autor: Chayenne7
Nádech před ponořením
I think of you
Tokio Hotel: Monsoon
myslím na tebe.
Tokio Hotel: Monsoon
Když se otevřely dveře, Tom seděl na pohovce s Gustavem po boku, schoulený nad svými koleny, s hlavou v dlaních. Byl tak ztracen ve svém utrpení, že ten tichý zvuk vůbec nezaregistroval. Pouze když Gustav pomalu vstal, Tom zvedl hlavu, aby spatřil, co se děje. Saki vstoupil do místnosti se svým obvyklým pochmurným výrazem, poté otevřel dveře ještě více a vedl za sebou i Billa, držel chlapcovu ruku, jako by byla vyrobena z toho nejkřehčího, nejdrahocennějšího porcelánu.
Tom si pomyslel, že snad omdlí, když Billova delikátní postava vešla dovnitř v jeho květinovém županu, váhavě, oči měl rozšířené a jeho tvář byla od pláče téměř průhledná. Saki přiložil dlaň na chlapcova bedra a pobízel ho k několika krokům dovnitř, aby za nimi mohl zavřít dveře, a Bill poslechl, pohyboval se svými bosými chodidly po plyšovém koberci a po celou tu dobu měl pohled upřený na Toma – na Toma, který byl jednoduše neschopen se pohnout, dokonce i když nechtěl nic jiného, než se Billovi vrhnout k nohám a prosit jej o odpuštění.
„Pane Tome,“ oslovil jej Saki tichým, mocným hlasem a Tom, jako by byl pouhou loutkou ovládanou Sakim, okamžitě vstal. Žaludek měl sevřený a chtělo se mu zvracet, ale přinutil své nohy, aby jej pomalu přesunuly k Billovi. V tom absolutním tichu v místnosti by byl slyšet i pád špendlíku. Tom měl pocit, jako by se pohyboval vakuem, ale čím blíže se k Billovi dostal, tím volněji mohl dýchat, jako by pro něj jeho manžel byl opravdu zdrojem života. Pocítil chuť něčeho slaného a v tu chvíli si uvědomil, že pláče, ale Bill plakal taky, jeho drahá tvář byla srdcervoucně mladá a nevinná s tím zničeným make-upem zcela smazaným kolem jeho očí.
Když Tom k Billovi přistoupil, Saki se natáhl pro jeho ruku, zvedl ji a vložil do ní Billovu třesoucí se dlaň s tím stejným pohybem, jakým byli k sobě svázáni ve svůj svatební den starostou.
„Troufám si tvrdit, že si máte hodně co říct, pane,“ řekl Saki. Dlouhou chvíli držel Tomův pohled, jako by se chtěl ujistit, že blonďatý mladík porozuměl, o čem to mluví, a když Tom hlavou krátce kývnul, Saki se otočil ke Gustavovi, jemuž nepotřebovalo být řečeno, že odcházejí. Když procházel kolem dvojice, Gustav se krátce dotkl nejprve Tomova a poté Billova ramene, jak se jim zprostředkovaně pokusil dodat sílu a povzbuzení, a oni na něj zamrkali s tím stejným otřeseným výrazem, jako by ve skutečnosti nevěděli, kde se to přesně nacházejí nebo co se s nimi stane. Ale Gustav udělal vše, co mohl. Zbytek už byl na nich.
Dveře se s tichým kliknutím zavřely a dva chlapci tam pořád stáli a hleděli jeden na druhého. Byl to Bill, kdo nakonec přerušil tu nehybnost, zrušil malý prostor oddělující jejich těla a opřel se hlavou o Tomovu hruď. Tom ze sebe vydal přerušený, zoufalý vzlyk a omotal paže kolem hubeného těla svého milovaného, stiskl jej s odhodláním nenechat jej už nikdy znovu jít.
