Výběr

autor: Nikoleta

Ahojte! 🙂 Některé z vás četly mou první povídku Nevyplněná touha. Vaše komentáře mě povzbudily ve psaní, a proto vám moc děkuju!! Moc to pro mě znamená. Jelikož začínám, tak zase uvítám jakoukoli kritiku. Některé jste psaly, že je škoda toho smutného konce. Tak tady je konec lepší. Tedy, jak pro koho v tomto příběhu. Však uvidíte sami 😉

Rozhodnutí. Jak já to nemám rád, když jde o důležitější rozhodnutí. Říkám si, jestli je lepší se rozhodnout rychle a na místě, bez rozmýšlení, nebo na to mít čas. U rychlého si nemůžu být jistý a bojím se, že jsem udělal chybu. Jenže to samé platí i u dlouhodobého. Ale zase, dlouho uvažovat? Trápit se určitou věcí, nevědět a stále přemýšlet. Nejlepší je, se tomu vyhnout. Jenže jak? Zasranej, složitej život.

Andrewa znám delší dobu. Známe se přes jeho kamaráda. Je to fajn člověk, blázen do motorek. Taky mu to na motorce hodně sluší. Nikdy by mě nenapadlo, že by o mě jevil jakýkoli zájem. Ale zdání klame. Snažil se o mě, už když měl přítelkyni, jenže to já jsem také měl známost. A k tomu. Kazit někomu vztah? Takový hajzl nejsem a ani být nechci. Nechtěl jsem se s ním moc vídat, bál jsem se, aby k něčemu nedošlo. Jenže jeden den, aniž bych věděl proč, jsem mu napsal. Šlo to rychle a domluvili jsme se, že bychom něco podnikli. Ani jeden jsme pořádně nevěděli co, ale Andrew si hlavu nelámal. Tak jsem za ním přijel. Měl mě čekat na nádraží. Evidentně chce být důležitý. Říkal jsem si, když se stále neobjevoval. Došla mi omluvná SMS, že nestíhá a ať se nezlobím.

O pár minut později za mnou přijede na motorce. Hluk motorky jde slyšet snad po celém okolí a lidé na zastávce nás zvědavě okukují. Sundá si helmu a na mě se směje kluk s nádhernýma zelenýma očima. Jeho hnědé vlasy jsou rozcuchané, jako by zrovna vylezl z postele, a to mu dodává divokost. Snaží se mě přemluvit, abych na tu hrůzostrašnou věc nasedl. Dlouhou dobu odmlouvám. K mojí smůle je tvrdohlavější a já nakonec nasednu. Celou dobu cesty se ho držím jako klíště. Taky mi to potom vyčítá, když už jsme přijeli k našemu cíli. Sám jsem nevěděl, kam mě veze, ale odvezl nás do nedaleké vesničky, kde mě poté prováděl, a my si povídali. Hodně jsme se nasmáli a já jsem se s ním cítil příjemně.

Pak mi stále psal. Věděl, že se o mě zajímá ještě někdo. Chtěl být ten, koho si vyberu, a proto dělal všechno možné. Chtěl mě odvést ze školy domů. Nesouhlasil jsem. Když jsem si představil tu dlouho cestu domů, málem jsem měl po nervech. Domů jsem jel vlakem a na nádraží mě čekaly mé kamarádky. Marry a Kathe. Kathe samozřejmě musela mít svého vlčáka, který mě hned poskákal. Šli jsme po cestě do vesnice, ve které bydlíme, když v tom uslyším zvuk motorky. Zpanikařím a začnu pochodovat sem a tam. Nic lepšího mě nenapadne, než se schovat za ty dvě smějící se kobyly. Došlo jim, o co tu jde. Jenže nechápou, proč jsem se za ně schoval. Vlastně, ani já sám to nechápu. Stejně mě uvidí.

Ne!! Tohle ne! Kdyby byl aspoň sám. On si s sebou vezme ještě kamaráda. Projedou kolem nás, aby se otočili, a přijedou k nám. Oba vysmátí jak leča si sundají helmu a pozdraví. Trochu se zklidím a začnu s představováním.

