řeknu tiše a odcházím, pomalu zaklapnu dveře. Možná mu tím dávám šanci, aby i něco opsal, ale tak nějak chci, aby to ten kluk napsal dobře, aspoň na minimální hranici. Vrátím se asi za deset minut a už vidím, jak jen sedí a kouká do papíru. „Takže, hotovo?“ Pousměju se a posadím se na svou židli naproti němu.

„Nevím… asi už nic dalšího nevymyslím.“ Šeptne tiše, a když k němu natáhnu ruku, nejistě mi ten papír podá. Začtu se do toho a trochu se zamračím… pokouknu na něj a vidím v něm strach, jak je nervózní, ale nevím, co přesně se mu honí hlavou. Vezmu si svou fixu a hned u první otázky přepíšu některé latinské názvy. U druhé otázky mu tam chybí pár podstatných údajů. Povzdychnu si a otočím na druhou stranu, kde jedna otázka není napsaná vůbec a ostatní jsou dost popletené. Pomalu zvednu oči nahoru a zadívám se na něj, kouká dolů na svoje ruce, které se mu trochu třesou.

„Bille?“ šeptnu a zkusím se trochu povzbudivě pousmát, ale je to nejspíš k ničemu. „Nejsem si tím úplně jistý, ale zdá se mi, že z toho 75% nevykouzlím.“ Řeknu tiše, a když ke mně zvedne zklamaný pohled, sám posmutním. „Zkusím to ještě propočítat,“ vytáhnu kalkulačku a naházím tam výsledky těch otázek, když mi naskočí výsledek 68,8%, zase si povzdychnu. „Je mi to líto,“ ukážu mu ten výsledek na kalkulačce, ale na papír ho ještě nepíšu. „Bohužel, dostanete za 4, nic víc už s tím udělat nemůžu…“ položím tu kalkulačku zpátky a zase se zadívám na ten papír, jestli by se s tím nedalo ještě něco udělat, uznat některou odpověď, i když nebyla celá dobře. Jenže nemůžu ho posuzovat jinak než ostatní studenty.

„Oh…“ slyším jeho tiché povzdychnutí. „Nedá se s tím ještě něco dělat? Třeba, kdybyste trochu přivřel oči? Prosím, je to pro mě opravdu moc důležité.“

„To je určitě důležité i pro všechny ostatní studenty, nemůžu to posuzovat jinak jen kvůli vám, mohl by to tak chtít každý. Můžu vám nabídnout, že si zapíšete předmět další rok, ale vím, že toho medici mají opravdu hodně a nejsem si jistý, jestli byste zvládal všechna cvičení opakovat spolu s dalšími předměty… máte vlastně taky anatomii, která navazuje na tu mou. A věřte mi, že lepší podmínky pro udělení známky vám už nikdo nedá…“ sleduju, jak se smutně tváří. „Můžete si to ještě rozmyslet.“ Jen přikývne a vstane, sleduju ho a zadívám se mu na boky, potom když se otáčí, tak ještě na zadek.

Celého ho sjedu pohledem, vypadá opravdu… skvěle.

„Jedině, že bychom… že bychom se domluvili ještě na jiné náhradě.“ Šeptnu. Sám se cítím trapně, mohl by jít, říct někomu, co po něm chci, a skončil bych tady. Musím spoléhat na to, že tu zkoušku z anatomie opravdu potřebuje a půjde si za tím.

„Jaké náhradě?“ šeptne tiše a zadívá se mi pronikavě do očí, trochu zčervenám ve tvářích.

„No, řekněme… soukromé… schůzce. Jen my dva… Můžeme tady nebo i jinde, kde nebude nikdo, kdo by nás rušil.“ Šeptnu a s obavami čekám, co odpoví.

