One broken heart 2.

Než jsem stačil cokoliv dalšího říct, uslyšel jsem zavolání svého jména. Oba jsme pohlédli tím směrem a zahlédli Miu, jak jde rychlým krokem k nám. Její blond vlasy jí vlály ve slabém větru. Zapomněl jsem ještě dodat, že vampýři jsou všichni velice pohlední. Příroda si uměla pohrát.

„Ale naše malá upovídaná,“ samolibě se Viktor usmál a jeho ruský přízvuk úplně vymizel. Musel tady nejspíš žít velice dlouho, když nebylo poznat, že pochází z Ruska, snad jedině podle jména.

„Ahoj Viktore,“ usmívala se na něj stydlivě. „Mohl jsi na mě počkat, máme spolu hodinu,“ pověděla mi a já se zamyslel. Myslel jsem, že má jinou.

„Myslel jsem, že máš jinou hodinu,“ pověděl jsem a mračil se.

„Ale ne, mám s tebou kreativní psaní,“ usmívala se stále na můj vkus až moc přeslazeně, asi chtěla na Viktora udělat dojem.

„Takže budoucí spisovatelé?“ rýpnul si Viktor a já to jenom odmávl.

„Musíme jít, za chvíli nám začíná hodina, tak pojď,“ vzal jsem za ruku Miu, která odmítala spolupracovat.

Když jsme vešli do budovy, blondýnka se okamžitě začínala rozplývat a štěbetat.

„Pane bože, víš, kdo to byl? To byl Viktor Safirsky. Oh můj bože, byl tak sladký. Elita-jelita ho chtěli do party, protože jeho papá je významný obchodník se šperky, drahokamy a tak dále. Takže je bohatý. Jenomže on se na ně vybodl a jede si sólo dráhu. Co po tobě chtěl?“ zeptala se Mia a společně jsme došli na hodinu kreativního psaní.

„Cigaretu,“ pokrčil jsem rameny a nerozplýval se tak jako ona.

„To je úžasný. On se většinou s lidmi extra nebaví, je to takový vlk samotář, ale děsně sexy, nemyslíš?“

„Jo je hezký,“ přikývl jsem a přemýšlel nad tím.

“ Já to věděla,“ drcla do mě loktem a hihňala se.

„Co jsi věděla?“ zeptal jsem se s nadzvednutým obočím.

„Že se ti budou líbit kluci, abych byla upřímná, k tobě by se holky ani nehodily. Leda jako kamarádky, ale nic mi do toho samozřejmě není, jenom chci, abys věděl, že mi to nevadí, je to v pohodě, gayové jsou vlastně docela fajn, někdy snad i lepší kamarádi než heteráči…“ štěbetala dál a já ji prostě nechal mluvit. Byl jsem rád, že jsem už první den získal kamarádku.

Zbývala mi poslední hodina, výtvarka, na kterou jsem se vážně těšil. Miluju malování stejně tak jako psaní, jsou to ty nejlepší předměty. Posadil jsem se ke svému stojanu a vyčkával. Hodina již začala, avšak jakým překvapením pro mě bylo, když na ni dorazil i Viktor.

„Pane Safirsky, hodina už začala,“ pověděla profesorka rozčileně.

„Promiňte, byl jsem za sekretářkou,“ řekl svou omluvu.

„Zvednout jí sukni,“ ozval se jeden kluk, dhampýr. Předpokládal jsem, že na něj útočil jen z čisté závisti.

„Pane Hillsone!“ napomenula jej profesorka.

„Tvoje sestra má taky pěknou… sukni,“ dodal Viktor s úšklebkem a celá třída propukla ve smích, ovšem Hillson se mračil.

„Tak hele!“ zavrčel na něj, ale to už zakročila profesorka.

„Tak dost, pánové, jestli okamžitě nepřestanete, tak odejděte, já vám napíšu neomluvenou hodinu.“

Zbytek hodiny proběhl relativně v klidu. Měli jsme uprostřed na vyvýšeném stolečku přikrytou plátnem misku s ovocem, které jsme měli malovat technikou, jakou jsme chtěli.

„Pane Safirsky, proč neplníte zadání?“ zeptala se jej profesorka. Soustředil jsem se na svou malbu a nevěnoval jim příliš mnoho pozornosti.

