Vaše Wind a Lady in Black
Bill Stojím v tramvaji. V posledním vozu úplně na konci. Opírám se jednou rukou o kovové zábradlí a pohaslýma, unavenýma očima sleduju dění na ulici. Je večer, takže tu kdovíjak živo není. Ach jo… Černá audi, bílá audi, červenej ford, černej landrover,… hele, černý lambo, to tu dlouho nebylo. Povzdechnu si a odvrátím zrak od aut na parkovišti, kolem kterého projíždíme. Venku už dávno svítí pouliční lampy, ale já stále nejsem doma. Mamka mě po telefonu pěkně seřvala, když jsem jí oznámil, že mi ujel vlak. Jako by se jí to nikdy nestalo, pf.Dneska jsem se nechal ukecat od Daniela a šel s ním na hokej. On je náruživý fanoušek, což se ovšem rozhodně nedá říct o mně. Celou dobu, co jsme tam seděli, nadával, jak špatně naši hrají, komentoval dění, pokřikoval, ale já jen seděl a přihlížel. Občas jsem mu zahuhlal nějakou odpověď, občas zatleskal, když se našim podařilo umístit puk do branky… chybí mi holt ten zápal, kterého má Dan očividně nadbytek.
Ke konci se k nám připojila i jeho přítelkyně. Když jsem viděl, jak se na sebe mile usmívají, občas si vymění lehké pohlazení či malý polibek… záviděl jsem Danovi, že už si konečně našel někoho, s kým je šťastný. Přeju mu to, ale závidím. Mně se to ještě nepovedlo. Měl jsem sice už nějaký ten vztah, ale moc dlouho to nevydrželo. Mám zkrátka smůlu. A navíc… s holkou jsem ve vztahu nikdy nebyl šťastný. Dřív jsem se tím hodně zabýval, ale teď už ne. Už o sobě znám pravdu. Jsem gay. A o to těžší je pro mě najít si někoho, s kým bych byl spokojený. Danovi jsem už své zjištění sdělil a jsem nesmírně rád, že mě i tak přijal a baví se se mnou dál jako s nejlepším přítelem.
Pomocí MHD jsem se dostal až na vlakové nádraží, kde se mi podařilo po menších obtížích nastoupit do vlaku, který mě dopraví až domů. Nevšímal jsem si lidí kolem sebe, což byla chyba. Kdybych se byť jen pootočil a podíval se přes uličku na vedlejší sedadlo, viděl bych, že si mě prohlíží dvě čokoládové studánky. Ale já byl tak zabraný do uvažování nad smyslem vlastního života, že jsem nevnímal okolní svět.
Konečně. Konečně vlak zastavil na zastávce v Magdeburgu. Vystoupil jsem a zamířil k východu. Vítr mi vháněl do očí mé dlouhé černé vlasy a já si je musel neustále odhrnovat z obličeje. Pomalu jsem se loudal potemnělou uličkou směrem k domovu.
Dá se vůbec tomu místu říkat domov? Těžko. Necítím z něj nic, co by připomínalo domov. Žádná rodinná pohoda, žádná rodičovská láska… nic. Matka se na mě zlobí kvůli každý blbosti, otec už s námi ani nebydlí, sestra je ještě moc malá, a bratr? Bez komentáře. Sebastianovi je patnáct a je to zmetek nejvyššího kalibru. Nikdy jsme si nerozuměli. Sice jsem byl první já, ale matka dávala od Sebova narození přednost jemu. Pamatuju si, že mě kvůli němu vystěhovali do kuchyně a já spal na rozkládací pohovce, jen aby Seb, coby roční dítě, měl vlastní pokoj.
Vystěhovali mě z místa, které jsem si pět let řídil sám, a na které jsem byl pyšný. Bylo to moje jediné útočiště a oni to moc dobře věděli. Bylo to jediné místo, kam jsem se před matčinou zlobou mohl schovat, když jsem byl doma. Vychovávala mě babička. Tu jsem miloval. Ona mi dávala najevo, že jsem jedinečný, že mě má ráda.
Vyrůstal jsem u ní do Sebových pěti let. Když jsem začal chodit do školy do Magdeburgu, jezdil jsem k ní každé prázdniny i na víkendy. Matka se mě prostě chtěla jakkoli zbavit. Nemusela to ani říkat. Cítil jsem to už jako malý. Ale mně to nevadilo. Babička byla úžasná žena. Před pěti lety zemřela. Díky ní jsem takový, jaký jsem. Úplně jiný než bratr. A jsem za to rád. Jen mám strach, co vyroste z mojí maličké sestřičky. Je jí pět, ale už se začíná chovat stejně jako matka. Rosie sice není moje vlastní sestra, ale mám ji rád. Všechny je mám rád, ačkoli oni o to zjevně nestojí.