„Andrew, tohle je Kathe. Kathe, Andrew. Kathe, tohle je Andrewův kamarád Otmar. Otmare, Kathe. S Marry se znáte.“ Konverzace se trošku rozeběhne. Ovšem jen mezi mnou a Andrewem. Holky se vzdálí a nechají mě v tom.

„Hej, Bille. My musíme jít. Tak se mějte.“ Jo, tak tohle je jejich.

„Bille, potřebuju s tebou mluvit o tom koncertu. Jsi už doma?“ volá mi po půlhodině Kathe, se kterou jsem měl jít na koncert.

„Potřebuju tvoji pomoc!“ mluvím se zděšením a pobavením zároveň. Nechápe a začne vyšilovat.

„Kathe, klid. Nic se neděje. Jen přijď zpátky. Andreowi nejde nastartovat motorka. Má vybitou baterku.“ S neochotou souhlasí a do pěti minut je u nás.

„Můžeš mi vysvětlit, co to tady děláte? Ta zasraná motorka jde slyšet po celý dědině! To zas bude drbů.“ Směje se mi.

„Co asi, nejde jim to nastartovat, náhradní baterku nemají a Andreowi se vybil mobil. Takže nemůže nikomu zavolat, aby mu nabitou dovezl. U nás si motorku nechat nemůžu. Mamka by hrozně vyšilovala. Nevím, co mám dělat,“ informuju ji s nadějí, že mi nějakým způsobem pomůže. Zamyslí se a řekne: „Bille, tohle mi budeš dlužit snad… no po zbytek života!“

„Andrew! Anrew!!!“ křičí na něj. „Pojď sem.“ Andrew se k nám přidá a Kathe nám sdělí svůj nápad. „Můj taťka ti to může nabít. Takže jestli budeš tak hodnej, vypnete motor a půjdete za náma, tak ti můžu pomoct.“ Andrew souhlasí a vydáme se na cestu.

Kathe celou cestu nadávala na Otmara, protože jel na motorce. Celou cestu kolem nás jezdil a snažil se hrát velkýho kluka. Já jsem se jen modlil, aby nás nepotkal nikdo z našich známých.

Její taťka nabil Andrewovi baterku a s poděkováním odjel domů. Andrewa si vážím. Jenže, to není tak jednoduché.

Před schůzkou s Andrewem, jsem byl u svého kamárada Gustava, se kterým jsem šel na večírek. Poznal jsem tam Toma. Krásného, milého, velmi hodného kluka. Měli jsme k sobě blízko. Povídali jsme si, smáli se a pod vládou alkoholu jsme se nestyděli. K ničemu nedošlo. To bych nedovolil. Ale takové to krásné „oťukávání“ být muselo. Když jsme vedle sebe seděli, chytl mě za ramena a přitáhl si mě blíž a povídal, jak fajn člověk jsem. Mně to lichotilo, tak jsme spolu začali flirtovat.

Samozřejmě. Gustav nenechá nic na pokoji a musel mu dát moje číslo. Ani mi to nevadilo. Začali jsme si psát SMS a poté na Facebooku. O dva týdny později, jsme si domluvili schůzku. Přijel si pro mě autem a jeli jsme do restaurace. Objednali jsme si jídlo a velmi jsme si rozuměli. Stále jsme se něčemu smáli. Jak historkám, které jsme si vyprávěli, tak i tomu, jak jsme si spálili ústa horkými brambory.

Oba dva vědí o tom druhém. Oba dva se snaží. Neznají se navzájem, což je jediné štěstí. Necítím se kvůli tomu dobře. Snažím se k nim být upřímný. Je to těžké. Nejsem upřímný ani sám k sobě. Nechci se mezi nimi rozhodovat. Jsou to výjimeční kluci. Každý něčím jiným. Potřebuji klid, který se mi nedostává. Gustav si hrozně přeje, abych se dal dohromady s Tomem. Šíleně nám fandí a stále nás do něčeho strká. Já potřebuji čas. Který také nemám. Co vlastně mám? Nervy.