„Protože ve třídě vidím daleko zajímavější věci,“ odpověděl jí opět ledabylým tónem.

„To, že váš otec štědře podporuje naši školu, neznamená, že si můžete dělat, co chcete, jsem nucena vám dát za pět.“ Viktor pověděl cosi rusky, čemuž jsem nerozuměl, ale znělo to jako nějaká další jeho narážka.

S dovolením jsem si mezitím odskočil na záchod a podíval se na sebe do zrcadla. Dávám si pouze řasenku, jelikož moje řasy jsou bez ní v podstatě neexistující, a to pak vypadám jako krtek. Když jsem se vracel, všiml jsem si, že Viktor nemaluje a nervózně poklepává štětcem o rám malířského stojanu.

„Mohl byste toho prosím nechat?“ napomenula jej opět profesorka.

„Čekám, až se mi vrátí předloha,“ odpověděl a já nechápal, co tím myslí, proto jsem se rozhodl jít cestou kolem něj, abych se podíval, co vlastně maloval. Když jsem zahlédl jeho malbu, překvapeně jsem zůstal stát. On celou dobu maloval mě. Otočil se na mě a napůl se pousmál.

„Rád bych to dokončil,“ pověděl mi, když jsem už dlouho jenom nehnutě stál. Dával mi tak najevo, abych se šel zpět posadit a maloval, aby on mohl malovat mě. Bez jakéhokoliv slova jsem prostě šel a měl toho plnou hlavu. Proč právě maloval mě? To jsem nechápal.

Po hodině jsem ho dohonil, abych mu položil otázku, na kterou jsem nemohl zbytek hodiny přijít.

„Viktore,“ oslovil jsem ho a on se s velkým vakem přes rameno, který byl úzký, protože v nich měl kresby, zastavil a počkal, až jej doběhnu. „Proč jsi mě maloval?“ položil jsem mu konečně tu prokletou otázku.

„Jak jsem řekl, byl jsi mnohem zajímavější než to plastové ovoce, navíc když se soustředíš, jsi… jiný,“ pověděl mi a já si připadal zvláštně. Zároveň mi to ohromně lichotilo.

„Jak jiný? Divný? Přiblblý?“ Jmenoval jsem slova.

„Až přijdu na to správné slovo, dám ti rozhodně vědět,“ pousmál se na mě. Tentokrát to byl skutečně vřelý úsměv, žádný úšklebek.

Cestou domů autobusem jsem si připadal zvláštně. Ale to zvláštní mělo pozitivní význam, cítil jsem se hezky. Lichotilo mi to, co Viktor na poslední hodině udělal.

„Ahoj, tak jaký jsi měl den ve škole?“ přepadla mě hned máma první otázkou, a to jsem si ani nestačil sundat bundu.

„Překvapivě dobře. Na první den to bylo vážně dobré,“ usmíval jsem se.

„Tak to jsem opravdu ráda. Peču karamelovou buchtu, kterou máme všichni tak rádi, abychom oslavili ty první dny ve škole a pracích, táta je už na cestě.“

„Takže ty ses měla taky dobře?“ zeptal jsem se a napil se limonády.

„Bylo to skvělé, všichni byli tak milí a ochotní, to jsem nečekala, myslím, že tady by to mohlo vyjít,“ drcla do mě bokem a mrkla na mě. Myslela tím, že bychom se konečně mohli usadit. Tahle informace se mi opravdu líbila.

Brzy se ozvalo bouchnutí dveří a rachot klíčů, které nejspíš táta hodil na botník.

„Jsem doma!“ zavolal a vešel do kuchyně.

„Tak povídej, co práce?“ vyptávala se máma a políbila ho na přivítanou.

„Ušlo to, myslím, že to bude super, jen je musím všechny pořádně poznat.“

„Tak to je úžasné, všichni jsme měli skvělé první dny,“ řekla až přehnaně filmově. Pomalu mi připomínala nějakou Stepfordskou paničku. Protočil jsem nad tím oči a zalezl si k sobě do pokoje. Ještě jsem si pořád na svůj nový pokoj musel zvykat, takže se mi občas stávalo, že jsem nějaké věci nemohl najít, ale to se zvládne.