Kdybych mohl, odstěhoval bych se od nich, ale nemůžu. Matka je na všechno sama… a já zkrátka nemám to srdce ji nechat ve srabu. A navíc ještě studuju. Hned po škole chodím vypomáhat do jednoho velkoobchodu. Rovnám zboží do regálů, oceňuju, prostě takové podřadnější práce. Ale platí za to celkem slušně. Ovšem značná část výplaty padne na výživu rodiny.
Zahloubán do vlastní mysli jsem si ani nevšiml, že jsem došel k silnici. Když jsem se vrátil zpátky na zem, bylo pozdě. Slyšel jsem jen troubení a bílé světlo mě oslepilo, stejně jako strach ochromil. A pak náraz.
Náraz? Spíš bych měl říct dopad. Když jsem se odvážil otevřít oči, viděl jsem v záři měsíce a hvězd krásnou tvář mladého muže.
„Tak, Bille… kampak máš namířeno?“ znovu se usmál a já cítil, jak se mi tělem rozlévá pocit bezpečí a spokojenosti. Měl nádherný úsměv. Mohl jsem to vidět i v té noční tmě, která nás obklopovala. Zdá se mi to, nebo mu opravdu tak trochu zableskly oči…? Jako naší feně Sally. Ne, to je blbost. Určitě se mi to jen zdálo. Jsem ještě otřesený z toho incidentu a mám vidiny. Jo. To je ono. Vidiny.
autor: Wind & Lady in Black
Wind, jsem opravdu ráda, že jsi se nakonec tuhle povídku rozhodla zveřejnit! 🙂
Musím říct, že mě první díl opravdu oslovil. Možná i tím, že jsem s Billem naprosto soucítila. Občas mívám taky takové melancholické chvilky, kdy je mi smutno a přemýšlím, proč vlastně na tomhle světě jsem, co je ten můj úděl..ale to asi každý 😉 Každopádně mi v některých chvílích Bill připomínal mě samou. Vidím, že to Bill nemá v životě vůbec jednoduché. Je mi líto, že mu zemřela babička, když to byl asi jediný člověk, který Billa opravdu skutečně miloval a viděl v něm vyjímečnou osobnost. Musí být hodně těžké vyrůstat v Billově rodině, kde není spokojený a vlastně se tam ani jako doma necítí. Doufám proto, že mu Tom pomůže se opět cítit milován a že nalezne to kouzlo života a důvod proč žít 🙂
Povídka se mi opravdu zatím velice líbí a já se těším na další díly! 🙂
Děkuji za povídku! :))
Wow…že by byl Tom nějakým superhrdinou?! 🙂 každopádně mě to zaujalo a budu se těšit na další díly! :3
Když jsem se teď podívala na blog a zjistila, že už je tu první díl Insecure, nevěděla jsem, jestli se mám propadnout hanbou nebo radovat 😀 no jsem zvědavá, jak se vám ta povídka bude líbit.
[2]: Superhrdina 😀 to bych neřekla, no ostatně počkejte si na druhý díl. 😀
[1]: Co se Billova rodinného života týče, je to smutné, ale velice reálné, protože se jedná o promítnutí skutečného života do povídky (konkrétně života nás dvou, mě a Wind) což nám taky dost pomáhalo udělat Billův smutný život o něco reálnější. No… každopádně si užijte povídku, předem si dovoluji prozradit, že první série má 16 dílů a druhou už WInd píše, bohužel sama, já už nemám čas. Ale její osobní styl je podle mě taky dost dobrý, takže to nebude na škodu.
Aww, to zacina skvele. Napada me, jestli Tom nebude vlkodlak, udelalo by mi to radost, protoze vlkodlaci, to je moje 😀 Ale i kdyby nahodou byl necim jinym, tak me to od povidky neodradi. Jsem na to hrozne zvedava.
Jsem rada, ze nemam rodinu jako Bill, ale je smutne, ze to tak nekdy opravdu je. Ale ted Bill mozna potkal nekoho, kdo mu zmeni zivot, tak jen doufam, ze k lepsimu.
U konce uz jsem mela pocit, ze Billa to auto srazilo, nastesti ho Tom zachranil. Moc se mi to libi 🙂
[5]: Ten pocit, že Billa stazilo auto, to vyvolat mělo a jsem ráda, že se to povedlo. Jinak myslím, že klidně můžu prozradit, že máš pravdu, co se Tomovy osoby týče. A život mu teda rozhodně změní, to mi věř 😛 😉
Páči sa mi. Je mi z Billových pocitov smutno o to viac ak sa zakladajú na realite.
Som zvedavá či sa za Billom Tom vybral schválne, alebo či to je len náhoda, že vystúpil na rovnakom mieste.
Ak to aj bola len náhoda, tak som rada, že tam bol a zachránil Billa 🙂
Bolo to ale drsné zoznámenie 🙂
Bill je opravdu moc sam doufám že mu Tom přinese trochu radosti do života.