„Billy,“ vzlykal do jeho havraních vlasů. „Prosím, odpust mi… Já se tolik omlouvám… tak moc omlouvám…“
Bill svíral Tomovo tričko tak silně, až tu látku málem roztrhl. Možná měl předtím své pochyby, ale nyní věděl s naprostou jistotou, že tohle je místo, kam patří, do Tomovy náruče, a byl ochotný zajít kamkoliv, aby ochránil to, co měli, bojovat za jejich lásku a jejich budoucnost. Neměl žádnou jinou možnost; byla téměř osvobozující tato zkouška ohněm, a Bill se zhluboka nadechl, aby se připravil na to, co mělo přijít.
Zvedl hlavu a trochu se odtáhl, aby mohl Tomovi pohlédnout do očí.
„Miluju tě,“ řekl, aby o tom nezůstalo žádných pochyb. „A vždy tě budu milovat.“
Tom přejel svými roztřesenými prsty po jeho tváři. Vypadal tak vyděšeně, tak zlomeně. Bill nyní mohl vidět, že lpěl na pouhé iluzi, protože to bylo tak utěšující, tak pohodlné. Tom vůbec nebyl vyléčený. Po celou tu dobu nosil v srdci střepinu ostrou jako břitva, pod tou klamně zhojenou tkání brutální jizvy. Nyní byl Billův úkol znovu tu ránu otevřít a střepinu nadobro vyjmout. Během toho procesu si pořeže prsty, nedělal si žádné falešné představy, ale byl ochotný tu cenu zaplatit.
„Musíš mi povědět všechno,“ řekl Bill tiše. Jeho hlas byl ochraptělý z pláče a ze strachu, ale dál tlačil. „Chci to břemeno s tebou sdílet. Už takhle dál nemůžu pokračovat.“
Tom roztřeseně přikývl, poté přikývl ještě jednou, důrazněji, jako by se snažil sám sebe přesvědčit a nabrat ze svého rozhodnutí sílu.
„Pojď se posadit,“ navrhl Bill. Vzal Toma za ruku a vedl jej do svého soukromého pokoje. Instinktivně hledal místo, kde mohli být stranou od vnějšího světa. Posadit se na pohovku v obývacím pokoji by prostě v tomto případě jednoduše nešlo.
Zavřel za nimi dveře, a když se otočil k Tomovi, jeho manžel seděl v nohách postele, vypadal jako malé dítě a byl popelavě šedý. Bill k němu přistoupil a dlaní zachytil jeho tvář. Projel jím podivný klid, dvojče toho, co cítil předchozí večer poté, co se jej Tom poprvé intimně dotkl. Odkud jeho abnormální síla pocházela, Bill neměl možnost zjistit, ale Tom ji nyní potřeboval více než cokoliv jiného, a Bill byl připravený ji do svého manžela dopravit.
„Bille…“ Začal Tom a přitáhl si druhého chlapce vedle sebe na postel. „Bille, prosím, věř mi… prosím, musíš vědět, že dokonce i kdybych toho v naší svatební noc byl schopný, nikdy bych tě násilím nenutil, abys…“
Bill se usmíval a konejšivě se dotkl Tomovy tváře.
„Já vím. Opravdu to vím, Tome. Jen mě to zastihlo nepřipraveného a zpanikařil jsem. Omlouvám se za to…“
„Ne…“ Tom zuřivě vrtěl hlavou. „Ty by ses neměl za nic omlouvat.“
„Možná. Ale já chci. Je to jen fér.“
Tom zahanbeně sklopil hlavu.
„Řekl jsi,“ začal Bill pokusně, když blonďatý mladík zůstal zticha, „že se to zlepšuje. Jak?“
Tom si pohrával s Billovou dlaní ve svém klíně a zíral na jeho jemné prsty.
„V… v posledních několika dnech…“
„Ano?“
„Bylo to stále více, jako bych byl jen krůček od… toho být tvrdý,“ vysvětloval Tom s hořícími tvářemi. Muselo být pro něj těžké mluvit o tak nepříjemné věci. Billovi se pro něj lámalo srdce, ale trpělivě čekal. „Byl jsem díky tobě… tak neuvěřitelně vzrušený… Ani si nepamatuju, kdy jsem naposled ze sebe dostal i jen kapičku…“
Nyní zrůžověl i Bill.