Následující den mě čekala opět škola. Byl jsem docela zvědavý, co mě tam zase čeká. Ráno mě táta odvezl, za což jsem byl rád, jinak bych musel jet autobusem. Podíval jsem se na rozpis tříd a rozvrh, co mě čeká za hodinu.

„Hmm… vypadá to, že máš se mnou první hodinu,“ ozval se za mnou hlas. Otočil jsem se a uviděl Viktora. První hodinu mě čekala chemie.

„Ahoj,“ řekl jsem místo toho a rozešel se s ním pomalu do budovy B. Všiml jsem si několika pohledů. Byla to směsice ohromení, možná i žárlivosti nebo závisti, protože podle toho, jak se včera Mia nad Viktorem rozplývala, to vypadá, že holky po něm fakt jedou.

„Už jsem přišel na to slovo,“ pověděl po chvíli, když jsme vstoupili do budovy.

„Co… aha, jistě a jaké to slovo teda je?“ zadíval jsem se na něj v očekávání, co z něj vlastně vypadne. Kolem nás procházeli studenti mířící do svých tříd.

„Zářivý,“ usmál se na mě. Řekl to s takovým glancem a skoro až tajemně.

„Zářivý? Opravdu?“ překvapilo mě to, ale usmíval jsem se.

„Jasně, proč by ne?“ vydal se se mnou do třídy a oba jsme si posedali do lavice. Do třídy přišla ještě Mia a Daniel, se kterými jsem se taky pozdravil. Jedna věc, které jsem si však nemohl nevšimnout, byl propalující pohled dvou dívek ze skupinky bohatých, elita-jelita jim Mia říkala.

Chemie mi šla taky dobře, tenhle předmět mě docela bavil a díly tomu jsem si vysloužil další ne zrovna obdivné pohledy. Rozhodl jsem se to nechat plavat. Pokud má někdo problém s tím, že jsem chytrý, tak to je skutečně jeho problém.

Další hodina byla tělocvik, což znamenalo, že jsem se musel přemístit do šatny. Postával jsem venku, jelikož jsem usoudil, že venkovní cesty jsou prostě pohodlnější, a hleděl jsem do svého rozpisu učeben. Nemohl jsem přijít na to, kam mám vlastně jít. Najednou se za mnou ozval hlas, který mluvil něco rusky. Nepotřeboval jsem se ani otáčet, abych poznal, že je to Viktor. Po hodině chemie se někam vypařil, takže jsem ho už neviděl.

„Co?“ podíval jsem se na něj.

„Konstatuji, že ses nejspíš ztratil…“ přeložil mi to.

„Dobrý postřeh, potřebuju najít šatny,“ vysvětlil jsem.

„Jsi skoro u nich, támhle je vchod do tělocvičny,“ ukázal mi na první pohled těžké dvoukřídlové dveře.

„Jsem idiot,“ zavrtěl jsem hlavou a schoval do tašky rozpis učeben.

„Ale ale, copak to tu máme?“ Ozval se mužský hlas.

„Myslím, že vetřelce,“ promluvil dívčí hlas. Byly to Marry M a Olly Moreovy. Za nimi jsem v povzdálí viděl ještě zbytek jejich party. Podíval jsem se na ně stylem, jestli tohle myslí vážně a Viktorovi na tváři pořád pohrával úšklebek.

„Ale dvojčata z říše divů, čemu vděčíme za tak milé setkání?“ šlo vidět, že hovoří sarkasticky, ale přesto si zachovával ten svůj glanc.

„Řekni, Viktore, je jeho krev dobrá?“ mluvila dál Marry M a podívala se na mě. Chtěla mě tak zesměšnit a udělat ze mě nejspíš chodícího dárce pro Viktorovo potěšení. Šlo vidět, že je rozčiluje fakt, že se Viktor baví se mnou a k jejich skupince se nechce přidat.

„Drahá, máš rozpitou řasenku,“ řekl jí galantně a popostrkoval mě, abychom šli, což jsme také nakonec udělali. Ještě jsem stihl zaznamenat, jak Marry M rychle vytahovala zrcátko, aby se mohla přesvědčit. Samozřejmě, že její líčení, bylo bezchybné a Viktor to udělal jen tak.

autor: Tina