„Kathe, já nevím, co mám dělat!“ přijdu za ní s nadějí nějakého řešení.

„Billy? Možná to bude znít divně, ale posaď se. Uděláme si seznam,“ nechápavě na ni zírám, přece jen se posadím.

„Tak, teď si vem tady ten papír a vyplňuj,“ podívám se na papír, ve kterém jsou dva sloupce. Každý má nadepsané jedno jméno. Andrew a Tom.

„Ksakru, co to má být?“

„Podívej. Tady napiš, co cítíš k Tomovi a Andrewovi. Všechno. Co se ti na nich líbí a nelíbí. Pod každé jméno věc, která jim sedí.“

„Ale mě nic nenapadá. Kathe, to tě musí vždy napadnout taková blbost?“ s nevinným pohledem se na mě zadívá a snaží se mi pomoct. Něco jsem tam napsal a radši na ten seznam rychle zapomněl. Ale pomohl mi. Trošku. Vlastně ne, vůbec.

Mezitím, mi Andrew stále psal. „Moc mi chybíš a stále na tebe myslím. Můžu za tebou dojet? Nebo můžeš ty? Kdy máš čas? Billy, nevydržím to.“ A tak dál…

Tom mi také psal. Něco podobného, i když přece jen odlišného. Víc romantičtějšího a něžnějšího.

Jednou, když jsem chatoval s Andrewem, mi napsal, jestli bych za ním nechtěl dojet. Že bychom si to rozdali. Co to do prdele je?! Tak tohle jsi celou dobu chtěl? Nechápavě jsem na to zíral a popadla mě zlost. Později se omlouval, že měl připito a že to tak nemyslel. Jasně, to ti tak budu věřit.

Po několika dnech únavného přemýšlení jsem se rozhodl. Přece jen, je starší, víc si rozumíme a snad mě i víc přitahuje. Nebo víc? Spíš neuvěřitelným způsobem. Když na něj jen pomyslím, rozklepu se nedočkavostí, kdy ho zase uvidím. Tak si domluvíme další schůzku. Tentokrát pojedeme na bazén. Ironie je, že to je zrovna na Valentýna. Mně vůbec nedošlo, že je Valentýn. Jaký trapas.

Voda byla užasná a my si užívali, že jsme spolu. Zase jsme se sblížili. Odveze mě domů, a když už chci vystoupit z auta, zastavíme mě. Nechápavě na něj pohlédnu. On se jen šibalsky usměje a natáhne se dozadu do auta a vytáhne… Růže!! Oh, bože! A k tomu bonboniéru.

„Tak to máš k Valentýnu,“ začne se červenat.

„Tome… já… moc děkuji,“ nakloním se k němu a políbím ho. On se nebrání a začne mě líbat. Moje srdce začne bušit. Za chvíli mi snad vyskočí. Celým tělem mi projíždí elektrický proud a já si ten pocit nesmírně užívám.

Andreowi jsem napsal, že to tahle nejde. Mám ho rád jako kamaráda, ale nic víc by asi nešlo. Vzal to dobře. Přeje mi to, ale bude čekat a nepřestane mě mít rád. Lichotí mi to, ale nepotřebuji to. Mám Toma, kterého si cením. Je jak má druhá polovička, kterou jsem hledal. Máme se sejít další týden o víkendu. Moc se na něj těším.

Rozhodnutí. Jak já to nemám rád, když jde o důležitější rozhodnutí. Říkám si, jestli je lepší se rozhodnout rychle a na místě, bez rozmýšlení, nebo na to mít čas. U rychlého si nemůžu být jistý a bojím se, že jsem udělal chybu. Jenže to samé platí i u dlouhodobého. Tímhle jsem si jistý. Rozhodl jsem se pro Toma. Tohle chyba není. Je to začátek něčeho, na co buď budu vzpomínat po celý svůj život, nebo to je začátek s někým, s kým ten život strávím. Tak či onak se nad tím zamýšlet nebudu a budu si užívat každé chvilky, která mi bude umožněna být s ním. S člověkem, do kterého začínám být zblázněný jako ještě nikdy do nikoho.

autor: Nikoleta