„A pak,“ Tom vzdychl, „minulou noc… Myslím, že jsem tak nějak… vyvrcholil.“
„Tys… vyvrcholil?“ Zopakoval Bill zmateně. „Ale…“
Tom na něj rychle a krátce pohlédl.
„Jo… je to… Neměl jsem ani tušení, že je to možné, ale stalo se to. Když jsem se tě dotýkal, tak jsem prostě… vyvrcholil. Nebyl jsem tvrdý, ale bylo to téměř jako skutečné. Jen bez erekce.“
Bill si zamyšleně vsál spodní ret.
„O něčem takovém jsem nikdy neslyšel.“
Tom přikývl.
„Chtěl jsem ti to říct už tak dlouho… ale… věděl jsem, že to roztříští tu představu, kterou sis o mně vytvořil,“ zašeptal. „Nemohl jsem o tebe přijít.“
„Ty o mě nikdy nemůžeš přijít, Tome,“ řekl Bill tiše, ale pevně. „Naše manželství bylo domluvené, ale nyní je to ta nejupřímnější, nejdrahocennější věc v mém životě. Nemohl bys o mě přijít, dokonce ani kdybys chtěl.“
Tom otočil hlavu směrem k oknu a s popotáhnutím si promnul oči.
„Bože, přál bych si, abych tě byl hoden, Bille… Kéž bych ti mohl dát vše, co si zasloužíš. Ty si zasloužíš všechno. Já se tak strašně moc snažil… tak strašně moc…“
„Ano, oba dva jsme se moc snažili,“ přikývl Bill. „Ale tím, že budeš něco ignorovat, to nezmizí. Hádám, že je to částečně moje chyba. Měl jsem být důraznější, měl jsem sebrat odvahu a zeptat se na věci, které jsem chtěl vědět. Ale neměl jsem pocit, že mám právo se ptát.“
„Ano, nyní. Nyní, když jeden druhého milujeme. Nyní mám právo a mám povinnost se ptát. Protože chci pro tebe jen to nejlepší. A dokud ty nejsi šťastný, pak já taky nemůžu být.“
Tom vzlykl do dlaně přitisknuté ke svým ústům a z té síly se celý nahrbil v ramenou. Bill musel bojovat proti vlastním slzám při pohledu na svého milovaného v utrpení, ale obrnil se.
„Tomi…“ polkl okolo knedlíku ve svém krku. V tom okamžiku naprosté koncentrace byl slepý a hluchý k čemukoliv jinému kromě druhého chlapce. „Teď se zeptám, ano?“
Tom trhaně přikývl, stiskl rty a selhal při pokusu zadržet přidušený zvuk svého pláče, který vybublával na povrch z velké hloubky jeho duše. Bill měl pocit, jako by se celý vesmír smrskl do špendlíkové hlavičky, jak ta slova vyšla z jeho úst:
„Co se stalo Kaiovi?“
autor: Chayenne7
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Nádherná povídka. Držím klukům palce, aby to společně zvládli.
Díky za překlad
Já mám úplně nervy na dranc. Co se sakra stalo tomu Kaiovi, že se kvůli tomu Tomovi ani nepostaví. Určitě za to může ten parchant jeho otec. Konečně přijdou odpovědi. Další díl. Honem.
Děkuju za překlad
Ach to sa natahuje toto….
Snad sa uz konecne dozvieme co sa stalo Kaiovi. Urcite to nebude nic pekne a predpokladam ze Tomov otec bude mat na tom velky podiel.
Je to opravdu krásná a vyjímečná povídka,ale to věčné natahování … No snad se to už v příštím díle dozvíme. Díky za překlad.
Doufám že to dobře dopadne.