Bill

Celou tu dobu jsem byl velice nervózní. Kdybych mohl, ukousal bych si snad všechny nehty na rukách, ale ovládám se, protože by to bylo dost trapné. Co by si o mně Trümper pomyslel. Povzdechnu si, když tam pořád něco vepisuje, takže mi tam toho dost chybí nebo toho mám dost špatně. Jakmile mi řekne, že mi to nestačí, na malou chvíli se mi zatmí před očima. Není mi na omdlení, ale připadám si trochu jako ve zlém snu. Dal jsem tomu tolik práce a tolik snahy, a tak to prostě dopadnout nemůže. Ne, to já rozhodně nedovolím, aby mi tenhle předmět zkazil můj celoživotní sen.

Lehce zalapám po dechu, když uslyším, že by tu mohla být i jiná možnost. Pár vteřin jsem trochu mimo, protože by mě ani ve snu nenapadlo, že by se nakonec mohl slitovat a ten předmět mi zapsat jako splněný. Po malé chvíli se zeptám, jaká by byla ta náhrada a dostane se mi nečekané odpovědi. Nejdřív mi to úplně nedojde. Proč by se mnou chtěl scházet? Myslí to tak, že se to mám naučit líp a vyzkouší mě třeba ústně? Zapíše mi to, i když jsem to nedal na potřebný počet procent? Hlavou se mi honí spousta otázek a mám přitom lehce svraštělé čelo.

Až pak mi to dojde. Pootevřu pusu a trochu vykulím oči. Jsem velice vyvedený z míry, protože tohle bych od něj rozhodně nečekal a ani nemám tušení, co bych mu měl na to odpovědět. Potřebuju ten předmět, a ještě před chvílí jsem si myslel, že bych pro jeho splnění udělal cokoli. Ale jsem schopný i tohohle?

„Noo, víte, já… mohl bych si to rozmyslet?“ zeptám se opatrně a vidím, že je z toho celkem překvapený, možná, že chtěl odpověď právě teď, na místě. Já ale nevím, nejsem si tím jistý a potřebuju si to alespoň trochu ujasnit v hlavě. Protože tohle není zrovna každodenní situace, na kterou bych měl být zvyklý, a schopný rozhodnout se hned.
„Dobře, ale dejte mi do večera vědět,“ řekne klidným a na mě až moc milým hlasem. Podá mi malý papírek, svou vizitku. Ani to tak moc nevnímám a strčím si ji do kapsy od bundy a začnu se zvedat. Ani se nerozloučím a odejdu pryč. Jsem z toho takový rozčarovaný, a hlavně nevím, co si mám o tom myslet.

Celou dobu jsem venku a už mi ani nepřipadá, že je venku horko tak jako ráno, když jsem šel na ten test. A jsem u toho zase, kde jinde bych taky mohl mít myšlenky než u toho dnešního návrhu. Samozřejmě, že to není přirozené, nebo je to alespoň nezvyklé. Sám se musím přiznat, že to není žádný oplzlý, starý a nechutný dědek, jako mě podobný otravoval nedávno ve vlaku. Bylo to fakt nepříjemné a už bych ho potkat nechtěl. Je to mladý a celkem šikovný chlap, ale i tak, jsem na rozpacích. Možná bych to měl někomu říct, ale to by určitě přišel o místo a já bych si jistě nepomohl. Minimálně by mě přezkoušel jiný vyučující, který by asi nebyl tak vstřícný. Když večer dojedu domů, vytáhnu mobil a tu vizitku. Třesou se mi ruce, ale to číslo vytočím. Chvíli to nikdo nebere a pak na druhé straně uslyším známý hlas.

„Dobrý den, tady je Bill Kaulitz. Víte… já tu vaši nabídku přijímám.“

*

Je to dva dny od mé povedeného-nepovedeného testu. Stojím před kanceláří, na které je nalepená cedulka TOM TRÜMPER. Třesou se mi kolena, vlastně jsem tak nervózní, že se mi třepe úplně všechno. Lehce zaklepu a čekám, jestli tady vůbec je a nestřílel si ze mě. Domluvili jsme se na dnes, tak doufám, že to platí, hlavně kvůli mé zkoušce z anatomie.

autor: Disturbed Angel & Clarrkys